Písmo svaté (6): Písmo svaté v životě křesťana

Porozumět správně některým místům Písma je obtížné, pro někoho až nemožné. Sám Petr píše o listech apoštola Pavla: „Některé věci jsou v nich těžko srozumitelné; ty lidé nevzdělaní a neutvrzení ve víře překrucují, tak jako i ostatní Písma, k své vlastní záhubě“ (2 Petr 3,16). Rovněž Starý zákon obsahuje pasáže, které se zdají vymykat křesťanskému smýšlení, jako je např. příkaz usmrtit i kojence Amáleka (1 Sam 15,3), nebo podobně v Žalm 136,9 o rozrážení dítek o skálu a celá řada krutých příběhů. Mnoho míst je z jiných důvodů dosti obtížných jako třeba Gen 6,4 nebo celý příběh o tom, jak Rebeka lstivě dosáhla požehnání Izáka (Gen 27). Samo Písmo o tom svědčí v Sir 1,6: „Kořen moudrosti komu byl odhalen, a její úradky bystré kdo poznal?“

Klement XI. V roce 1713 cenzuroval omyly theologa Paschasie Quesnella týkající se čtení Písma. „Je užitečné a nezbytné v každém čase, v každém místě a každému druhu lidí zkoumat a poznávat ducha, zbožnost a tajemství svatého Písma“[i] (věta 79). „Čtení Písma svatého je pro všechny“[ii] (věta 80). Rovněž bulla Pia VI. Auctorem fidei odsuzující omyly synody pistojské (ve větě 67) odmítá mínění, že od povinnosti čtení svatých Písem může osvobodit jen úplná neschopnost[iii].

To, že číst Písmo není nezbytné, vyplývá i z toho, že po zmrtvýchvstání Ježíše Písmo Nového zákona ještě nebylo a jistou dobu pak trvalo, než byl v církvi pevně ustanoven kánon Písma. Rovněž před vynálezem knihtisku dostupnost Písma nebyla velká a do poměrně nedávné doby mnoho lidí neumělo číst. Sv. Irenej v Proti kacířstvím (III, 4, 2) chválí mnohé „z cizích národů věřících v Krista bez papíru a černidla, majíce zápis své spásy od Ducha svatého v srdcích svých a dávné podání pilně zachovávajíce“, kteří pro onu apoštolskou tradici, ač Písma čísti neumějí, si k mysli nepřipustí nic z obludného žvástu heretiků.

V Novém zákoně není příkaz číst Písmo. Pokud se namítají Ježíšova slova „zkoumáte Písma“ (Jan 5,39), ta byla řečena farizejům, ne jeho učedníkům. Naopak Luk 10,16, Řím 10,14-17, 2 Tim 1,13-14 a 2,2 se zmiňují o nezbytnosti slyšet (ne tedy číst) slova zvěstování víry.

Církevní otcové doporučovali četbu Písma a sepsali mnoho jeho výkladů.

Tak sv. Irenej v Proti kacířstvím píše o evangeliu, které jeho hlasatelé „pak z vůle Boží nám v písmech podali, aby bylo základem a sloupem naší víry“ (III, 1, 1). Vyzývá: „Čtěte bedlivě evangelium, podané nám od apoštolů, a čtěte bedlivě proroky, a naleznete, že v nich veškero utrpení našeho Pána našeho předpověděno jest“ (IV, 34, 1). Máme se varovat učení kacířů a „abychom se jimi nikdy nedali mýliti, utéci se máme v církev, abychom v jejím lůně chováni a Písmy Páně živeni byli. Církev jest totiž jako ráj založena na tomto světě. ´Se všelikého stromu´ ráje ovoce ´jísti budete´ (Gen 2,16), dí Duch Boží, tj. každého Písma Páně použíti smíte, ale chlubnou myslí nepožívejte a kacířské disharmonie se ani nedotkněte.“ (V, 20, 2) Doporučování četby Písma svatého není v rozporu s tvrzením, že tato četba není nezbytná. Týká se totiž těch, kdo již mají pevnou víru, aby ji touto četbou prohloubili; nikoliv těch, kdo se k ní teprve propracovávají.

Četba Písma svatého není vhodná pro nevěřícího, který chce poznat křesťanství, o kterém jen málo ví. Takový je totiž při ní odkázán jen na svůj rozum a vytváří si dohady o tom, co jednotlivé věty Písma vypovídají. Mnoho mu nepomohou ani poznámky obsažené ve vydání Písma. Kromě toho, je třeba se seznamovat s Písmem v určitém pořádku, kterým není to, jak jsou jednotlivé knihy Písma řazeny v jeho vydání. Je vhodné, aby začínající čtenář Písma měl již základní znalosti katolické nauky, tak jak jsou obsaženy v nějakém dobrém katechismu (např. ThDr František Tomášek: Katechismus katolického náboženství[iv]).

Církev žádala, aby věřící četli jen schválená vydání Písma doprovázené potřebnými vysvětlivkami, aby tak bránila tomu, aby věřící Písmo špatně nechápali a tak neupadli do omylů. Písmo svaté je třeba číst v souladu s naukou a tradicí církve. Pro poznání naší víry nestačí znát jen Písmo svaté (na rozdíl od protestantské nauky Sola Scriptura, tedy že bible je pro věřícího jediným zdrojem náboženské autority a jediným kriteriem pro určení toho, co má křesťan věřit), neboť některé pravdy víry v něm buďto vůbec nejsou obsaženy, nebo jsou obsaženy jen jako důsledek, a k jejich bezpečnému přijetí potřebujeme, aby učitelský úřad církve je prohlásil za dogma. Konstituce Dei verbum (bod 9) uvádí, že „církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého“.

Tertullian ve svém spise De praescriptionibus haereticorum (z roku 204) je velmi skeptický k přínosu znalosti Písma, není-li spojeno s hlubokou vírou. Zmiňuje Ježíšova slova „Tvá víra tě uzdravila“ (Luk 18,42) a poznamenává: „Tvá víra ti pomohla, ne obeznámenost s Písmem“. Znalost Písma dle něj pramení z hloubavého ducha a nezíská nic více než slávu v důsledku usilování získat poznání (kap. 14). Heretici se ohánějí Písmem svatým a touto svou drzostí dělají na některé lidi dojem. Tertullian doporučuje s nimi nediskutovat. Odvolává se přitom (kap. 16) na Tit 3,9: „hádek o zákon se varuj“ a  na Tit 3,10: „Bludaře, jehož jsi jednou nebo dvakrát napomenul, se varuj“, tedy po bezvýsledném napomenutí, ne po disputaci[v]. Bludaři mnohdy nepřijímají některé knihy Písma, k jiným pak přidávají dodatky nebo něco z nich vypouštějí, aby tak zfalšované Písmo odpovídalo jejich naukovému systému (kap. 17).

Pře s heretiky na základě Písma jen málokdy přesvědčí nerozhodnuté posluchače, neboť obě strany obvykle odejdou domů, aniž změnily své stanovisko. Vítězství v takové kontroversi je buďto nemožné, nebo nejisté nebo nedosti jisté. Je třeba podle přirozeného řádu věcí začít otázkou: „Kdo je právoplatným vlastníkem víry, komu přísluší vlastnictví Písma, od koho, skrze koho, kdy a komu byla předána nauka, skrze kterou se stáváme křesťany? Neboť tam, kde se zřetelně ukáže, že se nachází pravá nauka a pravá křesťanská víra, tam také bude pravda Písem, správný jeho výklad a všechny pravé křesťanské tradice.“ (kap. 19)[vi] Tertullian pak (kap. 37) ve své právnicky pojaté argumentaci dovozuje, že heretici neobdrželi od Krista skrze církve založené apoštoly, jež ustanovil náš Pán, své nauky, kterým jsou podle své vlastní volby oddáni, nejsou tedy křesťané, a tudíž jim nenáleží žádné vlastnické právo na Písmo. To lze dokázat bez odvolávání se na Písmo. A proto se jich Písmo vůbec netýká a k disputaci na jeho základě nemají být připuštěni.

Konstituce II. vatikánského sněmu Sancrosanctum Concilium žádá (body 35 a 51), aby věřícím byl hojněji prostřen stůl Božího slova a aby v liturgii bylo čtení Písma bohatší a rozmanitější. Skutečností je však, že ve čteních v novém misálu jsou vynechávány verše[vii] a že nový breviář vůbec neobsahuje řadu žalmů (např. 1-3, 6, 9, 105), zejména těch, které hovoří o Božím soudu a trestech či o kletbě, a že v některých jsou s jistou umanutostí vykuchány verše zmiňující tyto věci (5,11, 27,4-5, 39,15-16, 53,7, 58,6-9 a 12-16, 78,6-7 a 12, 109,6, 139,10-12).

Písmo svaté musíme mít jako Boží slovo v úctě a věrně ho přijímat. Dekret De editione et usu sacrorum librorum sněmu tridentského (Sess. 4) zakazuje užívat slov Písma k profánním účelům, překrucovat jeho slova a výpovědi, zakazuje užívat Písmo k šaškování, k výmyslům, k marnostem, k pochlebování, k zlehčování, k pověrám, k bezbožnému a ďábelskému vzývání, k věštění, k losování, k hanopisům[viii] a podobným věcem. Nesmíme si nic v něm upravovat podle našeho zdání. Zjev 22,18-19 (a Deut 4,2 a Sir 18,5 obsahují zákaz z něho něco ubírat nebo k němu něco přidávat). Jer 23,36-40 mluví proti těm, kdo za výrok Hospodinův vydávají své vlastní slovo, a prohlašuje, že Hospodin na ně „uvalí věčnou potupu a že na věky budou mít hanbu“. Podobně v Jer 26,2 prorok dostává příkaz všechny slova Hospodina sdělit lidu a neubrat z nich ani slovíčko. Rovněž v Přísl 30,6 čteme: „Nepřidávej nic k jeho slovům“.

Při čtení Písma můžeme a máme prosit Ducha svatého, aby nám dal jeho porozumění. Musíme být disponováni, abychom mu správně porozuměli, aby naše srdce nebylo otupeno a oslepeno (Iz 6,10, Mat 13,15). Boží slovo je ono semeno z podobenství o rozsévači (Luk 8,11), vykoná, k čemu je Bůh poslal (Iz 55,11), má velkou moc, „je jako oheň a jako kladivo rozrážející skálu“ (Jer 23,29). Nesmíme však jako někteří protestanti věřit, že každý, kdo čte Písmo, je přitom Duchem svatým osvěcován a chráněn před omylem. To ostatně vyvrací samotná nauková rozrůzněnost protestantů. Ti své mínění opírají o Jan 1,9, ale toto místo nelze vykládat, že by Slovo prorockým způsobem osvěcovalo každého člověka, ale že jeho nauka skrze církev jím založenou osvěcuje. Podobně slova Ježíšova v Jan 14,26 o tom, že Duch svatý „vás naučí všemu“, byla řečena apoštolům, ne všem věřícím.

Při četbě textů Starého zákona je třeba mít na mysli, že „konec Zákona je Kristus“ (Řím 10,4) a že „Zákon se stal naším vychovatelem ke Kristu“ (Gal 3,24). Ježíš prohlašuje, že nepřišel zrušit Zákon nebo proroky, ale naplnit (Mat 5,17). Přichází jej zdokonalit, jak vidíme z jeho horské řeči, kde vícekrát nacházíme „bylo řečeno předkům“ oproti „já však pravím vám“. Sv. Pavel pak na více místech klade proti sobě kletbu zákona a požehnání skrze Ježíše Krista (Gal 3,13-14) či ovoce smrti oproti službě v novém duchu (Řím 7,6). Sv. Petr na apoštolském sněmu v Jerusalemě (Skut 15) jasně prohlašuje (shodně s učením sv. Pavla), že křesťané nejsou povinni zachovávat některá ustanovení Starého zákona jako podrobit se obřízce, a na tom sněmu bylo rozhodnuto, že nemá na ně být vkládáno břemeno zákona kromě některých potřebných předpisů. Starý zákon popisuje dějiny spásy a Bůh je jeho autorem stejně tak jako Nového zákona a proto nemá být křesťany odvržen či potlačen.

Písmo svaté může nás „poučit ke spáse skrze víru v Kristu Ježíši“ (2 Tim 3,15), není však jediným pramenem Božího zjevení. Samo Písmo uvádí, že ne vše bylo zapsáno. Jan 21,25: „Je ještě mnoho jiných věcí, které učinil Ježíš; kdyby se o každé zvlášť napsalo, myslím, že by ani celý svět neobsáhl ty knihy, které by musily být sepsány.“ A na jiném místě (3 Jan 13-14): „Mnoho bych ti měl psát, ale nechci ti psát inkoustem a perem. Doufám však, že tě brzy uvidím a promluvíme si spolu osobně.“ Víra je z kázání, apoštolé dostali příkaz kázat, ne psát. Ježíš sám nic nenapsal, avšak praví Mat 28,20 „učte je zachovávat všecko, co jsem vám přikázal“. Podle 1 Tim 3,15 je to církev, která je „sloup a základ pravdy“, ne tedy Písmo.

To, že Písmo neobsahuje všechno zjevené učení, dosvědčuje také 2 Sol 2,15: „Nuže, bratří, stůjte pevně a zachovávejte podané nauky, kterým jste se naučili ať naším kázáním ať naším listem“. Rovněž v 2 Tim 2,2 přikazuje sv. Pavel: „Co jsi ode mne uslyšel před mnoha svědky, to svěřuj spolehlivým lidem, kteří budou způsobilí také jiné učiti“. Církev nás vybízí, abychom za vedení jejího učitelského úřadu čerpali jak z Písma, tak z apoštolské tradice. Písmo a posvátná tradice majíce oba Boha za původce si nemohou odporovat a pozdější nálezy církevních sněmů a učení papežů je nemohou upravovat, ale naopak musí být s nimi v souladu.

Ježíš, jenž je naším vzorem, užívá Písmo svaté, když z něj cituje v řečech ke svým učedníkům. Užívá je na potvrzení své nauky a ve sporech se svými odpůrci. Čte Písmo v synagoze (Luk 4,16). Vykládá jej emauzským učedníkům a i apoštolům po svém zmrtvýchvstání, aby rozuměli Písmům (Luk 24,45). Dokonce se odvolává na Písmo, když jej pokouší satan. Povšimněme si však, že ten si z něj vybírá, když jej pokouší (Mat 4,6). Apoštolé ve svých promluvách i spisech se často odvolávají na Starý zákon.

Po návratu Židů z exilu byly sepsány knihy Ezdráš a Nehemiáš. V nich je Ezdráš vícekrát zmíněn jako „znalec Zákona“ (Ezdr 7,6 a 10,11, Neh 8,1 a 12,26). Nechává izraelskému lidu předčítat a on i další „vykládali smysl, aby lid rozuměl tomu, co četli“ (Neh 8,8). Kniha Nehemiáš na řadě dalších míst zmiňuje, že lidu bylo čteno z knihy Zákona.

Písmo bylo čteno Židy v synagogách (Skut 13,15 a 15,21). Písmo svaté bylo vždy v církvi ve velké vážnosti, bylo čteno během liturgie, zpívány byly žalmy, sloužilo jako text, na který bylo kázáno, a svatí otcové napsali mnoho jeho výkladů a považovali jej za nevyčerpatelný poklad nebeské nauky. O exegetech patristického období píše Lev XIII. ve své encyklice Providentissimus Deus (bod 7). Sv. Tomáš Aq. kromě svých systematických děl píše komentáře k některým knihám Písma. Písmo svaté je důležité i pro katechesi.

Ti, kdo jsou vyučeni ve víře, mají pravidelně číst Písmo (spolu s potřebnými vysvětlivkami), přijímat je jako Boží slovo a rozjímat. Známý je výrok sv. Jeronýma (citovaný v konstituci Dei verbum, bod 25), že neznalost Písma je neznalost Krista. Katolíci nemají žádný důvod, aby ve znalostech Písma zůstávali pozadu za křesťany jiných vyznání. Jen je zapotřebí nepodléhat módním trendům, které Písmo příliš zdůrazňují na úkor tradice a studia rozhodnutí učitelského úřadu církve. Pro ty, kdo se věnují theologii, je dobrá znalost Písma nezbytností; vždyť právě z Písma, i když nejen z něho, se snaží zdůvodnit jednotlivé these. Nestačí však pouhá znalost slov Písma, ale je nutné jeho vnitřní pochopení. Je ovšem třeba se opírat (pokud nejsme schopni číst Písmo v biblických jazycích) o dobré překlady, spíše doslovné, aby nebyly již výkladem překladatele, a je lepší strpět menší libozvučnost jazyka nebo nepřizpůsobení se současným jazykovým zvyklostem než připustit nepřesnost přeloženého textu. Je třeba se mít na pozoru před překlady heretiků, kteří někdy falšovali Písmo, aby jejich bludy se nejevily zcela neudržitelné. Na to upozorňuje již Tertullian v De praescriptionibus haereticorum (kap. 38). Rovněž Eusebius v Historii církevní (V, 28) zmiňuje heretiky, kteří nevěřili, že Písmo bylo inspirováno Duchem svatým a upravovali je, takže se jejich jednotlivé rukopisy od sebe lišily.

Je třeba být velmi obezřetný při četbě nekatolických výkladů Písma, neboť tito autoři, byť by měli vynikající znalosti biblických reálií, jsou v mnohém ohledu vzdáleni pravé víry. V minulosti církev dala na seznam zakázaných knih jak nekatolické překlady Písma, tak i biblické komentáře církví neschválené. Lev XII. roku 1824 v encyklice Ubi primum (bod 17) píše proti biblickým společnostem šířícím své nesprávné překlady Písma. O dvacet let později Řehoř XVI. zkázonosnému působení těchto biblických společností věnuje celou svou encykliku Inter praecipuas. Bl. Pius IX. ve stejném duchu zmiňuje biblické společnosti v encyklikách Qui pluribus (bod 14) a Nostis et nobiscum (bod 14). Je třeba poznamenat, že i mezi katolíky velmi rozšířený tzv. český ekumenický překlad obsahuje oproti některým tradičním katolickým překladům závažné odchylky. Tak je v Iz 7,14 překládáno „dívka“ místo „panna počne a porodí syna“[ix]. V Gen 3,15 je překládáno „ono“ (tedy símě ženy“), kdežto standardní katolické překlady[x] mají „ona“ (tedy žena s prorockým odkazem na Pannu Marii). Žalm 95,5 je dle ekumenického překladu „všechna božstva národů jsou bůžci“, kdežto Vulgáta má „démoni“[xi], což umožňuje odchylnou interpretaci, neboť bůžky lze chápat jako v zásadě dobré síly (jako jsou přírodní živly), byť nižší než je Bůh, kdežto démoni jsou vysloveně Bohu nepřátelští, což má dopad na hodnocení pohanských náboženství.

Na Písmo svaté se odvoláváme při argumentaci s křesťany, katolíky i jiných vyznání, na Starý zákon se můžeme odvolávat po vzoru Ježíše a apoštolů při diskusích se židy. Klasická dogmatická theologie dokazuje svá tvrzení na základě Písma, tradice a výroků učitelského úřadu církve. Při takové argumentaci lze využívat úsudků, mající jako premisy výroky Písma nebo jeden výrok Písma a jeden pravdivý výrok empirické povahy nebo poznaný přirozeným rozumem.

Písmo svaté, jež obsahuje slovo Boží, máme milovat, studovat, věřit a rozjímat. Věrní křesťané odmítali uposlechnout příkazy pohanských vládců, aby jim vydali evangelia nebo jiná posvátná Písma a podstoupili kvůli tomu mučednickou smrt. Písmo svaté bylo nám dáno „na potěšení“ (1 Mak 12,9) a abychom „uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a věříce, měli život věčný ve jménu jeho“ (Jan 20,31). Benedikt XV. ve své encyklice chválí lásku sv. Jeronýma k Písmu, se kterou vybízí i své žáky obojího pohlaví k denní četbě Písma. Ta má být provázena modlitbou, aby se stala rozhovorem mezi člověkem a Bohem, neboť „jeho oslovujeme, když se modlíme; jemu nasloucháme, když čteme božské výroky“ (sv. Ambrož: De officiis, I, 88 – citováno v Dei verbum, bod 25).

Již.ve Starém zákoně bylo rozjímáni vysoce ceněno, blažený je, kdo „v zákoně Páně má zálibu svou, v zákoně jeho přemýšlí ve dne v noci“ (Žalm 1,1-2). Deut 6,6-7 (a podobně Ex 11,18) přikazuje: „Tato slova, kterými ti dnes přikazuji, nechať zůstanou v srdci tvém, vypravuj je synům svým a rozjímej o nich sedě ve svém příbytku i chodě cestou, léhaje i vstávaje.“ Mnoho žalmů velebí Boži vznešenost, dobrotu a spravedlnost, vypočítává skutky, které Bůh učinil, a opěvuje jeho péči o tvorstvo. Tyto žalmy, které svatopisec pod vlivem Ducha svatého zapsal, jsou plodem rozjímáni Bo­ha, jeho vlastností a jeho díla. Toto rozjímání naplňuje duši lahodností (Žalm 62,6-7), ochraňuje před zahynutím (Žalm 118,92), vede k hledání Pána (Žalm 104,4), dává duši moudrost (Žalm 1l8,97-99) a naplňuje ji sladkosti (Žalm 118,103). Rozjímáme-li dnes jako křesťané život a utrpení Ježíše Krista, činíme tak především na základě zpráv o něm, které jsou obsaženy v evangeliích. Boží slovo, jakkoli je jako něco zjeveného něčím nám vnějším, má se stát něčím, čím se zabýváme, co se nám stane vlastním a přítomným v našem srdci. Tak čteme v Deut 30,14: „Ale velmi blízko je ti řeč ta, je v ústech tvých i v mysli tvé, abys ji činil.“

Závěr

Některým otázkám souvisejících s Písmem svatým jsem se jak s ohledem na rozsah tohoto příspěvku, tak pro nedostatek svých znalostí nevěnoval. Jedná se např. o všeobecný úvod do Starého a Nového zákona, o posouzení teorií o více pramenech patera knih mojžíšského zákona, dějiny utváření novozákonního kánonu, podrobnější rozbor historicko-kritické metody, vysvětlení podobností a rozdílů mezi synoptickými evangelii, kritické posouzení a porovnání jednotlivých rukopisů Písma, novou (zejména pokoncilní) exegesi vydávající se za katolickou, historii překladů Písma, důkladné posouzení nových překladů Písma (např. tzv. český ekumenický překlad, německé Einheitsübersetzung nebo tzv. Jeruzalémská bible).

Písmo a tradice jsou dva vedle sebe stojící prameny víry, oba obsahují Boží zjevení a oba mají být přijímány se stejnou láskou a úctou. Nicméně Písmu přísluší jistá přednost před tradicí, neboť s ohledem na svou písemnou formu je uchopitelnější. Oba potřebují neomylný učitelský úřad církve, aby byly chráněny před chybným pochopením.


[i] Utile, et necessarium est omni tempore, omni loco, et omni personarum generi studere, et cognoscere spiritum, pietatem, et mystéria sacrae scripturae.

[ii] Lectio sacrae scripturae est pro omnibus.

[iii] Doctrina perhibens a lectione sacrarum scripturarum nonnisi veram impotentiam excusare.

[v] Hoc de consilio diffidentiae aut de studio aliter ineundae constitutionis induxerim, nisi ratio constiterit, inprimis illa, quod fides nostra obsequium apostolo debeat prohibenti quaestiones inire, novis vocibus aures accommodare, haereticum post unam correptionem convenire, non post disputationem.

[vi] Ergo non ad scripturas provocandum est nec in his constituendum certamen in quibus aut nulla aut incerta victoria est aut parum certa. Nam etsi non ita evaderet conlatio scripturarum ut utramque partem parem sisteret, ordo rerum desiderabat illud prius proponi quod nunc solum disputandum est: quibus competat fides ipsa, cuius sunt scripturae, a quo et per quos et quando et quibus sit tradita disciplina, qua fiunt christiani. Ubi enim apparuerit esse veritatem et disciplinae et fidei christianae, illic erit veritas scripturarum et expositionum et omnium traditionum christianarum.

[vii] Jacob Michael pojednává o tom v článku nazvaném Gutting the Gospels: The Sacrilegious Stripping of the Novus Ordo Lectionary (na adrese http://www.freerepublic.com/focus/news/1163568/posts). Uvádí, že verše konsistentně vynechávané v lekcionáři pro neděle a svátky „hovoří o zázracích, které nemohou být vysvětleny z přirozených příčin, o neustálé konfrontaci našeho Pána s Židy a židovskými vůdci, o neužitečnosti materiálních statků a světského blahobytu, o nutnosti sebezáporu a tělesného umrtvování, o hříchu a možnosti zavržení, o peklu, o roli žen v domácnosti a v církvi a o jiných předmětech, které jsou běžně považovány za ´urážlivé´ moderním uším (spoke of miracles that could not be otherwise explained by natural causes, of Our Lord’s continual confrontation with the Jews and the Jewish leaders, of the uselessness of material goods and worldly wealth, of the necessity of self-denial and bodily mortification, of sin and the possibility of damnation, of hell, of the role of women in the home and in the Church, and other such subjects that would normally be deemed ´offensive´ to modern ears)”

[viii] Post haec, temeritatem illam reprimere volens, qua ad profana quaeque convertuntur, et torquentur verba, et sententiae sacrae scripturae, ad scrurrilia scilicet, fabulosa, vana, adulationes, detractiones, superstitiones, impias et diabolicas incantationes, divinationes, sortes, libellos etiam famosos

[ix] Vulgáta má virgo concipiet et pariet filium

[x] včetně Vulgáty, která má ipsa conteret caput tuum

[xi] omnes dii gentium daemonia

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: