Víra (8): Cesty k víře

Katolická víra není pouhým přesvědčením o existenci Boží, ale přisvědčením Božímu zjevení pro autoritu Boha zjevovatele. Z toho vyplývá, že k přijetí víry je třeba poznat, že Bůh se lidem zjevil a že obsah tohoto zjevení je nám nezkresleným způsobem znám. Cesty, kterými lidé za pomoci Boží dospívají k víře, se mohou lišit. Mnohdy si věřící neuvědomují existenci jimi nezodpovězených možných námitek a věří na základě svých vnitřních zkušeností nebo své úvahy či rodinné výchovy, která předcházela tomu, aby přijali učení Písma svatého a církve. Působivým důvodem k přijetí víry může také být příklad věřících, vnitřní krása křesťanské nauky či stálá existence katolické církve přes všechny vnější i vnitřní útoky proti ní. Theologové a filosofové vypracovali různé přístupy usnadňující dospění k poznání Boží existence a uznání zjevení Božího včetně obhajoby proti různým námitkám.

Možný postup je tento:

Ukázat, že lidský rozum je schopný dojít k pravdě, že existuje osobní vševědoucí a pravdomluvný Bůh, nastínit cesty vedoucí k tomuto poznání a zdůvodnit, že člověk je vázán náboženstvím a že je povinen svým rozumem i vůli poslouchat Boha a tedy mu věřit. Dále pak ukázat, že Bůh svou prozřetelností pečuje o tvorstvo, že je možný nadpřirozený řád a zjevení, že se Bůh skutečně zjevil a kde je toto zjevení lidem k disposici. Proto nepostačuje náboženství přirozené, ale člověk jest povinen toto nadpřirozené zjevení přijmout. Aby ho však mohl přijmout, musí si být jist jeho faktem. Problémem není ani tak věřit, že to, co Bůh sděluje, je pravda, ale že je to opravdu Bůh, kdo sděluje. To vede k nutnosti blíže vymezit, co je zjevení a jak lze jeho skutečnost prokázat, jak odlišit pravé zjevení Boží od něčeho, co se za ně pouze vydává.

Z toho, že nám samým se Božího zjevení nedostalo, vyplývá, že jsme odkázáni na vnější známky k rozpoznání toho, že Bůh jej uskutečnil prostřednictvím svých vyvolených vyslanců, kteří se musí legitimovat jako poslaní Bohem. Tím se dostáváme k pojednání o zázračných vnějších znameních, jejich možnosti a také možnosti je s jistotou odlišit od jiných čistě přirozených úkazů a rozpoznat, že jde skutečně o znamení Bohem chtěná dosvědčující s jistotou uskutečněné zjevení. Tím je jak zjevení zachycené ve Starém zákoně, tak i zjevení uskutečněné skrze Ježíše Krista, jehož příchod byl předpovězen proroky, a zaznamenané za inspirace Ducha svatého jeho prvními učedníky. Posléze jest třeba ukázat, že Kristus založil jedinou církev, kterou jest církev katolická, neboť ostatní křesťanská společenství neodpovídají známkám církve, jak je poznáváme z Nového zákona, a že poklad Božího zjevení je svěřen této katolické církvi, jejíž učitelský úřad je za jistých podmínek vybaven charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů.

Je jasné, že tato myšlenková cesta není krátká a každému přístupná; navíc se musí se vypořádat s mnoha otázkami a námitkami. Tím vším se zabývá tzv. fundamentální theologie. K tomu, aby někdo mohl tyto cestu následovat, je třeba, aby měl ´zdravý rozum´, aby považoval pravdu za shodu věci a rozumu, nebyl stoupencem takových filosofických omylů, jako je nepoznatelnost, proměnlivost, historická podmíněnost, pluralita či relativnost pravdy, využitelnost jako kriterium pravdy, neexistence příčin apod.; v opačném případě je zpravidla nutná nejprve filosofická průprava, která by odstranila omyly a položila základy filosofie vycházející z bytí věcí, ne tedy z člověka jako subjektu. Úpadek víry v našem geografickém prostoru těsně souvisí s úpadkem myšlení nejen filosofů, ale i většiny obyvatelstva. Je však zapotřebí zdůraznit, že k tomu, aby někdo, kdo sleduje tuto naznačenou cestu, skutečně uvěřil a přijal Boží zjevení, potřebuje nadpřirozenou milost a vnitřní osvícení. Tridentský sněm v De iustificatione (cpt. 5) učí, že Bůh se dotýká „srdce člověka osvícením Ducha svatého[i], aby jej k sobě přivedl. Ve víře není jen přijetí věcí, ke kterým dáváme souhlas, ale cosi, co nakloňuje k tomuto souhlasu, a to je pohotovost (habitus) víry božským řízením vlitá lidské mysli. Toto světlo víry, což je jakýsi obtisk pečetě první pravdy (tj. Boha) v mysli[ii], se nemůže mýlit, takže toto světlo postačuje k úsudku. Nevadí tedy, že v nás přirozeně není nic, čím bychom mohli soudit o těch nadpřirozených věcech, které přijímáme vírou (srv. Sv. Tomáš Aq.v komentáři k Boethiově spisu De Trinitate, pars 2 q. 3 a. 1 ad 4). Na potřebu této Boží milosti poukázal Ježíš, když řekl, že „nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li ho Otec“ (Jan 6,44).

Písmo svaté neobsahuje v této věci nějaké přesné delší úvahy. Prohlašuje, že neviditelného Boha lze „ze stvořených věcí rozumem poznávat“ (Řím 1,20). To učí i konstituce Dei Filius (can. II, 1): „Kdokoliv by řekl, že Boha jediného a pravého, Stvořitele a Pána našeho, nelze skrze věci stvořené přirozeným světlem rozumu lidského najisto poznati, proklet buď“, a je obsaženo v antimodernistické přísaze, kde se praví: „vyznávám, že Bůh, první příčina a poslední cíl všech věcí, může být s jistotou poznán, ba i dokázán světlem přirozeného rozumu ´skrze to, co bylo stvořeno´, to znamená skrze viditelnou část Božího stvořitelského díla jako příčina z účinků“, a v dalších dokumentech magisteria. Písmo sv. se odvolává na zázraky, znamení a proroctví jako na vnější známky, které provází hlásání slova Božího. Ježíš poukazuje na své zázraky jako potvrzení toho, že je poslán od Boha (např. „ty skutky, které činím, vydávají o mne svědectví, že Otec mne poslal“ – Jan 5,36). Kázání Ježíšovo je provázeno zázraky, uzdravováním nemocných a vymítáním démonů. Ježíš říká: „Kdybych byl mezi nimi nečinil skutky, jaké nikdo jiný nedokázal, byli by bez hříchu“ (Jan 15,24). Sám pronáší předpovědi a odvolává se na to, co je psáno o něm, že „musí se totiž splniti všechno, co psáno jest o mne v zákoně Mojžíšově a v prorocích i žalmech“ (Luk 24,44). Víru církve budou pak podle slov Kristových „Budete mými svědky“ (Skut 1,8) dosvědčovat ti, kteří budou pro ni umírat. Smrt mučedníků je chápána jako znamení pravdivosti víry. Sv. Pavel slyší hlas pravící: „Budeš jeho svědkem před všemi lidmi a budeš mluvit o tom, co jsi viděl a slyšel“ (Skut 22,15). Též ve Zjevení sv. Jana se mluví na řadě míst o svědectví či svědcích. Víra je pak předávána kázáním dle „víra jest z kázání, kázání pak z rozkazu Kristova se děje“ (Řím 10,17). Není tedy žádáno, aby se každý jednotlivě složitými úvahami k ní dobral. Jsou předkládána vnější znamení, nikoli vnitřní důvody, aby bylo uvěřeno zvěstování víry. Církev sama učí, že vnější znamení vysvětlitelná pouze jako projev Boží moci jsou důvody pro pravost víry a že ona sama je z Božího ustanovení strážkyní víry.

Konstituce Dei Filius učí: „Aby však přece víry naší podřízenost s rozumem se srovnávala, chtěl Bůh, aby s vnitrnými nápomocmi Ducha Svatého byly spojeny vnější důkazy, činy totiž Boží, a to zejména zázraky a proroctví, které všemohoucnost a nekonečné vědění Boží skvěle dávajíce najevo, božského zjevení jsou nejjistějšími a každému k pochopení přiměřenými znameními. … Poněvadž pak bez víry nemožno se zalíbit Bohu a dojít společenství jeho dítek, nikomu nikdy bez ní nedostalo se ospravedlnění, a nikdo života věčného nedosáhne, nesetrvá-li v ní až do konce. Abychom však mohli dostát povinnosti držet se pravé víry a v ní stále setrvat, Bůh skrze Syna svého jednorozeného založil církev, a svého založení patrné známky jí vtiskl, aby ji strážkyní a učitelkou slova zjeveného všichni mohli poznat. Na jedinou totiž katolickou církev vztahují se všechna ona tak četná a zázračná znamení, jež Bůh způsobil, aby víře křesťanské dodal zřejmé věrohodnosti. Ba i církev sama sebou, svým totiž zázračným rozšířením, výbornou svatostí a nevyčerpatelnou plodností ve všem dobrém, katolickou jednotou, nezdolnou stálostí, skýtá mocný a trvalý důvod věrohodnosti a nezvratné svědectví svého božského poslání.“ (cpt. 3)

Kdo by řekl, že jest nemožno, aby zjevení Boží vnějšími znameními stalo se věrohodným, a že tudíž třeba, aby lidé pouhou vnitrnou vlastní zkušeností nebo soukromým vnuknutím byli pohnuti k víře, proklet buď.“ (can. III, 3) „Kdo by řekl, že nemůže býti zázraků, a že tedy všechna vypravování o nich, i v posvátném Písmu obsažená, mezi bajky a mythy sluší vyloučiti; nebo že zázraků najisto poznati nikdy nelze, ani že se jimi božský původ křesťanského náboženství řádně nedokazuje, proklet buď.“ (can. III, 4)

Sv. Pius X. ve snaze čelit bludům modernistů začlenil do přísahy proti modernismu: „Za druhé přijímám a uznávám vnější důkazy zjevení Božího, to znamená božské skutky, a sice v prvé řadě zázraky a proroctví, jako naprosto jisté známky božského původu křesťanského náboženství a považuji je za nejvýš přiměřené chápání všech lidí všech dob, tedy i doby této.

Michal Kretschmer


[i] tangente Deo cor hominis per Spiritus sancti illuminationem

[ii] quasi quaedam sigillatio primae veritatis in mente

Advertisements

2 Responses to Víra (8): Cesty k víře

  1. Markus napsal:

    Dnes sme svedkami úpadku viery a s tým aj cirkvi.
    Lex orandi, lex credendi – Zákon modlitby je zákonom viery.

    http://christnet.cz/clanky/4971/proc_byl_svolan_druhy_vatikansky_koncil_fakta_a_myty_o_situaci_cirkve_doby_pia_xii_cast_1.url
    http://www.christnet.cz/clanky/4972/2_cast.url
    http://www.christnet.cz/clanky/4993/3_cast.url
    https://cirkev.wordpress.com/2013/02/06/ii-vatikansky-koncil-a-dnesni-upadek-cirkve/
    Pius XI. byl při psaní encykliky Mortalium Animos nepochybně pevně přesvědčen, že píše z vnuknutí Ducha sv. Neměli by věřící především prosit Ducha sv. aby každých 50 let neměnil názory a (konečně) se jednoznačně vyjádřil?

    • Ivan František napsal:

      „…Ducha sv. aby každých 50 let neměnil názory a (konečně) se jednoznačně vyjádřil?“

      Asi tak jak slibuje Mohamedův allah. Ten přislíbil, že nebudou-li nekteré verše vyhovovat, dá mu nové a ještě lepší.

      Jinak duch, kterého vzývají modernisté je duchem „rozdvojeného království“ a proto nemůže mít konzistentní názor.Jen touhu vzpoury.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: