Atentát

Včera uplynulo 99 let od atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Pouhých 99 let! Jak se změnil svět za tu dobu?

Po technické stránce zajisté zcela radikálně. Věda a technika však jistě nejsou nejlepším kritériem pro hodnocení. Vždyť rozhodující ikony dnešní doby již tehdy existovaly. Po silnicích jezdily automobily, záznam zvuku již rovněž existoval, po Praze jezdily elektrické tramvaje a lidé se těšili i z elektrického osvětlení. Není důvod k přesvědčení, že tento vývoj by se zastavil, kdyby se svět vydal jiným směrem, než jak to historie zaznamenala.

Svět se však radikálně změnil i po stránce mravní. A tady už, obávám se, tolik důvodů k jásotu nemáme.

Jak to souvisí s atentátem? Nu, možná ani ne tolik. A přesto…

Rakousko-Uhersko, ať si o této říši, do níž jsme patřili, myslíme cokoli, bylo vymazáno z mapy světa. A na to už atentát vliv měl. Tato monarchie byla liberály celého světa označena za původce světové války a podle toho s ní bylo naloženo. Jako by nebylo vraždy následníka trůnu a jako by Rakousko-Uhersko nesmělo na tuto vraždu nijak reagovat. Přitom v dnešní době stačí státům, zejména USA, mnohem banálnější záminky k rozpoutání konfliktu. Kdo dnes debatuje o důvodech k anexi Texasu, Havaje, o vietnamské válce? Byly důvody k nedávné válce v Iráku zásadnější? A co dnešní vměšování do vývoje v arabských zemích?

U atentátu nešlo pouze o Gavrila Principa, to byl jen člověk, z jehož zbraně vyšly smrtící výstřely, jednalo se o mnohem širší spiknutí srbských nacionalistů, do kterého byly zapleteny i oficiální srbské kruhy. Atentát celou Evropu šokoval. Rakousko-Uhersko žádalo Srbsko, aby okolnosti atentátu vyšetřilo, dočkalo se však pouze arogantní odpovědi: „Nic nebylo učiněno a záležitost se netýká Srbské vlády.“ Diví se někdo, že vyhlásilo Srbsku válku?

Konfliktu však využily ostatní státy, jejichž vůle k válce byla mnohem silnější, než tomu bylo u Rakouska. Světový požár vzplál a Rakousko vykrvácelo. Bylo obviněno z vyvolání války a agrese, ačkoliv bylo v zásadě jedinou zemí, která měla k zásahu v Srbsku skutečně relevantní důvod. U ostatních států je možné zaznamenat mnohem sobečtější přístup, chtivost války nevyjímaje. Agresivnější byl i rakouský spojenec – Německo. Přesto Německo válku přežilo a svou pruskou militantnost, která Rakousku zcela chyběla, uplatnilo za několik desetiletí s mnohem ničivějšími následky.

Svět byl po válce uspořádán především na základě idealistického snění liberálního amerického prezidenta Woodrow Wilsona, monarchie padly, nebo zůstaly upozaděny pouze jako pláštík, na pochod se vydaly liberální principy. Přišla doba tzv. svobodných voleb, rovnosti a bratrství. Stal se svět bezpečnější? Odpověď je snadná a nezpochybnitelná: nestal.

Vrátím se k začátku své úvahy. Stal se snad svět morálnějším? Odpověď je ještě více nasnadě: nejenže nestal, morálka upadla naprosto nepředstavitelně, hranice společensky přijatelného se dala natolik do pohybu, že dnes neexistují prakticky žádná tabu. Nemám na mysli pouze sex, kde se pomalu a jistě otevírá prostor i pedofilům a dříve či později i tato hranice padne, neuvěřitelným způsobem upadly veškeré po tisíciletí uznávané hodnoty. I původní liberální principy jsou dnes obcházeny neuvěřitelným způsobem, neboť byl zavržen Bůh jakožto kotva dovoleného a měřítkem je jenom člověk, to znamená i jeho chtivost, vůle po moci a majetku. Politický vývoj našeho státu to dotvrzuje zcela zřetelně. Autority již téměř neexistují a pokud někdo začne autoritu uplatňovat, je vzápětí znectěn, vláčen médii a odstraněn z politického života. V této situaci zblblý lid volá po přímé demokracii jakožto záchraně, aniž by tušil, že volá po úplném nastolení anarchie. Nejlépe situaci podle mého dokresluje vtip, na který jsem nedávno narazil:

 

 

___________________________________

„Tak nám zabili Ferdinanda,“ řekla posluhovačka panu Švejkovi, který opustiv před léty vojenskou službu, když byl definitivně prohlášen vojenskou lékařskou komisí za blba, živil se prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny.
Kromě tohoto zaměstnání byl stižen revmatismem a mazal si právě kolena opodeldokem.
„Kterýho Ferdinanda, paní Müllerová?“ otázal se Švejk, nepřestávaje si masírovat kolena, „já znám dva Ferdinandy. Jednoho, ten je sluhou u drogisty Průši a vypil mu tam jednou omylem láhev nějakého mazání na vlasy, a potom znám ještě Ferdinanda Kokošku, co sbírá ty psí hovínka. Vobou není žádná škoda.“
„Ale, milostpane, pana arcivévodu Ferdinanda, toho z Konopiště, toho tlustýho, nábožnýho:“
„Ježíšmarjá,“ vykřikl Švejk, „to je dobrý. A kde se mu to, panu arcivévodovi, stalo?“
„Práskli ho v Sarajevu, milostpane, z revolveru, vědí. Jel tam s tou svou arcikněžnou v automobilu:“

S trochou nadsázky je možné říci, že toto je tak vše, co běžný český člověk ví o atentátu na Ferdinanda d’Este. K tomu možná ještě řádku invektiv vůči Rakousku a blažený pocit, jak to to Rakousko oprávněně prohrálo. Že situace byla poněkud jiná, inu, „musíme mít na zřeteli, že nemá průpravného diplomatického vzdělání.“ Leč dosti již citátů z Haškova Švejka…
Kromě nedostatku diplomatického vzdělání má v sobě český člověk naindoktrinováno také mnoho jiných „svatých pravd“, před kterými blednou i Švejkova moudra.
Horší je, že výsledkem vzdělávacího systému je to, že obyčejný Čech dnes posuzuje historickou skutečnost prizmatem právě Haškova Švejka.

Na závěr video na Stream.cz

 Bohumil Šourek

Článek původně vyšel na stránkách sdružení MONOS.