Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

  • Pojem tradice
  • Tradice v Písmu svatém
  • Církevní otcové o tradici
  • Učitelský úřad církve o tradici
  • Bludy týkající se tradice
  • Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.

1.     Pojem tradice

Slovo tradice pochází z latinského „tradere“, které má význam odevzdávat, předávat, podávat, vykládat. Tradicí rozumíme nauku nebo nějaké zřízení, které je ústně nebo písemně předáváno. Tradici můžeme členit různým způsobem, a to dle jejího původce na božskou, čistě apoštolskou nebo čistě církevní, podle její formy na ústní a písemnou, podle rozsahu rozšíření na všeobecnou nebo místní, podle závaznosti na závaznou a nezávaznou, podle předmětu na tradici týkající se víry, mravů, kultu nebo církevní disciplíny. Božská tradice má svůj zdroj v Bohu a zahrnuje všechny zjevené pravdy (depositum fidei), které byly předány apoštolům, aby je uchovávali a zvěstovali. Čistě apoštolská je tradice, která byla zavedena apoštoly bez bezprostředního Božího zjevení. Čistě církevní tradice (např. uspořádání kalendáře světců) pochází od nástupců apoštolů a netvoří část pokladu víry.

Tradice slouží k uchování předaného a zajišťuje kontinuitu víry a praxe církve, zejména liturgické a disciplinární. Tradici můžeme chápat jak jako činnost, totiž jako předávání, tak jako to, co je předáváno, což bývá nazýváno též jako pravidlo víry (regula fidei). Tradice je něco živého, spočívá v stálém ničím nepřerušeném vědomí víry v církvi. Není však něco živého v tom smyslu, že by prodělávala nějakou změnu. Toto vědomí víry není něco jen subjektivního, nýbrž nachází svůj objektivní výraz. K jejímu uchování je třeba pomoci Ducha svatého, kterého poslal Otec ve jménu svého Syna, aby vyučil učedníky všemu a připomenul jim, co jim Ježíš řekl (viz Jan 14,26). Nástrojem předávání víry je apoštolská sukcese. Nástupci apoštolů již sice neměli charisma inspirace, ale byly svědky předané a přijaté víry. Tu nejen ústně hlásali, ale také zachytili ve svých spisech a jiných dokumentech. Tradici tak můžeme seznat z formulí vyznání víry (symbola), dogmatických rozhodnutích, výnosů papežů, jednání koncilů, liturgických knih, akt mučedníků, pravidel mnišského a řeholního života, disciplinárních rozhodnutí církve a v neposlední řadě ze spisů církevních otců vyznačujících se starobylostí, pravověrnou naukou, svatostí a církevním uznáním. K poznání tradice slouží též výtvory křesťanského umění, nápisy a další památky. Mezi Písmem svatým a těmito dokumenty je však podstatný rozdíl. Písmo svaté samo obsahuje Boží slovo, kdežto uvedené dokumenty pouze svědčí o tradici, ta v nich formálně není obsažena, jsou to spíše dokumenty o tradici než tradice sama. Tu z těchto dokumentů musíme vyhledávat.

V dalším se budeme, pokud nebude uvedeno nic jiného, zabývat pouze božskou tradicí, jejímž předmětem je celý poklad víry. Ta je časově a místně neohraničená a zavazuje k božské víře. Nazývá se též apoštolskou tradicí (ne však čistě apoštolskou), neboť apoštolové a jejich nástupci byli Bohem pověřeni, aby ji dále předávali. Promluvy Ježíše Krista, jeho nauka, skutky a události z jeho života byly nejprve ústně předávány apoštoly a teprve pak byly zapsány v evangeliích. Luk 1,2 se zmiňuje o vypravování o událostech, „jak nám je předali ti, kteří byli od počátku očitými svědky a služebníky slova“. Všichni apoštolové nejprve kázali a jejich listy, které napsali jen někteří z nich, mají namnoze příležitostný charakter. Nejprve bylo ústní zvěstování Božího slova, potom teprve postupně vznikly knihy Nového zákona. Ústní kázání bylo pak reflektováno a písemně zachyceno v řadě již neinspirovaných spisů od nejstarších dob církve. Nový zákon zaznamenává to, co bylo předáno.

Tridentský koncil apoštolskou tradici chápe v užším smyslu, tedy jako ústní, jako Kristova slova a vnuknutí Ducha svatého, která byla apoštoly přijata a dílem zapsána v Písmu svatém, dílem pak předávána dále a uchována v katolické církvi.

Apoštolská tradice je tedy božského původu, je to zjevená pravda, kterou církev přijala od Krista skrze ústní kázání apoštolů a dále je předává pod vlivem Ducha svatého ustavičně a neporušeně. Je to předané Boží slovo. Nástrojem Ducha svatého při uchovávání a předávání tradice je učitelský úřad církve. Sekundárně přichází jako nositel tradice celek věřících. Apoštolská tradice je od Písma svatého odlišným a (protože obé je božského původu) stejně hodnotným pramenem zjevení. V časovém ohledu je tradice dřívější než Písmo. Z tohoto důvodu lze mít za to, že rozsah toho, co je předmětem tradice, je větší než to, co je zaznamenáno v Písmu. Je diskutovanou otázkou, co se nachází v tradici a nenachází se v Písmu alespoň v nějakém zárodku či náznaku. V každém případě je poměrně dost věcí, které v rozvinuté formě, tak jak ji známe z dogmatických definic či katechismů, nejsou obsaženy v Písmu svatém, a přesto jsou součástí závazného učení katolické církve. Je to např. seznam knih Písma, křest dětí, sedmero svátostí, zpovědní tajemství, transsubstanciace, neposkvrněné početí a nanebevzetí Panny Marie, očistec, úcta mučedníků a světců. Jiná pak jsou sice v Písmu obsažena, ale byla později učitelským úřadem církve přesněji formulována.

Písmo a tradice v sobě obsahují celou objektivní zjevenou pravdu. Tu učení církve nemůže nějak doplňovat, tak jako se doplňují Písmo a tradice, ale je na ně vázáno. Církev na základě jí propůjčeného charismatu neomylnosti prohlašuje, jaký je pravý smysl Písma a obsah tradice, a nemůže závazně něco učit, co alespoň implicitně není obsaženo v Písmu a/nebo v tradici. Učitelský úřad církve nestojí nad slovem Božím, nýbrž mu slouží (viz konstituce II. vatikánského koncilu. Dei verbum, kap. II, 10). Pouze učitelský úřad církve může neomylně stanovit, které pravdy a ustanovení náleží k apoštolské tradici. Učitelskému úřadu přísluší svěřenou pravdu uchovávat a věrně vykládat.

Ústní apoštolská tradice nalezla své vyjádření již od nejstarších časů v písemných dílech, obrazech, sochách, nápisech a jiných památkách. V tomto smyslu se mluví o zaznamenané apoštolské tradici a v theologii se pak mluví o důkazech z tradice. Nejdůležitější jsou spisy tzv. církevních otců, kteří se vyznačují starobylostí, svatostí života, pravověrnou naukou a uznáním ze strany církve. Toto uznání je podstatné pro to, aby svědectví církevních otců mělo platnost. Jenom neomylná církev může stanovit, kteří mají být pokládáni za spolehlivé svědky apoštolské tradice. Sv. Augustin v Contra Cresconium (II, 32, 40) píše: „Nepřijímám, co míní blažený Cyprián o křtu heretiků a schismatiků, neboť to nepřijímá církev, pro kterou blažený Cyprián krev prolil.“[i] Sv. Tomáš Aq. v STh II-II q. 10 a. 12 píše: „Neboť i samo učení katolických učenců má autoritu od Církve; pročež více jest trvati na autoritě Církve než na autoritě Augustina, Jeronýma nebo kteréhokoliv učence.“ Komu se takového uznání od církve dostalo, lze seznat z akt koncilů, písemností papežů, liturgických textů. Autorita církevních otců se nevztahuje na jejich mínění v otázkách netýkajících se víry a mravů, jako jsou např. jejich dobově podmíněné přírodovědecké výklady. Sv. Tomáš Aq. (Super Sent., lib. 2 d. 14 q. 1 a. 2 ad 1) uvádí, že když se svatí otcové odvolávají na filosofy, nemají větší autoritu než výpovědi filosofů, které následují.[ii]

Církev si byla vědoma významu theologického vzdělávání a tím i naukové tradice v jejím životě. To vyplývá i z to, že kostnický sněm zavrhl mínění Wicclefa (věta 29), že „university, studijní ústavy, koleje, akademické hodnosti v nich byly zavedeny marným pohanstvím a prospívají církvi právě tak jako ďábel“[iii].

Sv. Vincent Lerinský udává jako kritérium tradice „co všude, co vždy a co ode všech je věřeno“. Jakkoliv toto pravidlo je jasné, potřebuje autority církve, aby v konkrétním případě rozhodla, zda toto kritérium je splněno.

Církevní otcové neměli ani dar inspirace, ani takovou pomoc od Boha jako měli apoštolové. Proto se mohli dopustit omylu i ve věcech víry, jako sv. Cyprián ohledně platnosti křtu vykonaného bludaři nebo sv. Řehoř z Nyssy ohledně věčnosti pekla. Nestačí tedy autorita jednoho nebo několik málo církevních otců, ale je třeba jednomyslného nebo téměř jednomyslného souhlasu církevních otců, aby jejich mínění týkající se víry a mravů bylo zaručeně správné. Na námitku, že je-li jednotlivý církevní otec omylný, tak se mohou v nějaké věci mýlit všichni, je třeba odpovědět, že důvodem pro jistotu souhlasného mínění otců není jejich učenost či svatost nebo starobylost, ale jejich uznání ze strany neomylné církve, neboť s neomylností církve je neslučitelné, aby se všichni jí uznávaní otcové mýlili, když něco zvěstují jako pravdu víry. Při zkoumání souhlasu církevních otců je důležité, aby pocházeli z různých dob a zemí a patřili k církvím, které byli s církví římskou ve spojení.

Uveďme dále několik citací z církevních dokumentů a také doložíme, jak si církev cenila učení sv. Tomáše Aq.

Tridentský koncil v Decretum de editione et usu sacrorum librorum zakazuje vykládat Písmo „proti jednomyslnému souhlasu otců“[iv]. Otcové tohoto sněmu na svém sedmém zasedání považují za užitečné vydat kánony proti heresím „přidržujíc se učení Písma svatého, apoštolských tradicí a také jiných koncilů a souhlasu otců“[v].

Sv. Augustinu se dostalo několikráte od papežů, počínaje sv. Coelestinem v roce 431, zvláštního uznání, zejména pokud se týká jeho nauky o milosti. V roce 520 sv. Hormisdas v listu Sicut rationi píše, že to, co blažený Augustin ve svých knihách uvádí o svobodné vůli a milosti Boží, je nauka katolické církve[vi]. V roce 529 pak II. koncil oranžský stanoví 25 kánonů o prvotním hříchu, milosti a předurčení a v mnoha z nich uvádí text, jenž se nachází v díle sv. Augustina. Autorita sv. Augustina je velká, ale ne absolutní. Nelze se ve všem držet nauky sv. Augustina nepřihlížejíc k nařízením církve. Proto Sv. Officium dekretem z roku 1690 zavrhlo jako blud jansenistů (věta 30), že „jakmile někdo nalezne učení, které je zjevně založeno v Augustinově nauce, může je nezávisle na čemkoli zastávat a učit nehledíc k nějakým bullám velekněze“[vii].

Autorita přísluší nejen otcům prvních století, ale také pozdějším theologům, pokud je církev doporučovala. Některým mužům i ženám vynikajících svatostí a moudrostí nauky dokonce udělila titul učitel církve (doctor ecclesiae)[viii]. To ovšem neznamená, že se v jejich spisech nenacházejí žádné omyly. Pro mínění, jež se odchyluje od jejich nauky, je však třeba mít vždy dobře podložené argumenty. Sv. Tomáš Aq. zaujímá mezi učiteli církve význačné místo. Pius XI. ho ve své encyklice Studiorum ducem (bod 11) nazývá „doctor communis seu universalis“ (učitel obecný), aby tak vyjádřil, že jeho autorita se netýká jen některé oblasti ale všech, a také proto, že církev přijala jeho filosofii jako svou vlastní, jak dosvědčují mnohé její dokumenty. Ale i sv. Tomáš Aq. se mýlil (STh III q. 27 a. 2), a sice v tom, že měl za to, že Panna Maria byla po krátkou dobu před svým narozením poskvrněna dědičným hříchem (za jeho života nebylo ovšem ještě prohlášeno dogma o neposkvrněném početí Panny Marie). Papežové (po počátečním rezervovaném přístupu) nauku sv. Tomáše mnohokráte doporučovali. Tak Jan XXII. v kanonizační bulle (v roce 1328) uvádí, že sv. Tomáš své spisy napsal „ne bez speciálního vnuknutí Božího“[ix]. Urban V. v roce 1368 přikazuje universitě v Toulouse, aby „následovali učení blaženého Tomáše jako pravdivou a katolickou nauku a aby se namáhali ze všech sil ji rozhojnit“[x]. Pro sv. Pia V. je nauka sv. Tomáše „nejjistějším pravidlem křesťanské nauky“[xi].

Lev XIII. věnuje v roce 1879 sv. Tomáši encykliku Aeterni Patris a (v bodě 22) připomíná poctu, které se sv. Tomáši dostalo jako jedinému z učitelů církve, že otcové sněmu tridentského učinili pravidlem, aby Theologická summa sv. Tomáše spolu s Písmem svatým a dekrety papežů byla položena na oltář, aby v ní hledali radu, argumenty a inspiraci.

Sv. Pius X. ve své encyklice Pascendi dominicis gregis z roku 1907 uvádí, že snahám modernistů nejvíce překážejí tyto tři věci: „scholastická metoda ve filosofii, autorita svatých otců a ústního podání a učitelský úřad církve. Proti nim vedou nejurputnější boj. Proto se scholastické filosofii a theologii při každé příležitosti posmívají a jí pohrdají. Ať již to činí z nevědomosti, či ze strachu, anebo píše z obou příčin zároveň, jisto jest, že snaha po novotách vždycky je spojena s nenávistí scholastiky, a není patrnější známky, že někdo začíná se kloniti k modernismu, než začne-li míti odpor k metodě scholastické.“  Proto také „pokud se týče studií, chceme a přísně přikazujeme, aby filosofie scholastická byla základem posvátných studií. Tím ovšem nechceme poroučet, aby se naší době předpisovalo, co učitelé scholastičtí buď s přemrštěnou subtilností projednávali, aneb s malou rozvahou tvrdili, co s dokázaným učením pozdější doby nesouhlasí, aneb konečně z jiné příčiny není pravděpodobným. Hlavní věcí jest, že nařizujíce říditi se filosofií scholastickou, rozumíme tím zvláště onu soustavu, již sv. Tomáš Aq. vyučoval. … Učitelů pak napomínáme, že nelze bez veliké škody upustiti od Aquinata, obzvláště v metafysice.“

Codex iuris canonici z roku 1917 v can. 1366 §2 stanoví: „Studium filosofie a theologie a profesoři alumnů ve svých oborech ať všechno probírají podle soustavy, nauky a zásad Andělského Učitele, kterých se svatě drží.“[xii] V novém CIC z roku 1983 nacházíme již oslabené formulace. Tak can. 251 „Filozofické vzdělání, které se musí opírat o filozofické dědictví vždy platné …“ a can. 252 §3 „Přednášky z dogmatické teologie ať se opírají vždy o psané Boží slovo a posvátnou tradici, jejíchž pomocí se bohoslovci učí, zejména pod vedením sv. Tomáše Aquinského, hlouběji pronikat do tajemství spásy.“

Pius XII. v encyklice Humani generis kárá ty, „kteří se opovažují naprosto vážně navrhovat, aby se teologie a její metoda, jak ji máme ve školách, a to i s církevním schválením, nikoli prohloubila, ale zcela zreformovala, aby se tak Kristovo království ve všech zemích a mezi, lidmi všech kultur i jakéhokoli náboženského přesvědčení účinněji šířilo.“ (bod 10) Takoví „nepovažují za absurdní, ale za zcela nutné, aby teologie díky různým filosofiím, kterých v průběhu dějin užívala jako svých nástrojů, nahradila staré pojmy novými, aby se tak nejen novými způsoby, ale i trochu protichůdnými pojmy, jež by však, jak říkají, byly stejného významu, předávala lidstvu táž božská pravda.“ (bod 11) „Církev se nemůže vázat na jakýkoli filosofický systém existující jen krátkodobě. Avšak termíny zavedené společným souhlasem katolických teologů během dlouhých staletí k pochopení nějakého dogmatu jistě nemohou být postaveny na nějakém nestálém základu. Opírají se totiž o principy a pojmy vyvozené z pravého poznání stvořených věcí, při kterém jako hvězda osvěcovala lidskou mysl skrze církev pravda Bohem zjevená. Není proto divu, že některé tyto pojmy byly od ekumenických koncilů nejen přijaty, ale ustanoveny tak, že není dovoleno se od nich odklonit.“ (bod 15) „Musíme s bolestí konstatovat, že ti, kdo se shánějí po novotách, snadno přecházejí od pohrdání a přehlížení scholastické teologie k pohrdání a přehlížení církevního magisteria, které onu teologii svou autoritou tak usilovně schvaluje.“ (bod 17)

Liturgické texty po staletí užívané obsahují filosofické pojmy, které tímto stálým užíváním v církvi získaly vážnost, posvěcení a závaznost. Je to např. podstata (in unum Dominum Jesum Christum … consubstantialem Patri v Credo), osoba (non in unius singularitate  personae, sed in unius Trinitate substantiae v prefaci), bytnost (in essentia unitas rovněž v prefaci). Rovněž obsahují theologické pojmy, které se nevyskytují v Písmu, jako je např. svátost nebo Trojice.

Tridentský koncil v Decretum de Sanctissimo eucharistiae sacramento (can. 2) učí o proměnění celé podstaty chleba v tělo a celé podstaty vína v krev Kristovu a podotýká, že „toto proměnění katolická církve velmi vhodně nazývá transsubstanciací“[xiii]. Je proto pochopitelné, že Pius VI. v bulle Auctorem fidei (věta 29) označuje takovou katechesi o proměňování, která toto slovo vypouští jako by se jednalo pouze o scholastickou otázku, jako škodlivou a heresi stranící. Rovněž Pavel VI. v encyklice Mysterium fidei (bod 11) odmítá používání výrazů transsignifikace nebo transfinalisace náhradou za transsubstanciaci, neboť tyto symbolické výrazy nevyjadřují celou skutečnost Kristovy přítomnosti v této svátosti.

V oblasti morální theologie požívá zvláštní autoritu sv. Alfons Liguori, jak vyplývá z rozhodnutí svaté poenitentiarie z roku 1831, že profesor theologie může přijmout všechna mínění, které tento světec zastává ve své morální theologii, a přednášet je.

Pius VI. v bulle Auctorem fidei, která odsuzovala závěry synody pistojské, se staví proti těmto předchůdcům dnešních modernistů, a odmítá jako heretické (bod 1) „tvrzení, které prohlašuje, že se v těchto posledních časech rozšířila všeobecná nejasnost o důležitějších pravdách, které se vztahují na náboženství a které jsou základem víry a mravouky Ježíše Krista“[xiv]. Takový bludný názor ovšem vznikl v myslích theologů usilujících o zavedení nových přístupů a východisek v theologii, které jsou odtrženy od tradice. Proto bulla dále uvádí (bod 76): „Pronásledování, se kterým synoda napadá scholastiku, jakoby otvírala cestu k vynalezení nových a vzájemně si odporujících systémů týkajících se důležitějších pravd a které konečně vedou k probabilismu a laxismu, pokud svaluje na scholastiku chyby jednotlivců, kteří ji mohli zneužít nebo zneužili, je falešné, smělé, nespravedlivé vůči nejsvětějším mužům a učitelům, kteří pěstovali scholastiku k velkému dobru katolického náboženství, podporující křik heretiků proti scholastice.“[xv] Je tak odmítnuto paušální odmítnutí celé scholastické tradice zahrnující nejen nauku, ale i způsob a metodu jejího pojednávání. Tak uvádí se (v bodě 79): „Tvrzení, které s křikem a potupou se pozvedá proti sentencím, které jsou přednášeny v katolických školách a o kterých apoštolská Stolice nic dosud definovala nebo vyslovila, je falešné, smělé, nespravedlivé vůči katolickým školám a odnímající povinnou poslušnost vůči apoštolským konstitucím.“[xvi]

Bl. Pius IX. v listu Tuas libenter z roku 1863 upozorňuje jednak na to, že nestačí přijímat jen výslovně prohlášená dogmata církve, jednak na to, že všeobecné a setrvalé mínění vynikajících theologů o tom, že nějaká výpověď je theologicky jistá, zavazuje věřící k jejímu přijetí. Hájí též scholastiku.

„A také jsme si všimli, že v Německu zmohutnělo klamné mínění proti staré škole a proti nauce nejvýznamnějších učitelů, které všeobecná církev ctí pro jejich podivuhodnou nauku a svatost života. Tímto falešným míněním je vydávána v nebezpečí nejenom autorita samé církve, ježto právě sama církev ne pouze po celá staletí dovolovala, aby theologická věda byla pěstována podle metody a principů těchto učitelů a aby byla potvrzena všeobecným souhlasem všech katolických škol, ale církev také velmi často vyvyšovala jejich theologickou nauku s nejvyššími chválami a rozhodně ji doporučovala jako nejsilnější oporu víry a hrozivou zbraň proti jejím nepřátelům.“[xvii]

Bl. Pius IX. v tomto listu učí, že je třeba přijmout úkonem božské víry nejen to, co bylo výslovně předloženo ekumenickými koncily a římskými veleknězi, ale také to, co bylo předloženo jako zjevené řádným magisteriem církve rozptýlené po celém světě a co je tudíž „všeobecným a trvalým souhlasem považováno katolickými theology jako náležející k víře“.[xviii] To je následně obsaženo i v Syllabu bludů (věta 22). Nestačí souhlasit s dogmaty církve, ale také je třeba se přijmout „tu nauku, která je na základě všeobecného a trvalého souhlasu katolíků pokládána za theologickou pravdu, a závěry tak jisté, že mínění opačná této nauce zasluhují jinou theologickou censuru, ačkoli je nelze nazvat heretickými.“[xix]

Bl Pius IX. ve svém Syllabu bludů zavrhuje (věta 13) tvrzení: „Metoda a principy, kterými staří scholastičtí učitelé pěstovali theologii, neshodují se nikterak s potřebami našich časů a s pokrokem.“[xx]

Apoštolská tradice je neměnná, protože tvoří část Božího zjevení, které bylo církvi svěřeno jako poklad víry. Církev odmítá však i ve věcech, které nejsou závaznou naukou víry, opouštět tradici na základě pouhého zalíbení myslitelů. Nové názory odporující dosud běžnému učení musí být řádně zdůvodněny. To platí i o osvědčených metodách výkladu theologických nauk. Rovněž liturgie církve, jakkoli není neměnná v tom, co přímo Ježíš Kristus neustanovil, se po celá staletí organicky vyvíjela v návaznosti na předchozí tradici, obohacovala se a také očišťovala od méně vhodného, co se občas vloudilo, až dosáhla svého vrcholu po tridentském koncilu. Pro život církve jsou důležité i tradice devocionální (týkající se pobožností), tradice mnišské i jednotlivých řeholních řádů, které odrážejí jejich ducha. Tak by například bylo zcela nepřijatelné chtít potlačit modlitbu růžence nebo pobožnost křížové cesty. Jsem přesvědčen, že veškeré tradice, i čistě lidské a lokální, nemají být opouštěny jen pro modernost něčeho jiného, jen pro přizpůsobení se duchu doby a údajným potřebám současnosti. Tyto tradice mohou však být dále rozvíjeny a může být postupně zaváděno nové, pokud neodporuje a nevytlačuje staré.

Tak jako k stanovení kánonu Písma svatého a jeho správného výkladu je třeba učitelského úřadu církve, tak totéž platí o tom, které pravdy a ustanovení náležejí k apoštolské tradici. Jednotlivci nejsou schopni rozpoznat s jistotou a úplností obsah zjevení z posvátné tradice, a to z důvodu hojnosti pramenů, které je třeba prozkoumat, a z obtíží při rozlišení toho, co je v těchto pramenech pravé a nesprávné, co je jasně řečeno a co je nejednoznačným způsobem naznačeno. To je i učení konstituce II. vatikánského koncilu Dei verbum (bod 10): „Avšak úkol autenticky vykládat Boží slovo psané nebo ústně předávané je svěřen pouze živému učitelskému úřadu církve, který vykonává svou pravomoc ve jménu Ježíše Krista.“

Církev v prvních století, jak vyplývá ze spisů církevních otců, se opírala o apoštolskou posloupnost a úlohu biskupů stojících v čele jednotlivých křesťanských obcí, kteří byli strážci pravé víry (v této souvislosti odkazuji na listy sv. Ignáce z Antiochie i na První list sv. Klementa Korintským, zejména kap. 42 a 44), a primát římské církve. Sv. Ignáci je jednota s biskupem zárukou pravdy (List Filadelfským, kap. 2): „Jako synové světla a pravdy prchejte před rozdělením a špatnými naukami; kde je pastýř, tam následujte jako ovce.“ Prostřednictvím papežů a koncilů vydávala církev závazná rozhodnutí, zejména pokud se týkalo bludů. Písmo svaté bylo samozřejmě často citováno a čteno při liturgii, ale byla to církev, která ho vykládala. Písmo svaté samo ukazuje na autoritu apoštolů a trvalost Kristovy pomoci při zvěstování evangelia národům až do konce světa. Sám Ježíš dává apoštolům moc svázat a rozvázat (Mat 18,18) a autoritu, jakou on má sám (Mat 10,40) a Petra pak ustanovuje pastýřem celé své církve (Jan 21,15-17). Rozhodnutí apoštolského sněmu (Skut 15) o tom, že pohané nemusejí přijímat obřízku, se neopírá o Starý zákon, neboť ten právě obřízku přikazuje (Gen 17,10-14, Lev 12,3) a neobřezance vylučuje z Božího lidu.

Církev je živý organismus vedený Duchem svatým, o jehož příchodu Ježíš praví, že až přijde, naučí vás všeliké pravdě (Jan 16,13). Existuje tedy objektivní pokrok v tom, co je předmětem víry. Nauka víry je schopná zdokonalení, což neodporuje tomu, že co církev již věří, je prosté vady a není změnitelné, jakoby církev nezavazovala věřit v pozdější době tomu, co dříve předkládala k víře. Konstituce Dei Filius (kap. 4), citujíc Commonitorium sv. Vincence Lerinského (kap. 23), vybízí: „Ať roste tedy a hojně a silně se vzmáhá jak jednotlivců, tak i veškerenstva, jak člověka každého, tak celé církve, po stupních dob a věků, poznání, umění, moudrost: ale ve svém řádu, v témže totiž dogmatu, v témže smyslu, v témže smýšlení.“

Boží zjevení a tím obsah víry jsou sice smrtí posledního z apoštolů uzavřeny, ale Duch svatý uvádí církev do veškeré pravdy, tedy i do té, která je v Božím zjevení obsažena pouze implicitně. O tom svědčí i následující citace z Tertulliana a sv. Augustina.

Tertullian v De praescriptione haereticorum (kap. 7) poté, co (dle mého názoru) neoprávněně napadl filosofii), píše: „Nepotřebujeme po Kristu Ježíši zvědavého bádání, aniž zkoumání po zvěstování evangelia. Když věříme, nežádáme si nadto něco věřit. To je totiž to první, co věříme: není nic, co nad to ještě máme věřit.“[xxi]

V kap. 9 komentuje Ježíšova slova „hledejte, a naleznete“ (Mat 7,7) takto: „Kristus jistě učil určitou nauku, kterou národy v každém případě musí věřit a kterou jen proto mají hledat, aby ji, když ji nalezli, mohli věřit. Avšak u takové jediné určité nauky nemůže být nekončící hledání. Musíte hledat, dokud nenaleznete, a uvěřit, když jste nalezli, a potom nadále už není třeba nic více činit než podržet to, co jste ve víře přijali, neboť nad to se ještě věří, že nic jiného se nemá věřit a tudíž také nic nehledat, neboť to bylo nalezeno a s vírou přijato, co od toho bylo vyučováno, jenž nám poroučí, nic jiného nehledat než jeho nauku.“[xxii]

Pokrok ve víře je jen rozvinutí již zjeveného, ne něco, co by v Božím zjevení již nebylo alespoň zavinutě obsaženo. Tak sv. Augustin v De civitate Dei (XVI, 2, 1) píše: „Mnoho totiž z toho, co patří ke katolické víře, je-li napadáno horkokrevnými a neklidnými bludaři a má-li být proti nim hájeno, je bedlivěji rozvažováno i jasněji chápáno a horlivěji hlásáno, takže otázka rozvířená protivníkem, se stane příležitostí k poučení.“[xxiii]

Michal Kretschmer


[i] Non accipio, inquam, quod de baptizandis haereticis et schismaticis beatus Cyprianus sensit; quia hoc Ecclesia non accipit, pro qua beatus Cyprianus sanguinem fudit.

[ii] Ad primum ergo dicendum, quod alii sancti hoc tradiderunt, non quasi asserentes, sed sicut utentes his quae in philosophia didicerant; unde non sunt majoris auctoritatis quam dicta philosophorum quos sequuntur, nisi in hoc quod sunt ab omni infidelitatis suspicione separati.

[iii] Universitates, studia, collegia, graduationes, et magisteria in eisdem sunt vana gentilitate introducta: tantum prosunt ecclesiae, sicut diabolus.

[iv] contra unanimem consensu Patrum

[v] sanctarum scripturarum doctrinae, apostolicis traditionibus, atque aliorum conciliorum, et patrum consensui inhaerendo

[vi] De arbitrio tamen libero et gratia Dei quid Romana, hoc est catholica, sequatur et servet Ecclesia, licet et variis libris beati Augustini, et maxime ad Hilarium et Prosperum, abunde possit agnosci, tamen et in scriniis ecclesiasticis expressa capitula continentur, quae, si ibi desunt et necessaria creditis, destinabimus, quanquam qui diligenter apostoli dicta considerat, quid sequi debeat, evidenter agnoscat.

[vii] Ubi quis invenerit doctrinam in Augustino clare fundatam, illam absolute potest tenere et docere, non respiciendo ad ullam Pontificis Bullam.

[viii] sv. Albert Velký, sv. Alfons Liguori, sv. Ambrož, sv. Anselm, sv. Antonín Paduánský, sv. Athanáš, sv. Augustin, sv. Basil Velký, sv. Beda Ctihodný, sv. Bernard z Clairvaux, sv. Bonaventura, sv. Kateřina Sienská, sv. Cyril Alexandrijský, sv. Cyril Jeruzalémský, sv. Efrém, sv. František Sáleský, sv. Řehoř Velký, sv. Řehoř Naziánský, sv. Hilarius z Poitiers, sv. Isidor ze Sevilly, sv. Jeroným, sv. Jan Zlatoústý, sv. Jan Damašský, sv. Jan od Kříže, sv. Vavřinec z Brindisi, sv. Lev Velký, sv. Petr Canisius, sv. Petr Chrysologus, sv. Petr Damiani, sv. Robert Bellarmin, sv. Terezie z Avily, sv. Terezie z Lisieux, sv. Tomáš Aquinský

[ix] non absque speciali Dei infusione

[x] Beati Thomae doctrinam tamquam veridacem et catholicam sectemini eamque studeatis totis viribus ampliari.

[xi] certissima christianae regula doctrinae

[xii] Philosophiae rationalis ac theologiae studia et alumnorum in his disciplinis institutionem professores omnino pertractent ad Angeli Doctoris rationem, doctrinam et principia, eaque sancte teneant.

[xiii] … quidem conversionem catholica ecclesia aptissime transsubstantiationem appelat

[xiv] Propositio, quae asserit „postremis hisce saeculis sparsam esse generalem obscurationem super veritates gravioris momenti, spectantes ad religionem, et quae sunt basis fidei, et moralis doctrinae Iesu Christi“, Haeretica

[xv] Insectatio, qua synodus scholasticam exagigat, velut eam, „quae viam aperuit inveniendis novis, et inter se discordantibus systematibus, quoad vertitates maioris pretii, ac demum adduxit ad probabilismum et laxismum.“

Quatenus in scholasticam reiicit privatorum vitia, qui abuti ea poterunt, aut abusi sunt,

Falsae, temeraria, in sanctissimos viros, et doctores, qui magno catholicae religionis bono scholasticam excoluere iniuriosa, favens infestis in eam haereticorum conviciis.

[xvi] Assertio, quae conviciis, et contumelis insectatur sententias in scholis catholicis agitatas, et de quibus apostolica sedes nihil adhuc definiendum, aut pronunciandum, censuit,

Falsa, temeraria, in scholas catholicas iniuriosa, debitae apostolis constitutionibus obedientiae derogans.

[xvii] Neque ignorabamus, in Germania etiam falsam invaluisse opinionem adversus veterem scholam et adversus doctrinam summorum illorum Doctorum, quos propter admirabilem eorum sapientiam et vitae sanctitatem universalis veneratur Ecclesia. Qua falsa opinione ipsius Ecclesiae auctoritas in discrimen vocatur, quandoquidem ipsa Ecclesia non solum per tot continentia saecula permisit, ut ex eorundem Doctorum methodo et ex principiis communi omnium catholicarum scholarum consensu sancitis theologica excolerunt scientia, verum etiam saepissime summis laudibus theologicam eorum doctrinam extulit illamque veluti fortissimum fidei propugnaculum et formidanda contra suos inimicos arma vehementer commendavit.

[xviii] … sed ad ea quoque extendenda, quae ordinario totius Ecclesiae per orbem dispersae magisterio tanquam divinitus revelata traduntur ideoque universali et constanti consensu a catholicis theologis ad fidem pertinere retinentur.

[xix] … tum iis doctrinae capitibus, quae communi et constanti Catholicorum consensu retinentur ut theologicae veritates et conclusiones ita certae, ut opiniones eisdem doctrinae capitibus adversae quamquam haereticae dici nequeant, tamen aliam theologicam mereantur censuram.

[xx] Methodus et principia, quibus antiqui Doctores scholastici Theologiam excoluerunt, temporum nostrorum necessitatibus scientiarumque progressui minime congruunt.

[xxi] Nobis curiositate opus non est post Christum Iesum nec inquisitione post evangelium. Cum credimus, nihil desideramus ultra credere. Hoc enim prius credimus non esse quod ultra credere debeamus.

[xxii] Sed inprimis hoc propono, unum utique et certum aliquid institutum esse a Christo, quod credere omni modo debeant nationes et idcirco quaerere ut possint, cum invenerint, credere. Unius porro et certi instituti infinita inquisitio non potest esse; quaerendum est donec invenias et credendum ubi inveneris, et nihil amplius nisi custodiendum quod credidisti, dum hoc insuper credis, aliud non esse credendum ideoque nec requirendum cum id inveneris et credideris quod ab eo institutum est, qui non aliud tibi mandat inquirendum quam quod instituit.

[xxiii] Multa quippe ad fidem catholicam pertinentia, dum haereticorum calida inquietudine exagitantur, ut adversus eos defendi possint, et considerantur diligentius et intelleguntur clarius et instantius praedicantur, et ab adversario mota quaestio discendi existit occasio.

One Response to Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

  1. Michal Kretschmer napsal:

    Latinské texty poznámkách uvádím v této a dalších částech jednak proto, že v českém textu je někdy nepřekládám celé či je jenom parafrázuji, jednak, aby čtenář lépe znalý latiny než já, si mohl překlad zkontrolovat, příp. zde do komentáře uvést navrhovanou opravu..

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: