Ohlédnutí za Pochodem pro život

Pochod pro život 2013 očima jedné z jeho účastnic…

Tak jako každý rok jsme se my, Krutští, rozhodli i letos vypravit na Pochod pro život do Prahy. A jelikož naše auto dosloužilo, nezbývalo nám nic jiného, než se těch 210 kilometrů přepravit vlakem, což má ale taky svoje výhody, protože jsme se domluvili s panem Ignácem, že přistoupí, až vlak bude projíždět jeho městem.

A tak jsme jeli. Táta, maminka a nás pět dětí. Nevím, jestli to byla smůla nebo štěstí, když se ve stejném vagonu objevila naše chemikářka a s ní její manžel – učitel češtiny. Ale jak tak přemýšlím – nadšená jsem rozhodně nebyla, takže bych tu situaci nazvala spíš smolnou. Po cestě jsme pozorovali srnky a předháněli se, jaká strana (část z nás seděla na levých sedadlech a část na pravých) uvidí těch krásných zvířat s bílýma zadkama víc. My jsme jich měli asi dvacet, a druhá strana přibližně dvacet pět. Takže o vítěze bylo postaráno.

V Českých Budějovicích, kde jsme přestupovali, jsme narazili na skupinku romů. A nesmělý táta se s nimi dal hned „na kus řeči“ a zeptal se, jestli náhodou někdo z nich nezná Lojzu Pavla, že s ním má schůzku. Samozřejmě si dělal srandu, protože Lojza Pavel je postava vymyšlená v jeho hlavě… :) A k našemu velikému překvapení jeden z těch kluků prohlásil, že on je Lojza Pavel. Náš táta se však nedal zmást a okamžitě improvizoval: „Ty jsi Lojza? Tak to mi vrať těch sedm tisíc!“ Bylo k zasmání pozorovat obličej mladého kluka, který si myslel, že tátu přelstil, zatímco to bylo přesně naopak… Najednou už to nebyl Lojza Pavel, najednou to byl obyčejný cikán, který jede s kamarádama na výlet… :)

Pan Ignác byl přesný a na nádraží se k nám připojil. Všichni jsme nastoupili do vlaku asi patnáct minut před odjezdem, takže jsme zabrali dvě volná kupé – do jednoho by se tolik lidí nevešlo. Cesta byla dlouhá, moc dlouhá pro pět nedospělých lidí, a jak už to mezi sourozenci bývá, naše výprava se bez hádek neobešla. A samozřejmě jsem to byla já, kdo se hádal. Naštěstí patřím do rodiny, kde je naučeno odpouštět, a tak se brzy spory mezi námi vyřešily, s pomocí rodičů.

A konečně jsme dorazili do našeho hlavního města – do krásné a obrovské Prahy, plné vzpomínek z dětství našich rodičů. Byli jsme rádi, že jsme venku z vlaku na nádraží (kde jsme se náhodou srazili s partou Lojzy Pavla), ale zároveň nás překvapil studený a neustávající vítr. Tramvají jsme se dostali až k Jezulátku, kde měla být sloužena mše svatá v tradičním ritu. Přijeli jsme tam trošku dřív, a tak jsme jen čekali, až za námi dorazí babička s dědou. Krutý vítr vál a my jsme se čím dál víc choulili do bund a čepic a nevím, čeho všeho ještě. Ale dočkali jsme se a přivítali se s prarodiči. A mše svatá začala. Nádherný prožitek kazili jen Japonci a podobní turisti, kteří se nestyděli procházet kostelem ani při mši svaté. Ale přečkali jsme je a oni odešli.

Po mši svaté jsme ještě čekali před kostelem, a potom jsme se pomalu vydali ke svatému Jilí, odkud měl průvod vycházet. Dorazili jsme, když se od kostela vzdalovali ti úplně nejposlednější, a proto jsme se, k našemu údivu, dostali až na samý konec řady těch 2500 lidí. Setkali jsme se s naším přítelem z Ameriky, Davidem. Taky jsme se (tam na konci) začali modlit růženec, a ostatní lidi se přidali. Střídala jsem se s tátou o jednu tyč praporu, zatímco jeden starý pán nesl tu druhou. Vždycky jsem si myslela, jak je snadné přepravit napnutý prapor na určité místo, ale když se do plátna zapřel vítr, zaťala jsem svaly a čekala, až uslyším křupnutí tyče (mimochodem tlusté jako násada na koště :D) a ona se zlomí. Ale nic takového se kupodivu nestalo. Sestra Anička nesla ten první, „prorážející“ plakát (byla s kamarádkama úplně vepředu pochodu), a my jsme na ni byli hrdí. Byl moc hezký pohled, koukat ze zadu na tolik lidí, bránících ty malinké človíčky. Bohužel se na ulici našlo i hodně lidí, kteří proti nám protestovali a pokřikovali nehezký věci… A tak jsme pochodovali a já jsem preferovala svůj prapor s nápisem „ČLOVĚKEM JSEM OD POČETÍ“. Asi nejhorší byl ten vítr, který mi vál pod sukni, stejně jako mnoha dalším dívkám, a mrzla jsem ještě víc… A Prahou znělo naše Ave Maria a Salve Regina a ještě spousta dalších latinských i českých zpěvů. U sochy svatého Václava jsme se dál modlili. Vpředu, po boku sochy nádherně vystihnutého koně, se pokaždé setkáme s našimi známými – je to taková tradice, ani nevím, kdy vlastně vznikla… Mamka řekla, že tam půjdeme, abychom nějaké potkali. A tak jsme šli potkávat známý… Taky jsme slyšeli zpívat pana J.K., známého po celých Signálech… ;) Nádherná hymna Svatého Václava se linula ulicemi a hřměla a narážela do starých kamenných zdí domů… Zpívali jsme všichni, aby nás bylo co nejvíc slyšet.

A pochod se rozešel. Pomalu, ale jistě, se oddělovaly menší či větší skupiny lidí…

Měli jsme ještě asi hodinu nebo dvě čas, než měl jet vlak, a tak jsme zašli do McDonaldu. Překvapily nás ty „Super levné ceny“, a ještě víc jsme užasli nad lidmi, kteří si ty „Super levné hamburgery“ s nadšením kupovali. Ovšem nejvíc jsem se podivovala nad klidnými prodavačkami, kterým přišlo úplně běžné, že si lidé to „Super levné zboží“ zrovna koupili. Nedokážu pochopit, jak si někdo může objednat hamburger za 175 Kč. A pokládat to za normální cenu, dokonce i skvělou cenu. Dospěla jsem k názoru, že do Prahy se rozhodně nikdy nenastěhuju, ani kdybych mohla navštěvovat Národní divadlo třeba do konce života zadarmo. Ne. Asi jsme doopravdy burani, protože jsme si s nadšením schovávali kelímky od kafíčka (dopodrobna tu situaci popisovat nebudu), protože jsou malé a praktické.

Loučení bylo smutný. Jako vždycky. Ale se všemi jsme se pořádně objali a vypravili jsme se na nádraží. Zatímco jsme čekali na vlak, jsme my, děti, jezdily s neuvěřitelným nadšením po samojezdících schodech a pražští obyvatelé na nás jen nechápavě zírali. Museli jsme si tohle zařízení náležitě užít, protože ho asi zase na dlouhou dobu opustíme. Cesta vlakem proběhla celkem v klidu, jelikož jsme byli strašně unavení, a po nacpání sladkostmi od babičky nastalo celkem ticho, v naší rodině dost netradiční. Přidal se k nám i Petr, ten samý Petr, o kterém psál táta nedávno blog. Smáli jsme se, když ze stejného vlaku vystoupil Lojza Pavel a spol., zvlášť když tátu hlasitě podezříval, že je sleduje. Petr ale výborně improvizoval pravého Lojzu Pavla, aby si cikáni mysleli, že si táta celou tu historku s ním nevymyslel.

Domů jsme přijeli asi v půl desáté, táta šel zatopit, bratr zamknout klášter a já obstarat zvířata. Po cestě na zahradu jsem bojovala s únavou, ale v mysli jsem se vracela zpět na Pochod pro život. Mrzelo mě, a pořád mě mrzí, že se tam objevilo jen asi 2500 lidí, kteří hájí ta bezbranná a nevinná miminka, a povzbuzují jejich maminky a tatínky ke správnému rozhodnutí. A tak jen doufám, že příští rok a další léta bude počet přítomných pořád stoupat, a jednou že se třeba zruší to brutální vraždění. A že snad na tom i my budeme mít zásluhu.

Veronika Krutská

Článek vyšel i na autorčině blogu.

Pro doplnění ještě záběry z Pochodu pořízené jeho polskými účastníky:

a soubor fotek.

Jedna reakce na Ohlédnutí za Pochodem pro život

  1. jjstodola napsal:

    Kvůli tomu má ještě smysl číst!

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: