Láska k Bohu a bližnímu

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.

Sv. Tomáš píše, že důvodem „milování bližního je Bůh; neboť to máme milovati v bližním, aby byl v Bohu“ (STh II-II q. 25 a. 1 co.). Je to stejný úkon, kterým milujeme Boha a bližního, liší se jen předmět lásky. A tak habitus nadpřirozené lásky, který je dán spolu s milostí posvěcující, se nevztahuje jen na Boha, ale i na bližního.  Bližní tedy nemá být milován oddělené od Boha a nezávisle na něm, ale kvůli němu. Tím se nadpřirozená láska k bližnímu liší od přirozené lásky k člověku, která je zalíbením v něm, lidským přátelstvím, přáním jemu nějakých přirozených dober a poskytování jich z tohoto důvodu. Zasloužilo by si pokárání, kdyby „kdyby někdo miloval bližního jako hlavní cíl, ne však, když někdo miluje bližního pro Boha, což náleží lásce“ (STh II-II q. 25 a. 1 ad 3).

Láska má ráz přátelství jak vyplývá z kap. 15 Evangelia dle sv. Jana. Přítele milujeme a zároveň mu přejeme dobro. Přátelství však se zakládá na nějakém společenství života, na jakém spolužití. To však můžeme mít jen s rozumovými tvory, neboť nerozumoví tvorové nemohou míti společenství s lidským životem, který se řídí rozumem. Nadpřirozená láska cílí k věčné blaženosti, která se může dostat jen lidem a andělům, nikoliv nerozumovým tvorům. Jako vše stvořené byli však nerozumoví tvorové učiněni k Boží cti a k užitku lidí a tak je miluje z lásky i Bůh (viz STh II-II q. 26 a. 3).

Láska je úkon vůle. Žádáme dobro, jak je postřehnutelné rozumem, nikoliv to, které je předmětem smyslové žádosti. Je to nadpřirozená vlitá ctnost, přátelství s Bohem založené (na zemi toliko v naději) na sdílení věčné blaženosti, která je darem Boží milosti (Řím 6,23). Boží láska přesahuje síly naší přirozenosti. Není tedy získávána našimi silami a úsilím, byť se tak neděje bez něho, proto stojí v Písmu: „Láska Boží je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán“ (Řím 5,5). „Láska není cit, i když může být citem doprovázena. Láska k Bohu vyžaduje zachovávat jeho přikázání a pozná se po tom“ (viz Jan 14, 21-24).

Láska „spěje k Bohu jako původu blaženosti, na jejím společenství se zakládá přátelství lásky“ (II-II q. 26 a. 1 co.). V lásce je tedy řád: Bůh na prvním místě, láska k sobě a k bližním pro Boha na místě druhém. Neuspořádaná láska staví stvořené před Boha a je proto hříchem. Ve Velepísni 2,4 stojí, že Bůh „uspořádal ve mně lásku“. „Přátelství lásky se zakládá na společenství blaženosti, která spočívá bytostně v Bohu, jakožto v prvním původu, z něhož plyne ke všem, kteří jsou schopni blaženosti. A proto se má hlavně a nejvíce milovati z lásky Bůh, neboť on jest milován jako příčina blaženosti, bližní však jako s námi zároveň účastný blaženosti od něho“ (STh II-II q. 26 a. 2 co.).

Boha milujeme pro něho samého, nebo je posledním cílem všech lidí. Sv. Tomáš učí, že „Láska jest jednoduše jedna ctnost, nerozlišená na více druhů“ a že „Bůh je hlavním předmětem lásky, bližní pak láskou jest milován pro Boha“ (STh II-II q. 23 a. 5 co.). To totiž „máme milovat v bližním, aby byl v Bohu“ (STh II-II q. 25 a. 1 co.); z toho vyplývá, že milování Boha a bližního je z hlediska druhu stejný úkon. Láska jest jedna ctnost, což dosvědčuje Písmo svaté, kde se o lásce píše v jednotném čísle (např. Řím 5,5; 1 Kor 13,8; 1 Kor 13,13; 1 Jan 4,16). Láska k bližním se vztahuje i na hříšníky, které máme milovat pro Boha. Máme v nich nenávidět hřích, ale milovat je, protože mohou dosáhnout blaženosti (jako všichni lidé). Sebe samého pak milujeme proto, že máme náležet Bohu, a když milujeme Boha, tak milujeme také to, co je Boží (viz STh II-II q. 25 a. 4 co.).

Boha a bližního milujeme stejnou láskou, jen předmět je jiný. Ale motivem pro lásku k bližnímu je láska k Bohu, který ho stvořil a přeje mu dobro. Příkaz o lásce k bližnímu tak rozvíjí příkaz o lásce k Bohu. Bližního milujeme kvůli Bohu; „Když někdo miluje bližního k vůli svému prospěchu nebo potěšení, nemiluje vpravdě bližního, ale sám sebe“ (STh II-II q. 44 a. 7 co.). Láska k bližnímu se na prvém místě týká toho, co je mu ke spáse, na místě druhém jeho pozemských dober. Proto je dovoleno přát druhému fysické zlo, jestliže je rozumná naděje, že z takového zla vzejde bližnímu větší dobro, zejména duchovní (viz STh II-II q. 76 a. 1 co.). Podobně je dovoleno potrestat hříšníka, jestliže je to z úmyslu ho napravit nebo aspoň zkrotit a tak přispět k „pokoji druhých a k zachování spravedlnosti a ke cti Boží“ (viz STh II-II q. 108 a. 1 co.).

Humanismus

Porušením výše uvedeného řádu lásky je humanismus. Ten představuje obrácení pozornosti k člověku jako středu uvažování a tak je odvratem od Boha, který je původcem a cílem člověka. Znamená tak převrácení řádu. Nemusí to však znamenat, že je odmítána Boží existence a určení člověka k věčné blaženosti. Jen v období pozemského života člověka je toto vše až na druhém místě. Člověk, pokud jet předmětem lásky, není tak milován kvůli Bohu, ale kvůli sobě. Pozemským skutečnostem, kultuře apod. je přikládána vlastní hodnota nezávisle na jejich vztahu k Bohu a spáse lidí.

Ve svém prvním významu humanismus označuje myšlenkové a literární hnutí 14. a 16. století, které se obrací k antice. Jedním z prvních humanistů byl Francesco Petrarca a jeho žák a přítel Giovanni Boccaccio. Zájem o klasické jazyky, antickou literaturu a umění sám o sobě není nic špatného; přinesl latinskému západu oživení zájmu o řečtinu a poznání zejména řecké kultury. U humanistů té doby se však objevily neblahé příznaky: nemravný život některých humanistů, nevážení si křesťanské kultury ve srovnání s kulturou antiky, odklon od scholastiky, myšlení více centrováno na člověka než na Boha, větší zabydlení se v tomto světě, zájem o orientální mystiku, astrologii, hermetické nauky, židovskou kabalu u Giovanni Pico della Mirandoly včetně eklektického smýšlení o náboženstvích. Některé jeho these byly papežem Innocencem VIII prohlášeny za heretické. K humanistům náležel též kardinál Johannes Bessarion, který přeložil Platonovo dílo do latiny. Rovně známý Desiderius Erasmus patří mezi humanisty. Již v tomto období nástupu humanismu se tedy projevovaly některé jeho negativní rysy, byť nestejnou mírou u jednotlivých humanistů.

Později však humanismus představuje směr obracející se stále více k člověku, jako k ústřední hodnotě, a nabývá protikřesťanského rázu. Dnes se projevuje hypertrofií lidských práv (přirozených i uměle konstruovaných), propagací demokracie, zdůrazňováním svobody na úkor pravdy. Jeho obrácení se k člověku jako k ústřednímu tématu uvažování o světě vedlo k filosofii personalismu, existencionalismu. S tím je spojeno odmítání esencí jako něčeho co předchází existenci. Zřetelně to vyjádřil Jean Paul Sartre v roce 1946 v přednášce Existencionalismus je humanismus[1]: „Neexistuje lidská přirozenost, protože není Bůh, aby měl o ní pojem. Člověk jednoduše je. Ne že jednoduše je, za co se považuje, ale že je to, co chce a sebe pojímá poté, co již existuje, jako to, čím chce být po tom, co skočil do existence. Člověk není nic jiného než, co ze sebe učiní.“ Je jasné, že pro toho, kdo zastává takové pojetí člověka, který sám sebe určuje, nemohou existovat nějaké na něm nezávislé normy jeho chování, přestože humanisté hovoří o odpovědnosti. Takový člověk je v zajetí svého subjektivismu odmítajícího metafysické jistoty. Člověk si tak opět určuje, co je pro něho dobré a zlé a opakuje hřích Adamův, jenž jedl „ze stromu poznání dobrého a zlého“ (Gen 2,17 a 3,5-6).

Humanismus odporuje křesťanskému pojetí lásky k Bohu a k bližním. Přesouvá těžiště lidského života od vztahování se k Boha k vztahování se k člověku. Může z něj vyvěrat mnohá dobročinnost, ale není v něm lásky k člověku pro Boha. Z důvodu jeho antropocentrismu je třeba odmítnout i tzv. křesťanský humanismus.

 Michal Kretschmer


2 reakce na Láska k Bohu a bližnímu

  1. václav napsal:

    Zajímavé je že Kristovo přikázání lásky měl Vyvolený národ pořád v té nejtěsnější blízkosti. To jsou ty dva citáty spojené dohromady které psali a píší na veřeje a který nosí jako znamení na malém svitku na čele a na pravé ruce. Shema Israel. Podobnost se slovem šém z pohádky o Golemovi asi nebude náhodná.
    Humanismus ve své filosofické podstatě je opravdu nebezpečný ale je třeba citlivě a otevřeným srdcem rozlišovat, nesoudit bližního a dávat pozor na vylití vaničky i s dítětem.
    Jeden z nejznámějších příkladů je milosrdný Samaritán. Který byl považován za odpudivou kombinaci nepřítele, heretika a pohana a který obstál tam kde selhali představitelé duchovní elity. Jako jediný důvod proč vlastně slezl ze svého osla, dal se do práce, obětoval svůj čas a sáhnul hluboko do měšce je uvedeno to že mu bylo chudáka líto. Nepotřeboval si to zdůvodňovat, nábožensky ani filosoficky a nebál se toho.

  2. Michal napsal:

    Zmíněnou provázanost lásky k Bohu a člověku dokládá také 1.Jan 4, 20: Řekne-li někdo: „Já miluji Boha,“ a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.
    Také popis posledního soudu Mat 25: „Cokoliv jste [ne]učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste [ne]učinili.“ Je to jedno z míst naznačujících, že autentická láska k člověku má i rozměr lásky k Bohu.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: