Bojové řády

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky.

Cílem tohoto článku je mimo jiné ukázat postoje theologů k otázkám ohledně bojových řádů a spravedlivé války a vyprovokovat diskusi k tomu.

Sv. Tomáš Aq. a sv. Bernard z Clairvaux o bojových řádech

V obecné rovině sv. Tomáš Aq. obhajuje potřebu existence řádů zaměřených k bojování. Píše: „Řeholi lze založiti nejen ke skutkům života nazíravého, nýbrž také ke skutkům života činného, pokud náležejí k pomáhání bližním a sloužení Bohu, nikoli však, pokud náležejí k získání něčeho světského. Vojenskou službu pak lze zaříditi k pomáhání bližním, nejen u osob soukromých, nýbrž také při obraně celého státu“ (STh II-II q. 188 a. 3 co.). V téže otázce také sv. Tomáš píše o řeholi bojových řádů, že „není tak založena k bojování, že by řeholníci směli z vlastní moci vésti války, nýbrž pouze z moci vládců nebo Církve.“

Sv. Tomáš v citovaném článku ještě chválí jako spravedlnost statečnost, která ve válce proti barbarům chrání slabé a druhy před lotry. Je vhodné „založit řehole k bojování, nikoli za něco světského, nýbrž na ochranu uctívání Boha a záchrany celku, nebo také chudých a utiskovaných“ a odvolává se zde Žalm 82,4 o vysvobození chudého a nuzného z ruky hříšníkovy. Prohlašuje, že Boží věci nesmí být zanedbávány, a cituje sv. Jana Zlatoústého: „Přehlížeti bezpráví vůči Bohu jest příliš bezbožné.“

Sv. Bernard z Clairvaux svým spisem De laude novae militiae[4] načrtá ideál křesťanského rytíře, který bojuje za věc Kristovu, ne však pro vlastní kořist, a tak se velmi liší od rytíře světského. Prvních 5 kapitol lze najít v českém překladu v diplomové práci Martina Běťuňáka[5].

Sv. Bernard píše o novém druhu rytířů, kteří usilují „zdvojit boj do rozhodnutí srážkou, tu proti tělu a krvi, tu proti duchovní nepravosti v povětří“. Rytíř je „prostý bázně s bezelstný, který když tělo padá, tak jeho duch obléká pancíř víry“, „nebojí se ani démona, ani člověka, ani věru hrůzného umírání“; Kristus je pro něj život a smrt ziskem, je neohrožený, ví, že nic ho nemůže oddělit od lásky Boží. Sv. Bernard povzbuzuje: „Raduj se silný zápasníku, jestliže žiješ a vítězíš v Pánu; však více plesej a honos se, jestliže bys zemřel a vešel k Pánu.“ Bezstarostný je život v čistém svědomí, kde smrt je beze strachu vyhlížena a přijímána se zbožností. Kristus má být nejvyšší příčinou válčení. Zvítězit v boji a přitom podlehnout nepravosti (pýcha a klamné chvástání) je nešťastné. Je lépe, když umírá tělo, než duše provinilá.

V kap. 2 napadá marnivé zdobení (přikrývání koní hedvábím, zdobení ostruh, péče o vlasy, odívání aj.) výstroje světských rytířů. Táže se: „Jsou to bojovnické znaky nebo spíše ženské ozdoby? Příčinou války je lehkomyslnost, nerozumné vzplanutí zlosti, touha po marné slávě a pozemské žádosti.“ „To jistě není v pořádku, abyste někoho zabili nebo byli zabiti pro takové příčiny, jako jsou tyto.“

V kap. 3 popisuje život Kristových rytířů. Kristovy rytíři vedou „boje pro svého Pána bez obavy z hříchu vraždy nepřítele nebo nebezpečí svého usmrcení, protože smrt pro Krista, ať utrpěná nebo udělená, nic nebude vinit, ale zaslouží větší slávu. … Rytíř Kristův z důvěrou může usmrtit a s větší důvěrou může být usmrcen. … Je Božím vykonavatelem k trestu zločinců a k chvále dobrých.“ Pronásledují zlo a brání křesťany. Když zabíjí, je to pro Kristův prospěch, ne pro jejich. Není však správné zabíjet pohany, když se nalezne „jiný způsob jak jim zabránit v utiskování a pronásledování věřících“.

V kap. 4 sv. Bernard píše o životním stylu Kristových rytířů, aby je jiní napodobovali nebo alespoň byli zahanbeni tací, kteří „rytířují raději pro ďábla než pro Boha“. Kristovi rytíři jsou disciplinovaní a poslušní. Chrání se přemíry jídla a oblečení, žijí střízlivě ve společenství bez žen a dětí. Snaží se více následovat velitele než vlastní vůli. Neposedávají nečině, pečují o svou zbroj. Nehrají v kostky, odvrhávají herce, kouzelníky a šašky. „Vlasy mají ostříhány, neboť pro muže je hanebné, aby si je pěstoval.“ Bojují uvážlivě, ne lehkomyslně. „Nespoléhají na svou udatnost, ale v síle Pána zástupů doufají ve vítězství. … Nepostrádají ani mírnost mnichů, ani udatnost rytířů.“

Písmo svaté o boji za Boží věc

Ve Starém zákoně je mnoho míst, kde je Hospodin představován jako válečník, jako ten, kdo bojuje za Izrael, kdo podmaňuje vyvolenému národu zemi, který za ně bojuje (např. Ex 14,14; Deut 1,30; Deut 20,4; Joz 10,14; Joz 23,3; Neh 4,14). David spoléhá na Boží pomoc a jde do boje ve jménu Hospodinově (1 Sam 17,45). Jde o „Hospodinovy boje“ (1 Sam 17,47; 1 Sam 25,28). Hospodin je štít, pevná tvrz, nedobytný hrad (2 Sam 22,2-3; Žalm 7,11; Žalm 18,3; Žalm 31,4; Žalm 59,10. Knihy Makkabejské ukazují oprávněnost boje za Boží věc. Juda věří, že „vítězství ve válce nezáleží na množství vojska, sílu dává Nebe“ (1 Makk 3,19). Říká: „My však bojujeme za svůj život a za své zákony. Nebe samo je rozdrtí před našima očima, nebojte se jich!“ (1 Makk 3,21-22). Boj má být spojen s modlitbou podle: „Bojovali rukama a srdcem se modlili k Bohu“ (2 Makk 15,27). V Novém zákoně je pak na více místech zmíněn duchovní boj (2 Kor 10,3-6; Ef 6,12-17; 1 Tim 1,18; 1 Tim 6,12; 1 Jan 4,4). Sám Ježíš Kristus říká: „Nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč“ (Mat 10,34). Apokalypsa pak líčí boj s démony.

Dokumenty papežů

Papež Bonifác VIII. v roce 1302 vydal bullu Unam sanctam[6], ve které učí o jednotě církve mající jen jednu hlavu, totiž Krista, jako jejího jediného Pána. Petr a jeho nástupci jsou pak Kristovi náměstci. Každému člověku je nezbytné ke spáse, aby byl poddán Římskému Veleknězi. Pro naše téma je důležité, že bulla konstatuje, že v moci církve jsou dva meče, totiž duchovní a časný; duchovní je užíván církví, hmotný pro církev, ale rukou králů a vojáků, na pokyn kněží a s jejich svolením. Meč časný je pak podřízen meči duchovnímu. Duchovní moc má pořádat moc pozemskou a soudit ji, když nečiní dobře.

Papež Lev X. v bulle Exsurge Domini (věta 34) odsoudil Lutherovo tvrzení: „Bojovat proti Turkům je protivit se Bohu navštěvujícímu naše nepravosti skrze ně[7]. Z toho vyplývá, že boj proti Turkům, kteří usilovali o šíření svého bludného náboženství do Evropy včetně jejich úsilí o podmanění si některých krajin, je oprávněný. Sv. Pius V. podporoval boj křesťanů proti Turkům a po vítezství u Lepanta 7. října 1571 ustanovil na první říjnovou neděli svátek svatého Růžence a do loretánské litanie vložil invokaci „pomocnice křesťanů“. Bitva u Lepanta je vzpomínána i v dalších dokumentech papežů vztahujících se k růženci. Pokoncilní mentalitě pak odpovídá, že Novus ordo sice slaví památku Panny Marie Růžencové 7. října., ale Pavel VI. ve svém apoštolském listu Marialis cultus o mariánské úctě ani Jan Pavel II. v apoštolském listu Rosarium virginis Mariae o modlitbě růžence už Pannu Marii nezmiňují v souvislosti s nějakým vojenským vítězstvím. Evropské státy pak místo ochrany (případně i vojenské) před rozkladným vlivem mohamedánů naopak podporují multikulturalismus a jejich imigraci.

V Syllabu bl. Pia IX.[8] bylo odsouzeno tvrzení: „Má se s důrazem hlásati a skutkem zachovávati zásada o nezasahování (de non interventu)“ (věta 62). Podle té zásady by totiž nebylo dovoleno pomoci vojenskou silou někomu, kdo je nespravedlivě napaden, ani intervencí obnovit předchozí legitimní stav (změněný např. revolucí).

Učení o spravedlivé válce

Je třeba promyslet nově se vyskytující aspekty učení o spravedlivé válce (tradiční morálka reflektuje jen válku mezi státy). Sv. Tomáš Aq. píše o válce[9], že k její dovolenosti se vyžaduje: vyhlášení autoritou vládce, spravedlivá příčina a správný úmysl. Na jiném místě[10] pojednává o tom, zda nevěřící mají být nuceni k víře. Odmítá to, ale dodává, že mají být „býti nuceni od věřících, jestliže je k tomu možnost, aby víře nepřekáželi, buď rouháním nebo špatným přemlouváním nebo též otevřeným pronásledováním. A pro toto věřící Kristovi často vedou válku proti nevěřícím, ne sice, aby je nutili k věření …, nýbrž proto, aby je donutili nebrániti víře v Krista.“ Toto se týká pohanů, ale bludaři a odpadlíci od víry „mají býti i tělesně donucováni, aby plnili, co přislíbili, a podrželi, co jednou přijali“.

Sv. Alfons z Liguori[11] píše: „Obranná válka, kterou se odráží nespravedlivé užití síly, může být vyhlášena soukromou autoritou (privata auctoritate).“ K útočné válce se vyžaduje, aby byla vedena z autority vládce nebo úřadu, který nemá nad sebou někoho vyššího, jako jsou papež, císař, král; aby byla ze závažné příčiny, jako je nutnost obecného dobra, zachování pokoje, navrácení nespravedlivě odňatého, potrestání vzbouřenců, obrana nevinných; aby se dělo ze správného úmyslu, ne tedy z nenávisti, ale z lásky k obecnému dobru. Podobně se vyjadřuje i morální theolog Noldin[12], ale nezmiňuje válku vedenou na základě vyhlášení papežem.

P. Dacík píše[13], že válka (nerozlišuje mezi obrannou a útočnou) musí být „vypověděna nejvyšší autoritou státu“ a že „stěží můžeme ospravedlnit válku čistě útočnou“. Zdá se tedy, že s postupem času theologové zužují podmínky pro spravedlivou válku.

Papež Jan XXIII. jde ještě dále. Ve své encyklice Pacem in terris[14] vydané roku 1963 byl veden především obavou z možné atomové války. Encyklika vykazuje známky nemírného optimismu spočívající v domněnce, že si lidé dokáží uspořádat svůj pozemský život. Papež samozřejmě upřednostňuje mír a je přesvědčen, že spory „se nemají řešit zbraněmi, nýbrž vyjednáváním a dohodami“. Tvrdí však, že „se příčí rozumu, že by v naší době, která si hrdě říká atomová, mohla být válka prostředkem k znovunabytí porušených práv“.

Úvahy a otázky

Křižácké výpravy do Svaté země byly po vojenské stránce úspěšné jen na počátku, rovněž křížové výpravy proti kacířským husitům byly neúspěšné. Katarskou heresi se však podařilo vojensky a pak s užitím inkvisice téměř vymýtit. Neúspěch křižáckých výprav není argumentem pro to, že nebyly z vůle Boží. Představovaly totiž mocný impuls k nasazení pro Kristovu věc. Významná je tu role sv. Bernarda, který také napsal první řeholi templářů, a papežů, kteří vyhlašovali křížové výpravy. Neúspěch křížových do Svaté země vedl k tomu, že karmelitáni ji opustili a usadili se na Kypru a Sicílii.

Nevím, zda ještě někdy nastanou podmínky, kdy by bylo žádoucí nasazení bojujících řeholníků. Rozhodně stojí o tom uvažovat. Boj na úrovni myšlenek proti protibožským silám v lidské společnosti je už dávno na místě. Určitě takový nově vzniklý či obnovený bojový řád nebude schopen vést globální válku a patrně také nebude mít k disposici nejmodernější zbraně. Ale války posledních skoro 70 let byly jen lokální. Možná k tomu přispěla i přibližná rovnováha atomových zbraní, jejichž možné použití odstrašovalo. Nasazení rytířských řádů by však mělo smysl tam, kde jsou křesťané polovojenským způsobem zabíjeni vládami státu nebo skupinami ozbrojenců, kteří buďto jsou vládou podporování nebo se vymkli pro její slabost kontrole. Vzhledem k nemírné imigraci mohamedánů do Evropy už dochází k tomu, že se domácí obyvatelstvo bojí vstupovat do muslimských čtvrtí. Dalším krokem mohou být nepokoje vyvolané mohamedány či skupinami jiných zločinců a terorisování křesťanů i jiných odpůrců islámu. Kdo se jich zastane? Není tu příležitost pro působení bojových řádů?

Stojí také za to uvažovat i o násilných akcích proti okázalému vystavování a propagaci homosexuality, radikálního feminismu a jiných zvrhlostí. Což si opravdu musíme si nechat všechno líbit ve jménu tzv. demokracie?  Nejde tu o boj „o Boží věc ve smyslu citovaného výroku sv. Jana Zlatoústého a knih Makkabejských?“ Nemohlo být zvenčí pomoženo třeba boji Cristeros proti protikřesťanské vládě nebo lidu ve Vendée, kteří se vzbouřili proti revolučnímu teroru a pronásledování církve? Nemělo se zasáhnout proti násilným proticírkevním revolucionářům např. ve Francii? Není sekulární analogií bojových řádů domobrana, která chrání občany před tlupami zlodějů, násilníky a výtržníky?

Bojovat mečem, pokud tu není nebezpečí z prodlení, je až tou poslední možností. Předcházet mají (v závislosti na důvodech možné války) pokus o spravedlivou dohodu, přesvědčování odpůrců, aby změnili své smýšlení a přestali klást překážky šíření víry, odřekli se svých bludů a zanechali své špatné činnosti. Je tu tedy na místě boj perem, který je samozřejmě žádoucí i tam, kde nejsou důvody k válce, kde jde o vysvětlování pravd víry a zdůvodňování nesprávnosti názorů odpůrců. Každý je sice povinen nezapřít svou víru, i kdyby mu hrozila smrt, ale zdaleka ne každý má dary k tomu, aby víru svým slovem šířil a hájil, zejména když tu není okamžitá vyhrocená situace, pro kterou Ježíš přislibuje Ducha svatého, který „vás naučí v onu hodinu, co byste měli mluviti“ (Luk 12,12; podobně Mar 13,11). Ale nejen před soudy máme být „vždy hotovi k obraně proti každému, kdo žádá od vás účty z vaší naděje“ (1 Petr 3,15). Apologie víry je však něco, co začínáme z vlastní iniciativy, ne tedy až z iniciativy jejích nepřátel. Dnes tu nejde jen o věroučné argumentace, ale o hájení přirozeným rozumem poznatelných pravd (preambulae fidei), které jsou předpokladem pro víru. Tak nemůže mít nikdo pravou víru, kdo se domnívá, že pravda je relativní, historicky podmíněná či nepoznatelná; kdo nepovažuje pravdu za shodu věci a rozumu; kdo odmítání existenci příčin; kdo má za to, že morálku určují konvence závislé na zemi a době, ve které žije apod. K apologii víry, která ve svých argumentech je závislá na tom, proti komu je vedena polemika, jsou nezbytné poznání základů zdravé filosofie, theologie, někdy i jiných oborů. Jejím motivem je láska k bližnímu: souvěrce utvrzovat ve víře, nevěřící poučovat a rozbíjet jejich předsudky, jakož i připravovat cestu k o něco lepší společnosti, více proniknuté křesťanskými zásadami, ve které pro mnohé bude snadnější žít podle katolické víry.

Katechismy nazývají církev zde na zemi církví bojující, protože, jak učí Katechismus vydaný z nařízení sněmu tridentského, vede ustavičnou válku s nesmiřitelnými nepřáteli: světem, tělem a ďáblem. Tento boj není jen boj proti naším špatným sklonům, ďábelským pokušením, ale i boj proti spáse škodlivým míněním společnosti, proti nauce odporující víře. Lze mít za to, že to nezahrnuje jen duchovní boj, ale i boj pomocí zbraní, pokud nám hrozí závažné fysické zlo, a někdy také proti nepřátelům pravé víry.

Michal Kretschmer


[5] Martin Běťuňák: Ideál křesťanského rytíře, Olomouc 2000; ke stažení z http://uloz.to/xtaZmkd/ideal-krestanskeho-rytire-pdf

[7] Proeliari adversus Turcas est repugnare Deo visitanti iniquitates nostras per illos,

[9] STh II-II q. 40 a. 1

[10] STh II-II q. 10 a. 8 co.

[11] Theologia moralis, volumen II, Ancona 1842, bod 402

[12] H. Noldin S. J.:  Summa theologiae motalis, vol. II, body 351 až 354

[13] R. M. Dacík O. P.: Mravouka, Olomouc 1946, str. 242-243

23 reakcí na Bojové řády

  1. M.V.S. napsal:

    Dovolím si jen doplnit, že někteří příslušníci rytířských řádů bojovali např. ve Třicetileté válce, Na straně Francie padl i velmistr řádu sv. Lazara Jerusalémského. Naposledy pokud mi je známo bojoval a nikoliv špatně, velmistr řádu Německých rytířů spolu s ostatními rytíři a jejich plukem (Deutschmeistři) v I. sv. válce.

  2. David Hibsch napsal:

    Významným rytířem a válečníkem I. světové války byl velmistr Řádu Panny Marie od německého domu v Jeruzalémě arcivévoda Evžen Habsburský, rodák ze Židlochovic. Velel italské frontě a byl jediným vojevůdcem monarchie, který ani jednou neprohrál. Jednotliví rytíři šlechtici řádu bojovali a veleli různým jednotkám této války, avšak 4. vídeňský pluk deutschmeister zastupoval v této rovině boje, celý řád. Po vítěztví revolučních sil této války ovšem vše vzalo za své, přičemž arcivévoda pod tlakem (aby vůbec zachránil existenci řádu na území nastupnických de facto zednářských států) odstoupil a vedení a moc řádu přenesl na stav duchovní, tedy řádové kněžstvo. Zřejmě se domníval, že jsou a budou jedinými oprávněnými pokračovateli eskalující duchovní války. Bohužel to ještě nic netušil o II. vatikánském kocilu. Zemřel 30. 12. 1954.

  3. David Hibsch napsal:

    Děkuji panu Kretschmerovi za tento příspěvek. Rytířské ideály a boj duchovní i fyzický nepochává chladným snad žádného normálního muže. Znám i hodně modernismem pošramocených katolíků, dokonce i kněží, které toto téma nesmírně zajímá. Bohužel v jejich případě to většinou skončí u jakési zvláštní hry, protože dokud nerozlišíte autentické učení Církve od současných pochybných nauk pokoncilní sekty, nepochopíte či nechcete chápat jádro problému, tak stále nevíte kde vlastně stojíte a zač je třeba vést boj a proč. Takže to skončí u rytířských kostýmů, šermíských kreací, sběratelství či pořádání táborů pro mládež v duchu středověké image. Tutéž náhražku představuje i svět fantasy, který ovšem mladé připravuje na postupné přijetí pohanské mytologie a především odvrací jejich zájem a mladický elán od reality skutečné duchovní války. Producenti této zábavy se snaží muže udržet v infantilním světě, protože kdo si hraje, ten neškodí. Pokoncilní pozůstatky rytířský řádů, to nejsou jen charitativní spolky, ale jsou zároveň poutavou image různých podnikatelů, rotariánů či přímo zednářů, protože na dělání charity a související prezentace je protřeba mít prachy. A hlavně jsou všichni ekumeničtí, takže jakýpak boj za pravdy víry. Připomínají muzea, kde je nejvyším projevem konzervatizmu jen udržování oněch kulis skutečně slavné minulosti.

    • Hamish napsal:

      Nechám stranou soudy stran Tvým osobních kvalit a jak se slučují, respektive neslučují s do nebes vynášenými ideály rytířství. Náš spor v této věci je jasný a netřeba ho zatahovat do všeho.
      Co mne však zaujalo, je Tvůj odsudek fantasy. Oba dobře víme, že nejvýznamnějším spisovatelem tohoto druhu literatury byl profesor Tolkien, věrný, tradiční katolík. Nevím, nevím, jak by se díval na Tvůj kategorický odsudek jeho vlastní, celoživotní práce.
      Za sebe pak mohu říci, že mne jistě Hobit i samotný LOTR k víře jistě popostrčil. I když je jasné, že tak nefunguje u každého, bránil bych se už jen vědom si vlastní zkušenosti paušalizaci, které se zrovna Ty ve svém komentu dopouštíš.

      • David Hibsch napsal:

        Ponechám stranou tvé nepřátelství vůči mé osobě, protože pro osobní záležitosti není věřejná diskuse zrovna vhodná a již jsem dalek Tě jakkoliv napadat, byť uznávám, že jsme se v minulosti občas neudržel, Omlouvám se. Ve svém komentáři jsem přímo nemyslel Tolkiena, byť se domnívám, že současní producenti fantasy zábavy umí i toto téma uchopit „správně“. Snad tento svět fantasy někdy mohl pomoci roznítit zápal pro katolické rytířství, ale dnes ten dojem nemám.

  4. Rudolf napsal:

    Pan Hibsch to ví určitě lépe ale bylo by škoda ponechat bez povšimnutí slova přímého člena a hodnostáře rytířského řádu sv. Lazara, která napsal v časopise Lazariánský Reunion. Stránka je dnes bohužel nedostupná, jak jinak ale zachovala se na webu strelci.com. v článku Ještě není vyhráno.

    Quo vadis, Ordo ? aneb sedlák šlechticem.
    Kam to jdeš Řáde rytířů sv. Lazara Jeruzalemského, kudy se to ubíráš náš milý Řáde?

    Cesta rytířů k Bohu nebyla životem v ústraní ani v přepychu. Ale jsou skutečnosti, které by opravňovaly použít míst otazníku vykřičník: stále pokračující spory o legitimitu té či oné frakce (obedience), vzájemné osočování , pomluvy a naschvály, chybějící skutečná každodenní práce pro potřebné, vyžívání se v okázalých slavnostech, jdoucích po povrchu už jen prostředím, kde se odehrávají (čím přepychovější hotel s rautem a exotičtější bohoslužbou, tím lépe), investitury nových členů, jejichž jediným doporučením je známost či rodinná příslušnost s podobně samolibým členem řádu, cinkání metály a tituly, které nemají v očích tohoto světa žádnou hodnotu a jsou směšné a to už nehovořím o pohledu našeho Pána, jehož slova o skrytosti sloužících druhým asi mnozí ani neznají, prezentace na veřejnosti, která vzbuzuje úsměv, protože je projevem čirého diletantství, naprostá nekomunikace mezi členy řádu, nulová logistika…

    Kde je naše služba, před kterou se skláněli lidé v úctě? Kdy jsme vyprázdnili naši spiritualitu? V naději, že náš Pán, jediný a pravý velmistr řádu Ježíš Kristus nad námi ještě nezlomil hůl a neodsoudil nás definitivně mezi historické směšné vykopávky.

    Mgr. Luděk Korpa, SchLJ

    • václav napsal:

      Otázka je jestli tu věc pan rytíř Korpa opravdu napsal. Čas od času se vyskytují na českém internetu prapodivné stránky a mnohé z nich končí příponou info. Které jsou na první pohled k nerozeznání od autentických stránek různých církví a církevních organizycí. Včetně tapety a vzhledu a skutečných akcí a informací. Všechno jak má být. Na ty stránky se pak zase odvolávají protikřesťanští blogeři a někdy i sdělovací prostředky.
      Takže až se někde dočteme něco opravdu pikantního, jako že třeba nějaký pan farář propil faru s homosexuálními prostituty a biskup ho za to pokousal že se s ním nerozdělil tak je dobré se podívat jestli jsou to opravdu stránky té farnosti a jestli to jde dohledat zpětně. Obecně platí že účelem těchto falešných stránek bývá vyvolat nějaký rozkol a někoho očernit, u lidí kteří ho osobně neznají a spoléhají na informace z virtuálního světa. Tenhleten článek by mohl být jedním z nich.

      • Rudolf napsal:

        Ad Václav:
        Vyjadřujete pochybnost, jestli článek Quo vadis,Ordo psal pan Mgr Luděk Korpa,SChCLJ nebo jde o podvrh. Ke článku se osobně vyjádřil sám Moravskoslezský Bailli J.E. PhDr Jiří Pořízka, GCLJ, který reagoval článkem „Paintballoví rytíři aneb útěk do virtuální reality“.

        Nejlepší bude, když se zeptáte samotného autora, případně i Jeho Excelence, článek jsem pro Vás vyhledal, a pokud Vás ani to nepřesvědčí , další argumenty nemám k dispozici.

        http://www.st-lazarus.cz/reunion/2011/22011.pdf
        Převzato z Bulletinu Moravskoslezského bailliviku.

  5. David Hibsch napsal:

    Kde zůstala služba a spiritualita? Přijdete-li o katolickou víru, nebo lépe řečeno, ona je nahrazena nějakou modernistickou fikcí, pak se zhroutí všechno, už jen na současném ekumenismu. Zůstane pouze směšná skořápka, která je směšnější o to více nakolik je doprovázena pýchou. Totéž dnes lze říci o šlechtictví, které není chápáno jako šlechtenost ducha spojena s ctnostným a zbožným životem, ale jako určitá starobylost či dokonce genetická vyvolenost. Problémem nejsou tradice, např. šlechtická, řádová, dokonce ani materiální symboly mnohdy skutečně slavné minulostí, problém je, že málokdo chápe, že tohle všechno je vnějším výrazem katolické víry našich předků a jejich duchovního zápasu, a že napodobit ono vnější a přitom úmyslně pohrdnout tím vnitřním vede do pekel. Postupem času je stále jasnější, že pokud se někdo chce přiblížil rytířským ideálům, tak jeho víra musí spočívat na stejných základech, na kterých stála víra řádových rytířů středoveku. Musí se opět naroubovat na stejný věroučný poklad Církve a ten sdílet s těmito dávnými muži. Pak se teprve stane součástí této katolické a rytířské tradice. Prvním krokem návratu k rytířství či rytířskosti, je návrat k víře předků a opuštění všech moderních bludů, které jsou vydávány za výraz pokroku a dynamického rozvoje dogmatu.

    • AR napsal:

      Ten odkaz na šľachetnosť šľachticov mi pripomína Danteho Alighieriho, ktorý za zasadzoval tiež za tento ideál. Zároveň však jeho Božská komédia obsahuje veľké množstvo útokov na pápeža Bonifáca VIII (ktorý je inak citovaný v článku, aká irónia) za jeho politikárčenie a nechutné vojenské zásahy, ktorému preto dopredu predurčil náležité miesto v pekle (spolu s ďalšími kolegmi pred i po ňom).

  6. Janík napsal:

    David Hibsch: „Významným rytířem a válečníkem I. světové války byl velmistr Řádu Panny Marie od německého domu v Jeruzalémě arcivévoda Evžen Habsburský, rodák ze Židlochovic. Velel italské frontě a byl jediným vojevůdcem monarchie, který ani jednou neprohrál. Jednotliví rytíři šlechtici řádu bojovali a veleli různým jednotkám této války, avšak 4. vídeňský pluk deutschmeister zastupoval v této rovině boje, celý řád.“

    Dá se tedy říci, že I. svět. válka byla v souladu s učením Ježíše Krista?

    • cinicius napsal:

      Žádná válka nemůže být spravedlivá z obou stran… Někdy pak není spravedlivá ani z jedné… Přiznám se, že se musím ptát, zda první světová válka nenáleží právě k tomu typu, kdy v právu není ani jedna strana. Je pak odkaz na rytíře bojující v této válce vhodný? Měli v té válce bojovat? Jistě, nakonec můžeme argumentovat i povinnostmi k vlasti, ale měli je maltézští rytíři coby vpodstatě samostatný subjekt na konrétním státu nezávislý?

      • Pan Contras napsal:

        U WWI je jak agresor tak návodce znám…

      • Jaroslav Klecanda napsal:

        Vážený pane Contrasi, když je u Velké války agresor a návodce znám, pročpak jej nenapíšete?
        Z kontextu usuzuji, že útok Německa přes neutrální Belgii a Holandsko do nitra Francie a 4 roky bojů na jejím území byly z Vašeho pohledu spravedlivou válkou, zajisté se nejednalo o agresi. Vzhledem k tomu pak je vznik ČSR zločinem vůči územní celistvosti dědičných zemí R-U, dovozuji logicky správně, že ano? :-)

      • Pan Contras napsal:

        Tak samozřejmě, že agresorem je Rakousko a návodcem Německo a samozřejmě, že jejich agresi považuji za nespravedlivou a druhou stranu za spravedlivého obránce. A rovněž považuji Německo za viníka revoluce v Rusku.

  7. Rudolf napsal:

    Ono je to všechno podstatně složitější, pan Kretschmer otevřel problém, který by vystačil na knihu. A to se pan Kretschmer nezmínil o rozmachu a zániku řádu Templářů; nebylo by to pěkné čtení.

    Např. při zmínce o papežsky uznávaných rytířských řádech se staletou tradicí existuje i nemalý počet fiktivních řádů, do kterých se hlásí i řada zájemců v naději, že za tučné vstupné získají šlechtický titul, kterým budou imponovat svému okolí. Jmenujme jen – jak mi náhodně přišlo na mysl – Ordo Lumen Templi anebo řád sv. Stanislava a nedávná aféra s tajnou noční investiturou zatím anonymního řádu, která se odehrála v Svatováclavské kapli chrámu sv. Víta a která stála odpovědného činovníka Hradu jeho vysoký post.

    Velice mne pobavilo zjištění, že když došlo k roztržce v rytířském řádu sv. Lazara na dvě obedience a k soudnímu majetkovému vyrovnání právní zástupci obou znesvářených skupin se rvali jako psi o kost, kdo zaplatí dlužnou fakturu ve výši kolem 8 000 korun a hádejte za co? Za someliérské služby!

    Je málo známý fakt, že bývalý velkopřevor řádu Maltézských rytířů Franz Werner Bobe byl po válce zatčen za kolaboranci s okupanty, udavačství řádových kněží s následkem smrti, členství v NSDAP, rozkrádání řádového majetku (dar vzácných tapiserií Hitlerovi) za což byl v r. L947 odsouzen a popraven. Téměř se na to zapomnělo, protože není slušné mluvit o provaze v domě oběšencově. Inu – selhání jednotlivce nelze připisovat instituci, kterou zastupuje.

    O Řádu německých rytířů ještě uslyšíme v souvislosti s restitucemi, bude to tvrdý oříšek pro historiky i justici.

    • Jaroslav Klecanda napsal:

      Pan Rudolf mi to sebral od ruky, tak jen napíši tolik – nejde jen o selhání jedinců, členů rytířských řádů, jistě bychom našli i veliké osobnosti hodné následování, ale všeobecně na dějinách rytířských řádů je bohužel jasně vidět jejich zakotvení ve středověké představě o společnosti, v níž se často stali nejen nositeli rytířství, ale také ubohosti účasti na mocensko politických zápasech, a reflexe na tento rozměr dějin rytířských řádů přišla až po zániku feudální společnosti v hledání nového místa. Výše už zazněl ironický výsměch nad činností dnešního maltézského řádu – ale kdo si může žádat jít tam, kam někdo jiný není vpuštěn? /Vzpomeňme na distribuci pomoci obětem zemětřesení v Arménii (Spitak atd.) po 7. 12. 1988 pod záštitou maltézských rytířů ze Švýcarska – to byl průlom železné opony – a tak to také všichni, kdo se toho účastnili, vnímali! :-) /
      A zároveň to, co píše pan Rudolf -pro mnohé rádoby hra na středověk, „ideální“ dobu … :-)

  8. Jaroslav Klecanda napsal:

    Vážený autor článku hojně cituje z díla sv. Bernarda z Clairvaux o rytířství, ale v kontextu článku nějak zapomněl na citace zkušeností sv. Bernarda z Clairvaux s jistou křížovou výpravou … kde si bohužel slova sv. Bernarda nevzali jako učebnici a návod k provedení … myslím, že tento rozpor ideálu a následně činů těch, kdo se na tento ideál odvolávali, je bohužel pro dějiny rytířských řádů velmi typický. Škoda. Mohli být hybnou silou středověké společnosti k větší pravdivosti života.

  9. Hamish napsal:

    Nějak takto :)
    Rytířci bez bázně a hany

    Už se pomalu blíží. Důstojným krokem postupují jeden za druhým, škrobené náprsenky, motýlky z Oděvů na náměstí provinčního maloměsta. Tlapaté kříže na černých pláštích se skoro ztrácejí, jen občas má některý z nich barvu dostatečně výraznou, k nepřehlédnutí.

    Vidíš velmistra v jeho skvostné uniformě, ověnčený řády, samozřejmě ženatý, samozřejmě šlechtic. Jako první se valí samotný kancléř v bílých rukavicích. Následovníci Krista, rytíři postmoderní doby, heretická sebranka ze všech známých sekt.

    Když byl řád zakládán, jistě malomocné rytíře ani nenapadlo, že se jednoho dne jejich jména budou spojovat s těmi, kdo brojí proti Nejsvětější Panně, Náměstkovi, nevěří ve vzkříšení Panovníka.

    Ale pozor, tito jsou praví! Oni mají svého velmistra, ti druzí mají svého velmistra, ale ten je špatný, protože jeho krev není dost modrá a kříže bratrů, kteří ho volili, nebyly dost zářivé. Navíc má ten špatný velmistr moc velké oči a to na fotkách nevypadá dobře. Takže, pryč s ním! Zvolíme si svého, vzdorovelmistra a hotovo.

    Můžeš je vidět skoro na každé „akci“, jíž pořádají struktury Novocírkve. Nelze je zaměnit s vyčpelými rytíři svatého Jana, kteří rádi vymřou jen proto, aby nemuseli zřizovat kněžský konvent. Ani s českými křižovníky, z nichž každý bratr z celkového počtu patnácti, touží po mitře velmistra.

    Tito jsou svérázní. Sdružují úředníčky, učitele, podnikatele a další, kteří rádoby dobročinností zaštiťují svou touhu po titulech, vyznamenáních, parádních uniformách a opulentních žranicích. Tu rytíř ze školy základní devítileté, onde velkokřižník z Máselné Lhoty se slámou v botách.

    Vždy se najde dostatečně ochotný biskup, jenž zaštítí svou modrou krví kapitulu rytíříčků, jimž je zdraví těla důležitější, než zdraví ducha.

    Jistě mezi sebou mají i pár dobrosrdečných pantátů a panímám, kteří to myslí dobře a chtějí pomoci. Tragédie dnešní doby. Nevidí smrdící rybí hlavu, nevidí, na čem vlastně přidávají ruku k dílu.

    Ale vraťme se k našim tolerantním opláštěncům. Nemohu nevzpomenout na závěr knihy posledního gotického rytíře a konec syna bednářova. Opravdu takto musí skončit každý, kdo vidí Světlo a ctnosti rytíře, jež skrývá osm hrotů řádového kříže

    „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.

    Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.

    Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.

    Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.

    Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.

    Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.

    Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.

    Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.

    Vyčpělá slova, v jejichž pravdivost už věří jen pár bláznů. Kdo ví proč se jim právě ze strany těchto „rytířů“ dostává odfrknutí „Fanatici“!

  10. václav napsal:

    Vždycky mne udivovalo proč se moc nemluví o vítězství armád Francouzské republiky na Maltě a pokud ano tak bez jakýchkoliv podrobností. Až jsem se dočetl že se Maltézští rytíři okamžitě vzdali, přestože měli dost zásob a munice a jejich pevnost byla prakticky nedobytná. Odmítli prolévat křesťanskou krev. Bojovat proti Francouzům.
    Nám to možná přijde neobvyklé ale středověkým rytířským a křesťanským ideálům to odpovídá. Kdyby se to bylo stalo v té době tak by se velmistr a jeho muži pravděpodobně zařadili v rytířské poezii po bok bretonského hraběte Rolanda a Cida Compeadora.
    Věřím že máme v každé době takové řády jaké být mají a jaké potřebujeme.

  11. […] [7] Blíže k této problematice zde. […]

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: