MDŽ v Německu 1928
O 8. březnu někteří lidé slaví Mezinárodní den žen. Je to svátek uznaný OSN, jako významný den jej bere i Česká republika. Pro mne to ale žádný svátek není, vlastně mne jeho připomínání a slavení docela popuzuje…
V prvé řadě si myslím, že máme svátků příliš mnoho. A připadá mi zbytečné a hloupé slavit nějaký den žen. A samozřejmě i den mužů, u nějž vlastně ani z hlavy nevím, kdo ho slaví a na jaký den připadá, nicméně tak nějak tuším, že určitě existuje, neboť politická korektnost, „gender equality“ a lidská blbost si žádají, aby alespoň „pro forma“ existoval…
Prakticky každý z nás je buď mužem nebo ženou. Výjimkou je snad jen maličká skupinka nešťastníků, jejichž vývoj se tak pokazil, že se výsledek nedá dost dobře zařadit (a předpokládám, že i ta má nějaký svůj podivný svátek). Být mužem nebo ženou není žádná zásluha a nic, co by se mělo oslavovat nebo vyzdvihovat, stejně jako nemá cenu dumat či jásat nad tím, jakou má kdo barvu vlasů nebo očí, či do jaké dorostl výšky.
Další věcí je, že MDŽ je jen uměle vytvořenou socialistickou alternativou Dni matek, který se nehodil, protože mateřství je pro socialismus i feminismus jen překážkou v uskutečňování jejich nesmyslných a šílených cílů… Oslavuje nikoliv ženy, ale boj za jejich feministicky a socialisticky definované postavení ve společnosti a „ženská práva“. Nemám příliš úcty k tomuto socialistickému (a bohužel až příliš úspěšnému) konceptu, který ve skutečnosti považuji za obrovské neštěstí pro celou západní společnost a (vzhledem k její dominanci) i pro celé lidstvo.
Proč to píšu? Ne, nechci zakazovat oslavy MDŽ, byť bytostně nesouhlasím s tím, čeho je z ideologického hlediska symbolem. Vadí mi ale, že zatímco ČR na jedné straně vyzdvihuje MDŽ jako významný den, na druhé straně mnohem tradičnější, opodstatněnější a důležitější „Den matek“ ignoruje. Říkám tradičnější, protože se v rozličných podobách slaví už od starověku, říkám opodstatněnější, protože k tomu být matkou nestačí jen se narodit s tím správným pohlavím, a říkám důležitější, protože dobré matky (a ne kvóty pro ženy ve vedení čehokoliv) zajišťují společnosti přežití a rozvoj.
Že si náš stát cení více MDŽ než Dne matek, je klasický výsledek soudobého ideového zmatení a vyhnání zdravého rozumu ze společnosti. Pevně věřím, že společnost jednou uzná, že vyhánět zdravý rozum ve jménu praštěných a společensky vysoce destruktivních ideologií (jako jsou např. právě socialismus a feminismus) je nanejvýš nerozumné. Snad to bude ještě v době, kdy se k němu ještě bude schopna vrátit. Úprava svátků a významných dnů tak, aby Den matek měl vyšší důležitost než MDŽ, by byl docela fajn signál, že zmatení je na ústupu.
Duše a hvězdy 
Článek vyšel i na autorově iDnesáckém blogu, kde jej lze podpořit kliknutím: http://ignacpospisil.blog.idnes.cz/c/400029/Proc-neslavit-MDZ.html
Z diskuze: Diskutovat s někým kdo neví, kdy a proč MDŽ vznikl, nemá smysl!
Přesně tak: Mezinárodní den žen (ve zkratce MDŽ), připadající každoročně na 8. března, je mezinárodně uznávaný den stanovený Organizací spojených národů k výročí stávky newyorských švadlen v roce 1908. Svátek žen byl poprvé slaven 28. února 1909 po vyhlášení Americkou socialistickou stranou. Od roku 1911, kdy byl poprvé slaven v Německu, Rakousko-Uhersku, Švýcarsku, Dánsku a USA, mezi jeho cíle patřilo volební právo žen, od roku 1975 pak je připomínán jako den mezinárodní solidarity žen za rovnoprávnost, spravedlnost, mír a rozvoj.
Stačí se seznámit, jaký život měly ženy před sto lety a pak si odpovědět, zda by se to autorovi líbilo.
Byl vyhlášen Americkou socialistickou stranou ještě v době, kdy komunisté a socialisté byli jedno a totéž… Byl to primárně socialistický a komunistický svátek – tyto ideologické směry určovaly jeho pojetí a náplň a taky prosadily jeho adopci Organizací spojených národů.
8. březen sice byl vybrán kvůli výročí, které zmiňujete, ale nikdy se neomezoval jen na oslavu dané události. Jakkoliv chápu, že spousta požadavků ohledně společenského postavení a pracovních podmínek žen (ale i poracovních podmínek mužů) byla opodstatněná, MDŽ nikdy nebyl (jen) o nich a už vůbec o nich není dnes…
To co si obvykle představíme pod pojmem bezduchá a utlačovaná žena je žena 19. století, žena osvícenství. Prototypem středověké ženy je například svatá Anežka Česká. Která odmítla korunu císařovny Svaté říše římské aby mohla naplno a svobodně sloužit Bohu, církvi a chudým. Svatá Zdislava z Lemberka a svatá Kateřina Sienská. Bezpočet bezejmených žen které dokázaly v patnácti porodit a vychovat úspěšného krále, křesťanského bojovníka, řemeslníka nebo sedláka. Pomáhat řídit stát, spravovat panství, vykonávat živnost, hospodařit na poli. Nakrmit a obléknot rodinu i čeládku. Středověké ženy nepotřebovaly hlasovací právo ani rovnoprávnost, stejně jako jejich muži a pokud by jim někdo nějaké takové ničemnosti nabízel tak by na něho vzaly svěcenou vodu nebo koště.
Byl bych opatrný s tím vaším „vůbec“. Volební právo je ženám ještě v řadě států světa upíráno a právě tohle téma je pro tento svátek nosné. Nesmíte to vidět jen optikou jednoho krajského města kdesi v Čechách.
ad václav: v podstatě souhlasím, jen s malou připomínkou, že si vůbec nejsem jistý, zda ta „utlačovaná žena 19. století“ byla na tom hůře než žena současná. K ponížení, jakého se ženám dostalo v moderní době skrze pošlapání jejich mateřství, rozbití rodin, odtržení od dětí a exploataci v pracovním procesu, by se v historii Evropy našla paralela až někde velmi daleko v (pre)historii. A jestli k tomu mají jako šidítko volební právo, nebo nemají, je myslím úplně nepodstatné.
Přesně tak.
Otroctví průmyslu a továren bylo nahrazeno otroctvím hříchu, kdy vlastně většina dnešních žen je prostitutkami – všeobecně akceptované žití ve smilstvu, nevěra, antikoncepce a potraty. Volební právo je navíc samo o sobě dost diskutabilní výhoda. Vzhledem k tomu, jak jsou samotní voliči manipulování politiky, získaly spíše ženy, nebo prasata u koryta? Zdánlivou vyšší legitimitu.
Kdepak. Průmyslová revoluce byla sice drsná, ale novopohanství, které se svou ustupující Církví nenabízí naději, je podstatně horší.
To o manipulovaných volbách na Západě jsme se naposlouchali dost a dost z televizních politických komentářů za bolševika. Z logiky věci pak vycházelo, že nespravedlivější je volit radostně a manifestačně jednotnou kandidátku Národní fronty.
ad VlaM: Problém není v tom, zda jsou volby zmanipulované, nebo ne. I když nejsou, je podstata všeobecných voleb diskutabilní sama o sobě. To vidíme dnes kolem sebe na každém kroku – jak chcete např. řešit situaci, když většina „nalezne“ zákon, který je v objektivním rozporu s přirozeným zákonem?
Na to, jakou „výhodou“ je všeobecné a rovné volební právo, se stačí podívat do historie posledních 100 let. Co přineslo lidstvu dobrého? Přineslo snad člověku větší svobodu? To bychom mohli připustit jen tehdy, kdybychom chápali „svobodu k volbě zla“ jako projev svobody a ne jako její zneužití. „Výhodu“ všeobecného volebního práva tedy vidím zejména v tom, že umožňuje legitimizovat společenskou vládu bez Boha a legalizovat život podle pravidel v rozporu s přirozeným zákonem. Podle všeho se ale patrně jedná jen o historicky krátkou epizodu, protože všeobecné volební právo zákonitě vede k populistické politice, morální i intelektuální degeneraci vládní elity a morálnímu rozkladu společnosti, což nutně limituje „dobu života“ takového systému.
Moment, já netvrdím, že jsou manipulovány volby. Čtěte mne pozorněji :)
Tvrdí, že skrze média a další kanály jsou manipulováni samotní voliči. Většina stádečka jednoduše nemá intelektuální potenciál na filtraci informací a následné závěry.
Každý má svobodu se nechat ovlivňovat tím, co si sám zvolí. Pokud je někdo manipulován médiem, tak pouze takovým, kterému svobodně naslouchá. Dnes Vás nikdo nenutí povinně odebírat Rudé právo ani sledovat hlavní proud zpravodajství z rádia nebo TV. Každý se pro nebo proti rozhoduje dobrovolně. Mě když nějaké řeči naštvou, tak přepínám nebo vypínám a tak to může udělat každý. Podstatou demokracie je, že má právo do toho mluvit každý svéprávný, bez ohledu na cokoliv, včetně míry inteligence – to už je vyřešená věc.
K poznámce o proti-etických zákonech – půvab demokracie je právě v tom, že postižení těmito zákony mají možnost se účinně ozvat a je jen na nich, jak velkou silou to bude. Koneckonců se tak děje. (Excesy jako třeba ve Francii na tom nic nemění.)
MichalD napsal:
11/03/2014 v 10:15
Na to, jakou “výhodou” je všeobecné a rovné volební právo, se stačí podívat do historie posledních 100 let.
Pane MichaleD, kdybyste si musel zvolit, zda žít v těch „báječných“ podmínkách před 100 lety či v současnosti (nebo i v normalizační ČSSR), vsadím se, že byste volil současnost, nebo i ten socialismus
VlaM – ale že to židům bylo v Německu platné, co? Ozvali se snad proti Norimberským zákonům a většina řekla „prdlajs“.
Ty vaše další závěry jsou vážně zcela mimo současnou realitu. Demokracie zákonitě degeneruje a my máme jedinečnou příležitost to pozorovat kolem sebe.
ad VlaM a „Každý má svobodu se nechat ovlivňovat tím, co si sám zvolí“ – v tom je právě ten problém. Každý má svobodu se nechat ovlivňovat dobrem nebo zlem. Principiální vada všeobecné demokracie je právě v tomto a pak v jedné takové „maličkosti“, že zcela ignoruje fakt porušené přirozenosti člověka prvotním hříchem. Výsledkem je, jak se můžeme v historii lehce poučit, nestabilní systém, umožňující lehký přechod v totalitní vládu těch nejzrůdnějších ideologií.
Nenechte se zmást tím, že teď zrovna žijeme ve fázi, kdy nemusíte odebírat Rudé právo nebo nosit žlutou hvězdu. Kam kráčíme jasně ukazují pokusy o legislativní ataky na svobodu svědomí, výchovu dětí, protlačování LGBT agendy a široká aplikace zákonů, stojících v opozici k přirozenému a Božímu zákonu.
Ještě pozn. na závěr: pokud je pro Vás např. současná interrupční legislativa půvabem demokracie (proti které se navíc mohou „postižení účinně ozvat“), pak opravdu nemám, co bych k tomu mohl dodat.
Narazil jsem na zajímavou inciciativu facebookové skupiny Bez komunismu, kde na MDŽ vzpomínají na památku žen povražděných komunisty:
„8. března, v den dříve slavený jako Mezinárodní den žen, si připomínáme ženy zavražděné komunisty.
14-letou Káťu Ehrenfeldovou, kterou společně s její mámou Olgou Ehrenfeldovou, a s Márií Rozmaňovou, rozstříleli u hranic. 2-měsíční Boženku Modrou, kterou nechali zemřít v komunistickém kriminále, kde byla se svojí maminkou. Zdenu Mašínovou starší, kterou nechali zemřít na betonové podlaze kobky. Miladu Horákovou, kterou zavraždili pomalým škrcením. Zdenku Schelingovou, kterou umučili ve vězení. A mnoho dalších žen.
Čest jejich památce.
Fotka: 8. března, v den dříve slavený jako Mezinárodní den žen, si připomínáme ženy zavražděné komunisty. 14-letou Káťu Ehrenfeldovou, kterou společně s její mámou Olgou Ehrenfeldovou, a s Márií Rozmaňovou, rozstříleli u hranic. 2-měsíční Boženku Modrou, kterou nechali zemřít v komunistickém kriminále, kde byla se svojí maminkou. Zdenu Mašínovou starší, kterou nechali zemřít na betonové podlaze kobky. Miladu Horákovou, kterou zavraždili pomalým škrcením. Zdenku Schelingovou, kterou umučili ve vězení. A mnoho dalších žen. Čest jejich památce.“
No, MDŽ lze jak vidno vidět z různých úhlů pohledu. Pamatuji dobu po revoluci, kdy se opravdu od slavení MDŽ ustupovalo, slavit jej znamenalo říkat o sobě, že je člověk stará (rozuměj socialistická) struktura. A v té době se opět začal slavit Den matek. V současnosti jsou ve společnosti tendence – a to musí potvrdit každý, kdo trochu svět okolo sebe vnímá -, že se navrací k některým praktikám a postojům před rokem 1989. Možná na tom mají velkou zásluhu tzv. „retro seriály“ a jakási nostalgie, která postihne i mladší ročníky, které komunismus zažili maximálně tak ze školních lavic.
Ale zpět k MDŽ. Pamatuji si ze školních lavic, že na MDŽ jsme maminkám a babičkám v obecním sále, nebo spíš v sále MNV postaveném v „Akci Z“* (v jiných školách to mohla být nějaká větší místnost) zpívali písničky, recitovali básničky, hráli divadlo a rozdávali dárečky, vlastnoručně vyrobené při výtvarné výchově. Naše „rodinné“ ženy byly vždy dojaté. Pamatuji si, že bylo zvykem, že dospělí muži předali ženám kytičku a šli se ožrat…
Já osobně rozhodně nepatřím k lidem, kteří by si v socialismu libovali. A už vůbec netoužím po návratu pořádků, svátků a struktur z doby před listopadem 89. Dnes děti recitují, zpívají atd. maminkám na Den matek. Nebo zažil někdo, že by se to teď dělalo na MDŽ? A muži už se nejdou společně v tento den opít, ledaže by to dělali i v jiné dny, méně významné. Proto nevidím ve skutečnosti, že MDŽ je v českém kalendáři označen jako významný den, žádnou hrozbu, jsou daleko horší věci a nástrahy, na které bychom se měli soustředit. Přiznám se, že tento den – dnes – byl pro mě alespoň záminkou a příležitostí, abych manželce dal malý dárek, přinesl ji snídani do postele a dceři koupil čokoládu.
————————————–
* pro zájemce mohu pojmy vysvětlit zvlášť
Období socialismu se jen těžce srovnává s dneškem a platí to i o MDŽ. Které mělo nejrůznější podobu. Od přání dětí matkám a babičkám spojeného s malováním srdíček a jiných obrázků přes nejrůznější bujné kolektivní veselice v práci. Často to vypadalo i tak že ženy dostaly jeden červený karafiát za což měly donést z obchodu a připravit pohoštění (většinou chlebíčky) a pak uklidit pracoviště a umýt nádobí.
Když na to tak vzpomínám tak souvislost s feminismem jsem neviděl. Komunisti se s ním nijak neztotožňovali, s výjimkou toho že žena může být i horníkem nebo jeřábníkem. Nebo dokonce vědcem. Oni naopak tradiční rodinu svým způsobem silně podporovali. Chtěli mít zdravé otroky s dobrým rodinným zázemím, kteří by si navzájem s ledasčíms vypomohli. Třeba vypěstovali potraviny, upletli svetr, postavili dům nebo byt. Šlo o to šetřit zboží a suroviny, opačně než je tomu dneska. Také chtěli aby se lidé navzájem zabavili, třeba kutilstvím a chatařením a nekuli pikle proti režimu. Na druhou stranu měly být ženy zaměstnané a státní dohled nad výchovou měla zajistit školka a škola. Mladým manželům dávali půjčky na byt a zařízení, které byly při dosažení počtu dvou dětí bezúročné.
Člověk měl velkou motivaci aby se oženil a založil rodinu. Muži obvykle na vojně nebo těsně po ní, do 20 let věku a dívky kolem těch 18-19. Svobodný neměl nárok téměř na nic, pokud nebyl alespoň řadovým členem strany. Třeba na získání bytu nebo podnikového rekreačního pobytu. Pokud se chtěl člověk jakkoliv realizovat tak na to nějaký ten domov potřeboval. Na svobodné se lidé ještě ve vyšším věku dívali divně. Potraty musela povolit komise, kde se na žadatele vrhlo hejno bab (myšleno v dobrém) a dovedly je často k slzám a ještě roznesly po celém kraji. Mnohý člověk s tím na ně raději ani nešel, nebo mu to prostě nepovolily.
Komunisti také rodiny, matky a manuálně pracující oficiálně slavili, chválili a velebili jako hrdiny a hrdinky, i když často z nešlechetných pohnutek.
Tak to je dobrý… :-)
Máte v tom trochu „hockey“. Je pravda, že MDŽ „nejlépe“ oslavili muži, protože ženy musely brzy pro děti do školky. Marně společenské časopisy vyzývaly muže, aby alespoň v tento den, zašli pro děti oni.
Ženy nikdy nesměly být horníky. Brzy byla zrušena i možnost být traktoristkami. Později jim byla zakázána i těžká práce v noci – vzpomínám na prezentovaný protest ženy – jeřábnice, která argumentovala, že práce, byť i noční, není namáhavá, ona má už děti z domu, a vyšší výdělek je pro ni žádoucí.
O nějakých otrocích se vůbec nedá mluvit. Kdo byli „ti komunisté“? Nějací „zelení mužíčci“ z Marsu? Ne, byli to naši spolupracovníci, otcové a dědové, kteří chtěli pro docela obyčejné lidi slušný život. I pro ženy – aby se mohly realizovat tak jako muži, aby mohly využívat své schopnosti. Ne jistě náhodou zaostává muslimská společnost, která potlačuje 50% své intelektuální kapacity. Nevzdělaná žena u plotny s kupou dětí u sukně, toho moc nevymyslí. Proto ty školky. Dokud školky nebyly, běhaly děti bez dozoru po ulici. A nebo pomáhaly doma v živnosti. Stačí přečíst nějakou starou beletrii. Třebas i Jana Cimburu od J.Š. Baara. Jak ten sedlák nechtěl své syny poslat na zemědělskou školu do města, aby se tam nezkazili a neodrodili.
Kutilství vedlo děti od malička, při pomáhání (pra)rodičům, k rozvíjení technických i jiných vloh. Současná převaha humanitárních oborů nás ve světové konkurenci na špici nedovede.
Mladí lidé byli vedeni k manželství a společnost („komunisté“) to podporovala. Výhodnými půjčkami, přednostním přidělováním bytu a pod. Svobodný člověk si mohl postavit vlastní domek, či byt ve dvojbytovém domku s rodiči. Mládež měla svoji cestovní agenturu. Můj svobodný švagr s ní jezdil do NDR, ale třebas i na Kubu. Na rekreační pobyty se jezdilo zcela běžně, ale pravda, přednost měly rodiny.
Interupční komise nebyly proto, aby „buzerovaly“ nešťastné ženy, ale zákonodárce předpokládal, že žena požadující potrat se nachází v nějaké obtížné životní situaci, a komise ji měla pomoci. Pravdou je, že že tento úmysl komise nemohly naplnit, proto byly později zrušeny.
Vynikající! Celou dobu jsem čekal, kdy se Váš ironický sarkasmus prokopne do negace odsouzení, ale Vy jste kurz udržel až do konce Vašeho příspěvku! Bravo, gratuluji! :-) Jen se obávám, že ho někteří budou chápat doslovně a začnou proti němu protestovat :-(.
Je zajímavé, že o ženských problémech tu píší výhradně muži…
Pardon, ale jak správně oslavit svátek žen je i mužský problém… Koneckonců, i kdybyste měla pravdu, ženatý muž musí často řešit vysloveně ženské problémy, takže jsme zvyklí. Jenom jsme si tentokrát zdánlivě ženský problém vybrali svobodně, ne ten, jehož řešení nám je vnuceno.