Zvěstování

Na tuto sobotu přidáváme ještě jednu ukázku z mariánské poesie R.D. Jana Dokulila (1910-1974), jehož 40. výročí úmrtí jsme si připomněli před týdnem.

Zvěstování

Čas jehněd, oblaků a modrých požárů
a dole šeptající ústa vlažné hlíny!
Ze spánku mluvila svá slova nejsladší
a ruce kořenů protrhly mušelíny
závojů nehybných, jež léta převeliká
utkala ze stébel a z brázd a z lýka.

Už žhaví ocel svítání a čepel slunečná
slov Gabrielových peň duše v hloubce štípí.
Hnulo se lůno vzdušné pokory
a šumot včel si chystá nitro lípy.
Přichází tiše den, a bosou nohou kráčí,
kdy se Pán podívá vlídně i na bodláčí.

Jak v okně záclona je shrnut jarní déšť
i pláč a noční strach; zář vráží do zahrady.
V ňadra niv stoupá míza mléčných dní,
jak panna pokorná květiny kleknou rády;
s výšiny slunce žhne a shlíží na ně,
když všechny praví o sobě: hle, dívka Páně.

Řeč tuto miluje má duše denně víc
a tryská z ní můj zpěv, ó jabloňové květy!
Říkám si slavný, kořenný ten chvalozpěv,
jak sosen šumění hlas řek v něm rozemletý,
hučení výšek, vzdušné víry lásky,
i odevzdanost ptáků, bolest bez otázky…

Jan Dokulil (Lidský živote, Praha, 1940)

Vybrala Nea Kuchařová

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: