Víra (9): Víra a rozum (věda)

Je třeba užívat rozumu, vždyť jím se lišíme od zvířat, ale nepřeceňovat ho, zejména pak neupadnout do hříchu rozumové pýchy, která zaslepí člověka. Ježíš sám pravil: „Velebím tě, Otče, Pane nebe i země, žes tyto věci skryl před moudrými a učenými, a žes je zjevil maličkým“ (Mat 11,25 a Luk 10,21). Podobně sv. Pavel v 1 Kor 1,19-25 klade proti sobě moudrost čistě lidskou a moudrost Boží a v Kol 2,8 vybízí věřící, aby si dali pozor, aby je nikdo neošálil „světskou moudrostí a lichým klamem, který se opírá o lidské podání, o živly světa, ale ne o Krista“.

Věda představuje rozumem uspořádané poznatky, které jsou zdůvodněny a doloženy na základě principů té které vědě vlastních. Vztah mezi vědou a vírou tudíž vychází ze vztahu mezi rozumem a vírou.

Tak jako milost předpokládá přirozenost, předpokládá víra rozum. Dříve než je možné někomu a něčemu, co on tvrdí, uvěřit, je třeba poznat věrohodnost toho. Proto píše sv. Pavel: „Vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).

Víra a rozum mají Boha za původce, nemohou tudíž sobě odporovati. To vyplývá i z toho, že obé se vztahuje k pravdě, přičemž pravda je shoda věci a rozumu. Věřiti je úkon rozumu, pokud je vůlí uváděn v pohyb k souhlasu; neboť takový úkon vychází i z vůle i z rozumu. Víra je tak jako poznání něco v rozumu a správná víra odpovídá skutečnosti. Poznání pravdy získané činností rozumu a poznání pravdy na základě víry se od sebe liší způsobem nabytí, ale v obou případech je kriteriem jeho pravdivosti shoda s věcí, která má jen jediné bytí. Poznání z víry je jistější než poznání z rozumu, poněvadž víra se opírá o božskou pravdu. Na druhou stranu je však víra pro člověka méně jasná, neboť věci víry jsou něčím, co je nad jeho rozumem. Přesto však sv. Tomáš Aq. píše, že od Boha vlité „světlo víry dává vidět, co se věří“, takže „skrze pohotovost víry se lidská mysl kloní k souhlasu s tím, co se shoduje s pravou vírou a nikoliv s jinými věcmi“ (STh II-II q. 1 a. 4). Jakkoli toto světlo víry je účinnější než přirozené světlo, v současném našem pozemském životě máme na něm jen nedokonalou účast, takže Boha nevidíme tak jako jej vidí svatí v nebi (srv. sv. Tomáš Aq.: De veritate, q. 14 a. 9 ad 2).

Víra jest vůči vědě negativním kriteriem pravdivosti. Pokud totiž by věda dospěla k něčemu, co víře odporuje, plyne odtud, že chyba je v oné vědě, buď ve výchozích premisách, nebo v úsudku. Na základě různých námitek vycházejících z vadných předpokladů nebo úvah není dovoleno opustit víru. Věřící by měl však usilovat o to, aby našel cestu k vyvrácení námitek. Viz výše citovaný kánon III, 6 konstituce Dei Filius.

Theologie jest vědou, která se liší od jiných tím, že vychází z nadpřirozeného zjevení a z dogmat prohlášených učitelským úřadem církve, systematicky je pořádá, vyvozuje z nich důsledky a vyvrací nesprávné názory. K tomu všemu potřebuje filosofie a v tomto smyslu je třeba chápat onen výrok, že filosofie je služkou theologie. Theologie vyniká nade všechny jiné vědy, a to v jistotě poznání, neboť jiné vědy mají jistotu z přirozeného světla rozumu lidského, jenž se může mýlit, kdežto theologie má jistotu ze světla Božího vědění, které nemůže býti oklamáno. Rovněž vyniká nad jiné vědy i vznešeností toho, čím se zabývá, neboť tato věda jest hlavně o věcech, které přesahují lidský rozum. (srv. STh I q. 1 a. 5)

Bůh jest vlastním předmětem theologie i filosofie, ale tyto vědy se od sebe liší svým východiskem. Filosofie vychází pouze z toho, co je poznatelné přirozeným rozumem, theologie vychází z víry přijaté na základě Božího zjevení. Filosofie pomáhá ukázat, že božská víra jest rozumná, objasňuje víru a souvislost pravd víry mezi sebou. Filosofie se zabývá veškerým jsoucnem, tedy i Bohem a jeho vlastnostmi, nakolik jsou rozumem poznatelné, takže některé pravdy víry jsou zároveň i závěry části metafysiky pojednávající o Bohu, nazývané též přirozená theologie. Katolická theologie tyto dva řády poznání neklade proti sobě, uznává prospěšnost obou; člověk se tedy tím, že usiluje o přirozené poznání Boha, nestaví proti Bohu, jak se domníval evangelický theolog Karl Barth.

Sv. Tomáš Aq. píše v De rationibus fidei (cap. 2) o tom, jak se má diskutovat s nevěřícími Saracény: „Především ti chci připomenout, aby ses v disputacích s nevěřícími o článcích víry nepokoušel dokazovat víru nezvratnými rozumovými důvody. To by bylo na újmu vznešenosti víry, jejíž pravda převyšuje nejenom mysl lidí, ale dokonce andělů. … Naše víra nemůže být dokázána nezvratnými rozumovými důvody, neboť převyšuje lidskou mysl; ani pro svoji pravdivost nemůže být rozumovými důvody vyvrácena. Proto tedy úmyslem křesťanského účastníka rozpravy o článcích víry nemá být usilovat o dokázání víry, ale víru hájit; pročež blažený Petr neřekl: připraveni vždy k dokázání, ale k ospravedlnění se (viz 1 Petr 3,15), aby se totiž rozumovými důvody ukázalo, že není nepravdivé, co katolická víra vyznává.[i]

Některá dogmata byla formulována za použití filosofických termínů. Tím se sice nestává na nich vybudovaný filosofický systém článkem víry, ale lze konstatovat, že tyto filosofické pojmy jsou vhodné k vyslovení neměnné pravdy víry platné pro lidi všech věků. Pius XII. v encyklice Humani generis[ii] z roku 1950 se staví proti odmítání klasické scholastické filosofie a theologie ve jménu nových filosofických směrů údajně přiměřených lidem našeho věku a proti snaze očistit dogmata od tradiční terminologie užívané v církvi a vyjádřit je v termínech těchto novodobých filosofií (jako je immanentismus, idealismus nebo existencionalismus), neboť to vede k znetvoření smyslu dogmat. Encyklika se zřetelně staví proti odmítání metafyziky. Rovněž Lev XIII. v encyklice Aeterni Patris z roku 1879 vyzdvihuje po vzoru svých předchůdců filosofii sv. Tomáše Aquinského.

I. vatikánský sněm se zabýval vztahem víry a rozumu v kap. 4 dogmatické konstituce Dei Filius: „Také v tom církev katolická vždy souhlasila a souhlasí, že dvojí jest řád poznání, nejen původem, ale i oborem se lišící; původem totiž, že v řádu jednom přirozeným rozumem nabýváme poznání, v druhém božskou vírou; oborem pak, že k víře předkládají se nám mimo věcí, kterých se lze dotknout přirozeným rozumem, také tajemství v Bohu skrytá, kterých znáti bychom nemohli, kdyby nám jich Bůh nebyl zjevil. Pročež Apoštol, jenž svědčí, že pohané poznali Boha skrze věci učiněné, přece rozmlouvaje o milosti a pravdě, která skrze Ježíše Krista přišla, prohlašuje: ´Mluvíme moudrost Boží v tajemství, moudrost skrytou, které Bůh určil před věky k naší slávě, a které nikdo z knížat tohoto světa nepoznal; nám však zjevil Bůh skrze Ducha svého; nebo Duch všecko zpytuje, i hlubiny Boží´.  … Když ovšem rozum, věrou osvětlený, bedlivě, zbožně a střízlivě hledá, dospěje z dopřání Božího jakéhosi, a to velmi plodného, poznání tajemství, jak z analogie těch věcí, jež přirozeně poznává, tak ze spojitosti tajemství mezi sebou a s posledním cílem člověka; nikdy však přece nebude schopen, aby je pronikl tak jako pravdy, které jsou vlastním jeho oborem. Božská totiž tajemství již svou povahou rozum stvořený tak přesahují, že i když zjevením byla sdělena a věrou přijata, přece závojem samé víry zůstávají přikryta a jakousi mlhou zastřena, dokud v tomto smrtelném životě vzdáleni jsme od Pána: ´u víře totiž chodíme a nikoli u vidění´.

Ale třebas víra jest nad rozum, přece mezi vírou a rozumem nikdy nemůže býti pravého rozporu; neboť týž Bůh, který tajemství zjevuje a víru vlévá, vložil v ducha lidského světlo rozumu; a Bůh nemůže sám sebe popírati, ani pravda pravdě někdy se příčiti. Zdánlivý rozpor takový odtud nejspíše vzniká, že buď dogmata víry nebyla pochopena a vyložena podle mínění církve, nebo že smyšlené domněnky pokládají se za vývody rozumové. Všeliké tudíž tvrzení, odporující pravdě osvícené víry prohlašujeme zcela mylným. Neboť církev, která zároveň s apoštolským úřadem učitelským dostala příkaz střežiti skladu víry, má též právo a povinnost Bohem uloženou, zavrhovati vědu nepravou, aby nebyl někdo oklamán filosofií a lichou šalbou. Pročež všem věřícím křesťanům jest nejen zakázáno takových domnění, která s učením víry shledávají se v odporu, zvláště byla-li církví zavržena, jakožto oprávněných závěrů vědeckých hájiti, ale povinni jsou vesměs míti je spíše za bludy, nesoucí na sobě klamné zdání pravdy. – A nejen, že víra a rozum nemohou si navzájem odporovati, ale ještě sobě vespolek pomáhají, tím, že správný rozum dokazuje základy víry, a jejím světlem osvícen vědění božských věcí vzdělává; víra pak zbavuje a chrání rozum bludů, a mnohostranným poznáním jej obdařuje. Pročež daleko jest církev toho, by bránila pěstění umění a věd lidských, ale právě je podporuje a šíří. Nejsou jí neznámy užitky, které z nich plynou pro život lidský, ani jich nepřezírá; ba naopak přiznává, že jako od Boha, Pána všeho umění, vznikly, tak k Bohu s přispěním jeho milosti vedou, řádně-li se pěstují. A nezakazuje ovšem, aby tyto vědy každá ve svém oboru neřídily se vlastními zákony, vlastní metodou; nýbrž oprávněnou tuto svobodu uznávajíc, toho jen bedlivě dbá, aby odporujíce učení božskému bludů v sebe nepojímaly, nebo vybočujíce z vlastních mezí nezabíhaly do věcí víry a jich nemátly.

Učení víry, jež Bůh zjevil, není předloženo lidem jako nález filosofický, aby svými vlohami je zdokonalovali, nýbrž jako božský poklad svěřeno nevěstě Kristově, aby ho věrně střežila a neomylně je vysvětlovala. I jest se povždy držeti toho smyslu posvátných dogmat, který jednou svatá matka církev prohlásila, a nikdy není dovoleno od smyslu toho pod záminkou a pode jménem vyššího porozumění se odchýliti.“ (Dei Filius, cpt. 4)

A k tomu tento církevní sněm připojil tyto tři kánony:

Kdokoliv by řekl, že zjevení Boží nemá do sebe opravdových a v pravém smyslu slova tajemství, ale že všechna dogmata víry lze rozumem řádně vzdělaným ze zákonů přirozených pochopiti a dokázati, proklet buď.

Kdo by řekl, že ve vědách lidských taková jest svoboda, že jejich tvrzení, byť i odporovala nauce zjevené, možno za pravé uznávati, a že církev nemá práva jich zavrhovati, proklet buď.

Kdo by řekl, že jest možno dogmatům církví předloženým dát někdy na základě pokroku vědy jiný smysl než ten, který mínila a míní církev, proklet buď.

Bl. Pius IX. ve svém Syllabu[iii] zavrhl řadu bludů týkajících se vztahů mezi rozumem, Božím zjevením a vírou. Jedná se o věty 3 až 14, 21 a 57. Sv. Pius X. zavrhl v dekretu Lamentabili (věta 64) tvrzení: „Žádá toho pokrok ve vědách, aby křesťanské učení zreformovalo své pojmy o Bohu, stvoření, zjevení, o osobě vtěleného Slova a o vykoupení“.[iv]

Mezi vírou a věrou pak dle modernistů není rozporu, neboť věda se zabývá věcmi božskými, zatímco věda jevy, při kterých nemá víra místa. Mluví-li modernista o tom, zda Kristus činil zázraky, popře to, pokud mluví jako filosof k filosofům; pokud však mluví jako věřící k věřícím, to potvrdí, protože má na mysli život Kristův, jak znovu se prožívá věrou a ve víře.

Michal Kretschmer


[i] De hoc tamen primo admonere te volo, quod in disputationibus contra infideles de articulis fidei, non ad hoc conari debes, ut fidem rationibus necessariis probes. Hoc enim sublimitati fidei derogaret, cuius veritas non solum humanas mentes, sed etiam Angelorum excedit; a nobis autem creduntur quasi ab ipso Deo revelata. Quia tamen quod a summa veritate procedit, falsum esse non potest, nec aliquid necessaria ratione impugnari valet quod falsum non est; sicut fides nostra necessariis rationibus probari non potest, quia humanam mentem excedit, ita improbari necessaria ratione non potest propter sui veritatem. Ad hoc igitur debet tendere Christiani disputatoris intentio in articulis fidei, non ut fidem probet, sed ut fidem defendat: unde et beatus Petrus non dicit: parati semper ad probationem, sed ad satisfactionem, ut scilicet rationabiliter ostendatur non esse falsum quod fides Catholica confitetur.

[iv] Progressus scientiarum postulat, ut reformetur conceptus doctrinae christianae de Deo, de creatione, de revelatione, de persona Verbi Incarnati, de redemptione.

Advertisements

3 Responses to Víra (9): Víra a rozum (věda)

  1. Tomáš napsal:

    Co bylo vlastně původně myšlené tím „proklet buď“, kterým zakonuje některé své kánony ten I. vatikánská sněm? Je to jen konstatování, že dotyční názoroví odpůrci jsou v pozici prokletých,(jako že jsou mimo – jsou v „háji“) nebo je to přímo prosba Boha o jejich prokletí (prosíme Bože, pošli je do „háje“), nebo je to přímo vznesené prokletí nad temi odpůrci (jděte do „háje“)??

  2. Michal Kretschmer napsal:

    Ono „proklet buď“ je pokus (ne můj, už jiní tak přednou) o překlad „anathema sit“. Znamená to prohlášení, že je někdo vyloučen z církve. Dřívější církevní právo rozlišovalo excommunication minor vylučující pouze z přijímání svátostí a excommunication major vylučující z církve. Další viz
    http://www.newadvent.org/cathen/01455e.htm .

  3. Tomáš napsal:

    aha, podle té lřečtiny jsem si to našel tady – ten mírnější překlad je tam taky:, „buď vyobcován“ – jako by jim ty dvě možnosti něja splývaly v jednu. Jojo, ty překlady, a to je jen jedno slovíčko.
    http://revue.theofil.cz/krestanske-pojmy-detail.php?clanek=384
    http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=6151

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: