Láska, nesouhlas a kritika

Představte si takového notorika. Typického (auto)destruktivního notorika, co ničí sebe i okolí. Na detailech nezáleží – je vcelku lhostejné, jestli do sebe kontinuálně lije hektolitry piva denně, píchá si heroin či tráví noci po hernách, kde háže do automatů výplatu svoji i manželčinu… Představte si lidi kolem něho – nepochybně se dají rozdělit na tři skupiny: Jedni se mu snaží jeho počínání rozmluvit a dohnat ho do léčebny, dalším je to jedno a maximálně se se zájmem dívají, co dokáže všechno provést, když je v rauši. A nepochybně tu bude i pár kumpánů, co ho povzbuzují.

Co myslíte, která skupina z těch tří si zaslouží být označena za tu, co jedná podle přikázání Lásky a snaží se mu prospět? Je to ta, co ho plácá po zádech, gratuluje mu k dnešnímu třicátému kousku, či mu prorokuje, že dnes už určitě vyhraje? Prostě ta, co ho podporuje v jeho neřesti? Nebo jsou to ti, co jim je jeho osud lhostejný? Anebo by to snad mohli být ti hnusní zlí lidé, co ho chtějí odtrhnout od jeho zamilovaného pití a kritizují jeho způsoby „odvázání se“, stejně jako způsob, jak na to shání peníze? Co občas použijí ta děsná slova opilec, feťák, zloděj, krkavčí otec etc. … ?

Kupodivu drtivá většina lidí, včetně drtivé většiny „moderních“ katolíků, se shodne na tom, že „ti dobří“ jsou ti hnusní zlí třetí. Myslím, že i Vy budete souhlasit. A budete se ptát, proč používám to divné slovo kupodivu… No, z dobrého důvodu. Protože přesně titíž lidé, kteří v takových „praktických případech“ bez problémů uznají, že není správné opilce podporovat v jeho pití, že není správné nekritizovat jeho neřest, v mžiku obrací a odhazují zdravý rozum, dostanou-li se do abstraktnějších rovin morálky a náboženství. Zejména „moderní“ katolíci jsou v tom mistři – vyzbrojeni slovy jako láska, pastorační citlivost a tolerance najednou hlásají zásady zcela opačné…

Těžce hřešit či vyznávat falešné náboženství a falešné bohy znamená ohrožovat spásu své duše a svádět ostatní na scestí špatným příkladem. Přitom spása naší duše je to naprosto nejdůležitější, oč v našem životě jde. A přesto se najde tolik „moderních“ křesťanů, co najednou naprosto nelogicky tvrdí, že varovat ty, co kráčejí špatným směrem, vyjádřit nesouhlas s jejich jednáním – že to prostě je projev nenávisti. Že správné je nechat je jít, nebo dokonce přímo tleskat jejich pomýlenosti…

Čím se liší gratulace pohanům k jejich pohanským svátkům od gratulace k pokoření dnešního třicátého piva? Jak se odlišuje vědomé připuštění těžkého hříšníka ke svatokrádežnému Svatému přijímání od půjčky notorickému hráči, který už všechno prohrál, aby si mohl zahrát ještě jedno kolo? A jaký je rozdíl mezi zlehčováním těžkého hříchu a přikyvováním feťákovi na jeho absurdní triády o tom, že všechno zvládá, že není závislák a přestane klidně ihned, jakmile se mu to začne vymykat z rukou?

Pravdu měl ten, co napsal, že jedním z největších úspěchů Ďábla je, že nakukal „moderním“ lidem, že otevřený nesouhlas s někým a otevřená kritika něčího jednání (zejména pokud se pohybujeme v kategorii víry a morálky) jsou nerozlučně spjaty s nepřátelstvím a nenávistí. Často to totiž není pravda, snadno to může být obráceně.

Jedna z klíčových zásad křesťanství zní: „Nenáviď hřích a miluj hříšníka.“ Kdo tomu věří a podle toho jedná, kritizuje a nesouhlasí velmi často. Protože je to jeho povinnost, která plyne právě z přikázání Lásky. Protože to je doklad a produkt toho, že mu na jeho bratřích a sestrách záleží.

Ignác Pospíšil

Advertisements

50 reakcí na Láska, nesouhlas a kritika

  1. Takypijus napsal:

    Tak napřed jsem se trochu ztratil v úvodním číslování skupin. Ta, která je v prvním odstavci první, má v druhém odstavci číslo tři. Ale v pohodě, po druhém přečtení si to člověk přebere.

    Trochu jinak je to s obsahem, který je nadmíru zjednodušující. Jinak budu jednat s kamarádem a jinak s člověkem, který mě považuje za nepřítele.

    Ono totiž nejde jenom o to, abych „to“ naplno řekl, ale hlavně o to, aby „to“ ten druhý přijal. Aby mu to bylo ku prospěchu. Když půjdu za mně nepřátelsky nakloněným notorickým alkoholikem a řeknu mu pěkně láskyplně od plic, že je krkavčí otec, jaký to asi tak bude mít efekt? A to jde o situaci, kdy si i ten notorický alkoholik ve světlé chvilce přizná, že nejedná dobře.

    U muslimů je to úplně jinak – oni jsou přesvědčeni o tom, že jejich náboženství je to jediné správné. Ve světlé i ve slabé chvilce. Pořád. Proto přístup typu „ty norotiku, alkoholiku, feťáku“ je k ničemu. Nebude totiž mít vůbec žádný efekt kromě ukojení mého ega, jak jsem jim to pěkně s láskou nandal.

    • cinicius napsal:

      Obávám se, že jste článek nepochopil a Vaše námitky proti němu jdou zcela stranou…

    • Hamish napsal:

      A zase špatně :)
      Fanatického muslima možná nepřesvědčíte – od toho jsou tu misionáři, kteří mohou volit lepší postup, ale zároveň nedolomíte nalomenou třtinu z řad neokatolíků. Jaký výsledek mají „projevy úcty“ těm i oněm, vidíte asi především vy kolem sebe.
      Kolik vašich neo souvěrců je přesvědčeno o výlučnosti Katolické církve? Kolik z nich se domnívá, že spásy lze dojít v libovolném náboženství?
      Hodně.
      Důsledek nerozvážné politiky živené zhoubným učením Druhého vatikánského koncilu, který tuto špatnou pastorační praxi zavedl.

  2. Cathleen napsal:

    Tak to vezmeme jinak. Evangelikální protestant. Je vychován od dětství, že jeho víra je pravá. On tím žije. A to do té míry, že se stane pomocníkem pastora, který pašuje Bible a humanitární pomoc do totalitních zemí Azie a riskuje přitom minimálně vězení. Zažil pronásledování, bití na policejní stanici, ústrky. To vše překonává denní modlitbou a rozjímáním nad listy apoštola sv. Pavla, který mu je inspirací. Také již s Biblí v ruce postával před „potratovými klinikami“.

    A já mu mám říci: jsi heretik, pokud nevstoupíš do katolické církve, která je jediná pravá, půjde tvá duše jistojistě do pekla?

    Mám mu svítit světlem Boží pravdy na cestu, nebo do očí?

    Ano: sdělím mu taktně, co je katolická víra a pokud bude otevřen, budu pokračovat dál, ale spíše asi opravdu vyjdu od – pravdivého – tvrzení Druhého vatikánského koncilu, že si Bůh je schopen používat nekatolíky ve svém plánu spásy, ale že v Církvi katolické je plnost zjevených pravd…

    • cinicius napsal:

      Ano, máte mu to říci, protože to tak je, protože to je Pravda, protože to je Vaše povinnost, protože to potřebuje vědět. Samozřejmě je důležité, jak a kdy se to řekne. Ale je naprosto nesprávné a hříšné neříkat to (či dokonce předstírat opak) jen proto, aby se nekazila pohoda „ekumenismu“ či dialogu…

      A to nemluvím o tom, že dnes si klidně katolický biskup zajde pogratulovat „odloučeným“ bratřím k výročí jejich odpadu od Katolické církve a oslavuje je s nimi a ani ho nevyvede z míry, že jejich představitelé na těch oslavách katolíky bezostyšně urážejí – to už je vyloženě donebevolající… Viz např. http://aktualityhvezd.wordpress.com/2010/01/10/ccsh-oslavovala-a-provokovala/

      • HiS napsal:

        Proč by ho to mělo vyvést z míry? On přece jen ukázal, že je lepší než oni. Že on nemá potřebu rozdělovat, ale sjednocovat. Není to úžasné? Není úžasné, jen tak spolknout urážky? To mu se říká nastavení druhé tváře. :-)

      • cinicius napsal:

        Polknutí urážky problém není, podíl na oslavách zla, na nichž urážky padají, problém je. „Sjednocovat“ na úkor pravdy taktéž není úžasné. Koneckonců – jaké sjednocování? Vrátili se husité díky tomu do pravé Církve? Ne, pouze držíce se za ruku s katolickým biskupem a těžíce z jeho autority trousili blasfemie, urážky a lži o Katolické církvi a víře.

      • honzah napsal:

        V zásadě je potřeba pastorační citlivosti podle jednotlivých případů, svítit na cestu, ne do očí, to je moc hezké přirovnání. Lidé jako např. Halík však pod pojem pastorační citlivost opravdu vměstnávají věci, které tam nepatří.

        Speciálně k evangelikálovi je ideální vzpomenout Tomáše Akvinského, který svou apologetiku zakládal na vstoupení na logickou půdu odpůrců.

        Takže optimální katolický rozhovor s evangelikálem by měl vycházet z respektu k jeho velké úctě k často čtené Bibli. A ukázat mu místa v Bibli, které samy o sobě zpochybňují solu scripturu, dokazovat mu, že pravým biblickým křesťanstvím je právě katolicismus. Jako to ukazuje např. blog Davida Vopřady (Gelenius).

    • Hamish napsal:

      „že si Bůh je schopen používat nekatolíky ve svém plánu spásy“
      Ehm, cože? Mohla byste to nějak rozvést?

      • cinicius napsal:

        Ale dyť je to pravda – Bůh používá každého ve svém plánu spásy. Ne nadarmo se Hitlerovi či Attilovi mluvilo jako o „Bičích Božích“, seslaných z trestu na lidstvo. Použít někoho ve svém plánu spásy ovšem neznamená spasit ho… :-)

      • Hamish napsal:

        Fakt si myslíš, že to pánové na DVK zamýšleli tímto způsobem? :)

    • Karel napsal:

      Je nesmysl, žeBůh si používá nekatolíky…evangelikálové¨mají Církev v nenávisti, na rozdíl od klasických luteránů jsou zásadoví.

    • MichalD napsal:

      Řict mu to máte a je zcela irelevantní, jaké dobré skutky dotyčný vykonal. K vykonání mravně dobrého činu sice není zapotřebí posvěcující milosti, ale bez ní skutky nemají žádný vztah ke spáse (de fide: Ke každému úkonu spásy, tj. skutku, který má vztah ke spáse, je absolutně třeba vnitřní nadpřirozené milosti. Milost nemůže být zasloužena přirozenými skutky ani náležitě, ani souhlasně). Napomínat hřešící, učit nevědomé a radit pochybujícím patří mezi základní skutky duchovního milosrdenství – nikdo tady myslím netvrdí, že byste si při tom neměla počínat taktně.

      Je dobré, že byste začala vysvětlením, co je katolická víra. Ale její součástí je přece i Extra Ecclesiam Nulla Salus. Toto dotyčnému zamlčet mi přijde dost kruté. Řeči o tom, že Bůh je schopen používat nekatolíky ve svém plánu spásy, protestantovi moc nepomohou. Fakt, že Bůh je něco nebo někoho schopen použít v plánu spásy nic neříká o tom, zda to něco je dobré nebo jakou ten někdo má naději na spásu.

      Samozřejmě součástí katolické víry je i to, že nelze vyloučit mimořádné cesty spásy. Začít ale „evangelizaci“ právě tímto se mi z didaktického hlediska nezdá nejvhodnější. Představte si, že byste jako instruktorka měla vojákům vysvětlit, že není rozumné si hrát s odjištěným útočným granátem. Také by asi nebylo nejlepší začít tím, že to někdo může i přežít …

      • Lukáš Biskupický napsal:

        MichalD. Výborně vyjádřeno. Naprostý souhlas!

      • :) napsal:

        Jaké mimořádné cesty máte na mysli?

      • MichalD napsal:

        Na mysli jsem měl to, co vysvětluje ot. 84 Tomáškova katechismu nebo o čem píše P. F. Žák v „Soustavná katolická věrouka pro lid“, tj. mimořádnou cestu do katolické církve a k milosti posvěcující jako podmínkám spásy (křest touhy, dokonalá lítost).

        Myslím, že v tomto samotném obecně problém není. Problém je v tom, že dnes, kdy je význam pojmů „řádná“ / „mimořádná“ dosti zatemněn, se už vůbec nechápe „mimořádná cesta“ jako něco nejistého a nedokonalého, ale na základě širokého výkladu mnohoznačných a mnoha způsoby vyložitelných kap. 15 a 16 Lumen Gentium konstruujeme bludy o alternativních cestách a o všeobecné spáse, jimiž pak dílem chlácholíme svoje svědomí (které nás usvědčuje z laxnosti a indiferentismu), dílem pak světu (a sami sobě) předvádíme, jak jsme tolerantní, milosrdní a vůbec lepší, než ti podivní předkoncilní papežové.

      • Gorazd napsal:

        Mimoriadne cesty sú napr. život podľa prirodzeného mravného zákona a neprekonateľná nevedomosť…

      • Gorazd napsal:

        „MIMO CIRKVI NIET SPÁSY“

        846 Ako treba chápať toto tvrdenie, ktoré často opakovali cirkevní Otcovia? Ak je formulované kladne, znamená, že všetka spása pochádza od Krista Hlavy prostredníctvom Cirkvi, ktorá je jeho telom:
        Koncil „na základe Svätého písma a Tradície učí, že táto putujúca Cirkev je nevyhnutne potrebná na spásu. Lebo len Kristus, ktorý sa nám stáva prítomným vo svojom tele, ktorým je Cirkev, je prostredníkom a cestou k spáse. Keď však výslovne zdôraznil nevyhnutnú potrebu viery a krstu, tým súčasne potvrdil nevyhnutnú potrebu Cirkvi,(161, 1257) do ktorej ľudia vstupujú krstom akoby cez bránu. Preto by sa nemohli spasiť tí ľudia, ktorí by vedeli, že Katolícku cirkev založil Boh skrze Ježiša Krista ako nevyhnutne potrebnú, a predsa by nechceli do nej vstúpiť alebo v nej vytrvať.“

        847 Toto tvrdenie sa nevzťahuje na tých, ktorí bez vlastnej viny nepoznajú Krista a jeho Cirkev:
        „Lebo tí, čo bez vlastnej viny nepoznajú Kristovo evanjelium a jeho Cirkev, ale s úprimným srdcom hľadajú Boha a pod vplyvom milosti sa snažia skutkami plniť jeho vôľu, poznanú hlasom svedomia, môžu dosiahnuť večnú spásu.“

        848 „Hoci Boh môže cestami,(1260) ktoré on pozná, priviesť ľudí, ktorí bez vlastnej viny nepoznajú evanjelium, k viere, bez ktorej je nemožné páčiť sa mu, Cirkev má povinnosť a zároveň sväté právo evanjelizovať“ všetkých ľudí.

      • Hamish napsal:

        847 – to je novodobé změkčení dogmatu, které hovoří zcela jinak – Nejsvětější římská církev pevně věří, vyznává a hlásá, že nikdo z těch, kdo jsou mimo katolickou církev, nejen pohané, ale také židé, heretici a schismatici, se nikdy nemohou podílet na věčném životě, ale půjdou do věčného ohně, ‚připraveného ďáblu a jeho andělům‘ (Mt 25,41), pokud se k ní před smrtí nepřipojí; a že jednota jejího církevního těla je tak důležitá, že pouze ti, kteří jsou uvnitř této jednoty, mohou mít prospěch ze svátostí církve pro spásu, a že jenom oni mohou obdržet věčnou odměnu za své posty, almužny a další skutky křesťanské zbožnosti a povinnosti křesťanského bojovníka. Nikdo, ať je jeho dobročinnost jakkoli velká, nikdo, dokonce ani když prolije krev kvůli Kristovu jménu, nemůže být spasen, pokud nežije v lůně katolické církve a jednotě s ní.
        Nic o nezaviněné nevědomosti zde není a ač se její aplikace zdá logická a spravedlivá, je zcela v kontradikci ke znění a vyznění dogmatu o výlučnosti Katolické církve. Dogma totiž nic o nezaviněné nevědomosti neříká, naopak.
        Vím, co se na mne sesype, ale za tímto tvrzením si stojím.

      • JakubAlbert napsal:

        Otázkou je zda je nutná explicitní katolická víra, či postačuje víra implicitní.
        Jak psal Ave: „Mluvíme tedy o lidech, kteří nezaviněně neví a přitom nepáchají těžké hříchy. Bůh takové jistě dovede ke spáse, nicméně otázka je, jakými prostředky. Jedni, jako sv. Tomáš, drží pevně, že mimo Církev a pravou víru není spásy a tak i tyto osoby do ní musí vstoupit a pravou víru mít, byť by jim Bůh kvůli tomu poslal anděla z nebe či zázrakem misionáře. Nenechá je tedy v této nevědomosti zemřít. Druzí tvrdí, že to není nutné a mohou zemřít v nevědomosti a ve skutečnosti vlastně k Církvi a pravé víře implicitně náleží, což dle nich stačí. … Měl jsem knihu z konce 19. stol. s církevním schválením o této věci a autor tam říká, že názor sv. Tomáše je mezi bohoslovci převažující, druhý názor však v té knize hájí on a snaží se dokázat, že není proti prvnímu a vlastně říká totéž. Tenkrát už druhý názor nabíral na popularitě. Dnes je to s tou převahou úplně opačně a druhého názoru se drží a držela i naprostá většina „tradicionalistů“ včetně Mons. Lefébvra, liberálové už to postupně dopracovali mnohem dál a dle nich už i ti, kteří zaviněně nenáleží do pravé Církve Kristovi (i. e. katolické), mohou být spaseni.“
        http://crux.lightbb.com/t183p30-jak-je-to-se-spasou-nekatoliku

        Otázka nezaviněné nevěry se týká toho, zda tito lidé nevěrou těžce hřeší. Neznamená to, že když nehřeší nevěrou, budou automaticky spaseni.

        Nevěra nezaviněná čili záporná vyvěrá z nepřekonatelné, okolnostmi zplozené, nezaviněné nevědomosti. V ní vězí jinověrec, který nedospěl ku pravdě (k poznání víry katolické), aniž však tím byl vinen; buď vůbec neměl příležitosti seznámiti se s pravou věrou (příklady: pohané v dalekých zemích, protestanté žijící v krajině ryze protestantské), anebo měl sice příležitost poznati pravdu, ale nepoznal jí tou měrou, že by se o ní byl přesvědčil anebo alespoň povinnost dalšího badání a zkoumání si uvědomil (příklady: mnozí neobmyslní protestanté žijící mezi obyvatelstvem nábožensky smíšeným). Jasno jest, že jinověrec vězící v nevěře nezaviněné nikterak nehřeší, i kdyby jinak na bludu svém urputně stál.
        Vřešťál, Katolická mravouka II, 1912, str. 31

      • Mirek napsal:

        Ad Hamish: a co když se na vás za váš názor sesype za pár let exkomunikace?

      • :) napsal:

        Plně souhlasím s Hamishem a, což je asi důležitější, s výnosy papežů, sv. Augustinem, sv. Tomášem Akvinským a dalšími a dalšími. Ještě z počátku 20. století převládalo mezi bohoslovci mínění, že ke spáse je nutná víra explicitní, nikoliv že stačí zavinutá, byť by nevědomost byla tzv. nepřekonatelná.

        Učení následující náhled sv. Tomáše pravilo, že žije-li kdo podle svého svědomí, přirozeného zákona, jak jej poznává, pak jej Bůh nenechá v nevědomosti, ale jak říká sv. Tomáš, pošle mu misionáře jako Petra Korneliovi či Filipa komořímu, jak čteme ve Skutcích nebo kdyby jich nebylo, tak třeba anděla z nebe, či člověka vnitřně osvítí, a tak mu vyjeví, co má věřit – explicitně.

        Tzv. mimořádné cesty spásy ve smyslu, že někdo může být spasen, ačkoliv je to praktikující mohamedán, protestant či nějaký pohan, že patří k duši Církve, i když ne k tělu apod. jsou právě tím prvním ošemetným krůčkem, který v posledku vede k náboženskému indiferentismu, když se rozšíří mezi lidem a nezůstane někde na katedrách jako čirá spekulace, navíc nepodložená dostatečnými důvody.

      • Hamish napsal:

        Exkomunikace – takových už bylo. To by nejprve museli exkomunikovat svatého Tomáše a x dalších pánů :)

      • Gorazd napsal:

        Ja sa prikláňam k Vřešťál, Katolická mravouka II, 1912, str. 31.
        Avšak domnievam sa, že tí, ktorí sú spasení len na základe prirodzeného mravného zákona v neprekonateľnej nezavinenej nevedomosti, teda v implicitnej viere, nedosiahnú taký stupeň spásy ako tí, čo žijú explicitnú vieru. Ak by aj boli zatratení, tak si myslím, že by ich trest nebol taký veľký ako trest zavrhnutých pokrstených. To je môj osobný názor.

      • Gorazd napsal:

        Myslím si, že dobre nechápete pojem nezavinenej nevedomosti. Je to celkom odlišné a na míle vzdialené od toho, že vyhlásim, že môže byť vo svojej viere spasený mohamedán, protestant, žid alebo ateista, ak je dobrý človek atď… Problém skôr bude asi v tom, že málokto, keby aj o Kristovi v živote nepočul, žije podľa prirodz. zákona. Tam je problém napr. v pohanských kultoch medzi divochmi, ktoré boli často brutálne atď. Všeobecne je to možné ale prakticky asi málo pravdepodobné.

      • Hamish napsal:

        Jste vedle, jak jedle, Gorazde :)
        Moc dobře chápu, co to je „nezaviněná nevědomost“.
        Právě proto trvám na tom, co jsem napsal výše.

      • :) napsal:

        Nevím, jestli to myslíte na mě, ale nezaviněnou nevědomost chápu velmi dobře, stejně jako ji chápali papežové a sv. Tomáš, který ve spise De Veritate, když pojednává o tom, zda ke spáse stačí víra zavinutá, píše: „Jestliže byl někdo vychován v pustině nebo hrubými zvířaty, a jestliže následoval přirozený zákon v touze po dobru a opuštění zlého, zajisté věříme, že Bůh mu vnitřní inspirací zjeví, čemu by měl věřit nebo mu pošle někoho, aby mu kázal víru tak, jako ho poslal Petru Korneliovi.“

        Kromě toho si nedovedu dost dobře představit, jak by někdo mohl být nezaviněně buddhistou, hinduistou, mohamedánem, protestantem, polytheistou, modloslužebníkem.

        Zkuste ještě taky tohle od Michaela Müllera C.SS.R.: http://www.vendee.cz/texty/faq-muller.html

        Jestliže hájíte možnost spásy pro osoby, které se bez vlastní viny nacházejí mimo katolickou Církev, tak zkuste vysvětlit výroky:

        „Prohlašujeme, říkame, definujeme a oznamujeme, že je pro spásu každé lidské bytosti nezbytné, aby podléhala římskému papeži.“ (Bonifác VIII., bula Unam Sanctam, 1302)
        „Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus, dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de necessitate salutis.“ (Denz. 469 – staré vydání, v Rahnerově vydání příznačně tento výrok úplně chybí.)

        Řehoř Veliký: „Svatá a univerzální Církev učí, že není možné vyznávat opravdově Boha mimo ni, a prohlašuje, že všichni, kdo jsou mimo ni, nebudou spaseni.“ (Moral. in Job, 16.5) – cituje i papež Řehoř XVI. v encyklice Summo Jugiter Studio – 1832

        Inocenc II. – Eius exemplo, vyznání víry, 1208: „Srdcem věříme a ústy vyznáváme jednu Církev, nikoliv heretiků, nýbrž svatou, katolickou a apoštolskou Církev mimo niž, jak věříme, nikdo není spasen.“
        (Corde credimus et ore confitemur (-!) unam Ecclesiam non haereticorum, sed sanctam Romanam (-!) catholicam, (sanctam,) apostolicam (et immaculatam), extra quam neminem salvari credimus.) Denz. 792 (423)

        Klement VI. – Super quibusdam, 1351:
        „Za 2. se ptáme, zda Vy a Arméni Vám poslušní věříte, že žádný člověk kráčící mimo víru této Církve a mimo poslušnost římskému papeži, nemůže nakonec být spasen.“
        „2., petimus, si creditis tu et Armeni tibi obedientes, quod nullus homo viatorum extra fidem ipsius Ecclesiae et obedientiam Pontificum Romanorum poterit finaliter salvus esse.“ Denz 1051 (570b)

        A jsou i další v nepřetržité řadě od sv. Cypriána až do 2. vatikánského koncilu. Pak nastává odmlka.

        Jinak nevím, proč zastávat mínění mírnější, když
        1) v praxi evidentně škodí;
        2) většina velkých bohoslovců v čele se sv. Tomášem chápala výrok Extra Ecclesiam Nulla Salus striktně;
        3) i kdyby to ve skutečnosti bylo mírnější, tak zastávání striktního výkladu nikomu neuškodí.

        Striktní výklad jednak mnohem lépe podněcuje k misionářské práci, protože ta je pak chápána jako skoro nutná činnost ke spáse mnoha duší. Kromě toho podněcuje k větší vděčnosti vůči Bohu za to, že můžeme být členy katolické Církve.

      • :) napsal:

        U toho výroku sv. Tomáše má na konci být „poslal Petra Korneliovi“, ne „ho poslal Petru Korneliovi“. Kopíroval jsem to z vendeé, kde je to blbě, a nezkontroloval. V originále je to:

        „Si enim aliquis taliter nutritus, ductum rationis naturalis sequeretur in appetitu boni et fuga mali, certissime est tenendum, quod Deus ei vel per internam inspirationem revelaret ea quae sunt necessaria ad credendum, vel aliquem fidei predicatorem ad eum dirigeret, sicut misit Petrum ad Cornelium.“ Act. X. (De veritate, q. 14 a. 11 ad 1)

        Online v latině celá pasáž o tom, zda je nutná víra explicitní je zde: http://www.corpusthomisticum.org/qdv14.html ; anglický překlad zde: http://dhspriory.org/thomas/QDdeVer14.htm#11

      • slovak napsal:

        Hehe, takže keď sa narodím na opustenom ostrove a nikdy nebudem počuť niečo o Ježisovi Kristovi, pretože nebudem mať to šťastie, že ma príde navštíviť misionár a budem sa celý život snažiť žit správne podľa svedomia a prirod. mrav. zákona, tak aj tak budem zatratený. Hmm, takže tu jestvuje určitý determinizmus, pretože som nemal to šťastie narodiť sa v katolíckej rodine alebo aspoň v katolíckej spoločnosti…. Som vopred odsúdený na večné zatratenie.

      • :) napsal:

        Ad slovak: Asi jste nečetl, co se psalo výše, zejména citát sv. Tomáše, který řeší právě tuto situaci a říká, že pevně věříme, že Bůh takovému člověku pošle misionáře nebo třeba i anděla s nebe, aby ho nenechal zemřít ve své nevěře.

      • Hamish napsal:

        Obavám se, slovaku, že jste vůbec nic nepochopil. Ale porozumět psanemu textu byste mohl…

      • slovak napsal:

        „3) i kdyby to ve skutečnosti bylo mírnější, tak zastávání striktního výkladu nikomu neuškodí.“

        S týmto absolútne súhlasím. Nedá sa nič namietať. Treba byť radšej tvrdší ako príliš mäkký.

    • anežkaB napsal:

      Cathleen, cinicius má v tomto pravdu. Kdo nevyznává plnost katolické víry je lhář, a z Boha činí lháře. Není vaší povinností přesvědčit druhé argumenty, ale říkat nezkreslenou pravdu, jak byla zjevena, a ta pravda už sama druhé usvědčí ze lži v jejich srdci, pokud mají dobrou vůli a otevřenost vůči Bohu. Navíc naše pravda je taková, že každý člověk může být spasen, pokud s Bohem spolupracuje , takže není čeho se bát.

      • Cathleen napsal:

        Kdo by nevyznával plnost katolické víry vědomě,plně vědomě, je lhář….

        Mě nejvíce mrzí, když katolíci odejdou v dospělosti k protestantům. Znám v různé míře více lidí, kteří byli (i praktikující) katolíci a stali se členy např. letničních skupin (protestantských), nebo odešli k tzv. „starokatolíkům“, popř. do východního pravoslaví. Když např. slyším o člověku, který vystudoval katolickou fakultu, pohyboval se ve vysokých církevních kruzích a nakonec se nechal vysvětit jako pravoslavný kněz(!). (tento příběh nemusí být nutně z ČR). A přitom nebylo „důvodem“ ženění, tak jak to známe.

        Tragickým problémem duchovního zmatku ale bývá také právě třeba rozpad manželství….

      • Hamish napsal:

        Lidé hledají logicky jistoty. Rozbředlost pokoncilní „teologie“ a impotence pastýřů je nenaplňuje vůbec ničím.
        Pokud by více byla známa katolické tradice, věřím, že tyto apostaze by byly minulostí.

    • Michal napsal:

      Jsou dvě roviny: rovina nauky a rovina naplňování nauky v životě. Zatímco můžeme říci, že v KC je plnost nauky, s její osobní implementací je to složitější. Je spousta jinověrců, jejichž míra žití katolické nauky je větší než mnohých katolíků, i když jejich věrouka nedosahuje plnosti jako v KC. Tuto oblast může soudit jen Bůh, my zde můžeme jen opatrně odhadovat.
      Evangelia nejvíce varují před lidmi, kteří jsou si jisti v oblasti nauky, ale selhávají v oblasti její implementace a tím nauku degradují. Bylo by naivní myslet si, že dnes toto nebezpečí nehrozí.
      Pán Ježíš se nejdřív snažil získat důvěru člověka a pak mu řekl i nepříjemné věci (pokud je dotyčný nevybalil sám), např. Samaritánka u studny. Tvrdé odsouzení farizeů následovalo až poté, co tento přístup s nimi selhal. Kdy je na místě vstřícný přístup a kdy kritika je věcí rozlišování a zřejmě na to není jednoduchý recept.

      • anežkaB napsal:

        Říkat, že Ježíš Kristus je Boží Syn, který přišel v těle, není kritika. A tato víra je ke spáse třeba. Jaké žití evangelia, když lidé neznají Boží Dar a neumí za něho děkovat? Bez víry v Syna Božího není možné žít evangelium, je to nutná podmínka.

      • Michal napsal:

        Měl jsem na mysli nekatolické křesťany.

      • Hamish napsal:

        Nu, chtěl bych vidět protestanta, který má ctnost víry kvalitnější, než katolík.
        Objektivně je totiž zastávaný blud překážkou k milosti posvěcující, to je zřejmé. Subjektivní nastavení může být různé, ale žije-li protestant ze své víry opravdu poctivě, nemůže neznat historii své sekty – logicky musí dojít k bodu, kdy se oddělila od Církve. Zastává-li i poté svou pozici…
        Obávám se, že dnes selhává jak jistota v oblasti nauky, tak v oblasti předávání – jen proto se NOM kostely vylidňují a nová generace už víru prakticky nemá.

      • Gorazd napsal:

        V tomto má Hamish pravdu.

    • JakubP napsal:

      Nemusíte nutně zpochybňovat jeho dílo a jeho život. Musíte ale zpochybňovat jeho odmítání papežského primátu a dalších dogmat katolické víry – odmítání poznané pravdy je hříchem proti Duchu svatému, a jistě z Evangelia znáte, co to znamená.

      Veškerá rozhodnutí 2. vatikánského koncilu je třeba chápat v kontextu Tradice. Bůh je schopen používat ve Svém plánu spásy i hříšníky a heretiky (samozřejmě, protože je Všemohoucí), ale to neznamená, že by hřích byl v pořádku a měl by být podporován.

      Co vyjít raději od toho, že Spasitel jednoznačně spojil existenci Své svaté Církve s osobou sv. apoštola Petra (Mt 16,18), že evangelická doktrína o ospravedlnění pouhou vírou je protibiblická pitomost (Jk 2,20) a že celá r/deformace vycházela ze zprznění Písma jen kvůli tomu, aby Luther měl pro svou chatrnou teologii aspoň nějaké argumenty…?

  3. václav napsal:

    Moderna už je dneska poněkud zastaralá, žijeme v době postmoderní. Moderní doba slibovala všemožné výhody a radosti. Delší život, lepší zdraví, prosperitu a všestranné povznesení až ke hvězdám. Hlavním heslem přitom bylo pryč od Vatikánu. Za tuhle cenu prý budou lidé stát na místě Boha, jako úspěšní a ušlechtilí jedinci. I morálku zvládnou sami.
    Postmoderna už neslibuje a nenabízí nic hezkého ani lákavého, nenabízí vůbec nic. Na místě Boha prý může stát to nejodpornější a nejkrutější ze všech zvířat, což máme být my. Bez lásky, naděje a víry, s tím že máme jen urvat co ještě můžeme. Heslem už ale není pryč od Vatikánu ale pryč od jakékoliv formy organizovaného křesťanství. Pryč od církví. A pryč od osobního a dobrého Boha. Každý se s tím v nějaké podobě setkal, nedá se tomu uniknout.
    Netroufám si říct jak moc Vás mám nebo nemám rád, takové soudy přenechávám raději Bohu. Nechci aby to na virtuálním papíře vyznělo lacině nebo neupřímně. Důvěřujte ale prosím Bohu i Svatému otci a držte se ho, když se Vám ho snaží Boží nepřátelé vyrvat. Kdyby byla pravda to čeho se obáváte tak by Vám ho naopak doporučovali. Stejně jako bratry a sestry z Ekumeny. Ti kteří se otevřeně prohlašují za nepřátele Boha a církví se pokaždé strašně rozzuří, když se před nimi o Svatém otci a o Ekumeně jenom zmíníte. Můžete to snadno vyzkoušet.

    • Cathleen napsal:

      Máte pravdu, Václave. Atheismus druhé poloviny 19. a začátku 20. století byl ještě zabalen do frází o velikosti člověka, morálce, pokroku. Dnešní postmoderní atheismus je jakýmsi „náboženstvím polární noci svědomí a myšlení člověka“.

      Existencialisté ještě stavěli člověka proti domnělému nihilistickému chaosu vesmíru jako uspořádanou jednotku s vědomím smyslu.

      Lidé typu Richard Dawkins udělali z člověka náhodný produkt odrodilé opice, který pojde stejně jako třeba nutrie. Člověk, který zemře, je „rozbitý počítač“….. Téměř démonické teorie „memů“, sobecký gen, náboženství coby počítačový virus v mozku člověka, který je škodlivý…. Kdyby tyto teorie byly pravdivé, neměla by smysl kultura, civilizace, morálka, spravedlnost (i ta sociální), rozvoj, pokrok, prostě nic. Proč?
      Když se přece jedna z mnoha planet ve vesmíru kdysi náhodně pozvracela a slepou evolucí vyprodukovala predátora i parazita zároveň, jménem člověk, který jaksi zbytečně staví katedrály…??

  4. d.Camillo napsal:

    Odpověď na uvedené téma dávají dvě základní pravdy.
    První z nich je:
    „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.Miluj svého bližního jako sám sebe.“

    Když se bude bližní šťourat v nose,nezačnu s tím také,abych dokázal,jak ho miluji,ale plácnu ho přes ruku a řeknu že je čuně.
    Nepůjdu na oslavu druhého manželství po rozvodu,protože vím,že muž a žena tvoří jedno tělo a tím bych jásal nad jeho popravou.
    Neúčastním se výročí Husova upálení,když nosím aktuálně v srdci lítost,kolik bližních Bohu odloudil.
    Nebudu se s bližním modlit,jestliže vím,že k Otčenáši nesmím připojit Zdrávas.
    Nemohu znásilňovat sám sebe,abych na místo Hospodina postavil člověka,byť bližního.

    Druhou pravdu se modlíme v Otčenáši:
    „A odpusť nám naše viny,neboť i my,je odpouštíme našim viníkům.“

    Co bychom rádi,aby bylo odpuštěno nebo nečiněno nám,nesmíme předhazovat nebo činit svému bližnímu.
    Jsme-li na jednom břehu divoké řeky a náš bližní na druhém a chceme-li se navštěvovat,začneme stavět most,za předpokladu,že bližní na své straně začne stavět most také.Jinak most dostavíme do poloviny,spadneme do řeky a utoneme,protože bližní nám na svůj břeh vstoupit nedovolí.To platí i v případě,vypukne-li na břehu požár a bližní je ohrožen.

    • ChI napsal:

      Plácnout děcko přes ruku při šťourání se v nose je nutné. U dospělce by snad stačilo optat se, jestli se taky drápe v řiti. K té podmínce Zdrávasu při společné modlitbě se jistě najde dost těch, kdo budou souhlasně pokyvovat hlavou a zároveň říkat: „Tak, tak. A ty modlitby musí být proneseny přirozeně, tedy v latině.“
      Hi-tech stavění mostu „odtajnil“ papež František: „Jdeš přesvědčit druhého, aby se stal katolíkem? O to mi nejde! Jdi se s ním setkat, protože je to tvůj bratr! To stačí. Jdi mu pomoci, zbytek udělá za tebe Ježíš a Duch svatý. Dobře si to pamatuj: Se svatým Kajetánem jdeme my, lidé v nouzi, za těmi, kdo jsou v ještě větší nouzi. S Ježíšem, my potřební, jdeme naproti těm, kdo jsou potřebnější než my. A možná, že ti přitom Ježíš ukáže cestu k tomu, jak se setkat s někým, kdo Ho potřebuje víc než ty. Když se setkáš s člověkem v nouzi, tvoje srdce se začne zvětšovat! Protože setkání rozmnožuje schopnost milovat. Setkání s druhým člověkem zvětšuje srdce. Odvahu! Možná namítáš: „Sám od sebe nevím, jak to mám udělat.“ Neboj se! Jdi s Ježíšem a se sv. Kajetánem.“
      http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18665

      • d.Camillo napsal:

        Vyhnul jste se podstatnému: (tamtéž)

        Občas se lidí ptám: „Dáváte almužnu?“ Odpovídají mi: „Ano, otče.“ „A když někomu dáváte almužnu, díváte se těm lidem do očí?“ „Ani nevím, neuvědomuji si to.“ „V tom případě jste se s takovým člověkem nesetkali. Dali jste almužnu a šli jste pryč. A když někomu dáváte almužnu, dotýkáte se ruky toho žebráka, nebo mu minci jen hodíte?“ „Nedotýkám se ho, minci mu hodím.“ „V tom případě, když jste se ho nedotkli, tak jste se s ním nesetkali.“

        Takže když vás bližní na svůj břeh nepustí,začnete mu peníze házet ve jménu Ježíše přes řeku,aby si za ně kupoval drogy a prostitutky?
        Takových případů je daleko víc,než případů setkání.K setkání je zapotřebí ochoty a souhlasu obou.

      • ChI napsal:

        Dobrá připomínka, třeba se taky někomu bude hodit:. Příště počkat, až flašinetář bude mít pauzu v točení klikou.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: