Sv. Jan Nepomucký, nebezpečný „patron České země“

Umučení sv. Jana Nepomuckého

Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.

Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“.

Je pravdou, že první zprávu o mučednictví pro zpovědní tajemství máme až ze 40. let 15. století od vídeňského kněze a univerzitního profesora Tomáše Ebendorfera z Haselbachu, tedy nějakých cca 50 let po smrti sv. Jana. Je však kvůli tomu jeho zpráva nevěrohodná? Dejme mu slovo. Ebendorfer nejprve píše o opilství a ukrutnostech krále Václava a dodává: „Také zpovědníka své manželky Jana, mistra teologie, poněvadž řekl, že ten je hoden královského titulu, kdo dobře vládne, a jak se říká, poněvadž se zdráhal porušit zpovědní tajemství, dal utopit ve Vltavě…“ Ebendorfer byl účastníkem basilejského koncilu a zdržoval se také nějakou dobu v Praze. Formulace „jak se říká…“ svědčí o tom, že právě v Praze slyšel historku o zpovědním tajemství, právě tady byla všeobecně rozšířená a mezi lidem známá, a to přesto, že Praha byla v té době husitská, i když se jednalo o umírněné husity typu Jana z Příbrami nebo Jana z Rokycan. Ebendorfer jako univerzitní profesor se těšil všeobecné vážnosti v tehdejším středoevropském prostoru, jeho kronika je psána velice střízlivě, neměl žádný důvod si vymýšlet. Právě formulace „jak se říká…“ podává důkaz o jeho vědecké poctivosti, kdyby tomu tak nebylo, psal by o zpovědním tajemství bez dovětku „jak se říká“, aby upozornil na sebe jako na původce této zprávy, kterou někde objevil. On ale formulací „jak se říká“ poctivě odkazuje na to, že tato informace koluje mezi obyvatelstvem a že ji odtud převzal.

Další, poněkud podrobnější informaci o zpovědním tajemství jako příčině mučednické smrti sv. Jana podává pražský kanovník konsistoře pod jednou a žák Ebendorferův Pavel Žídek ve svém spisu „Správovna“. Lidová tradice považovala tedy zpovědní tajemství za hlavní důvod mučednické smrti generálního vikáře Johánka z Pomuku. To, že nezanikla ani v husitských bouřích svědčí o tom, že nebyla uměle vykonstruována, nýbrž vycházela z pravdivé události. Kdo se chce o tom dozvědět blíže, toho odkazuji na skvělou dvojdílnou monografii o sv. Janu Nepomuckém od zesnulého církevního historika a děkana pražské teologické fakulty Jaroslava V. Polce.

Omyl, který vznikl v 16. století „lajdáckým“ přístupem kronikáře Václava Hájka z Libočan k pramenům, jenž vytvořil dva Jany, jednoho umučeného pro zpovědní tajemství r. 1383 a druhého pro hájení práv Církve r. 1393, byl uveden na pravou míru v 18. století učeným piaristou Gelasiem Dobnerem, jenž přesvědčivě dokázal, že generální vikář Johánek z Pomuku, mučený králem Václavem a posléze vhozen do Vltavy jako obránce práv svého arcibiskupa a Církve a zpovědník královny Žofie Jan z Pomuku (od 17. století nazývaný Nepomuk) jsou jedna a tatáž osoba a správné datum její mučednické smrti je rok 1393. Osvícenští odpůrci svatojanského kultu v čele s Josefem Dobrovským, kteří neustále argumentovali tím, že „svatý Jan Nepomucký“ vhozený do Vltavy r. 1383 nikdy neexistoval, existoval prý pouze Johánek z Pomuku, vhozený do Vltavy až o deset let později ze zcela jiných důvodů, tak dostali velikou ránu. Nemohli již tvrdit s takovou jistotou, že se jedná o uměle vytvořenou legendu, proto se později soustředili spíše na očerňování světce a pomluvy. Dejme slovo Josefu Pekařovi z jeho „Třech kapitol o sv.
Janu Nepomuckém“: „….dr. Herben učí o Janu z Pomuka, že byl mnohoobročníkem, že byl jedním z nejbohatších prelátů pražských, že půjčoval peníze kněžstvu i šlechtě způsobem neslušným (tj. pod hrozbou kletby církevní), že měl časté soudy o dluhy…..krátce že na něm dle svědectví dějin nebylo nejmenší svatosti, naopak, že byl muž prohnaný. Nuže: ze všech těchto žalob Herbenových je pravdivá pouze jediná, tj. že Jan měl více obročí….O Janu z Pomuku ukázal ostatně již P. Štědrý, že neměl současně více obročí než dvě, tedy tolik, kolik dovolil později reformní koncil tridentský….“

Pomluvy o sv. Janovi, ačkoliv byly mnohokrát vyvráceny, měly ukázat lidu, že takový muž nemohl být tím, kdo podstoupil raději mučednickou smrt, než by vyzradil zpovědní tajemství, neboť to vyžadovalo značnou morální výši. Tu ale podle odpůrců Církve Johánek z Pomuku neměl, proto nelze předpokládat, že by dal přednost smrti před vyzrazením zpovědního tajemství. Právě ono je příslovečným „jádrem pudla“. Je totiž zřejmé, že kněz, který raději podstoupí mučení a smrt, než by porušil zpovědní tajemství, má v sobě hluboce zakódovanou správnou hierarchii hodnot a proto nelze předpokládat, že by byl lakomcem, hamižníkem, lichvářem a podlým kariéristou. Takový by nejspíš kapituloval a zpovědní tajemství vyzradil. Když tedy po Dobnerovi už nebylo tak snadné mluvit o Janu Nepomuckém jako o „neexistujícím světci“, musela nastoupit jeho vylhaná prezentace nepoctivého a nemorálního duchovního, protože takový zcela určitě neprojeví mravní hrdinství tím, že raději zvolí týrání a smrt než prozrazení něčí zpovědi. To potom zpochybní i jeho zápas za svobodu Církve proti investiturním zásahům krále Václava, jenž protiprávně usiloval o povýšení kladrubského opatství na biskupství, jež by obsadil někým ze svých oblíbenců a oslabil tak vliv pražského arcibiskupa svatého života Jana z Jenštejna. Generální vikář Jan z Pomuku, který má hlavní zásluhu na překažení těchto plánů, zbavený aureoly mučednictví pro zpovědní tajemství a vylíčený jako lichvář a podvodník, nemohl proto vést s králem Václavem ušlechtilý a mravně příkladný zápas, muselo mu (a vůbec arcibiskupovi a církevním hodnostářům) jít pouze o peníze a moc.

Zpochybnění zpovědního tajemství jako příčiny mučednické smrti sv. Jana vede proto zákonitě ke zpochybnění jeho zápasu o svobodu Církve. Oboji spolu souvisí. Mravní ušlechtilost věrnosti principům zachování zpovědního tajemství až k prolití krve poskytuje též záruku mravní ušlechtilosti církevně-politického zápasu, který sv. Jan vedl. Oddělovat proto mučednictví pro zpovědní tajemství od mučednictví pro práva Církve proti nárokům panovnické moci je nebezpečné a ošidné. Jestliže tedy současný katolický kněz v kázání prohlásí mučednictví sv. Jana pro zpovědní tajemství za „nevěrohodné“, pak si neuvědomuje, že dalším bodem může být zpochybnění oprávněnosti jeho boje za svobodu Církve, neboť tím padá záruka mravní vznešenosti Janovy osoby, daná zachováním zpovědního tajemství.

Mám svědka, jenž slyšel jiného kazatele, že prý „sv. Jan Nepomucký už není pro nás aktuální, jeho zápas s králem už nám v dnešní době nic neříká…“ Plně rozumím. Pro současné vnitrocírkevní neomodernisty sv. Jan Nepomucký nejenže „není aktuální“, ale přímo nebezpečný. Jeho úcta upozorňuje totiž na nezastupitelnou hodnotu osobní sv. zpovědi, kterou chtějí nahradit generálními absolucemi, a také na práva Církve ve veřejném životě, na její nezávislost na státní moci a na vládu Ježíše Krista Krále, jenž „musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy“ (1 Kor 15,25) a jemuž se musí všichni politikové a představitelé této země podřídit. Nám proto u příležitosti svátku sv. Jana Nepomuckého nezbývá, než se připojit k pravdivým slovům Josefa Pekaře, jenž měl odvahu postavit se proti nenávistné kampani zednářů, socialistů a liberálů po r. 1918, která měla za následek stovky zničených světcových soch vysoké umělecké hodnoty: „Vskutku nechci nic jiného než pomáhati v boji proti duchovnímu násilí a duchovní lži! Jsem proti uliční agitaci proti Janu Nepomuckému, pokud plyne z neporozumění a nenávistné zloby, zastírající se důvody vědeckými, a jsem proti oslavám Husovým…..“

PhDr. Radomír Malý