Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9.

Křesťanství již od nejstarších dob mělo dobrý poměr k opravdové lidské moudrosti. Tertullian sice v roce 204 v De praescriptionibus haereticorum zastává ostře odmítavé stanovisko k filosofii; jako moudrost světa ji klade proti moudrosti Boží a po pravdě uvádí, že (nesprávná) filosofie napomáhá četným herezím a klade řečnickou otázku: „Co mají Athény společného s Jerusalemem, akademie s církví, heretikové s křesťany?“ (kap. 7) Tento příkrý postoj není ovšem ani ve starověku zastáván vzdělanými křesťany. V 2. stol sv. Justin poté, co se stal křesťanem, neodložil filosofii, ale pomocí ní obhajuje křesťanskou nauku. Klement Alexandrijský na počátku 3. stol. ve svém díle Stromata (I, 5) vyslovil názor, že filosofie byla pro Řeky učitelem, aby je přivedla ke Kristu, jako jím byl pro Židy zákon. Sv. Augustin v 5. stol. v De doctrina christiana (II, 60) vybízí křesťany k tomu, aby to, co je pravdivé v pohanské filosofii, si přivlastnili a využili pro sebe. Tak vykládá to, že izraelský lid si na Boží rozkaz odnesl z Egypta stříbrné a zlaté šperky a pláště (Ex 12,35-36). „Pohanská učení nejsou jen prázdné a pověrečné výmysly“, kterým je třeba se vyhnout, ale „obsahují též svobodné nauky, jichž může pravda dobře použít, dále velice užitečné mravní příkazy, a konečně je u nich možno nalézt některé pravdy o uctívání jediného Boha“. Pro sv. Anselma z Canterbury (1033-1109) to přijetím víry nekončí. Aniž víru opouští, razí přístup „fides quaerens intellectum“, tedy „víra hledající pochopení“.

Svět, ve kterém v České republice (a v dalších evropských nebo z evropské kultury vycházejících zemích) žijeme, jest především světem pohanským, ve kterém jsou ještě nějaké pozůstatky dřívější byť nedokonalé křesťanské společnosti. Čelíme méně různým křesťanským herezím, než čistě světskému přístupu k životu a nepřemýšlení o nejdůležitějších otázkách lidské existence. I hereze, často rozlezlé i mezi těmito, kdo se pokládají za katolíky, se namnoze netýkají nějakých spekulativních theologických otázek. Vycházejí především z nesprávné filosofie, ať již uvědomované či ne, která je aplikována na náboženství i na světské záležitosti. Je to důsledek odvržení filosofie, která vychází z Aristotela, a jejího křesťanského zdokonalení sv. Tomášem Akvinským[i]. Jakkoli tyto hereze nabyly již novým forem, výstižné je jejich vylíčení v encyklice Pascendi dominici gregis sv. Pia X. z roku 1907. Encyklika začíná tím, že ukazuje, jak filosofie popírající metafysiku a sklouzávající do subjektivismu náboženského citu nesprávně chápe Boží zjevení a tím i dogmata církve. Tak je vytvořen nesprávný pojem víry a poměr mezi vědou a vírou není správně stanoven. Písmo svaté je nesprávně interpretováno, rozlišuje se mezi Kristem víry a Kristem historickým. Církvi se pak upírá její božský původ a nadpřirozená úloha v díle spásy.

Potřebujeme také oživit apologetiku, která by vyvracela nejen námitky proti katolické víře a zdravé filosofii, ale obhajovala celý křesťanský způsob života. Je jasné, že apologetika musí přihlížet k tomu, vůči komu se argumentuje. Apologie křesťanské víry jsou známy již od nejstarších dob. Sv. Justin ve svých apologiích jinak argumentuje proti pohanům a zcela jinak pak proti Židu Tryfonovi, vůči kterému se může odvolávat na Starý zákon.

Dnes je v našich podmínkách předně zapotřebí obhajovat základní filosofické pravdy jako jsou existence objektivní pravdy a možnost jejího poznání, objektivnost dobra a jeho stupňů, závaznost mravního řádu, nezávislost pravdy na tom, zda a jak je lidmi přijímána, existence nesmrtelné duše, existence Boha a jeho rozumem poznatelné atributy. Kromě toho je třeba čelit proticírkevním výpadům historiků, aniž by přitom byly popírány skutečné hříchy křesťanů s tím, že takové hříchy nic nedokazují ohledně pravdivosti jejich víry. Taková apologetika vyžaduje ovšem jistou vzdělanost. Pohybuje se na přirozené rovině a může napomoci otevřít oči těm, kdo nechtějí zůstat zaslepeni. Výsledky jejího působení mají však určité meze, jako měly i zjevné Kristovy zázraky, které u některých Židů vyvolávaly jen větší zatvrzelost. Podobně dnes asi apologetika bude neúčinná u těch, kdo se úmyslně spolčili k podvracení základů křesťanské civilizace. Je třeba též ukázat nesprávnosti nauky nekatolických křesťanských společností a postojů mnohých osob považujících se za katolíky, kteří přijímají dokumenty II. vatikánského koncilu a interpretují je jako jakési superdogma a v duchu diskontinuity s tradicí[ii]. Benedikt XVI (a jemu podřízené kongregace) mnohokrát odmítl takovou hermeneutiku.

Nevěřící, kteří řádně neužívají svých přirozených darů, obvykle nedojdou milosti víry. Je ovšem možné, že Bůh jim tuto milost dá na základě nějakých mimořádných událostí, ať již ve vnějším světě nebo v jejich nitru. Mnohdy však lidé přicházejí k víře postupně s použitím vlastního přemýšlení a tak úloha Boží milosti v jejich obrácení není patrná na první pohled.

Je si třeba uvědomit, že uznat existenci Boha není ještě víra tak, jak ji chápe katolická církev. K přijetí víry, pohybujeme-li se na čistě logické úrovni, je třeba toho ještě mnoho ukázat. Předně, že lidský rozum je schopný dospět k pravdě, že existuje osobní vševědoucí a pravdomluvný Bůh, nastínit cesty vedoucí k tomuto poznání a zdůvodnit, že člověk je vázán náboženstvím a že je povinen svým rozumem i vůli poslouchat Boha a tedy mu věřit. Dále pak ukázat, že Bůh svou prozřetelností pečuje o tvorstvo, že je možný nadpřirozený řád a zjevení, že se Bůh skutečně zjevil a kde je toto zjevení lidem k disposici. Proto nepostačuje náboženství přirozené, ale člověk jest povinen toto nadpřirozené zjevení přijmout. Aby ho však mohl přijmout, musí si být jist jeho faktem. Problémem není ani tak věřit, že to, co Bůh sděluje, je pravda, ale že je to opravdu Bůh, kdo sděluje. To vede k nutnosti blíže vymezit, co je zjevení a jak lze jeho skutečnost prokázat, jak lze odlišit pravé zjevení Boží od něčeho, co se za ně pouze vydává. Z toho, že se osobně nám samým Božího zjevení nedostalo, vyplývá, jsme odkázáni na vnější známky k rozpoznání toho, že Bůh je uskutečnil prostřednictvím svých vyvolených vyslanců, kteří se musí prokázat jako poslaní Bohem. Tím se dostáváme k pojednání o zázračných vnějších znameních, jejich možnosti a také možnosti s jistotou je odlišit od jiných čistě přirozených úkazů a rozpoznat, že jde skutečně o znamení chtěná Bohem, která s jistotou dosvědčují uskutečněné zjevení. Tím je jak zjevení zachycené ve Starém zákoně, tak i zjevení uskutečněné skrze Ježíše Krista, jehož příchod byl předpovězen proroky, a zaznamenané za inspirace Ducha svatého jeho prvními učedníky. Vedle Písma je pramenem zjevení i apoštolská tradice. Posléze jest třeba ukázat, že Kristus založil jedinou církev, kterou jest církev katolická, neboť ostatní křesťanská společenství neodpovídají známkám církve, jak je poznáváme z Nového zákona, a že poklad Božího zjevení je svěřen této katolické církvi, jejíž učitelský úřad je za jistých podmínek vybaven charismatem neomylnosti ve věcech víry a mravů. Je jasné, že tato myšlenková cesta není krátká a každému přístupná; navíc se musí se vypořádat s mnoha otázkami a námitkami. Tím vším se zabývá tzv. fundamentální theologie[iii]. K tomu, aby někdo mohl tuto cestu následovat, je třeba, aby měl „zdravý rozum“, aby považoval pravdu za shodu věci a rozumu, nebyl stoupencem takových filosofických omylů, jako je nepoznatelnost pravdy, její proměnlivost, historická podmíněnost, pluralita či relativnost, využitelnost jako kritérium pravdy, neexistence příčin apod.; v opačném případě je zpravidla nutná nejprve filosofická průprava, která by odstranila omyly a položila základy filosofie vycházející z bytí věcí, ne tedy z člověka jako subjektu. Úpadek víry v našem geografickém prostoru těsně souvisí s úpadkem myšlení nejen filosofů, ale i většiny obyvatelstva. U některých je však hlavní příčinou jejich nevěry, že tuší nebo dokonce vědí, že kdyby uvěřili, museli by změnit svůj způsob života a dostávali by se do konfliktů v rodině i společnosti. Taková nevěra je však obvykle zaviněná, protože neklade poznání a jeho přijetí na prvé místo.

Nadpřirozený řád (zjevení, víra, milost) je nutný pro naši spásu.  Ale k rozpoznání omylů v životě společnosti (politika, kultura, různé psychologické a filosofické teorie a ideologie, multikulturalismus či převládající etické názory) stačí přirozený zdravý rozum.

Boží zjevení

Písmo svaté, které spolu s apoštolskou tradicí obsahuje Boží zjevení, zdaleka neobsahuje jen učení, které není poznatelné přirozeným rozumem. Obsahuje mnoho historických událostí, které samy o sobě jsou přirozeně poznatelné, ale které mají nějaký vztah k dějinám spásy. Nalézáme v něm také mnoho přísloví, které jsou opravdovou přirozenou moudrostí a zrcadlí lidskou zkušenost. Mnohé z mravních příkazů jako nezabiješ, nepokradeš, jsou příkazy přirozeného mravního zákona, jejichž poznání nevyžaduje uznání, že byly dány Bohem Mojžíšovi. Samo Písmo na řadě míst žádá, abychom přemýšleli o Božích slovech a činech. Inspirace Písma je však něčím nadpřirozeným, tedy to, že svatopisec na základě Božího působení na jeho představivost, rozum a vůli Božím jménem určité věci sepsal, a to tak, jak Bůh chtěl, vhodnými slovy s neomylnou pravdou.

Církev, která je Bohem ustanovenou vykladatelkou Božího zjevení, definovala řadu dogmat. Ta vyplývají z Božího zjevení, tedy z Písma a tradice. Některé z dogmat mají povahu ontologických tvrzení, které ke svému správnému pochopení potřebují pomoc filosofie vycházející z metafysických tradic antiky a středověku, které představují filosofii bytí a jímž je vzdálen relativismus a přílišné zaměření na člověka (antropocentrismus). Neomylnost církve při jejích definování a prohlášení je něčím nadpřirozeným. Z dogmat pak lze již přirozeným rozumem odvozovat další theologicky jisté pravdy. Vidíme tak potřebu zdravé filosofie k pochopení nauky církve pojednávající o skutečnostech, které jsou nepoznatelné pouhým přirozeným rozumem.

Závěr

Křesťanství vychází z nadpřirozeného Božího zjevení a vede k dosažení nadpřirozeného cíle. Proto potřebujeme si uvědomovat existenci nadpřirozeného řádu, do kterého jsme postaveni, a jeho rozdíl vůči řádu přirozenému, ve kterém jsme byli stvořeni, a vztah obou řádů. Samotné užívání přirozených schopností člověka nás může sice dovést k poznání existence Boží a mnohých jeho vlastností, ale ne k víře a ke spáse.

Michal Kretschmer


[i] „Není patrnější známky, že někdo začíná se klonit k modernismu, než začne-li mít odpor k metodě scholastické“ (Pascendi dominici gregis, IX. a); online na http://www.vendee.cz/texty/pascendi.html

[ii] Termín „superdogma“ užil kardinál Ratzinger, když řekl biskupům Chile: „Pravda je, že (Druhý vatikánský) koncil nedefinoval vůbec nějaké dogma a záměrně zůstal na nízké úrovni jako spíše pastorační koncil; avšak mnozí s ním zacházejí, jakoby  se učinil něčím na způsob superdogmatu, které odebírá významnost všemu ostatnímu – viz http://unavoce.org/resources/cardinal-ratzingers-address-to-bishops-of-chile/  .

[iii] Tuto zde naznačenou cestu obšírně vkládá prof. ThDr. Josef Kubalík: Theologia fundamentalis, I. a II. díl (vyšlo v roce 1971-2 jako skripta pro Římskokatolickou Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích).

Jedna reakce na Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

  1. O filosofii z křesťanského pohledu platí to, že je důsledkem dědičného hříchu. A+E pojedli ze stromu POZNÁNÍ. I Hegel dle mne správně upozorňuje, že kousnutí do jablka se stalo pramenem filosofie pro všechny budoucí věky. Docela by mne zajímalo, jestli, kdyby ke spáchání prvotního hříchu nedošlo, jestli by vůbec existovala filosofie, resp. filosofický způsob myšlení, a jestli by lidi vůbec napadly otázky typu jestli existuje svobodná vůle atp.

    Druhá věc je, jak došlo k akceptaci filosofie křesťanstvím. Nemám v této věci bohužel dostatečné historické znalosti, ale z toho, co jsem četl: Max Scheler (čerpám z velmi zajímavého Schelerova textu viz http://www.teologicketexty.cz/casopis/2006-4/Laska-a-poznani.html) napsal, že prvním křesťanům byl filosofický postoj ke jsoucnu cizí. A také, že k akceptaci řecké filosofie křesťanstvím došlo v důsledku v boji s pohanstvím a gnostickými sektami. K této akceptaci tedy došlo – to už píšu já, ne Scheler – z „negativní“ motivace, tedy obrany křesťanství před útoky na něj. Je tedy možno spekulovat o tom, že akceptace (řecké) filosofie křesťanstvím byla pouze důsledkem určité aktuální nouze, protože bylo třeba se bránit a svou vlastní originální filosofii, vybavenou originálními pojmy, křesťanství nemělo. Existují také názory, byť z pohledu katolické ortodoxie bludné, že akceptace řecké filosofie křesťanstvím byla zásadní historická chyba.

    Z toho plyne následující:
    – pro mne zajímavá otázka, zda by vůbec došlo k akceptaci řecké filosofie křesťanstvím v případě, že by absentovaly útoky na něj ze strany pohanských filosofů a gnostických sekt
    – jak pan Kretschmer správně uvádí, i v křesťanství byl, např. v Tertullianově osobě (četl jsem, že výrok „credo quia absurdum“ je mu připisován neoprávněně, ale nevím to), silný protifilosofický proud. Z jistých důvodů zvítězil ten filosofický, ale připadl by mi jako vážný argument, kdyby někdo z toho protifilosofického proudu tvrdil, že křesťan je mravně zavázán knihy pohanů ani neotevírat, natož zjišťovat, jestli v nich není něco dobrého. Že nelze dobrým účelem posvětit špatný prostředek. Jak by asi vypadala odpověď?

    Jinak ještě malá poznámka k výrazu „zdravý rozum“. Podle mne je to výraz celkem problematický. Viz http://desirabilia.blogspot.com/2013/06/nekolik-poznamek-ke-zdravemu-rozumu.html

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: