Apoštolská tradice (4): Učitelský úřad církve o tradici

Některé výroky učitelského úřadu byly již uvedeny výše, ale je užitečné uvést ještě tyto doklady o tom, jak církev vždy přijímala apoštolské tradice.

Sv. Štěpán I. (kolem roku 255) odmítl znovu křtít ty, kdo již byli pokřtěni heretiky, a použil přitom formulace „ať není nic nového zaváděno, leč co bylo předáno“[i].

Koncil chalcedonský (pátý ekumenický) v roce 451 svoje učení o dvojí přirozenosti Kristově začíná slovy „následujíc tudíž svaté otce“[ii]. II. sněm konstantinopolský v roce 553 vyznává víru danou Ježíšem Kristem svatým apoštolům, kterou tito hlásali v celém světě, „jak ji svatí otcové vyznávali a vykládali a předali svatým církvím a především, na které se shodly čtyři svaté sněmy“[iii].

Koncil lateránský v roce 649 vydává proti bludařům kánony zejména ohledně Trojice, vtělení; třináct z nich je uvedeno slovy: „Jestliže někdo podle svatých otců nevyznává[iv] …“, jiný pak odsuzuje toho, kdo podle zločinných heretiků proti učení otců vyznává jejich blud[v]. Kánon 17 odsuzuje toho, kdo podle svatých otců nevyzná jednotlivě a podle pravdy všechno, co je předáno a prohlašováno svatou, katolickou a apoštolskou církví Boží.[vi]

Sv. Agatho v dogmatickém listu z roku 680 Omnium bonorum spes podává nauku o hypostatické unii a uzavírá slovy: „neboť to nám nařizuje ustanovit apoštolská a také evangelická tradice, učení svatých otců, které přijímají svatá apoštolská a katolická církev a ctihodné sněmy.“[vii] Tento list byl čten na III. sněmu cařihradském.

II. sněm nicejský v roce 787 se ve svém prohlášení proti obrazoborectví několikráte odvolává na to, že následuje nauky našich svatých otců a tradice katolické církve[viii]. Odděluje od (církevního) společenství a rozkazuje sesadit biskupy a kleriky, kteří po vzoru bezbožných heretiků pohrdají církevními tradicemi a vymýšlejí si novoty, kteří zvráceně a vychytrale něco vymýšlejí, aby podvrátili nějakou z legitimních tradic katolické církve, jako jsou podoba kříže, obrazy nebo relikvie mučedníků.[ix] (citováno v encyklice Pascendi dominici gregis sv. Pia X.) Tento sněm stanoví: „Jestliže někdo odmítá církevní tradice ať již zapsané nebo nenapsané, budiž vyloučen (anathema).“[x]

Sněm ve Valencii v roce 855, když pojednává o predestinaci, se odvolává na 1 Tim 6,20-21 i 2 Tim 2,16-17 a chválí Cypriána, Hilaria, Ambrože, Jeronýma jako jasné vykladače Písma.

IV. sněm cařihradský v roce 869 stanoví: „Vyznáváme, že pravidla, jichž se svaté katolické a apoštolské církvi buď od věhlasných svatých apoštolů, buď od všeobecných, nebo provinciálních ortodoxních sněmů, aneb také od kteréhokoliv Bohem nadšeného svatého otce a od úřadu učitelského dostalo, budeme zachovávat a opatrovat.“[xi] (citováno v encyklice Pascendi dominici gregis)

Sv. Lev IX. v listu Congratulamur vehementer z roku 1053 zakazuje přijímat jiná Písma než ta, která přijímá katolická církev, a požaduje přijmout a mít v úctě koncily.

Řehoř IX. v listu Ab Aegyptiis z roku 1228 se obrací na pařížské theology a vyčítá jim, že v duchu marnosti touží po novotách a žádá, citujíc Přísl 22,28, aby nepřenášeli mezníky zasazené otci a vykládali Písmo v souladu se schválenými tradicemi.

Tridentský koncilDecretum de canonicis scripturis učí o Písmu svatém a tradici následující: „To, co předtím skrze proroky bylo zaslíbeno ve svatých Písmech, náš Pán Ježíš Kristus, Syn Boží, vlastními ústy nejprve zvěstoval, potom poručil, aby to bylo kázáno všemu stvoření skrze jeho apoštoly jako pramen jak vší spasitelné pravdy, tak mravních příkazů, a poznávajíc, že tato pravda a příkaz jsou obsaženy v svatých knihách a v nezapsaných tradicích, které z úst samého Krista byly přijaty apoštoly, nebo od těchto apoštolů skrze vnuknutí Ducha svatého, jakoby rukama předávány až k nám došly, následujíc příkladů pravověrných otců; (tridentský všeobecný sněm) přijímá a uctívá se stejnou zbožnou náklonností a úctou všechny knihy jak Starého tak Nového zákona, neboť obojích Bůh jest původcem, a ještě také tyto tradice vztahující se jak na víru tak na mravy, jako takové, které buďto ústně skrze Krista nebo z vnuknutí Ducha svatého pocházejí a v stálé posloupnosti byly zachovány v katolické církvi.“[xii] To je z části citováno v konstituci I. vatikánského koncilu Dei Filius (cpt. 2). Jedná se o podání týkající se víry a mravů, které pochází buďto přímo z úst Ježíše Krista nebo od apoštolů po udělení Ducha svatého, které bylo v církvi jakoby z ruky do ruky předáváno až do našich časů. Církev tedy učí, že Písmu i tradici přísluší stejné uznání a souhlas víry a že tyto tradice byly neporušené zachovány v katolické církvi jsouce předávány od každé generace generaci následující. Učí také prvotnosti kázání Krista a apoštolů a teprve následný vznik Nového zákona, jehož původcem (stejně tak jako Starého zákona) jest sám Bůh.

Tridentské vyznání víry (bulla Pia IV. Iniunctum nobis z roku 1564) mimo jiné obsahuje: „Pevně přijímám a oblibuji si apoštolské a církevní tradice a ostatní zvyklosti a ustanovení církve. Přijímám rovněž svatá Písma podle téhož smyslu, který držela a drží svatá matka církev, jíž náleží soudit o pravém smyslu a výkladu svatých Písem. Nikdy je nepřijmu a nebudu vykládat jinak než podle jednomyslného souhlasu Otců.“[xiii] V témže vyznání pak po vyjmenování sedmi svátostí následuje: „Přijímám a schvaluji také církví přijatý a schválený ritus při slavnostním udílení všech výše uvedených svátostí.“[xiv]

Dogmatická konstituce Dei Filius (kap. 2) I. vatikánského koncilu mimo jiné obsahuje: „Jelikož pak to, co svatá Synoda Tridentská spasitelně stanovila o výkladu božského Písma, aby v mezích udržela duchy svévolné, někteří špatně vysvětlují, My dekret ten obnovujíce prohlašujeme, že toto se jím míní: ve věcech víry a mravů, náležejících k stavbě nauky katolické, za pravý smysl posvátného Písma míti jest ten, jehož se držela a drží svatá Matka Církev, na níž jest soudit o pravém smyslu a výkladu Písem svatých; nikdo tudíž nesmí Písmo svaté vykládat proti tomuto smyslu nebo i proti jednomyslnému souhlasu Otců.“

Tato konstituce dále (kap. 4) učí: „Učení víry, jež Bůh zjevil, není předloženo lidem jako nález filosofický, aby svými vlohami je zdokonalovali, nýbrž jako božský poklad svěřeno nevěstě Kristově, aby ho věrně střežila a neomylně je vysvětlovala.“

Dogmatická konstituce Pastor aeternus I. Vatikánského koncilu (kap. 4): „Římští pak velekněží, jak je k tomu stav časů a věcí vybízel, brzy svolávajíce Sněmy ekumenické nebo zkoumajíce mínění Církve po oboru zemském, brzy skrze synody částečné, brzy jiné pomoci užívajíce, jaké jim právě Boží prozřetelnost skýtala, to definovali a věřiti přikazovali, co přispěním Božím shledávali souhlasným s posvátnými Písmy a apoštolskými tradicemi. Nebyl nástupcům Petrovým Duch svatý slíben, aby snad novou nauku, kterou by jim zjevoval, vyhlašovali, nýbrž aby s jeho přispěním zjevení apoštoly postoupené jako sklad víry svatě střežili a věrně vykládali.“[xv] K tomu třeba poznamenat, že zjevení končí apoštoly. Opačné mínění bylo zavrženo dekretem kongregace S. Officii Lamentabili sane exitu, jehož věta 21 zní: „Zjevení, které určuje předmět katolické víry, nebylo úplné s apoštoly“.[xvi]

V kap. 3:  „Dlužno tedy vírou božskou a katolickou věřiti všemu, co v slově Božím psaném i ústně podaném jest obsaženo, a co od církve buď slavnostním rozsudkem, nebo řádným a všeobecným úřadem učitelským jakožto pravda Bohem zjevená k víře se předkládá.“[xvii]

Bl. Pius IX potvrdil Prohlášení německého episkopátu z roku 1875, jež se týká především vztahů mezi papežskou a biskupskou jurisdikcí. V prohlášení se mimo jiné praví: „Mínění, podle kterého je papež v důsledku jeho neomylnosti neomezený a absolutní suverén, spočívá na zcela mylném pojetí dogmatu papežské neomylnosti. Jak vatikánský koncil jasnými a jednoznačnými slovy prohlásil a jak to vyplývá z povahy věci samé, tato neomylnost se omezuje pouze na to, co je vlastní nejvyššímu papežskému učitelskému úřadu, který se vztahuje na přesně tutéž oblast jako neomylný učitelský úřad církve vůbec, jenž je vázán na nauku obsaženou v Písmu svatém a tradici jakož i na již učitelským úřadem církve pronesené definice.“

Pius X. píše v Notre charge apostolique, že „praví přátelé lidu nejsou ani revolucionáři, ani novotáři, ale nositelé tradic“.

Dekret kongregace S. Officii Lamentabili sane exitu (rok 1907), který zavrhuje 65 thesí obsažených buď doslovně, nebo co do smyslu ve spisech modernistů.

„Kristus neučil určité soustavě pravd, která by se hodila po všechny časy a pro všechny lidi, nýbrž spíše jen započal jakýsi náboženský pohyb, který byl nebo měl být přizpůsoben různým dobám a místům“[xviii] (věta 59). „Hlavní články apoštolského vyznání víry neměly u křesťanů prvních časů týž význam, jaký mají u dnešních křesťanů“[xix] (věta 62). „Žádá toho pokrok ve vědách, aby křesťanské učení zreformovalo své pojmy o Bohu, stvoření, zjevení, o osobě vtěleného Slova a o vykoupení.“[xx] Zavržena je tím tedy celková tendence neopovažovat víru za přidržování se stabilní soustavy pravd, která je pravdivá tím, že odpovídá skutečnosti. Je tedy zároveň zavrženo odmítnutí neměnné tradice církve.

Motu proprio sv. Pia X. Sacrorum antistitum z roku 1910 obsahuje praktická ustanovení, která mají čelit působení tajných spolků modernistů, aby „celistvost božského pokladu neutrpěla nějakou škodu“[xxi]. Co se týče studií, sv. Pius nařizuje, aby do jejich základu byla položena scholastická filosofie, neboť odchýlit se od sv. Tomáše Aq. zejména v metafysice není bez velké škody. Sv. Tomáš Aq. hned v první větě svého pojednání De ente et essentia praví, že totiž malá chyba na počátku je velkou na konci. V theologii jest třeba chovat neporušenou úctu vůči tradici, otcům a církevnímu magisteriu a positivní theologii nevyvyšovat a pěstovat tak, aby z toho nevzešly pro scholastickou (dogmatickou) theologii pohrdání a škoda. Těm, kteří mají přijmout svěcení, má být vzdálena láska k novotám, neboť pyšné a vzdorovité Bůh nenávidí. Je třeba se vystříhat nejen spisů, které podrývají počátky víry, ale i těch, které, byť jejich autoři jednali v dobré víře, se snaží harmonizovat novodobou filosofii a víru, aby prý z toho víra měla užitek. Třeba neschválit těch spisů, které „z nezřízené touhy po novotách se vysmívají zbožnosti věřících, hovoří o novém řádu křesťanského života, novém učení církve, nových tužbách moderní duše, novém společenském povolání kléru, nové křesťanské civilizaci a jiné mnohé věci tohoto druhu“.[xxii]

V tomto motu proprio se nachází také známá Antimodernistická přísaha, jež obsahuje kromě jiného: „Za čtvrté upřímně přijímám učení víry, jak se nám dochovalo vždy v tomtéž smyslu a v tomtéž významu od apoštolů skrze pravověrné církevní Otce, a proto zcela zavrhuji bludnou smyšlenku o vývoji dogmat, jako by dogmata během času měnila smysl a význam a jako by nynější dogmata byla odlišná od těch, kterých se svatá Církev katolická přidržovala dříve, a rovněž zavrhuji každý omyl, na jehož základě je božský poklad víry, jenž byl odevzdán svaté Církvi katolické, Snoubence Kristově, a jenž má být od ní věrně střežen, nahrazován filozofickými nálezy nebo vůbec výtvory lidského vědomí, které se prý postupně formovalo lidským úsilím a které se prý má do budoucna v neustálém pokroku nadále zdokonalovat.“

„Zavrhuji rovněž onen způsob rozboru a výkladu Písma svatého, který pomíjí tradici svaté Církve katolické, analogii víry a normy Apoštolského Stolce a přidržuje se smyšlenek racionalistů a – stejně nedovoleně jako opovážlivě – uznává textovou kritiku jako jediné a nejvyšší pravidlo.“

„Kromě toho zavrhuji názor těch, kdo tvrdí, že ten, kdo vyučuje oboru historické teologie nebo o této věci píše, musí nejprve odložit předsudek o nadpřirozeném původu katolické tradice či o příslibu božské podpory trvalého uchování všech zjevených pravd; poté musí vykládat spisy jednotlivých církevních Otců s vyloučením jakékoli posvátné autority jedině na podkladě vědy a se stejnou svobodou soudu, s jakou se přistupuje ke studiu všech světských písemných památek.“

„Nakonec prohlašuji zcela všeobecně, že naprosto nezastávám onen omyl, podle kterého modernisté tvrdí, že svatá tradice neobsahuje nic božského, nebo, což je mnohem horší, tuto přijímají v panteistickém smyslu tak, že nezůstane nic než prostá a jednoduchá skutečnost, kterou je nutné stavět na roveň obecným historickým zkušenostem: že totiž lidé sami svou pílí, svým důvtipem a svou duševní schopností postupně rozvíjeli nauku započatou od Krista a jeho apoštolů.“

Pius XI. v konstituci Divini cultus píše: „Je tedy úzké příbuzenství mezi dogmatem a posvátnou liturgií a rovněž mezi křesťanskou bohoslužbou a posvěcením věřících. Pročež Coelestinus I. měl za to, že pravidlo víry je vyjádřeno v úctyhodných liturgických formulích; říká totiž: ´Pravidlo víry je vyjádřeno zákonem bohoslužby´.“[xxiii]

Konstituce Dei verbum II. vatikánského koncilu (bod 8): „A tak apoštolské kázání, vyjádřené zvláštním způsobem v inspirovaných knihách, mělo být uchováno nepřetržitou posloupností až do konce věků.

Proto apoštolové při předávání toho, co sami přijali, napomínají věřící, aby se drželi těch podání, kterým se naučili slovem nebo dopisem (srov. 2 Sol 2,15), a aby bojovali za víru, která jim byla jednou provždy svěřena (srov. Jud 3). V podání apoštolů je obsaženo všechno, co Božímu lidu prospívá k svatému životu a k růstu víry. A tak církev ve své nauce, životě a bohoslužbě zvěčňuje a všem pokolením předává všechno, co sama je a v co věří.

Tato apoštolská tradice prospívá v církvi s pomocí Ducha svatého. Vzrůstá totiž chápání předaných věcí a slov, a to jak přemýšlením a studiem věřících, kteří je uchovávají ve svém srdci (srov. Luk 2,19 a 51), tak hlubším pochopením duchovních skutečností z vlastní zkušenosti, tak také hlásáním těch, kteří s posloupností v biskupském úřadě přijali bezpečné charisma pravdy. Církev totiž během staletí stále směřuje k plnosti Boží pravdy, dokud se na ní nenaplní Boží slova.

Výroky svatých otců svědčí o oživující přítomnosti této tradice, jejíž bohatství se přelévá do praxe a do života věřící a modlící se církve. Z této tradice je církvi znám úplný kánon posvátných knih, v ní se Písmo svaté chápe pronikavěji a získává neustálou působnost. A tak Bůh, který kdysi promluvil, nepřestává mluvit se Snoubenkou svého milovaného Syna a Duch svatý, skrze kterého zaznívá živý hlas evangelia v církvi a skrze ni ve světě, uvádí věřící do veškeré pravdy a působí, aby v nich Kristovo slovo přebývalo v celém svém bohatství (srov. Kol 3,16).“

V bodě 9: „Posvátná tradice a Písmo svaté jsou tedy ve vzájemném těsném spojení a sdílení. Obojí vyvěrá z téhož božského pramene, splývá jaksi vjedno a směřuje k témuž cíli. Písmo svaté je totiž Boží řeč, písemně zaznamenaná z vnuknutí Ducha svatého; posvátná tradice pak předává Boží slovo, které svěřil Kristus Pán a Duch svatý apoštolům, bez porušení jejich nástupcům, aby je osvěcováni Duchem pravdy ve svém hlásání věrně uchovávali, vykládali a šířili. A to je důvod, proč církev nečerpá svou jistotu o všem, co bylo zjeveno, pouze z Písma svatého. Proto se má obojí přijímat a ctít se stejnou láskou a vážností.“

Texty II. vatikánského koncilu vztahující se k sv. Tomáši Aq. oproti dřívějšímu striktnímu požadavku řídit se jeho naukou jsou velmi oslabené a jsou to prakticky nezávazné formulace. Tento neblahý posun pokračuje i po tomto koncilu až do současnosti.

Deklarace o křesťanské výchově Gravissimum educationis (bod 10) uvádí: „Vzorem jsou přitom církevní učitelé, především svatý Tomáš Akvinský“.

Dekret Presbyterum ordinis (v bodě 19) bez zvláštní zmínky o sv. Tomáši uvádí: „Na prvém místě se tedy čerpá z četby a rozjímání Písma svatého, ale je užitečné doplňovat je studiem církevních otců, církevních učitelů a jiných literárních památek tradice. Kromě toho mají kněží dobře znát dokumenty církevního učitelského úřadu, zvláště koncilů a římských papežů, a hledat radu u nejlepších a uznaných teologických spisovatelů, aby dovedli správně odpovídat na otázky, které kladou dnešní lidé.“

Dekret Optatam totius (bod 15) rovněž alespoň částečně opouští tradiční thomistickou formaci ve filosofii, když uvádí: „Filozofické obory se mají přednášet tak, aby vedly bohoslovce především k důkladnému a ucelenému poznání člověka, světa a Boha. Přitom je třeba opírat se o stále platné filozofické dědictví, ale také mít na zřeteli filozofické zkoumání novější doby, zvláště to, které má větší vliv ve vlastním národě. Také je třeba věnovat pozornost vědeckému pokroku, aby bohoslovci správně pochopili ráz dnešní doby a dobře se připravili na rozhovor se současníky. Dějiny filozofie ať se přednášejí tak, aby se bohoslovci obeznámili se základními zásadami různých soustav, podrželi, co je v nich prokazatelně pravdivé, a uměli odkrývat kořeny omylů a vyvracet je.“

V bodě 16 pak se nachází zmínka: „V dogmatické teologii ať se postupuje takto: nejprve se předloží biblická témata, nato se bohoslovcům ukáže, jak přispěli k věrnému předávání a vysvětlování zjevených pravd otcové východní i západní církve a jak probíhaly další dějiny dogmat, a to ve vztahu ke všeobecným církevním dějinám. Potom se mají bohoslovci učit hlouběji pronikat do tajemství spásy pomocí spekulace pod vedením svatého Tomáše a objevovat jejich vzájemnou souvislost, aby se dospělo k jejich dosažitelně nejlepšímu objasnění.“

Encyklika Jana Pavla II. Fides et ratio se sice hlásí k sv. Tomáši Aq., ale spíše jen jako k vzoru. Její pojetí filosofie v církvi je pluralistické. Tak v bodě 78 nalézáme: „Ve světle těchto úvah je zcela pochopitelné, proč magisterium opakovaně chválilo zásluhy filozofie sv. Tomáše a proč ho stavělo jako učitele a vzor teologického myšlení. Učitelskému úřadu nešlo o to, aby zaujímal postoj k nějakým čistě filozofickým otázkám ani, aby ukládal souhlas s jednotlivými tezemi. Záměrem magisteria bylo a i nadále je ukázat, že sv. Tomáš je ryzím vzorem pro ty, kteří hledají pravdu.“ Bod 43: „Zcela zvláštní místo na této dlouhé cestě patří sv. Tomášovi, nejen kvůli obsahu jeho učení, nýbrž kvůli vztahu, který uměl navázat v dialogu s arabským a židovským myšlením.“ Bod 59: „Thomistická a neothomistická obnova nebyla jediným znamením nové přítomnosti filozofického myšlení v křesťanské kultuře. Již předtím a souběžně s výzvou Lva XIII. se vynořilo nemálo katolických filozofů, kteří v návaznosti na novější myšlenkové proudy a přitom s použitím své vlastní metody vytvořili filozofická díla velkého významu a trvalé hodnoty. Mezi nimi byli někteří, kteří vytvořili syntézy takové úrovně, že si v ničem nezadaly s velkými systémy idealismu; jiní opět položili epistemologické základy pro nový přístup k víře ve světle nového chápaní mravního svědomí; opět jiní vytvořili filozofii, jež vycházela z rozboru imanence a otevírala cestu k transcendenci; konečně se někteří snažili uplatňovat fenomenologickou metodu na požadavky víry. A tak se z různých perspektiv dále vytvářely formy filozofických spekulací, které chtěly udržet velkolepou tradici křesťanského učení v jednotě víry a rozumu živou.“ V bodě 61 čtěme: „V mnoha katolických školách v letech po 2. vatikánském koncilu bylo možno pozorovat v této věci jistý úpadek, zaviněný nejen menší vážností, které se dostávalo scholastické filozofii, ale i obecně studiu filozofie vůbec. S překvapením a politováním konstatuji, že tento nezájem o studium filozofie sdílí i nemálo teologů.“

CIC z roku 1983 v can. 750 požaduje: „Božskou a katolickou vírou je třeba věřit vše, co je obsaženo v Božím slově, psaném nebo tradovaném, totiž v tom jediném pokladu víry svěřeném církvi, a co rovněž jako od Boha zjevené předkládá k víře Učitelský úřad církve ať slavnostním výrokem nebo řádným a obecným hlásáním.“ Podobně i dřívější CIC z roku 1917 v can, 1323 §1[xxiv]

Katechismus katolické církve z roku 1992 se zabývá tradicí v bodech 74 až 100; z velké míry cituje konstituci Dei verbum.

Postoj církve k tradici velmi dobře vyjadřuje též papežská korunovační přísaha, která je obsažena v Liber Diurnus Romanorum Pontificum (PL 105), což je jedna z nejstarších sbírek papežských textů a dekretů. Byla sepsána papežem sv. Agathonem (kolem roku 680), obsahuje mnohé starší texty, mezi jinými i papežskou korunovační přísahu, kterou skládal papež po svém zvolení. Ta byla v užívání po mnoho století, teprve Jan Pavel II. ji v roce 1978 po svém zvolení nesložil. Text přísahy ukazuje, že papež není v církvi naprostým suverénem, jenž není ničím omezen, naopak je omezen Božím zjevením a předchozími neomylnými výroky učitelského úřadu církve; nemá autoritu se protivit předanému pokladu víry, změnit něco, co mu bylo předáno posvátnou tradicí a jeho předchůdci a kdyby tak učinil, stává se heretickým a/nebo schismatickým. Přesto však tato přísaha počítá s možností, že dokonce papež se může stát heretikem nebo schizmatikem tím, že by porušil dogma nebo ritus církve předané tradicí. Text přísahy zní:

„Slibuji nic nezměnit z přijaté tradice a do ničeho z toho, co jsem nalezl (ustanoveno) před mnou mými bohulibými předchůdci, rušivě nezasáhnout, nic z toho nepozměnit nebo nedovolit nějaké zavádění novot v tom; naopak: s vřelou náklonností jako jejich věrný žák a nástupce, (slibuji) uctivě ochraňovat předaný statek celou svou silou a nejvyšším úsilím; očistit vše, co je v rozporu s kanonickým řádem, pokud by se něco takového objevilo; střežit svaté kánony a nařízení našich papežů jakoby byly Božími výnosy z nebe, protože jsem si vědom Tebe, jehož místo zaujímám skrze milost Boha, jehož náměstkem jsem s Tvou podporou, jsa podroben nejpřísnějšími zúčtování před Tvým božským tribunálem ze všeho co vyznávám; přísahám Bohu všemohoucímu a Spasiteli Ježíši Kristu, že zachovám všechno, co bylo zjeveno skrze Krista a jeho nástupce, a všechno, co první koncily a mí předchůdci definovali a vyhlásili.

Budu zachovávat disciplínu a ritus církve. Vyloučím mimo církev každého, kdo se opováží postupovat proti této přísaze, ať je to někdo jiný nebo já.

Jestliže bych se odvážil jednat v něčem v rozporu s tím nebo kdybych dovolil, aby to bylo provedeno, nebudeš milosrdný vůči mně v strašlivý den Boží spravedlnosti.

Proto bez výjimky podrobujeme nejtěžší exkomunikaci každého, ať jsme to my sami nebo někdo jiný, kdo by se odvážil podniknout něco nového v rozporu s touto ustavenou evangelickou tradicí a čistotou ortodoxní víry a křesťanského náboženství nebo kdo by usiloval něco změnit tomu odporujícím úsilím nebo kdo by souhlasil s těmi, kdo podnikají takový bezbožný pokus.“

Papeži není tedy dovoleno se odchýlit od tradice. Přísaha by neměla smysl, kdyby se tak stát nemohlo; právě pro tuto možnost takto provinilý papež dopředu prohlašuje, že by si tak přivolal na sebe Boží hněv. Papež nemůže přinést nějaké nové učení, ale může aplikovat tradici církve na nově nastalou situaci. Proto sv. Robert Bellarmin (De Romano Pontifice, lib. II, cap. 29) učil, že jako je dovoleno odporovat papeži, když by napadl něčí tělo, tak je mu dovoleno odporovat, kdyby napadal duše nebo usiloval zničit církev. Je dovoleno mu odporovat tím, že nečiníme, co přikazuje, a zabraňujeme, aby byla uskutečněna jeho vůle. Není však dovoleno ho soudit, trestat nebo sesadit, neboť tyto činy přísluší nadřízenému.

Michal Kretschmer


[i] nihil innoverur nisi quod traditum est

[ii] Sequentes igitur sanctos Patres

[iii] Confitemur fidem tenere et praedicare ab initio donatam a magno Deo et Salvatore nostro Iesu Christo sanctis apostolis et ab illis in universo mundo praedicatam; quam et sancti Patres confessi sunt, et explanaverunt, et sanctis ecclesiis tradiderunt, et maxime qui in sanctis quattuor Synodis convenerunt

[iv] Si quis secundum sanctos Patres non confitetur

[v] secundum scelerosos haereticos … contra doctrinam Patrum

[vi] Si quis secundum sanctos Patres non confitetur proprie et secundum veritatem omnia, quae tradita sunt et praedicata sanctae catholicae et apostolicae Dei Ecclesiae … condemnatus sit.

[vii] quia hoc nos apostolica atque evangelica traditio, sanctorumque Patrum magisterium, quos sancta apostolica atque catholica Ecclesia et venerabiles Synodi  suscipiunt, instituisse monstratur

[viii] sequentes divinitus inspiratum sanctorum Patrum nostrorum  magisterium, et catholicae traditionem Ecclesiae

[ix] Eos ergo, qui audent aliter sapere aut docere aut secundum scelestos haereticos ecclesisticas traditions spernere et novitatem quamlibet excogitare, vel proicere aliquid ex his, quae sunt Ecclesiae deputata, sive evangelium, sive figuram crucis, sive imaginalem picturam, sive sanctas reliquias martyris; aut excogitare prave aut astute ad subvertendum quidquam ex legitimit traditionibus Ecclesiae catholicae; vel etiam quasi communibus uti sacris vasis aut venerabilibus monasteriis: si quidem episcope aut clerici fuerint, deponi praecipimus; monachos vel laicos a communione segregari.

[x] Si quis omnem ecclesiasticum traditionem sive scriptam sive non scriptam reicit, anathema sit.

[xi] Igitur regulas, quae sanctae catholicae et apostolicae Ecclesiae tam a sanctis famosissimis Apostolis quam ab orthodoxorum universalibus necnon et localibus Conciliis vel etaim a quolibet deiloquo Patre ac magistro Ecclesiae traditae sunt, servare ac custodire profiemur

[xii] Sacrosancta, oecumenica, et generalis tridentina synodus, in Spiritu sancto legitime congregata, praesidentibus in ea eisdem tribus apostolicae sedis delegatis, hoc sibi perpetuo ante oculos proponens, ut, sublatis erroribus, puritas ipsa evangelii in ecclesia conservetur; quod promissum ante per prophetas in scripturis sanctis, dominus noster Iesus Christus, Dei filius, proprio ore primum promulgavit, deinde per suos apostolos, tanquam fontem omnis, et salutaris veritatis, et morum disciplinae, omni creaturae predicari iussit; perspiciensque hanc veritatem, et disciplinam contineri in libris scriptis, et sine scripto traditionibus, quae ab ipsius Christi ore ab apostolic acceptae, aut ab ipsis apostolis, Spiritu sancto dictante, quasi per manus traditae, ad nos usque pervenerunt; orthodoxorum patrum exempla secuta, omnes libros tam veteris, quam novi testamenti, cum utriusque unus Deus sit auctor, necnon traditiones ipsas, tum ad fidem, tum ad mores pertinentes, tanquam vel oretenus a Christo, vel a Spiritu Sancto dictatas, et continua successsione in ecclesia catholica conservatas, pari pietatis affectu, ac reverentia suscipit, et veneratur.

[xiii] Apostolicas et ecclesiasticas traditiones reliquasque eiusdem Ecclesiae observationes et constitutiones firmissime admitto et amplector. Item sacram Scripturam iuxta sensum eum, quem tenuit et tenet sancta mater Ecclesia, cuius et iudicare de vero sensu et interpretatione sacrarum Scripturarum, admitto, nec eam umquam nisi iuxta unanimem consensum Patrum accipiam et interpretabor.

[xiv] Receptos quoque et approbatos Ecclesiae catholicae ritus in supradictorum omnium sacramentorum solemni administratione recipio et admitto.

[xv] Romani autem Pontifices, prout temporum et rerum conditio suadebat, nunc convocatis oecumenicis Conciliis aut explorata Ecclesiae per orbem dispersae sententia, nunc per Synodos particulares, nunc aliis, quae divina suppeditabat providentia, adhibitis auxiliis, ea tenenda definiverunt, quae sacris Scripturis et apostolicis traditionibus consentanea, Deo adiutore, cognoverant.

Neque enim Petri successoribus Spiritus sanctus promissus est, ut eo revelante novam doctrinam patefacerent, sed ut eo assistente traditam per apostolos revelationem seu fidei depositum sancte custodirent et fideliter exponerent.

[xvi] Revelatio, obiectum fidei catholicae constituens, non fuit cum Apostolis completa.

[xvii] Porro fide divina et catholica ea omnia credenda sunt, quae in verbo Dei scripto vel tradito continentur et ab Ecclesia sive solemni iudicio sive ordinario et universali magesterio tanquam divinitus revelata credenda proponitur.

[xviii] Christus determinatum doctrinae corpus omnibus temporibus cunctisque hominibus applicabile non docuit, set potius inchoavit motum quemdam religiosum diversis temporibus ac locis adaptatum vel adaptandum.

[xix] Praecipui articuli Symboli Apostolici non eandem pro christianis primorum temporum significationem habebant, quam habent pro christianis nostri temporis.

[xx] Progressus scientiarum postulat, ut reformentur conceptus doctrinae christianae de Deo, de Creatione, de Revelatione, de Persona Verbi Incarnati, de Redemptione.

[xxi] ne integritas divini depositi quidquam detrimenti capiat

[xxii] Vocum novitatem caveat, meminerintque Leonis XIII monita: Probari non posse in catholicorum scriptis eam dicendi rationem quae, pravae novitati studens, pietatem fidelium ridere videatur, loquaturque novum christianae vitae ordinem, novas Ecclesiae praeceptionis, nova animi desideria, novam socialem cleri vocationem, novam christianum humanitatem, aliaque id genus multa.

[xxiii] Hinc intima quaedam necessitudo inter dogma et Liturgiam sacram, itemque inter cultum christianum et populi sanctificationem. Qua propter Coelestinus I fidei canonem expressum censebat in venerandis Liturgie formulis; ait einim: ´Legem credendi lex statuat supplicandi´.

[xxiv] Fide divina et catholica ea omnia credenda sunt quae verbo Dei scripto vel tradito continentur et ab Ecclesia sive solemni iudicio sive ordinario et universali magisterio tanquam divinitus revelata credenda proponuntur.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: