Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

Proti ctnosti víry jsou hříchy proti víře. Ty uvádí Katechismus katolické církve: dobrovolné pochybování o víře (bod 2088), nevěra, blud, odpad (bod 2089), pověra (bod 2111), modloslužba (body 2112 až 2114), zapření víry (bod 2471), rouhání (bod 2148). Některé z těchto a podobných hříchů jsou zároveň i proti dalším ctnostem jako stydění se za víru je proti statečnosti a provádění pověrečných úkonů odporuje nábožnosti.

Hřích nevěry je těžší než jiné hříchy, neboť hřích je tím těžší, čím více se člověk jím odděluje od Boha. U nevěry pak člověk nemá ani správné poznání Boha. Nesprávným poznáním Boha se mu člověk nepřibližuje, neboť to, o čem má za to, že poznává, není Bůh. Pokud s nevěrou je spojen odpor vůči tomu, co patří k víře, jde o nejtěžší hřích; tíži hříchu nevěry zmírňuje nevědomost, pokud není spojena se zlobou (srv. STh II-II q. 10 a. 3). Ten, kdo víru jednou přijal a od ní odpadl a neplní svůj křestní závazek, hřeší tíže než ten, kdo víru nikdy nepřijal. S ohledem na to bludaři, kteří přijali evangelium, hřeší více než židé, kteří víru v evangelium nikdy nepřijali. Protože však židé přijali ve Starém zákoně předobraz křesťanské víry a Starý zákon špatně vykládají, je jejich nevěra těžší hřích než nevěra pohanů, kteří žádným způsobem nepřijali víru v evangelium. (srv. STh II-II q. 10 a. 6)

Rouhání představuje jakési umenšování Boží dobroty, neboť buď něco popírá o Bohu, co mu přísluší, nebo o něm něco tvrdí, co mu nepřísluší, a tak odporuje vyznání víry. Někdy je však spojeno ještě nenávistným citem vůči Bohu, jenž je schvalován vůlí, a to činí tento hřích ještě těžším.

Hříchem je i nezájem o víru, o její další poznání, ovšem úměrně schopnostem a stavu jednoho každého. Z nedostatku péče o lepší poznání víry může tak dojít k ne zcela uvědomovanému přijetí nesprávných názorů šířených v okolním světě nebo dokonce mezi věřícími. Neblahý vliv může mít na nedostatečně ve víře vzdělaného i styk s jinověrci; může tak dojít k přijetí jejich bludných mínění v domnění, že je přijímá i katolická církev. Důraz na pravou víru vyplývá z toho, že jednání následuje poznání (a víra je poznáním), takže z nesprávného poznání může následovat nesprávné jednání.

Již ve Starém zákonu čteme: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat“ (Deut 6,6-7). To se týká všech slov Hospodina, celého Božího zjevení. Hříchu se tak může někdo dopustit i tím, že na některé pravdy víry vůbec nemyslí resp. o nich nemluví, ač je to jeho povinností, jak je tomu u rodičů či kněze vůči osobám jim svěřeným.

Hříchem je i nízké cenění si své víry, považování ji za něco pro vlastní život okrajového, její povšechné přijetí jako základní zaměření života, ale ne ve všech jednotlivostech, kterým jest třeba věřiti. Vybírání si z víry to, co se hodí, a odsunování na vedlejší kolej nebo dokonce popírání toho, co se nehodí, vede k bludařství. Je třeba však rozlišovat, zda někdo popíral nějakou pravdu víry z nevědomosti a po poznání závazného učení církve své mylné mínění opravuje, nebo zda někdo tvrdošíjně i poté, co byl poučen o víře církve, trvá na svém – takový jest formálním heretikem a vylučuje se z církve.

Proviněním proti víře není jen její nedostatek, ale i nadbytečné věření vírou božskou něčemu, co není obsaženo v pokladu víry, a to bez ohledu na to, zda ono takto věřené je pravdivé či ne. Sem patří přijímání různých soukromých zjevení, jakoby byla pro katolíky absolutně závazná a ve stejném duchu přijímání výroků nebo jednání papeže či jiných církevních představitelů, když nejsou obdařeni charismatem neomylnosti. Těmto věcem, pokud neodporují závazné nauce církve, lze ovšem na základě zdravého úsudku věřit, nikoliv však vírou božskou. Někteří autoři označují slovem „papalatrie“ zcela nekritické přijímání všeho, co papež říká či činí, jakoby jeho neomylnost byla bez hranic.

Pokud se v naší mysli vynoří námitky nebo pochybnosti proti některé pravdě víry, nejedná se o hřích, pokud jim nepřivolíme. Nejsou ani známkou naší slabé víry, neboť náš rozum nedošel k pravdě víry svým vlastním poznáním, ale z rozhodnutí vůle věřit, tedy z něčeho vnějšího vůči rozumu. A tak rozum sám nedošel klidu tím, že něco konečně poznal, a proto ještě přemýšlí a zkoumá to, co pevně člověk věří. Rozum sám o sobě není tedy uspokojen, neboť byl usměrněn z vnějšku (srv. De veritate, q. 14 a. 1). Nejedná-li se o ďábelské pokušení nebo nutkavé projevy naší narušené psychiky, je obvykle žádoucí usilovat o vyvrácení takových námitek proti víře, ať už vlastním myšlenkovým úsilím nebo hledáním poučení v literatuře či u jiných lidí.

Hříchem je též vydávání se v nebezpečí ztráty víry, což se může stát tím, že někdo ve víře dostatečně neutvrzený čte texty atheistické či bludařské nebo řeči tohoto druhu poslouchá. Je samozřejmě namístě takovým nesprávným názorům slovem nebo písmem odporovat a argumentovat proti nim, ale je zapotřebí mít k tomu příslušnou průpravu a spíše se s takovými omyly seznamovat nejprve z dobrých katolických publikací než z původních nevěreckých pramenů. O to nebezpečnější může být četba některých moderních theologů, které za nauku katolické církve vydávají něco, co jí ve skutečnosti není, případně některé pravdy víry zamlčují. Proto je důležité položit základ svého křesťanského vzdělání četbou dobrého překladu Písma svatého, neomylných textů magisteria, učitelů církve, církevních otců a klasických osvědčených autorů a pak teprve přistupovat k autorům novějším. Škodlivý je též návyk bezdůvodné četby, poslechu rozhlasu či sledování televize nesené duchem vůči víře lhostejným či nepřátelským nebo zdržování se ve společnosti osob takto smýšlejících. Může tak dojít k postupnému, možná až nezpozorovanému přizpůsobení se této mentalitě, ztrátě křesťanské bdělosti a zapomnění na to, že „celý svět je v moci zlého ducha“ (1 Jan 5,19).

Závěr

Pojednali jsme o tom, co je víra jako základ duchovního života, jak o ní svědčí samo Písmo svaté, co o ní učí církev, o ctnosti víry a životu z víry. Předmětem víry je Boží zjevení. To je obsaženo ve Starém i Novém zákoně a v tradici církve. S přispěním Ducha svatého učitelský úřad církve poklad Božího zjevení věrně střeží a vykládá. Pro růst ve víře potřebujeme jak pevně přilnout k Božímu zjevení jako neomylnému pravidlu, tak jej více poznávat a zamilovat si je jako Boží dar nám daný, z něhož se můžeme radovat a na základě kterého máme jednat.

7 reakcí na Víra (11): Hříchy proti víře + Závěr

  1. MVsen napsal:

    Tak nevím nevěra nebo nevíra…. Je tedy potom v této logice manželská věrnost vírou? ;)) Autor by si měl dát pozor na češtinu.

    • Martin R. Čejka napsal:

      Slovo „nevěra“ je v této souvislosti použito správně, byť možná zní poněkud archaisticky. Doproučuji se seznámit s češtinou dříve, než člověk začně veřejně odhalovat limity svojí „logiky“.

    • Michal Kretschmer napsal:

      Do jaké míry je „nevěra“ archaickým slovem ve významu „opak víry“, nevím. Podlahův Výklad katechismu z roku 1900 má „nevěra“, Dacíkova Mravouka z roku 1946 taktéž. Katechismus katolické církve vydaný v českém překladu roku 1995 má „nevíra“.

      Jako odpůrce novot jenom proto, že je to něco nového, se spíše držím staršího, není-li závažný důvod pro nové.rt

      • MVsen napsal:

        Naprosto jsem nemínil „protivný“ postoj, jen by stálo zřejmě za úvahu upozornit na trochu posunuté významy slov vzhledem k soudobé řeči.

      • MVsen napsal:

        Zároveň se tak trochu omlouvám, pane Kretschmere, nemělo to vyznít tak, jak to vyznělo, poněkud škodolibě. Mám totiž velmi rád vaše články a tak mě to i trošku mrzí. Přijměte, prosím, moji omluvu i poděkování za velmi dobrý obsah tento i článků jiných.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Vůbec se nemusíte omlouvat. Já jsem jen možná příliš citlivý na změny. I když uznávám, že jazyk se vyvíjí, ale ne vždy k lepšímu.

        Svého času jsem ohledně změn významu slov napsal kritický článek http://www.stjoseph.cz/g042.html – ale tam šlo o věci skutečně závažné. Slovo „nevěra“ dnes se obvykle používá ve významu „porušení manželské věrnosti“, ale pro to je vhodnější slovo „cizoložství“, které ale těžko najdete v sekulárních médiích.

  2. Aleš Zouharek napsal:

    Hřích Nevíra – počítá se do toho i nevíra v Boží Slovo?

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: