Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého

Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost.  Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).

Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.

Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14).

Pod textem Písma může být obsažen vícerý smysl. Literární smysl vyplývá ze slov textu a je jím buď vlastní smysl slov nebo přenesený, skrytý v různých obrazech lidské mluvy, když je zřejmé, že onen text nelze chápat doslovně (např. „Já jsem dveře“ v Jan 10,9). Podobně, když „když Písmo jmenuje Boží rámě, není slovní smysl, že by Bůh měl takový tělesný úd, nýbrž co jest tím údem naznačeno, totiž síla k činům“ (STh I q. 1 a. 10 ad 3). Písmo obsahuje totiž četná metaforická vyjádření, podobenství, alegorie, antropomorfismy, metonymii, synekdochy, a je tudíž třeba umět jejich výskyt rozpoznat a správně je interpretovat. Duchovní smysl má místo tehdy, když věci označované slovy opět označují jiné věci. Tento duchovní smysl se zakládá na slovním a předpokládá jej.[i] Sv. Tomáš Aq. píše (Quaestiones de quodlibet, VII, q. 6 a. 1 co): „V Písmu svatém se pravda zjevuje dvojím způsobem. Prvým, pokud věc je označována slovy: a v tom sestává smysl literární. Druhým, pokud věci jsou obrazy jiných věcí: a v tom spočívá smysl duchovní.“[ii] Jinde pak píše: „To totiž náleží k důstojenství božského Písma, aby pod jedním písemným záznamem obsahovalo více smyslů, aby se tak hodilo lidem různého chápání, aby jeden každý se podivoval, že v božském Písmu může nalézt pravdu, kterou myslí pojímá; a skrze ni se snáze hájil i proti nevěřícím, a jestliže něco, čemu chce porozumět z Písma svatého, se ukáže nesprávné, může se opět vrátit k jinému jeho smyslu. Není tudíž neuvěřitelné, že Mojžíš a jiní autoři Písma svatého, poddávající se božským vnuknutím, sami poznávali různé pravdivé věci, kterým lidé mohou porozumět, a je pod jednou řadou písmen vyjádřili, aby tak kterákoliv z nich byla smyslem autora. Jestliže tudíž některé pravdivé významy, kterým autor nerozuměl, byly připojeny vykladateli Písma svatého, není pochyb, že jim rozuměl Duch svatý, jenž je hlavním autorem božského Písma. Každá pravda, která bez újmy okolností napsaného může být přizpůsobena božskému Písmu, je tudíž jeho smyslem.“[iii] (De potentia, q. 4 a. 1 co)

Přijetím duchovního smyslu nějakého textu Písma není odmítán jeho smysl literární; přijímáme historický význam, ale rozumíme též jeho duchovnímu smyslu. Duchovní smysl se dělí na smysl alegorický, pokud věci Starého zákona značí věci Nového zákona; morální, pokud něco, co se stalo s Kristem nebo na něj odkazuje, je znamením toho, co my máme činit; anagogický, pokud takové skutky nebo výpovědi poukazují na věčnou slávu.[iv] Zdaleka ne každému biblickému místu přísluší jeden nebo více z těchto druhů duchovních smyslů.[v] Sv. Augustin vykládá (De doctrina christiana, 3, III, 7) slova sv. Pavla v 2 Kor 2,6 o tom, že „litera zabíjí, Duch však oživuje“ jako upozornění, abychom alegorické výroky nechápali doslovně.

V Novém zákoně se vyskytuje řada případů, kdy je vykládáno starozákonní místo duchovně. Např. v Jan 19,36 se píše o ukřižovaném Kristu a je zmíněno, že se naplnilo Písmo „kosti mu nezlomíte“ z Ex 12,46, které se týká velikonočního beránka, takže velikonoční beránek je předobrazem Krista (viz též 1 Kor 5,7, 1 Petr 1,19, Zjev 5,6 a 13,8). Nikodémovi Ježíš vysvětluje, že povýšení hada na poušti (Num 21,9) je předobrazem jeho povýšení na kříži (Jan 3,14). Podobně podle Žid 7,3 je Melchisedech předobrazem Krista jako kněze, Jonáš je dle Mat 12,40 předobrazem Krista v hrobě, Jerusalem pak dle Gal 4,26 církve, Sára a Hagar dle Gal 4,24 jsou předobrazem Staré a Nové smlouvy, neposlušnost a smrt Adama kontrastuje s poslušností Ježíše a životem skrze něho (Řím 5,14-19), mana je nedokonalým předobrazem eucharistie (Jan 6,58), skála, ze které vytryskl proud vody, z něhož Izraelité pili (Num 20,11), je dle 1 Kor 10,4 obrazem Krista. Rovněž archa, v níž je záchrana z vod potopy, je předobrazem křtu (1 Petr 3,20-21), pozemský Jerusalem je předobrazem nebeského města (Zjev 21,2), oběti a bohoslužba Starého zákona předobrazují Kristovu oběť (srv. Kol 2,16-17). 1 Kor 10,5-11 uvádí některé události ze Starého zákona a poznamenává, že „to, co se jim stalo, bylo v předobrazu, ale napsáno bylo k výstraze pro nás, kteří jsme se dožili doby poslední“. List Židům na mnoha místech porovnává oběti a kněžství Starého zákona s obětí a kněžstvím Krista a z argumentace tohoto listu jasně vyplývá, že Starý zákon je předobrazem Nového. To jde někdy až do takových podrobností jako čteme v Žid 13,11-12. Kromě těchto biblických předobrazů máme další známé z tradice. Duchovní smysl Písma je osvětlován již od nejstarších dob. Sv. Klement Římský vidí (1. list ke Korintským, kap. 12) v červeném provázku, jenž Rahab spustila z okna (Joz 2,11), poukaz na to, že vykoupení bude skrze Kristovu krev. Sv. Barnabáš ve svém listu (kap. 7) uvádí kozla vyháněného na poušť (Lev 16,22) jako obraz Ježíše, stejně tak červenou jalovici (Num 19,2-6), přičemž i další okolnosti toho obětního obřadu vykládá (kap. 8) duchovně. Sv. Justin v Dialogu s Tryfonem na mnoha místech (např. kap. 41 a 42) vykládá Starý zákon duchovně, např. oběť bílé mouky (Lev 14,21) je předobrazem eucharistie nebo zvonky na kněžském rouchu (Ex 39,26) apoštolů. Církevní otcové vidí v Marii protiklad Evy a ujišťují, že smrt přišla skrze Evu, život skrze Marii. Ábel zabitý vlastním bratrem je předobrazem Krista, rovněž tak Izák mající být obětován a Josef prodaný za stříbrné peníze svými bratry. Předobrazem Panny Marie jsou Judith a Esther zachraňující svůj lid. Předobrazem křtu je obřízka. Archa Noemova a město Jerusalem jsou předobrazy církve.

Předobrazy budoucího nacházíme i v Novém zákoně. Zázračný rybolov je obrazem získávání lidí pro Krista (Luk 5,4-10), eucharistie odkazuje na nebeskou blaženost v Božím království (Mat 26,29 a Luk 22,18), lodička Petrova (Luk 5,3), ze které Ježíš učil, je obrazem církve, stejně tak ona loďka, která byla zmítána za bouře vlnami genezaretského jezera (Mat 8,24). Rovněž předpověď o zkáze Jerusalema je spjata s předpovědí o konci světa (Mat 24). Sv. Tomáš Aq. (STh I, q. 1 a. 10) píše: „Starý zákon jest obrazem Nového zákona; a sám Nový zákon, jak praví Diviš v Círk. Hier., jest obrazem budoucí slávy“[vi].

Duchovní smysl má být aplikován pouze v odůvodněných případech. Ovšem ne vše, o čem pojednává Starý zákon, ať jsou to věci, osoby nebo události, má nějaký vztah k Mesiáši a jeho království. Tertullian (De resurrectione carnis, cpt. 20) poukazuje na to, že ne vše jsou obrazy, ale že některé výroky mají pouze literární smysl, ne vše je stínem, ale také skutečností, neboť není obrazně řečeno, že Panna počne a porodí Emmanuela, to je Ježíše, jenž je Bůh s námi.[vii] Také některé nauky a příkazy (např. Deut 6,4-5) mají dokonalý literární smysl a neodkazují k něčemu dalšímu. Duchovní smysl buďto už nacházíme v Písmu nebo je to učení církve či většiny otců. Pokud nějaký zákon se sám o sobě zdá natolik nedůležitý, jsme oprávněni hledat pro něj nějaký duchovní smysl (např. na Ex 12,46 a Num 9,12 nezlámat obětovanému beránkovi žádnou kost se vztahuje na Krista na kříži dle Jan 19,33-36). Duchovní smysl musíme také hledat, když Písmo líčí skutečnosti, které samy o sobě by byly hodny pokárání, a přece chválí resp. nehaní jejich původce (Jákob, jenž připravil Ezaua o prvorozenectví a otcovské požehnání) a také, když někdo je vyvýšen více než by mu jinak odpovídalo (Cyrus označovaný jako Hospodinův pomazaný v Iz 45). Duchovní smysl má svůj poslední důvod v Bohu, v němž vše má svůj vzor neboli ideu, podle které to bylo učiněno (srv. STh I, q. 15 a. 1). Míra uskutečnění ideje se však může lišit a tak mezi jednotlivými uskutečněními stejné ideje je jistá podobnost, přičemž v současném řádu světa méně dokonalé předchází dokonalejšímu. Tuto myšlenku podobnosti a vzoru nacházíme v Moudr 9,8; chrám, který má postavit Šalamoun, má být nápodobou svatého stanu, který si Bůh sám připravil již od počátku. Podobně dle Žid 8,5 byla pozemské svatyně „jen předobrazem a nástinem nebeské svatyně“.

Písmo svaté Starého i Nového zákona nám líčí dějiny spásy, přičemž jednotlivé dějinné události jsou jejich součástí. Vrchol těchto dějin spásy je pak ve vtělení, utrpení a zmrtvýchvstání Ježíše Krista a jejich závěr v jeho druhém příchodu. „Co se týká biblických textů a zvláště evangelií, jejich pravda se jistě neredukuje na vyprávění prostých dějinných událostí nebo na odhalování prostých faktů, jak by rád tvrdil historicistický positivismus. Tyto texty naopak podávají zprávu o událostech, jejichž pravda leží za prostou dějinnou událostí: spočívá v jejich významu v dějinách spásy a pro dějiny spásy.“ (Jan Pavel II.: Fides et ratio, bod 94)

Vztah Starého a Nového zákona je dán tím, že oba zachycují Boží zjevení, které je součástí jediného řádu spásy. Pro vykoupení lidského pokolení je Starý zákon přípravou neboli „vychovatelem ke Kristu“ (Gal 3,24). Mezi oběma zákony je tedy harmonie, přičemž cílem Starého zákona je jeho naplnění v Novém. Starý zákon s jeho oběťmi je příslibem a obrazem Nového, „stínem budoucích věcí“ (Kol 2,17) či „stínem budoucích statků“ (Žid 10,1). Zaměření Starého zákona k Novému je patrné z pronesených proroctví (zejména mesiánských) v něm obsažených, z prorockých znamení (symbolických viděních a úkonech) a typů, kdy osoba nebo věc historicky náležející ke Starému zákonu prorocky předobrazuje z božského zřízení něco (osobu, věc nebo událost) tomu podobného, co náleží do řádu spásy v Novém zákoně.

Účinkem inspirace je, že Písmo pod jedněmi písmeny obsahuje vícerý smysl. Pro theologické důkazy je však v praxi použitelný jen literární smysl, neboť jedna věc může být podobná více věcem (např. lev se vypovídá o Kristu v Zjev 5,5 a o ďáblu v 1 Petr 5,8) a není tudíž jasné, kterou z nich označuje, ledaže by o tom byl zřejmý doklad v samotném Písmu nebo existovala jasná všeobecně přijímaná církevní tradice (jednomyslný souhlas církevních otců). Písmo svaté však obsahuje některá zdůvodnění s odkazem na duchovní smysl (např. Mat 2,15 pojednává o návratu dítěte Ježíše z Egypta a cituje přitom text z Oz 11,1, jenž se v literárním smyslu vztahuje k dřívější době, tedy k vysvobození Izraele z egyptského područí). Pro víru z toho nevzniká žádná škoda, neboť „duchovní smysl neobsahuje nic pro víru nutného, čemu by Písmo jinde jasně neučilo literárním smyslem“ (STh I, q. 1 a. 10 ad. 1). Církevní otcové často používali alegorický smysl Písma, aby vybízeli k ctnostem a zbožnosti. První péčí exegety musí však být jasně poznat a stanovit literární smysl, využívat přitom jazykové znalosti, brát přitom zřetel na souvislosti a porovnání s podobnými místy Písma, přihlížejíc k prohlášením učitelského úřadu a k analogii víry.

Duchovním smyslem Písma je třeba se zabývat, jak uvádí Pius XII. ve své encyklice (bod 26), „pokud jest jen náležitě zjištěno, že je to smysl od Boha vskutku chtěný. Neboť jen Bůh mohl tento duchovní smysl znát a nám zjevit.“ Tento papež vybízí též k většímu studiu výkladu Písma církevními otci, kteří díky své svatosti a bystrosti hluboce vnikli do tajů slova Božího, a vyzývá ke spojení jejich nauky a duchovního pomazání s větším vzděláním a dokonalejší metodou nových vykladačů Písma.

Tak zvaný smysl přizpůsobený (sensus accommodatus), jenž přenáší biblické výpovědi na jiné osoby či věci, není vlastním biblickým smyslem. Má být používán s obezřetností, zdrženlivostí a uctivostí k Božímu slovu. Není-li zjeven či doložen odvěkou tradicí církve, nemá sílu důkazu. Setkáváme se s ním v liturgii, v kázáních a ve spisech pojednávajících o duchovním životě a vybízejících k němu. Vyskytuje se však také v samotném Písmu. To, že Bůh řekl Jozuovi, že ho neopustí (Joz 1,5), je v Žid 13,5 citováno a tak přenášeno všeobecně na křesťany. Podobně v 2 Kor 8,15 je citováno Ex 16,18, Zjev 11,4 se odvolává na Zach 4,12-14, Mat 2,20 na Ex 4,19 (podobná minulá událost týkající se Mojžíše se přenáší na dítě Ježíše). Mat 7,23 se zdá citovat Žalm 6,9, Mat 10,36 cituje Mich 7,6 a Luk 23,30 cituje Oz 10,8. Řím 10,18 se odvolává na Žalm 18,5, ve kterém jde ale o řeč hvězd. Podobně Jer 31,15 je v Mat 2,18 uváděno při líčení zavraždění betlémských chlapců. K tomu je třeba poznamenat, že nový význam, jenž byl přidán k citovaným slovům, je také inspirovaný.

Vykládat Písmo svaté znamená se snažit poznat, co chtěl Bůh zjevit slovy svatopisců. Je třeba k tomu zkoumat jejich úmysl, osobnost, mentalitu, dějinný kontext, souvislosti a okolnosti jejich projevu a též brát v úvahu přírodní reálie, poměry, zvyky, místopis, dějiny a kulturu doby, v níž žili, jazykové zvyklosti a zejména literární druhy tehdy užívané. Nestačí tedy opírat se pouze o filologické poznatky. Při výkladu Písma je třeba nejen brát ohled na to, že má lidského autora, a zkoumat ho prostředky, jakým se snažíme lépe porozumět i jiným lidským dílům, ale také vycházet z toho, že je zjevením Božím neobsahujícím žádný omyl. Písmo svaté se má tudíž číst a vykládat v témž Duchu, ve kterém bylo napsáno. Je přitom třeba přihlížet k obsahu a jednotě celého Písma, tedy k jeho jiným souvisejícím místům, k tradici církve a k analogii víry, tedy ke vzájemné souvislosti pravd víry, které tvoří jeden soudržný nikde si vzájemně neodporující celek. Katechismus katolické církve z roku 1997 se zabývá výkladem Písma a jeho smysly v bodech 109 až 119. Z Písma můžeme dovodit řadu výroků, které učitelský úřad církve definoval jako dogma víry. Některé z nich mají povahu ontologických tvrzení, které ke svému správnému pochopení potřebují pomoc filosofie vycházející z metafysických tradic antiky a středověku, které představují filosofii bytí a jímž je vzdálen relativismus a přílišné zaměření na člověka (antropocentrismus). Jan Pavel II. v encyklice Fides et ratio (bod 83) upozorňuje, že „teologie, postrádající metafyzický horizont, by nedokázala jít dál než k rozboru náboženské zkušenosti“ a neumožňovala by náležitě vyjádřit „všeobecnou a transcendentní hodnotu zjevené pravdy.“ Pius XII. v encyklice Humani generis (bod 22) kárá ty, kdo „při interpretaci Písma svatého nechtějí brát v úvahu ani analogii víry, ani tradici církve, takže nauku svatých otců a posvátného magistera poměřují Písmem svatým interpretovaným lidským rozumem spíš než interpretací Písma v duchu církve, kterou Kristus Pán ustanovil za strážkyni a interpretku veškerého pokladu zjevené pravdy“. Podobně již dříve byla dekretem Lamentabili sane exitu (věta 2) zavrženo: „Církevním výkladem posvátných knih nesmí se ovšem pohrdat, avšak podléhá přesnějšímu úsudku a opravě exegetů.“[viii]  Když se důkladně zabýváme Písmem, zjistíme, že jej nelze vykládat pouze z něj samého; potřebujeme principy, které nelze s jednoznačností a jistotou odvodit pouze z Písma, potřebujeme učitele, kterým je církev obdařená Duchem svatým, jenž uvádí do „veškeré pravdy“ (Jan 16,13).

Příklady bludné interpretace Písma obsahuje dekret Lamentabili sane exitu, jenž je zavrhuje. Podle modernistů „z evangelií nelze dokázat božství Ježíše Krista; ale je to dogma, které si křesťanské vědomí odvodilo z pojmu Mesiáše“[ix] (věta 27). „Učení, které podává o Kristu Pavel, Jan a koncily nicejský, efezský a chalcedonský, není tím, které Ježíš učil, nýbrž které si o Ježíši utvořilo křesťanské vědomí“[x] (věta 31). „Víra ve zmrtvýchvstání Krista se z počátku netýkala samotného faktu zmrtvýchvstání, jako spíše nesmrtelného života Krista u Boha“[xi] (věta 37).

Tridentské vyznání víry (bulla Pia IV. Iniunctum nobis z roku 1564) mimo jiné obsahuje: „Přijímám rovněž svatá Písma podle téhož smyslu, který držela a drží svatá matka církev, jíž náleží soudit o pravém smyslu a výkladu svatých Písem. Nikdy je nepřijmu a nebudu vykládat jinak než podle jednomyslného souhlasu Otců.“[xii]

Antimodernistická přísaha sv. Pia X. obsahuje: „Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici svaté Církve katolické, analogii víry a normy Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů a – stejně nedovoleně jako opovážlivě – uznává textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo. Kromě toho zavrhuji názor těch, kdo tvrdí, že ten, kdo vyučuje oboru historické teologie nebo o této věci píše, musí nejprve odložit předsudek o nadpřirozeném původu katolické tradice či o příslibu božské podpory trvalého uchování všech zjevených pravd; poté musí vykládat spisy jednotlivých církevních Otců s vyloučením jakékoli posvátné autority jedině na podkladě vědy a se stejnou svobodou soudu, s jakou se přistupuje ke studiu všech světských písemných památek.“

Konstituce Dei Filium (kap. 2) I. sněmu vatikánského mimo jiné obsahuje: „Jelikož pak to, co svatá Synoda Tridentská spasitelně stanovila o výkladu božského Písma, aby v mezích udržela duchy svévolné, někteří špatně vysvětlují, My dekret ten obnovujíce prohlašujeme, že toto se jím míní: ve věcech víry a mravů, náležejících k stavbě nauky katolické, za pravý smysl posvátného Písma míti jest ten, jehož se držela a drží svatá Matka Církev, na níž jest soudit o pravém smyslu a výkladu Písem svatých; nikdo tudíž nesmí Písmo svaté vykládat proti tomuto smyslu nebo i proti jednomyslnému souhlasu Otců.“ Toto ustanovení slouží k ochraně před omyly a ponechává v mnoha věcech prostor pro pokrok exegetů v porozumění Písmu. Při výkladu Písma musíme tedy dbát, abychom se nedostali do rozporu s jinými místy Písma, s naukou církve nebo s pravdivým poznáním lidských věd.

Církev závazně vyložila jen nemnoho míst Písma. Tak tridentský koncil (Sess. 13) v Decretum de sanctissimo eucharistae sacramento, cpt. 2 vykládá Mat 26,26 a 28 o skutečné přítomnosti těla a krve Páně. Rovněž (Sess. 7, can. 2 o křtu) vykládá Jan 3,5 o nezbytnosti přirozené vody ke křtu a odmítá metaforický výklad a (Sess. 5) v Decretum de peccato originali, cpt. 4 vykládá o nezbytnosti křtu dětí. Dále pak (Sess. 6) v Decretum de iustificatione, cpt. 14 (a také v  Sess. 14, Doctrina de poenitentiae sacramento, cpt. 1 a can. 3) vykládá Jan 20,22-23 o svátosti pokání[xiii], v Doctrina de sacramento extremae unctionis (Sess. 14), cpt. 1 (též can. 1, 3 a 4 o posledním pomazání) vykládá Jak 5,14-15 o této svátosti[xiv]. Dogmatická konstituce I. vatikánského sněmu Pastor aeternus (cpt. 1) vykládá Mat 16,17-19 a Jan 21,15-17 o jurisdikčním primátu Petra a (v cpt. 4) Luk 22,32 o příslibu neomylnosti danému Petrovi a jeho nástupcům. Dekret Lamentabili sane exitu zavrhl (věta 30) tvrzení: „Ve všech evangelijních textech má jméno ´Syn Boží´ jen význam jména ´Mesiáš´; nikde však neznačí, že Kristus je skutečný a přirozený Syn Boží.“[xv] Modernisté ostatně církvi upírali právo stanovit smysl Písma[xvi]; církev se naopak měla podřídit jejich kritickému rozboru Písma, který se ale zabývá jeho historickým významem, na rozdíl od dogmatických rozhodnutí církve týkajících se  toho smyslu, který v něm nalézá víra.

Sv. Vincent Lerinský v r. 434 ve svém Commonitorium (kap. 25-26) se zabývá tím, jak heretici používají či spíše zneužívají Písmo svaté, když hojně citují z různých jeho knih. Vykládá Ježíšova slova: „Mějte se na pozoru před nepravými proroky! Ti přicházejí k vám v ovčím rouše, ale v nitru jsou draví vlci“ (Mat 7,15). Ovčí roucho jsou průpovědi proroků a apoštolů, draví vlci heretici, jenž podrževše si svoji divokost, lstivě se k stádu Kristovu vkrádají, jsouce zahaleni do slov božského zákona jako do ovčího rouna, aby žádný, kdo cítí hebkou vlnu, nebál se jejich špičatých zubů. Poznají se však podle svého ovoce. Když totiž Boží slovo nejen uvádějí, ale také vykládají, tu lze seznat jejich bezbožné novoty (profanae vocum novitates dle Vulgáty v 1 Tim 6,20), vidět jak zeď je strhávána (Koh 10,8), mezníky zasazené otci přenášeny (Přísl 22,28), katolická víra napadána a nauka církve trhána. „Takoví lidé jsou apoštolé nepraví, pracovníci lstiví, kteří se jen za apoštoly Kristovy vydávají“ (2 Kor 11,13). Stejně jako apoštolé se odvolávají na autoritu Písma a uvádějí jeho slova. Tak jako ďábel se převléká za anděla světla, tak i jeho služebníci za služebníky spravedlnosti a po vzoru svého mistra lstivě citují Písmo, ne již aby pokoušeli Krista, ale jeho údy, aby tak nešťastná duše z katolického hradu do hlubin pekla byla svržena tím, že přijme falešný výklad podpořený mnohými doklady z různých míst Písma. Není totiž snazší cesty jak utajeně přivodit blud než předstírat, že se opírá o autoritu Písma svatého.

V kap. 2 a 3 pak vysvětluje, že Písmo svaté musí být vykládáno podle tradice katolické církve. Aby katolík rozpoznal podvody bludařů, vyhnul se jejich pastem a zůstal čistý v pravé víře, musí chránit svou víru s milostí Boží dvojím způsobem, totiž jak autoritou božského zákona, tak tradice katolické církve. Autority církve je třeba, neboť Písmo pro svou vlastní hloubku není ode všech v témže smyslu chápáno a z něj může být odvozeno tolik mínění, kolik je lidí. Je třeba se držet toho, co jest katolické, tedy toho, co všude, co vždy a co ode všech bylo věřeno. Musíme tedy ohledně nějaké nauky zkoumat všeobecnost, zda ji totiž celá církev po celém světě vyznává, starobylost, zda je odedávna přijímána našimi předky a otci, jednomyslnost, zda se jí v minulosti přidržovali všichni nebo téměř všichni kněží a učitelé.

Podobně v kap. 27 píše: „Ale tu někdo řekne: Když se také ďábel a jeho učedníci, z nichž někteří jsou falešní apoštolé, jiní falešní proroci a učitelé, všichni ale v každém ohledu bludaři, odvolávají na božská prohlášení, výpovědi a zaslíbení, co tedy mají dělat katolíci a děti matky církve? Jak mají rozlišit pravdu od klamu v svatých Písmech? Musí si dát záležet na tom, aby činili to, co nám předali svatí a učení muži, jak jsme napsali na začátku tohoto Commonitoria (kap. 2 a 3), že totiž musí vykládat svatá Písma podle tradic všeobecné církve a pravidel katolické nauky; dále musí v rámci katolické a apoštolské církve následovat všeobecnost, starobylost a souhlas, a když někdy je část v rozporu s všeobecností, novota se starobylostí, odchylka jednoho nebo několika málo bloudících se souladem všech nebo alespoň s většinou katolíků, mají dát přednost neporušenosti celku před zkažeností části; v této všeobecnosti mají dát přednost zbožnému smyslu starobylosti před bezbožností novoty a právě tak v samé starobylosti mají před opovážlivostí jednoho nebo mála dát na prvním místě přednost usnesením všech na všeobecném sněmu, pokud taková jsou k disposici; když to není možné, mají následovat, co je tomu nejbližší, totiž shodné učení mnoha velkých učitelů. Když toho s pomocí Pána budeme věrně, rozvážně a svědomitě dbát, budeme s to odkrýt bez velké těžkosti všechny škodlivé bludy vynořujících se herezí.“

Michal Kretschmer


[i] Illa vero significatio qua res significatae per voces, iterum res alias significant, dicitur sensus spiritualis; qui super litteralem fundatur, et eum supponit. (STh I, q. 1, a. 10)

[ii] Et secundum hoc in sacra Scriptura manifestatur veritas dupliciter. Uno modo secundum quod res significantur per verba: et in hoc consistit sensus litteralis. Alio modo secundum quod res sunt figurae aliarum rerum: et in hoc consistit sensus spiritualis.

[iii] hoc enim ad dignitatem divinae Scripturae pertinet, ut sub una littera multos sensus contineat, ut sic et diversis intellectibus hominum conveniat, ut unusquisque miretur se in divina Scriptura posse invenire veritatem quam mente conceperit; et per hoc etiam contra infideles facilius defendatur, dum si aliquid, quod quisque ex sacra Scriptura velit intelligere, falsum apparuerit, ad alium eius sensum possit haberi recursus. Unde non est incredibile, Moysi et aliis sacrae Scripturae auctoribus hoc divinitus esse concessum, ut diversa vera, quae homines possent intelligere, ipsi cognoscerent, et ea sub una serie litterae designarent, ut sic quilibet eorum sit sensus auctoris. Unde si etiam aliqua vera ab expositoribus sacrae Scripturae litterae aptentur, quae auctor non intelligit, non est dubium quin spiritus sanctus intellexerit, qui est principalis auctor divinae Scripturae. Unde omnis veritas quae, salva litterae circumstantia, potest divinae Scripturae aptari, est eius sensus.

[iv] Secundum ergo quod ea quae sunt veteris legis, significant ea quae sunt novae legis, est sensus allegoricus, secundum vero quod ea quae in Christo sunt facta, vel in his quae Christum significant, sunt signa eorum quae nos agere debemus, est sensus moralis, prout vero significant ea quae sunt in aeterna gloria, est sensus anagogicus. (STh I, q. 1, a. 10)

[v] quatuor isti sensus non attribuuntur sacrae Scripturae, ut in qualibet eius parte sit in istis quatuor sensibus exponenda; sed quandoque istis quatuor, quandoque tribus, quandoque duobus, quandoque uno tantum. (Sv. Tomáš Aq.: Quodlib. VII. q. 6 a. 2 ad 5)

[vi] lex vetus figura est novae legis, et ipsa nova lex, ut dicit Dionysius in ecclesiastica hierarchia, est figura futurae gloriae

[vii] Adeo autem non omnia imagines sed et veritates, nec omnia umbrae sed et corpora, ut in ipsum quoque dominum insigniora  quaeque luce clarius praedicarentur. Nam et virgo concepit  in utero non figurate, et peperit Emmanuelem, nobiscum deum [Iesum]

[viii] Ecclesiae interpretatio Sacrorum Librorum non est quidem spernenda, subiacet tamen accuratiori exegetarum iudicio et correctioni.

[ix] Divinitas Iesu Christi ex Evangelii non probatur; sed est dogma, quod conscientia christiana ex notitione Messiae deduxit.

[x] Doctrina de Christo, quam tradunt Paulus, Ioannes et Concilia Nicaenum, Ephesinum, Chalcedone, non est ea quam Jesus docuit, sed quam de Iesu concepit conscientia christana.

[xi] Fides in resurrectionem Christi ab initio fuit non tam de facto ipso resurrectionis, quam de vita Christi immortali apud Deum.

[xii] Item sacram Scripturam iuxta sensum eum, quem tenuit et tenet sancta mater Ecclesia, cuius et iudicare de vero sensu et interpretatione sacrarum Scripturarum, admitto, nec eam umquam nisi iuxta unanimem consensum Patrum accipiam et interpretabor.

[xiii] Viz též zavržená věta 47 dekretu Lamentabili sane exitu, podle které slova Páně v Jan 20,22-23 „nevztahují se na svátost pokání“.

[xiv] Viz též zavržená věta 48 dekretu Lamentabili sane exitu, podle které „sv. Jakub nechce ve svém listě prohlásit nějakou svátost Kristovu, nýbrž jen doporučuje jakýsi zbožný obyčej“.

[xv] In omnibus textis evangelicis  nomen ´Filius Dei´ aequivalet tantum nomini ´Messias´, minime vero significat Christum esse verum et naturalem Dei Filium.

[xvi] Dekretem Lamentabili sane exitu bylo zavrženo (věta 4): „Učitelský úřad církve nemůže ani dogmatickými definicemi určit pravý smysl svatých Písem (Magisterium Ecclesiae ne per dogmaticas quidem definitiones genuinum Sacrarum Scripturarum sensum determinare potest)“.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: