Víra (10): Život z víry, vztah víry a skutků

Dar víry zůstává v tom, kdo proti ní nezhřešil. Avšak „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26): není-li víra doprovázena nadějí a láskou, nespojuje věřícího plně s Kristem a nečiní z něho živý úd jeho těla (KKC 1815).

Člověk ve stavu těžkého hříchu může však mít pravou víru, i když tato víra není živá. Úkon víry je však záslužný pro věčný život, jen pokud je spojen s láskou.

Jakkoli víra je nezbytná pro život křesťana, přesto nestačí. Musí se projevovat láskou k Bohu a z ní vyplývajícími skutky, jež jsou v souladu s vírou. Sv. Jakub ve svém listu upozorňuje, že víra bez skutků nemůže spasit (2,14), neboť taková víra „je mrtva sama v sobě“ (2,17) a je „bez užitku“ (2,20). „Člověk bývá ospravedlňován skutky, a ne pouhou vírou“ (2,24).

Víra není pouze to, že máme za pravdu to, co Bůh zjevil. Víra je ctností, tedy jistou pohotovostí. Ta se aktivuje a vybaví nám obsahy víry vztahující se ke konkrétní události či slovům, se kterými se setkáváme, pokud mají nějaký vztah k obsahu víry. Víra tak umožňuje (jsouc doprovázena dalšími Božími dary), pokud je to pro člověka v tomto věku možné, vidět vše Božíma očima a rozpoznat zda a co Bůh od člověka za dané situace žádá. Víra tak vede ke skutkům. Proto píše sv. Pavel: „Spravedlivý bude žít z víry“ (Řím 1,17). Píše též o „duchu víry“ (2 Kor 4,13) a „činné víře“ (2 Sol 1,11). Vyzývá nás, abychom sami sebe zkoumali, zda opravdu žijeme z víry (2 Kor 13,5), tedy zda motivy našeho jednání vycházejí z víry a je tak naše jednání zaměřeno k Bohu. Již ve Starém zákoně se na mnoha místech používají výrazy jako „chodit s Bohem“ (Gen 5,22 a 6,9, Mich 6,8), „chodit po Božích cestách“ (Deut 10,12,19,9, 26,17, 28,9 a 30,16, 1 Král 2,3, Job 23,11), „chodit za Jahvem“ (Joz 14,14, 1 Sam 12,14) a „chodit po cestách pravdy“ (Tob 1,3) ve smyslu myslet na Boží zákon a být mu věrný.

Naproti tomu může sice někdo uznávat existenci Boha, ale nemyslet na to. Může se tak podobat těm, kdo „před potopou jedli a pili, ženili a vdávali se“. Tak tomu také „bude, až přijde Syn člověka“ (Mat 24,37-39). Proto mnohokrát vyzývá Ježíš k bdělosti; kdo bdí (na rozdíl od toho, kdo spí) si uvědomuje, co se s ním děje, a pravdy víry jsou přítomny v jeho mysli.

Víra očisťuje lidská srdce od nezřízených lnutí k časným věcem. Očišťuje se od toho pohybem opačným směrem, když totiž míří k tomu, co je nad námi, tedy k Bohu. A v tom pohybu prvním počátkem je víra. Prvním počátkem očisty srdce je tedy víra, která, jestliže se zdokonalí láskou, působí dokonalou očistu. (srv. STh II-II q. 7 a. 2)

Víra spolu s láskou k Bohu vede k zálibě v božích věcech. „Blaze muži, který … v zákoně Páně zálibu má, v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci“ (Žalm 1,1-2). Mnohé žalmy proto chválí Boha za to jak je veliký a vypravují jeho skutky. „Z cesty zjeveních tvých se raduji, jako z veškerého bohatství“ (Žalm 118,14). Zálibu v přemítání o Boží moudrosti vidíme v sapientiálních knihách Starého zákona. „Blaze člověku, který je do moudrosti zabrán, který o spravedlnosti její přemýšlí, a jehož mysl má na zřeteli Boha; který myslí ve svém srdci na cesty její, o jejích tajemstvích přemítá“ (Sir 14,22-23). Tak lze přilnutím k Božímu zákonu a obíráním se tím dospět do stavu, o kterém svědčí Žalm 39,9: „Vůli tvou, Bože můj, činiti jest milo mi, zákon tvůj mám ve svém srdci“. Křesťanští učitelé duchovního života pak často hovoří o tom, že máme žít v přítomnosti Boží, tedy mít pokud možno stále na mysli Boha a jeho vůli a z tohoto východiska hledět na vše, co nás obklopuje.

Víra předchází naději a lásce. Předmětem naděje je budoucí dobro, které je možné mít. K tomu; aby někdo doufal, je třeba, aby předmět naděje mu byl předložen jako možný. Předmětem naší naděje je věčná blaženost a Boží pomoc k jejímu dosažení. O obojím nás poučuje víra, že totiž můžeme dojít věčného života a že nám k tomu byla připravena božská pomoc. (srv. STh II-II q. 17 a. 7) Nemá-li někdo víru, nemůže tedy mít naději, neboť neví, v co má doufat; rovněž nemůže mít lásku k Bohu, když ho napřed nepoznává. Na druhou stranu přijímání svátosti a úkony lásky rozmnožují posvěcující milost a tím tedy i víru.

Víra není ve věřících stejnou měrou. Proto „řekli apoštolé Pánu: ´Rozhojni naši víru´!“ (Luk 17,5). Prosíme s církví „Da nobis Domine fidei, spei, et charitatis augmentum“ (rozmnož v nás víru, naději a lásku) – modlitba při mši v 13. neděli po Svatém Duchu dle tradičního misálu a v 16. neděli během mezidobí dle Novus ordo, citována v Decretum de iustificatione, cpt. 10). Více víry může být v někom dvojím způsobem; jednak vzhledem k tomu, že více zjevených pravd explicitně věří, jednak pro větší přilnutí vůle k víře, větší zbožnost, větší zájem o pravdy víry a větší pohotovost na jejich základě uvažovat a jednat. (srv. STh II-II q. 5 a. 4) V prvním ohledu roste naše víra studiem toho, co církev nám předkládá jako zjevenou pravdu; v druhém ohledu vnitřní rozjímavou modlitbou. Máme tedy, jak nás vybízí i sv. Pavel, „usilovat o víru“ (1 Tim 6,11, 2 Tim 2,22). Za vzor nám klade ty, kdo „vírou a trpělivostí docházející zaslíbeného dědictví“ (Žid 6,12).

Víra je vystavena různým zkouškám. Sv. Pavel se raduje, když vidí „pevnou vaši víru v Krista“ (Kol 2,5) a vyzývá „bojuj dobrý boj víry“ (1 Tim 6,12). Mezi zbraněmi v boji proti zlým duchům uvádí „štít víry“ (Ef 6,16). Máme se dokonce radovat, když ve zkouškách máme prokázat pravost naší víry (1 Petr 1,6-7); jsou situace, kdy se nedá nic jiného dělat a kdy je třeba, aby „věřící ukázali, jakou mají trpělivost a víru“ (Zjev 13,10).

Tridentský sněm se zabýval bludy tzv. reformátorů, ukazuje, že samotná víra nestačí, a v dekretu De iustificatione stanovil: „Jestliže někdo říká, že bezbožný je ospravedlněn pouze skrze víru, v tom smyslu jakoby nic jiného nebylo požadováno, co by spolupůsobilo k nabytí milosti ospravedlnění, a že v žádném ohledu není třeba být pohybem své vůle na ni připraven a disponován, proklet buď.[i] (can. 9) „Jestliže někdo říká, že v evangeliu není nic přikazováno kromě víry, že ostatní je indiferentní, ani přikázané, ani zakázané, ale ponecháno na vůli; nebo že deset přikázání se křesťanů nijak netýká, proklet buď.“[ii] (can. 19) „Jestliže někdo říká, že ospravedlněný a jakkoli dokonalý člověk není zavázán k zachovávání příkazů Božích a církve, ale pouze k věření, jakoby evangelium bylo pouhé a bezpodmínečné zaslíbení věčného života bez podmínky zachovávání přikázání, proklet buď.[iii] (can. 20) „Jestliže někdo říká, že současně se ztrátou milosti hříchem vždy je také ztracena víra, nebo že víra, která zůstala, není pravá víra, třebaže není živá, nebo že ten, kdo má víru bez lásky, není křesťan, proklet buď.[iv] (can. 28)

Michal Kretschmer


[i] Si quis dixerit, sola fide impium iustificari, ita ut intelligat nihil aliud requiri, quad ad iustificationis gratiam consequendam cooperatur, et nulla ex parte necesse esse, eum suae voluntatis motu praeparari, atque disponi: anathema sit.

[ii] Si quis dixerit, nihil praeceptum esse in evangelio praeter fidem, cetera esse indifferentia, neque praecepta, neque prohibita, sed libera; aut decem praecepta nihil pertinere ad christianos: anathema sit.

[iii] Si quis hominem iustificatum, et quantumlibet perfectum dixerit non teneri ad observantiam mandatorum Dei, et ecclesiae, sed tantum ad credendum, quasi vero evangelium sit nuda, et absoluta promissio vitae aeternae sine conditione observationis mandatorum: anathema sit.

[iv] Si quis dixerit, amissa per peccatum gratia, simul et fidem semper amitti; aut fidem, quae remanet, non esse vera fidem, licet non sit viva; aut eum, qui fide sine charitate habet, non esse christianum: anathema sit.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: