Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.  

P. Reginald Dacík OP se ve své Mravouce (Olomouc 1946, str. 281) zabývá podmínkami dovoleností tajného odškodnění. Mezi ně patří jistota o právu, o které byl poškozený připraven, a morální nemožnost dosáhnout náhrady utrpěné škody jinak než tajným odškodněním.

Podobně píše i morální theolog Noldin[i]. Požaduje pro dovolenost tajného odškodnění, aby vlastník na věc měl striktní a nesporný právní nárok (to by neplatilo, kdyby se jednalo jen o nesplněný slib mu věc dát nebo odkázat), aby věc nešlo získat jiným způsobem nebo alespoň ne bez velkých obtíží jako jsou výlohy s tím spojené. K tajnému odškodnění též opravňuje případ, kdy se nejeví pravděpodobné, že věc lze získat zpět právní cestou, např. pro nedostatek důkazů či špatnost soudce. K tomu já dodávám i pro špatnost zákonů.

Sv. Alfons[ii] poznamenává, že je třeba se dožadovat věci či náhrady za ni řádnou soudní cestou, avšak porušení této zásady je obvykle jen lehkým hříchem.

Sv. Tomáš Aq. ve své Theologické summě píše, že kdo si tajně vezme svou věc, která je někým jiným nespravedlivě držena, nehřeší krádeží, ale „hřeší proti obecné spravedlnosti, když si sám osobuje soud své záležitosti, pomíjeje řád práva“ (STh II-II q. 66 a. 5 ad 3). Požaduje tedy vymáhání nevrácené věci běžnou právní cestou, což ovšem otvírá dveře k dovolenosti tajného odškodnění tam, kde nelze navrácení věci vymáhat cestou práva nebo je aspoň nepravděpodobné, že se to zdaří.

Nevidím důvodu, proč by tajné odškodňování nemohlo být uplatněno vůči státu. Současná Česká republika je v právní kontinuitě nejen vůči Československé socialistické republice, ale i vůči předválečnému Československu a Rakousko-Uhersku (kontinuitu vůči Protektorátu považuji za spornou). Restituce komunistických bezpráví byly a jsou nedůsledné (samotná dikce zákonů mluví jen o zmírnění některých křivd), mnoho lidí bylo bez dosud poskytnuté náhrady okradeno při tzv. měnové reformě v roce 1953, jiným se nedostalo penzijního nadlepšení, které si platili, neboť příslušné fondy byly konfiskovány. Je řada dalších případů, jak byli lidé připravováni komunisty o svůj majetek. Další bezpráví byla spáchána v rámci tzv. Benešových dekretů a tzv. pozemkové reformy po vzniku Československa. Oprávněné osoby a jejich dědici mají morální právo na odškodnění, kterého však nejsou schopni dosáhnout v rámci stávajících zákonů.

Tajné odškodnění v takových případech lze realizovat zmocněním se majetku státu nebo majetku jím plně ovládaných institucí nebo neposkytnutím plnění (zejména placení daní), na které by stát jinak měl právo.

Spíše jen menšina z postižených (nebo jejich dědici) má příležitost se na státu tajně hojit, aniž by se vystavovali nepřiměřenému nebezpečí odhalení. Pokud však tak může někdo činit a skutečně tak činí a míra jeho tajného odškodnění nepřekročí míru na něm spáchaného bezpráví (včetně užitků, jež by jinak měl z věci nespravedlivě odňaté státem), nehřeší. Naopak hřeší ti politici, kteří nechtěli a nechtějí uznat a realizovat povinnost státu nahradit státem způsobené bezpráví. Vzhledem k tomu, že tento stav po změně politických poměrů trvá již více než 20 let a nejsou známky změny státní politiky v této věci, nespravedlivě poškození mohou právem mít za to, že je splněna i podmínka morální nemožnosti dosáhnout jinak náhrady utrpěné škody než tajným odškodněním.

Proti tomu lze namítnout, že kdyby tajné odškodnění praktikovali všichni postižení, stát a jím vytvořený sociální systém by se zhroutil. Mám však za to, že v současných poměrech v ČR není reálné, aby se většina oprávněných osob odškodňovala a nevydávala se nepřiměřenému nebezpečí odhalení. V teorii je ovšem situace povinného relevantní. Nelze se např. odškodnit se na někom do té míry, že by byl zcela bez prostředků a hynul hladem – tak i současný náš právní řád zná životní minimum fyzických osob, za které se už na nich nelze dále aktuálně hojit, jakkoli jejich závazek navrátit uzmuté nadále trvá a v případe, že se povinnému začne lépe dařit, jest povinen odškodnit postiženého.

Česká republika je z morálního hlediska v situaci dlužníka, který není schopen dostát svým závazkům. Pro tuto situaci zná právní řád konkurs (a P. Dacík jej ve své Mravouce zmiňuje), kdy se povinný vypořádá s věřiteli částečně. Přitom je oprávněn si z majetku ponechat jen tolik, kolik postačuje ke skromnému způsobu života a má nadále mravní závazek, pokud by v budoucnu majetek opět nabyl, uhradit věřitelům zbývající částku. Stát by tedy měl do té doby, do kdy má závazky, žít velmi skromně, tedy na hranici minima skutečně nutného pro své základní fungování, kdy by nemohl realizovat řadu i jinak dobrých záměrů. Stávající Česká republika ovšem neochotně, selektivně a nedostatečně odškodnila některé postižené, neefektivně hospodaří, činí zbytečné výdaje a ráda by za všemi svými závazky udělala tlustou čáru (viz např. tahanice ohledně restitucí církevního majetku).

Myslím, že pokud se zabýváme takovým problémem, jako je otázka spravedlnosti vůči státu, je třeba se jím zabývat z více pohledů, neboť pokud zůstaneme jen u jednoho, můžeme sice mít pravdu, ale je to jen jednostranný pohled. To, že mnoho lidí okrádá stát a ani si to nezdůvodňuje, ať již skutečnými nebo svými domnělými právy, je dobře známo. K problematice chybějícího odškodnění tu přistupuje i otázka povinnosti dávat státu to, co si nárokuje (nezávisle na tom, zda dotyčný byl nějak státem poškozen).

Samo o sobě je nesporné, že občan má vůči státu povinnosti v daňové oblasti. Za ideálních podmínek, kdy stát plní své povinnosti a pečuje o obecné blaho, je zcela jasně povinností každého občana v souladu se spravedlivými daňovými zákony státu přispívat na tuto činnost. Skutečnost je však často taková, že tyto zákony nejsou spravedlivé, že stát s přijatými prostředky špatně hospodaří, např. používá je k výplatě sociálních dávek osobám vyhýbajícím se práci, částečně je používá k cílům, které nejsou v souladu s mravním zákonem, stará se o věci, které mu nepříslušejí, a nedostatečně vybírá daně tam, kde je k tomu plně oprávněn. Rovněž procesy státní správy jsou neefektivní a tedy zbytečně nákladné.

Někteří živnostníci a drobní podnikatelé, i přes náležitou péči věnovanou svému podnikání, by nutně zkrachovali, kdyby dělali a platili vše tak, jak na nich zbytečně požaduje stát.

Dalším důvodem, proč neplatit státu daně v jím požadované výši, je skutečnost, že ne všechny vybrané prostředky jsou použity na cíle, které jsou v souladu s Božími zákony a spravedlností, příp. porušují princip subsidiarity (zmíněný v encyklice Pia XI. Quadressimo anno[iii] (bod 80), podle kterého se stát nemá plést do věcí, jež lze dobře zajistit na nižší úrovni. K tomu pak přistupuje nesmírná neefektivnost procesů státní správy a bezbřehý růst počtu úředníků. Nejde tu o drobné nedostatky, které provází každé lidské konání, a to i přes vynaloženou odpovídající péči, ale o plýtvání, nekompetentnost úředníků, lenost a korupci. Také z tohoto důvodu nemá stát právo požadovat na daních tolik, kolik požaduje. Stát rovněž bezdůvodně resignoval na uplatnění a vymáhání škod na těch, kteří je v minulosti způsobili, zejména na komunistech a jejich pomahačích, a tím zvýšil rozsah prostředků, jež nyní potřebuje vybrat na daních.

Závěr

Cílem tohoto krátkého příspěvku je stručně zmínit morální (nikoliv tedy právní) stránku této nepříliš reflektované problematiky a vyvolat diskusi k těmto a souvisejícím otázkám spadajícím do mravouky. Jinou otázkou (už mimo problematiku tajného odškodňování) je oprávněnost krácení daně, kdy občan poskytne státu o něco menší plnění, než si stát nárokuje (např. tím, že zatají část svých příjmů). Spravedlivý nárok státu má totiž jisté meze, stát si nemůže nárokovat cokoliv. Další otázkou je např. oprávněnost (nebo snad v případě možnosti dokonce povinnost) krácení daní v případech, kdy stát používá peníze daňových poplatníků na účely příčící se přirozenému mravnímu zákonu a/nebo positivnímu Božímu zákonu.

Rozhodně tento text nevyjadřuje názor, že je přípustné libovolně okrádat stát. Domnívám se, že pro všechny je mravně dovolené z výše uvedených důvodů dávat státu o něco méně, než vyžaduje, a někteří občané mají právo se na státu tajně odškodňovat, avšak pouze do výše státem způsobené škody. V žádném případě není dovoleno způsobit státu škodu zničením jeho majetku jako trest či pomstu za utrpěné bezpráví.

Je si ovšem třeba uvědomit, že stát krácení daně a podobné způsoby, kterými se lze na něm odškodňovat, sankcionuje peněžitým trestem a v případě, že se jedná o větší částku, i vězením. Ten, kdo se rozhodne si takto zjednat spravedlnost, měl by zvážit s tím spojené riziko. Také proto nelze tento článek chápat jako všeobecnou výzvu k uplatnění práva na tajné odškodnění a na poskytování státu méně než si nárokuje. Jde tu vždy o osobní rozhodnutí toho, kdo se nemůže právní cestou domoci spravedlnosti a svých práv, přestože byl objektivně poškozen.

Michal Kretschmer

Poznámka šéfredaktora:

Přiznám se, že po přečtení celého článku mám dojem, že autor je ohledně práva na tajné odškodnění až příliš optimistický a volnomyšlenkářský a úplné přijetí jeho pohledu a argumentace by bylo vyloženě společensky nebezpečné. Bylo by především vhodné zmínit a zvážit některé další „detaily“ dané problematiky:

1) Jak daleko do minulosti lze směřovat svoje nároky? Je zde nějaké promlčení?

2) Jaký vliv má na celou věc fakt, že se charakter majetku a vlastnictví v čase někdy i dost radikálně mění?

3) Co všechno a v jaké míře má právo stát žádat?

4) Co znamená „stát by měl žít šetrně“ v době, kdy rozpočet kolabuje? Jak dalece si uvědomujeme, že to znamená i „lidé závislí na dávkách budou nuceni živořit“ a co to znamená pro autorovy vývody?

5) Byla měnová reforma z roku 1953 zlodějinou kompletně, či šlo o nutný a v zásadě regulérní krok k záchraně měny a za zlodějinu lze označit pouze některé dílčí činy (např. zvýhodnění komunistů a hnusný podvod některých podniků, které vyplatily předčasně výplaty, které by v regulérním termínu nebyly znehodnoceny). Či byl zlodějský i rozsah? Jak velká část reformy tedy byla zlodějinou a kterou musíme odečíst coby regulérní?

6) A jak to bude s pozemkovou reformou? Je celá zlodějská? Nebo jen část z ní? Jak velká? Není to už promlčené?

Další věc, kterou bych rád zdůraznil: Není podle mne šťastné míchat tajné odškodnění a otázku morálního rozměru placení daní v případě, kdy jsou vybrané daně rozkrádány či dokonce zneužívány k úhradám vysoce nemorálních projektů a činů. To jsou dvě zcela odlišné věci, přičemž ta druhá si dle mého soudu zaslouží mnohem rozsáhlejší samostatné zpracování. Už protože začíná být stále naléhavější.

Ignác Pospíšil


[i] H. Noldin S. J.:  Summa theologiae moralis, díl. II De pr.aeceptis Dei et ecclesiae, 21. vyd., Oenipontum (Innsbruck) 1932, str. 407-409

[ii] Sancti Alphonsi Mariae de Ligori Theologia moralis, volumen II, Ancona 1842, bod 521

Reklamy

44 Responses to Tajné odškodnění

  1. Rudolf Bukva napsal:

    Tento příspěvek vychází z mylných předpokladů, že v rámci jakési morálky a vyššího principu mravního lze vzíti spravedlnost do svých rukou. Na tom nic nemění ani názory sv. Alfonse nebo sv. Tomáše Akv. ve smyslu, že je to sice v rozporu se zákonem ale z hlediska Desatera se jedná pouze o lehký hřích a nikoliv o porušení přikázání „Nepokradeš!“ Je mylné se domnívat, že za takové „tajné odškodnění“ za které by stačilo ze zpovědnice rozhřešení několik otčenášů a zdrávasů za čin, na nějž pamatuje tr. zákoník paragrafy, kde může jíti o tresty na svobodě v případě krádeže až dvouleté, u loupežného přepadení až desetileté.

    • cinicius napsal:

      Tak zaprvé článek neříká nic, co by byť i jen naznačovalo možnost „loupežného přepadení“. Pokud máte pocit, že ano, tak špatně čtete…

      Za druhé se zásadně mýlíte Vy. V situacích, kdy stát objektivně nefunguje natolik, že není schopen zajišťovat ani ty nejzákladnější funkce, nebo se z něj dokonce stává zločinecký stát, který činí zcela odlišně od toho, co je jeho povinností, lidé samozřejmě mají plné morální právo činit opatření, která by ve fungujícím státě byla normálně nepřijatelná.

      Představte si třeba nacistické Německo, které vydává rozkaz, aby se Židé registrovali, odevzdali veškerý majetek a způsobně se odebrali do vyhlazovacích táborů (ono to tak vlastně vpodstatě vypadalo). Jistě se shodneme na tom, že Židé měli právo nejen se nepřihlásit, ale i utéci či bojovat (jak hluboce nezákonné!), a že z morální stránky bylo též zcela vpořádku, když přitom poschovávali či na útěku s sebou odnesli vše, co dokázali pobrat. Byť zde jistě byly mraky vycizelovaných paragrafů, které tomuto bránily a trestaly to mnohem krutěji, než paragrafy, které popisujete Vy.

      Skutečnost je totiž taková, že: 1) ne vše, co stát nařizuje, musí být závazné či spravedlivé. 2) Pokud nespravedlnost určitých zákonů překročí určitou míru, pak tyto zákony přestávají zavazovat coby morálně závazná pravidla a stávají se pouhým barbarským projevem nepřijatelného „zákona kyje a tesáku“. Takové zákony mají jistě spoustu trestajících paragrafů, nicméně v těch už není nic morálního. Zůstává jen na zvážení, nakolik je jejich porušení důležité a nebezpečné.

      S autorem lze nesouhlasit v tom, že je „příliš volnomyšlenkářský a optimistický“ při (jistě čistě teoretické a diskusní) aplikaci konceptu tajného odškodnění na náš stát a naši dobu. Ale rozhodně není možné to pojmout tak, že co je psáno ve státním zákoně, je vždy a za všech okolností svaté. Tak tomu není a nikdy nebylo, protože zákony Boží (pokud nemáte rád Boha, nahraďte zákony Boží třeba pojmem „základní lidská práva“, protože ten je teď v módě) stojí vždy nad zákony lidskými (resp. státními).

      • Michal Kretschmer napsal:

        Souhlas.

        Sv. Tomáš píše o nespravedlivých zákonech : „Takové zákony nezavazují v oboru svědomí, leč snad na uvarování pohoršení nebo zmatku, k vůli čemuž se také má člověk vzdáti svého práva“ (STh I-II q. 96 a. 4 co.) a o zákonech, které jsou přímo proti Božskému zákonu, že je „není dovoleno žádným způsobem zachovávati, protože, jak se praví, Skutk. 4, více třeba poslouchati Boha než lidí“. V I-II q. 96 a. 6 co. pak píše: „Každý zákon je zařízen k obecnému blahu lidí, a potud má sílu a pojem zákona; pokud však se tím míjí, nemá závazné moci.“

  2. Michal Kretschmer napsal:

    Pokusím se odpovědět na poznámky šéfredaktora za mým článkem. Předně bych chtěl poznamenat, v oblasti morální theologie se mínění pravověrných theologů více rozcházejí než v dogmatice. Sám sv. Alfons ve své Theologia moralis cituje různé názory a nezavrhuje je, pouze praví, že některý je pravděpodobný a jiný pravděpodobnější.

    Ad úvodní odstavec – Nemyslím, že jsem „ohledně práva na tajné odškodnění až příliš optimistický a volnomyšlenkářský“, neboť píši, že právní nárok na odškodnění musí být nesporný a že nelze „odškodnit se na někom do té míry, že by byl zcela bez prostředků a hynul hladem“.

    Ad 1) – Promlčení je koncept, který je jistě na místě v trestním právu, když pachatel po dobu promlčecí lhůty nepokračoval v trestné činnosti stejného nebo podobného druhu. V oblasti závazků povinného vůči věřiteli podle mého názoru žádné promlčení není třeba; pouze je myslím na místě požadovat, aby nároky byly uplatněny v rozumné době poté, co se věřitel o nich dozvěděl. Dědic, jako již jiná osoba, je pak povinován věřitelům jen do výše svého dědictví. Tam, kde ale existuje právní kontinuita jednotlivých státních režimů, jedná se stále o tutéž právní osobu a není tedy na místě promlčení. V praxi ovšem starší nároky jsou často hůře zjistitelné a vyčíslitelné. Ještě poznámka: Daňové nároky státu se dnes promlčují po 10 létech, podobně další majetkové trestní činy, takže kdo si před touto dobou něco nakradl, může se k tomu přiznat, nic se mu nestane a jeho nespravedlivě nabytý majetek mu nikdo právní cestou nesebere.

    Ad 2) – Otázce příliš nerozumím; lze uvést nějaké příklady?

    Ad 3) – Je to obtížně vyjmenovatelné a vyčíslitelné. Rozlišoval bych mezi nezbytnými úkoly státu jako je základní zajištění bezpečnosti, soudnictví aj., a mezi funkcemi přispívajícími k rozvoji společnosti. Ty druhé by měl stát v rozumné míře financovat a zajištovat jen, když má dost prostředků. Rozhodně bych doporučovat zvážit (stanovisko k tomu nemám vyhraněné) i některá v dnešní době netradiční řešení jako je pojištění proti nezaměstnanosti s nějakou mírou povinnosti pro ty, kdo nemají dostatek prostředků pro přežití její delší doby, zdravotní pojištění udělat více variabilní, by určitá část byla povinná, více zapojit obce do péče o své chudé, daňové asignace (tedy určitou část daní by poplatník mohl přidělit na účel podle své úvahy jako je podpora kultury, tělesné výchovy, výstavby dopravní infrastruktury aj.). Kromě daní v rozumné míře má stát další práva jako je povinnost občanů svědčit, poskytnut součinnost a podklady při provádění kontrol aj.

    Ad 4) – Rozpočet kolabuje práv pro nešetrnost státního aparátu, jeho neefektivnost, zbytečnost některých prováděných funkcí. Když je třeba šetřit, pak existují priority, věci, bez kterých se lze obejít, a bez kterých ne. Když musíte splácet dluhy nebo vám výrazně klesnou příjmy, tak nemůžete šetřit na základních potravinách, nemusíte si dopřávat lahůdek, návštěvy kin, drahé dovolené, nového auta apod. Určitě je třeba zajistit základní materiální potřeby po ty, kdo se ne z vlastní viny octli v nouzi nebo přispívat na zdravotní péči chudým, kteří si svou nemoc nezpůsobili; to má přednost před stavbou dálnic apod.

    Ad 5) – Tzv. měnová byla zlodějnou; jestli byla nutná nějaká další ekonomická opatření s ohledem na nedostatek zboží na trhu, neumím posoudit. Samotný přídělový systém (tzv. lístky) za situace s nedostatkem zboží není nic špatného, možná e je dokonce žádoucí. Poznámka: Do problematiky i inflace, která pokud je větší než nárůst mezd a úroků z vkladů, snižuje materiální úroveň obyvatelstva. Mám za to, že stát má podnikat opatření k její regulaci.

    Ad 6) – Pozemkové reformy z r. 1919 a pak po Druhé světové válce byly zlodějnou. Vyjímám případ, kdy by někomu propadl majetek či jeho část jako součást trestu za zločin, ze kterého by byl usvědčen.

    Ad závěr: Píši: „Jinou otázkou (už mimo problematiku tajného odškodňování) je oprávněnost krácení daně.“ Takže to rozlišuji, ne směšuji; pouze jsem obojí zmínil v jednom článku. Souhlasím s Ignácem, že jsou to odlišné věci a že by bylo třeba otázku placení daní zpracovat podrobněji, než jsem jen naznačil. Obávám se však, že tu nelze dojít k přesným závěrům, spíše jen k pravděpodobným míněním.

    • Pan Contras napsal:

      Promlčení je institut pozitivního práva, který stanovuje na základě principu vigilantibus iura adscripta sunt (lidově Kdo zaváhá, nežere, správně pak práva jsou přiznávána bdělým), že když věřitel neuplatní své právo do určité doby stanovené zákonodárcem, dluh minimálně co do soudní vymahatelnosti zaniká, či je zeslaben tak, že ve svědomí nezavazuje. Promlčecí lhůta u nás je 3 roky, u škody 2 roky, u škody na zdraví subjektivní 2 letá, u dluhu uznaného 10 let, u pojistného VZP 5 let, u plnění z dopravní smlouvy 1 rok…

      K promlčení soud přihlédne pouze na námitku dlužníka. Plní-li dlužník promlčený dluh, nejedná se o bezdůvodné obohacení.

      Promlčení neodporuje morálce, i Církev jej ve svém právu užívá. Promlčují se práva, ne však vlastnictví.

      Od promlčení je třeba odlišit:

      a) prekluzi – právo uplynutím lhůty zaniká. Např. žaloba o neplatnost výpovědi prekluduje.

      b) vydržení – toto je způsob nabytí vlastnictví či věcného břemene ze zákona. Vyžaduje se: titul (smlouva, dědictví), dobrá víra (držitel věc považuje za svou, uplynutí času.
      Movité věci se vydržují po uplynutí lhůty 3 roky, nemovité po uplynutí lhůty 10 let, stejně tak se vydrží věcné břemeno. Kdo v dobré víře vydrží věc, stává se jejím vlastníkem. I toto zavazuje ve svědomí, veřejná moc takto uplatňuje tzv. vyšší panství než má pouze soukromá osoba. (Dle římského práva bylo možno vydržet i manželku uplynutím 1 roku faktického soužití). Co se týče nemovitostí, obecně lze říci, že v dobré víře je ten komu svědčí zápis v katastru.

    • cinicius napsal:

      1) Představa, že nároky např. států jsou nepromlčitelné, mi připadá jako dokonalý návod na chaos a destrukci…

      2) Vezměme si třeba šlechtický majetek. Jeho větší část původně nebyla majetkem šlechtice, ale krále / státu a šlechtici byl pouze svěřován. Lze z tohoto úhlu pohledu mluvit o ukradení šlechtického majetku, nebo o tom, že si stát sebral svůj majetek zpět? A může si třeba podle Vás Církev nárokovat na státu majetek ukradený šlechtici během husitských válek?

      3) Minul jste se s otázkou. Měl jsem na mysli dotaz, co vše může stát požadovat po svých občanech. Protože občané mají povinnosti, rozsáhlé povinnosti, vůči státu a stát má vůči nim rozsáhlá práva. Pokud jasně nevymezíme jejich hranice, není možné zde smysluplně mluvit o tom, že je stát překročil.

      4) Pozor budování a udržování základní infrastruktury (doprava, energetické zásobování, bezpečnost všech typů) je natolik důležitou funkcí státu, že nelze říci, že je druhotná. Už protože z ní vychází prosperita všech…

      5) Já se domnívám, že určitá forma měnové reformy byla nutná a pouze její pojetí a provedení bylo zločinné. Těžko tam vidět jiné řešení – ve hře byl prostě nadbytek nekrytých peněz. Buď bylo třeba provést reformu, nebo udržovat neudržitelný přídělový systém, nebo by došlo ke zhroucení měny (reforma by se provedla sama s ještě horšími dopady)

      6) Také s těmito reformami nesouhlasím. Ale: A) opravdu si myslíte, že je únosné trvat na nepromlčitelnosti podobných věcí? Co když po nás začnou Poláci vyžadovat Moravu či ostatky sv. Vojtěcha? Žádná čára pro promlčení = nekončící řada záminek pro válku. B) Opravdu stát podle Vás nemá právo na žádnou variantu podobných pozemkových reforem? Zejména s ohledem na to, že zpočátku se to bralo tak, že všechna půda patří státu / králi (ne lidem) a prakticky všechna půda byla v prvopočátku přidělena jako léno. Kdy se stala soukromým majetkem? Byl to opravdu vždy legální a nevratný proces?

      Celkově bych řekl toto: Tajné odškodnění je koncept možná platný, ale v každém případě velmi riskantní. A proto bychom při jeho uplatňování měli postupovat stejně úzkostlivě, jako při vyhlašování a vedení války.V tomto případě mám na mysli zejména podmínku, že válku není možné začínat z malicherných důvodů. Domnívám se, že čím jde „křivda“ více do minulosti, je malichernější… Stejně tak malé křivdy jsou malicherné. Proto se domnívám, že jen málokterý Čech najde přiměřený důvod k tomu, aby se tajně odškodňoval…

      • Pan Contras napsal:

        1. promlčení vyžaduje vrchnost jež ho stanoví, nad státem vyšší vrchnost není, proto se nároky státu nepromlčují.

        6. Samozřejmě, že má stát právo pro obecné dobro dělat pozemkové reformy, protože panství jednotlivců podléhá moci státu jakožto moci vyšší. A Polákům se nemusí nic promlčovat, sv. Vojtěch byl přenesen nikoliv ukraden, Čechové si jen vyzvedli co jejich jest.

      • cinicius napsal:

        1) Nároky státu se samozřejmě promlčují – viz Tebou zmíněné promlčení daňových nedoplatků… Jinak nad státem dozajista stojí Bůh…

        6) Proč by měly být ostatky biskupa Vojtěcha majetkem národa, který tohoto biskupa dvakrát vyhnal ze země a vyvraždil mu příbuzné? Někdo by mohl naopak říci, že právě není na světě národa, který by měl na tyto ostatky menší nárok než Češi…

      • Pan Contras napsal:

        Nečetl jsem, že by Bůh stanovil promlčecí zákony po Kristu.

      • Pan Contras napsal:

        Ad.sv. Vojtěch – Církev slaví 25. 8. Přenesení sv. Vojtěcha jako svátek a tudíž žádné restituce pro Poláky. Mám k tomu proprium officia. Církev se z této akcičky knížete Břetislava raduje: Concede quiesumus, plebi tuae, omnipotens Deus, ut que sanctórum tuorum Adalberti, Gaudentii, et Benedicti cum Fratribus translatione laetátur in terris, …etc.

        A sv. Vojtěcha nikdo nevyhnal, prostě nevydýchal protivenství a od stáda odešel, čímž mi připomíná jednoho, co sloužil v jemu zasvěceném kostele, ducha podobného. Kdyby tohle udělal každý otec mající výchovné problémy se svěřenými dětmi, kam bychom se poděli.

        A rodinu mu nevytloukli Češi jako národ, ale zřejmě Vršovci.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Ohledně promlčení hledal jsem teď (možná ne dost) v Dacíkově Mravouce a Thelogia moralis sv. Alfonse a nenalezl nic k tomu. Dacík na str. 249 píše o konkursu, tedy částečném vyrovnaní závazků vůči více věřitelům a konstatuje, že na rozdíl od právní roviny morální závazek k zaplacení zbývající náhrady trvá i po něm. Na str. 248píše o ukončení povinnost i náhrady a promlčení tam nejmenuje.

      • romano napsal:

        Ad 6) Pozemková reforma. Stát má jistě povinnost se starat o obecné dobro a jako nejvyšší moc je jistě nadřazený panství jednotlivců. Byla však pozemková reforma je v souladu s obecným dobrem? A byla to zlodějna?
        Odpověď na druhou otázku podle mého soudu ano. Půda sice byla minulosti svěřena šlechtě králem, ale stát pak nemá právo takové uspořádání libovolně měnit podle toho, jaký režim je zrovna u moci. Kdyby se totiž náhodou ukázalo, že socialismus je funkční systém, dala by se tak ospravedlnit kolektivizace vesnice v padesátých letech.
        K první otázce. Těžko lze mluvit o obecném dobru, když je celá jedna třída či stav terčem útoku zbytku společnosti. Taky se tím zrovna nepodporuje právní jistota. Navíc se časem ukázalo, že likvidace aristokracie, zejména té spjaté s půdou zřejmě urychlila proces revoluce u nás.

      • Pan Contras napsal:

        Neřeším žádnou konkrétní pozemkovou reformu, tu po roce 1918 už vůbec ne, páč jsem to nestudoval a nechci se tedy vyjadřovat konkrétně, pouze se vyjadřuji k prinicpu, že stát v zásadě na pozemkovou reformu právo má a i dnes je potřeba.

  3. Martin R. Čejka napsal:

    Zajímal by mě autorův názor na případ tzv. sudetských Němců, kdy jsme se v podstatě vzdali (naprosto nevýhodně a nespravedlivě) nároků na poválečné reparace od Německa, přičemž došlo k dohodě s Německem, že zabavený majetek tzv. sudetských Němců bude součástí reparací. Přecházejí v takovém případě možné závazky vůči tzv. sudetským Neměcům na Německo, které je vlastně odkoupilo na způsob směnky?

    P. S.
    Otázka výše placení daní je opravdu hodně složitá, a proto bylo možná nešťastné ji takto letmo zmiňovat. Ostatně, kdyby se měly daně platit ve stanovené výši jen v případech, kdy je stát vynakládá obecné blaho, tak by se asi nemeusely plně platit co svět světem stojí.

    • topajik napsal:

      Jistě – však Bůh nedal lidem krále sám od sebe.

    • Michal Kretschmer napsal:

      Určitě se nezastávám většiny sudetských Němců, ale jejich plošné vyhnání bylo nespravedlivé. Mnoho z nich se dopustilo vlastizrady podporou okupačního režimu či služby v nepřátelském (německém) vojsku. Tito měli být souzeni, část skutečně dána do vězení či jejich vůdcové možná i popraveni, ale většině těchto viníků měla být nabídnuta amnestie za podmínky, že se vystěhují příp. mohli být odsouzeni k peněžitým trestů či jim mohl být zabaven majetek v rámci výkonu rozsudku. Nezletilé děti většiny sudetských Němců by tak odešli s rodiči, zůstali by převážně staří sudetští Němci, kteří se nijak vojensky ani prohitlerovsky neangažovali. To by myslím bylo morálně i právně čisté řešení místo kolektivního postihu (s případnou nutností dokazovat ne nevinu, ale aktivní odpor pro vynětí z postihu.

      K otázce Martina Čejky k vymáhání majetku na sudetskými Němci přímo na Německu: ne, pod by bylo něco uhrazeno sudetskému Němci, tak to náleží jemu, ale současně se snižuje částka reparací, které by mělo Německo doplatit. Válečné reparace jsou plně na místě, ale povinný je k nim stát. Jde o náhradu zaviněné škody. Ten (resp. poválečná okupační správa) mohl z toho důvodu uvalit další daně na obyvatelstvo, aby je postupně zaplatil.

      • cinicius napsal:

        To já milerád řeknu, že vyhnání Němců byl nanejvýš odporný zločin. A k tezi pana Kretschmera: jelikož služba v německém vojsku nebyla dobrovolná, považuji za nepřijatelné za ni trestat. Tím spíše, že jelikož legitimní českoslovenští/čeští představitelé přistoupili na odstoupení pohraničí i na okupaci, je podle mne nesmyslná i samotná teze, že by zde bylo možné mluvit o nějaké vlastizradě.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Odstoupení pohraničí tzv. Mnichovskou dohodou byla záležitost, kterou československá vláda neujednala, obsah dohody jí byl oznámen. Byla to vynucené záležitost po porušení slibů údajných spojenců. Navíc § 3 bod 1 podle ústavy z roku 1920 (viz http://www.psp.cz/docs/texts/constitution_1920.html ) „Území Československé republiky tvoří jednotný a nedílný celek, jehož hranice mohou býti měněny jen ústavním zákonem.“ V § 42 pak stojí: „K ústavnímu zákonu je vždy potřebí souhlasného usnesení obou sněmoven. Myslím, že přijetí Mnichovské dohody byl akt vlády a presidenta a ne zákonodárných orgánů, tedy bylo protiústavní.

        Služba Němců v hitlerovské armádě nebyla dobrovolná ve smyslu svobody od nátlaku a bez hrozby trestu za její odmítnutí, ale jistě morálně přičitatelná. Nevzpomínám si už na jméno, ale před časem jsem četl, že jeden (nebo snad více), tuším že rakouský občan, byl blahoslaven, přičemž šlo o člověka pronásledovaného právě kvůli odpírání vojenské služby. Bylo by to na samostatnou diskusi o tom, do jaké míry lze právně trestat někoho se špatné jednání vykonané pod nátlakem či hrozbou.

      • cinicius napsal:

        A) Ad „Myslím, že přijetí Mnichovské dohody byl akt vlády a presidenta a ne zákonodárných orgánů, tedy bylo protiústavní.“ – Pak by ale bylo nutné prezidenta a vládu stíhat za jejich zločin. Což se nestalo.

        B) Ad „Bylo by to na samostatnou diskusi o tom, do jaké míry lze právně trestat někoho se špatné jednání vykonané pod nátlakem či hrozbou.“ – Myslím, že výsledek té diskuse je poměrně jasný, uvážíme-li, že trestat by chtělo Československo – tj. stát, který měl za svůj úkol zabránit situaci, kdy by dotyční k tomu byli nuceni, a zcela na to rezignoval…

      • Pan Contras napsal:

        1. Soudit každého zvlášť bylo technicky nemožné navíc základní zločin, volba Henleinovy strany, byl tajný a pouze ze statisticky víme, že jej podporvala drtivá většina Německých voličů.

        2. Na základě shora uvedeného byla stanovena vyvratitelná právní domněnka a břímě důkazu ve správním řízení přeneseno na ně. Tohle znalo i kanonické právo, že někdo musí vracet podezření z hereze, takže to principielně není nespravedlivé.

        3. Nutnost vyvlastnit sudeťáky plynula z nutnosti chránit stát – který se pokusili zničit a zemský národ napomáhali zlikvidovat – a to s stalo za náhradu od poraženého Německa, tedy v tom neshledávám nespravedlnost.

        4. Všichni, kteří podporují jejich nároky dnes, stavějí se do morální jednoty s dědici Karlovarského programu, jen se jich zeptejte, jestli se ho zříkají v plném rozsahu.

      • cinicius napsal:

        1) Volba Heinleinovy strany podle našich zákonů nikdy nebyla zločinem.

        2) To je absurdní a naprosto nepřijatelné srovnání. Ona „vyvratitelná právní doměnka“ samozřejmě byla naprosto nespravedlivá, už protože ukládala Němcům povinnost, kterou Češi neměli, a vznášela na Němce požadavky, které Československo nemělo právo proti nim vznášet… (Jak může stát, který se vzdal, prohlásit, že jedna jeho konkrétní menšina (a jen ona) se neměla vzdát a měla (narozdíl od jiných!!) povinnost klást aktivní odpor. To je naprostý výsměch logice i jakémukoliv smysluplnému pojetí spravedlnosti…

        1-4) Kecy… Značně nekřesťanské, protože defakto tvrdí, že účel světí prostředky.

      • romano napsal:

        Taky bych řekl, že československý stát překročil své pravomoci ve vztahu sudetských Němcům. Obecně vzato stát jim mohl odejmout politická práva, a to už před válkou, ale zásah do přirozených práv (vlastnictví) je těžko ospravedlnitelný.
        Otázka vlastizrady je zajímavá, ale spíš bych se přiklonil k názoru cinicia. Mnichovská dohoda nám byla sice oznámena, ale jak bylo řečeno, minimálně část našich orgánů ji přijala a hlavně jsme se Sudet bez odporu vzdali. To je, řekl bych rozhodující. Jak si může nějaká vláda dělat nárok na nějaké území, když není schopna hájit jeho integritu?
        V tomto ohledu tedy sudetští Němci zradu asi nespáchali, kromě činnosti konkrétních osob směřující k rozbití Československa před postoupením Sudet. A dále zůstává jejich osobní zodpovědnost za porušení přirozených práv Čechů žijících v pohraničí, případně odpovědnost německé správy za totéž.

      • Pavel Zahradník napsal:

        Myslím si, že pojem „vlastizrada“ je poněkud směšný. Zradit mohu svoji manželku, které jsem sliboval věrnost, zradit mohu svého lenního pána, svého panovníka, ale těžko mohu zradit vlast, abstraktní pojem, který si vymysleli nebo přinejmenším dnešní chápání tohoto slova rozšířili před dvěma staletími francouzští revolucionáři. Navíc mi nikdo není schopen říci, co je tou „vlastí“, kterou nemám zradit – Praha? Čechy? Československo? Rakousko-Uhersko? Svatá říše římská národa německého? V praxi to nakonec dopadne tak, že „vlastí“ se míní státní útvar, ve kterém momentálně žiji a jehož zákonů jsem nucen poslouchat. Obzvlášť směšné přitom je, když termínu „vlastizrada“ užívají revolucionáři, kteří si před nedávnem zřídili svůj stát právě takovouto „vlastizradou“ – čeští, moravští a slezští Němci žili přece v roce 1938 v jakémsi umělém a neživotném státě, který vznikl před dvaceti lety na základě „vlastizrady“, kterou spáchali jeho tvůrci na své rakousko-uherské vlasti.
        Jinak je myslím zřejmé, že vyvraždění, oloupení a vyhnání sudetských Němců v roce 1945 bylo největším zločinem, ke kterému kdy došlo na našem území v celých jeho známých dějinách. Pro iniciátory, pachatele a apologety tohoto zločinu není omluvou to, že ve stejné době docházelo k obdobným zločinům v několika dalších zemích východní Evropy (vyvraždění, oloupení a vyhnání Němců z Polska a Maďarska, vyvraždění, oloupení a vyhnání Poláků z Litvy, Bělorusi a Ukrajiny, v menší míře i obdobné počínání s Italy v Dalmácii a Istrii či s Maďary na Slovensku). Jsem toho názoru, že národům, jejichž příslušníci se těchto zločinů dopustili a jejichž potomci mají dnes sklon tyto zločiny omlouvat, je nutno to pořád a pořád připomínat. Ideální by samozřejmě bylo, kdyby bylo možno tyto zločiny napravit a kdyby se znovu v Ústí nad Labem a Českém Krumlově, ve Vratislavi a Štětíně mluvilo německy, ve Lvově a Vilně polsky, v Košicích maďarsky a v Zadaru italsky; bohužel však dnes je již jisté, že k této nápravě (z různých důvodů) nedojde.

      • Lukáš Biskupický napsal:

        Ad Pavel Zahradník. Osobně se domnívám, že pojem vlast je v našich myslích nejpřirozeněji (a nejvroucněji vnímaný) pouze ve smyslu „rodný kraj“, tedy kraj, v němž dlouho žili předkové toho kterého z nás. Pojem „vlast“ v rámci celého Československa či České republiky je pro jednotlivce většinou opravdu dosti abstraktní. Sudetští Němci tu v tomto (regionálním) smyslu svou vlast měli – a ti, co se tu narodili a dosud žijí, dosud mají…

      • Pavel Zahradník napsal:

        Ad Lukáš Biskupický: Ano, takovéto chápání slova vlast je asi nejpřirozenější. Ale jistě leckdo chápe vlast i ve smyslu širším a ani na tom není nic nepřirozeného. Mně jen vadí politizování tohoto výrazu (to právě rozšířili francouzští revolucionáři) a z tohoto politizování vzešel i ten nepěkný český výraz „vlastizrada“, který obvykle neoznačuje nic jiného, než snahu potrestat toho, kdo stojí v opozici vůči určitému státnímu útvaru nebo dokonce i jenom vůči konkrétnímu režimu. Ostatně je zajímavé, že v jiných jazycích tento výraz neexistuje a místo toho říkají haute trahison, high treason, alto tradimento, což spíše odpovídá naší velezradě. Jen Němci mají Landesverrat, ale ani to slovo Land úplně neodpovídá naší vlasti.

      • Pan Contras napsal:

        ad Ignác:

        1. Karlovarský program byl zločinný a proto i volba strany, která jej měla. To, že Henleinova strana nebyla formálně zakázány byl důsledek mezinárodního napětí a předposraného strachu nedráždit Adolfa rep. nedávat mu záminku.

        2. K bodu jen tolik. Když by vyhráli, skončili bychom nesrovnatelně hůř, prohráli a táhli. Nebyli pobiti, ani odsunuti na Sibiř, jenom šli domů do Říše jak si přáli.

      • cinicius napsal:

        Ad 1) I když toto přijmeme, nečiní tovyhnání akceptovatelným…

        Ad 2) Poslední věta je totální demagogie…

      • Pan Contras napsal:

        ad. 1 Proč?
        ad. 2. Proč?

        Jo a „vyhnání“ používají oni, správný Čech tomu říká „odsun“.

      • cinicius napsal:

        1) Protože jde o kolektivní vinu a (tudíž) v mnoha případech o nespravedlivý trest za neexistující zločiny. Obojí je nepřijatelné…

        2) Protože žádný Němec být vyhnán nechtěl (stranou ponechávám otázku, kolik jich nebylo vyhnáno, ale zavražděno)…

        3) a) nejsem Čech, ale Moravák; b) leda by byl „správný Čech“ lhář a to podle mne není. Odsunuje se nábytek, ne lidi!

      • Michal Kretschmer napsal:

        Termín „vlastizrada“ jsem užil ve smyslu dnešního trestního zákoníku. Jak to bylo v roce 1938 jsem nezkoumal.

        Nějaký ideologický podtext jen neuvažoval; jestli třeba nelze napasovat kritiku státu, jeho ideologie na sabotáž, nevím, nejsem právník.

      • Michal Kretschmer napsal:

        Ad vyhnání nebo odsun, jak to nazývá Pan Contras: je mimo téma tohoto článku. Pokud jste schopni o tom přátelsky a v lásce diskutovat, napište někdo k tomu nějaký text (doporučoval bych ho zasadit do širšího rámce vývoje vztahů mezi Čechy a Němci) a můžeme se o tom pohádat.

      • romano napsal:

        Byla-li volba Henleinovy strany zločinem, který zasluhoval odsun, jaký trest zasluhovala podstaná část českého národa za volbu komunistů v roce 48? Odsun do komunistického ráje SSSR?
        Úřady měly právo komunisty nebo henleinovce zakázat, rozpustit a pozatýkat vůdce a organizátory protistátních aktivit. Je to především selhání jejich. Házet odpovědnost na voliče mi připadá jako hledání obětního beránka, který měl vykoupit naše vlastní kolektivně pociťované hříchy. Možná je to i typický rys liberálně-demokratického režimu. Současný úkaz zvaný „politická korektnost“ vykazuje podobné rysy.

      • M.V.S. napsal:

        Koukám, že se opět řeší křesťanský pohled na vinu, kdy každý zodpovídá za své jednání a nekřesťanský pohled, v podobě kolektivní viny. Je smutné, že někteří tzv. „pravověrní“ vězí ještě „po uši“ ve Starém Zákoně. Starozákonní židovstvo uznávalo kolektivní vinu, ale domnívám se, že přijetím křtu se stáváme křesťany a máme podle toho také jednat.

      • Pan Contras napsal:

        Tvrzení, že v novém zákoně není možno v rámci kolektivní odpovědnosti (nikoliv viny jak Landsmanschaft předhazuje) postihnout nevinné implikuje, že je nespravedlivé, když Církev užívala proti zatvrzelým lokální interdikt, spočívající v tom, že v určitém místě ba regionu byly zakázány bohoslužby včetně pohřbů a to postihlo v drtivé většině lidi osobně naprosto nevinné. Byl to poměrně drastický a protože byla zpochybňována legitimita této jak by Landsmanachaft řekl „kolektivní viny“, bylo bulou Inter cunctas z 22.2.1418 uloženo mj vyznat, že navracející se heretik věří, při trvající kontumaci a neposlušnosti exkomunikovaného má Církev moc užít i interdiktu (Otázka 32, Denzinger 682, Editio duodecima, Herder MCMXIII). Upozorňuji, že nejde o právní názoru, ale formulace otázky Item, utrum credat, … znamená věroučný obsah. Kdo tedy popírá oprávnění uplatňovat kolektivní odpovědnost tj. postihnout i nevinné jako věc odporující NZ, implikuje tím herezi.

      • cinicius napsal:

        Obávám se, že srovnáváte nesrovnatelné…

      • Michal Kretschmer napsal:

        Ad Pan Contras o interdiktu: Citovaný bod 682 Denzingera nehovoří o druhu interdiktu tedy personálním nebo lokálním. Snad se tedy týká obojího.

        Otázka je, zda lokální interdikt (nový CIC jej myslím už nezná) je trest. Spíše to na mně dělá dojem přiměřit věřící, aby odstranili příčinu interdiktu nebo ze svého území osobu, kvůli které byl interdikt vydán. Nechám se poučit.

  4. d.Camillo napsal:

    Aplikovat mravouku na situace postrádající mravnost mi připadá komické a velmi podobné pokoušení Ježíše herodiány,zda je spravedlivá daň císaři (Mt 22,15-22). Tehdy Kristus rozhodl „Odevzdejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Aby to ještě více osvětlil a ozřejmil,posílá jindy Petra k moři,aby z rybí tlamy přinesl potřebný peníz k zaplacení daně (Mt 17,24-27).
    Pokud tedy v bezbožeckém prostředí nelze mravouku použít,neznamená to že je možné jednat jakkoli.Tam potom nastupuje vlastní svědomí. Jestliže svědomí něco namítá,je nutné jednat podle něj,i když je to v rozporu s požadovaným nařízením.
    V praxi to potom znamená,že jednáte-li tak,aby vaše svědomí zůstalo čisté,pak vás císař buď chytí a nebo proklouznete. A když uvážíme,že sám císař vetšině svých nařízení nevěří,ta šance je opravdu veliká.

    • d.Camillo napsal:

      Pár běžných příkladů:
      1. Zaměstnanec je na půl roku přesunut na vedlejší pracoviště vzdálené hodinu cesty.Pracovní doba od 8 do 16 hodin.S určenou náplní práce za kterou je placen je hotov v 15 hodin.Smí jít domů?
      2. Může si vlastník lesa nezákonně zabaveného dojít v noci pro vánoční smrček?
      3. Zaměstnavatel strhává z platu zaměstnanci zdravotní pojištění.Smí taková zdravotní pojišťovna poslat na zaměstnance exekutora?
      4. Kristus poslal Petra k rybě pro peníz daně,zatímco chudá vdova vložila na daň celé své jmění.Bylo to správné?
      5. V obchodě koupím předmět za 200 Kč,v jiném stejný předmět za 400 Kč.Mohu si ve druhém případě vzít předměty dva a platit jeden?

      Morálka je vztažená k autoritě vůči níž je také poslušnost a respekt. Tou autoritou je Bůh. Proto tam,kde Boží autorita chybí,nelze morálku použít. Nelze dosazovat za Boha člověka.

  5. Jaroslav Klecanda napsal:

    Když se zamýšlíme nad problematikou Sudet, odsunu (= vyhnání) sudetských Němců a činností Konráda Henleina, neměli bychom zapomínat na významný spouštěcí motor – a tím byla idea prosazovaná a od vyhlášení republiky uskutečňovaná především Edvardem Benešem – Československo musí být slovanský stát. Zákony a prováděcí nařízení v mnoha situacích dělaly z obyvatel německé národnosti mnohdy druhořadé občany (např. otázka profesí učitelů, přednostů, policistů, státních úředníků atd) a tím je radikalizovaly v postojích vůči československému státu. Henleinovi pak ovoce spadlo do klína, a to přesto, že v prvních volbách své politické činnosti totálně propadnul. Nejsilnějším argumentem jeho odmítnutí do roku 1935 byla totiž propastná rozdílnost ekonomického situace Německa vůči jedné z nejbohatších a nejvyspělejších zemí tehdejší doby, ČSR.

  6. Jaroslav Klecanda napsal:

    Vyděsila mě argumentace odsunu volbou zločinecké Henleinovy strany. To je typická argumentace komunistického pokroucení dějin, tady bych ji nečekal. Sudetoněmecká strana, v jejímž čele se K. Henlein ocitl, byla řádně registrovanou politickou stranou na území ČR – volit registrovanou stranu (byť vybízí k územním změnám atd.) je zločin proti státu, za který mohu být zbaven práva na vlastnictví, občanských práv a může být tolerováno mé beztrestné zabití? Nevím, zda jsem na stránkách hlásících se ke křesťanství nebo na nějakém umně maskovaném komunistickém webu.
    Obyvatelé Sudet se stali obyvateli Německa se všemi důsledky, právy a povinnostmi. Na odvodové ročníky se vztahovala povinnost vojenské služby – její odmítnutí mohlo být trestáno smrtí. Dovoluji si připomenout, že Wehrmacht nebyl odsouzen jako zločinecká organizace (odmítnuto již na konfereci v Teheránu v roce 1943), ale spolu s NSDAP, SchS, SD, GStP, SA byl jako zličinecká organizace odsouzen generální štáb – OKW – a to ve věcech vědomě překračujících úzus mezinárodního a válečného práva tehdejší doby (za OKW byli 16. 10. 1945 popraveni dva bývalí náčelníci OKW – Keitel a Jodl, ve své době nejyvšší důstojníci OKW a Wehrmachtu. Na všechny vojáky Wehrmachtu, kterým nebylo prokázáno překročení výše zmíněných zákonů, bylo hleděno jako na válečné zajatce se všemi právy, jen stalinistický Sovětský svaz je likvidoval jako zločince. Doufám, že k těmto tradicím se zde hlásit nechcete.
    Omlouvám se za zlratkovistost argumentace, omezenou rozsahem příspěvku.

    • cinicius napsal:

      Rád bych diskusi o této odbočce od tématu článku již ukončil. Děkuji za pochopení. Snad jen dodám, že argumentace, která Vás tak vytočila, rozhodně není stanoviskem časopisu, ale jen jednoho konkrétního diskutujícího čtenáře…

  7. d.Camilllo napsal:

    Zajímavý příklad „Mravouky“ předvedla Mezinárodní organizace na ochranu dětských práv Terre des Homme. Vytvořila neexistující virtuální desetiletou dívku,která nabízí sex po internetu za úplatu.
    http://www.novinky.cz/zahranicni/318247-virtualni-desetileta-divka-pomohla-odhalit-tisicovku-pedofilu.html
    A honosí se 20 000 ůlovky pedofilů,které předala Interpolu a dokonce chce Interpolu předat i vyvinutou technologii k získávání zločinců.
    Nejde o „morálku“ Satana,který nedělá nic jiného,než svádí lidské bytosti,aby svými dosaženými úspěchy urážel a posmíval se Stvořiteli?
    Zajímalo by mně,jestli vzhledem k výše uvedeným diskuzím o mravouce považujete i tuto za opravdovou :)))

    • JakubAlbert napsal:

      Vašim příspěvkům opravdu nerozumím. Na co si to tu hrajete? Jako kněz byste měl znát sám odpovědi.

      „Hřeší policejní agent (agent provocateur), který podezřelé osoby úmyslně ke zločinům navádí, aby tyto usvědčeny a potrestány býti mohly, a neomlouvá ho ani předstírané veřejné blaho.“ Vřešťál, Mravouka

  8. […] Ale i kdyby je osobně ona konkrétní banka nějak nefér obrala, nijak je to neopravňuje hojit se na pokladní z té banky. To je snad zřejmé každému zdravě uvažujícímu […]

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: