Kapitalismus a manželství

01/10/2012

G. K. Chesterton (1914)

Tak jak existuje věc zvaná intensivní pěstba, tak musí existovat něco, co by se nazývalo intensivní čtení, čtení celé věty naráz, aby člověk pocítil plnou váhu běžných slov, které používáme. Připomínalo by to, víc než cokoliv jiného, pozornost ke slovům vynakládanou při děsivé úloze korektora, jíž jsem se pár dní věnoval. Je to úloha, při níž člověk musí neustále dávat pozor, zda slunce náhodnou nestoupá na oblohu v podobě sumce, a když napudrovaný lokaj v jakési romanci nechá zavolat kočár, musí se dávat pozor, aby místo toho nevyvolal požár. Ale zatímco korektor musí dávat pozor na slova, která dávají dohromady nesmysl, intensivní čtenář by měl dávat pozor na slova, která dávají smysl, a snažit se z nich vytěžit skutečný význam. Vezme-li nějakou docela obyčejnou větu, třeba „Maria má malého beránka“, nalezne v každém slově větvící se vyhlídky. Slovo „Maria“ odhaluje hustý les legend, vyznání a polemik. Slovo „má“ je čep, na kterém se neustále otáčí socialismus, kapitalismus, syndikalismus a celé závratné kolo našeho industriálního věku. Slovo „malého“ otevírá bezednou propast filosofických sporů o relativitě a odlišnosti stupňů: a také naznačuje, když je vezmeme v souvislostech, tajemství zálibných zdrobnělin a lásky k omezeným věcem. Na první pohled se zdá zbytečné mluvit o malém beránkovi, beránci bývají zřídka obří velkosti. Básníci ale mluví o „malém beránkovi“ tak, jako patrioti mluví o „malém sevřeném“ ostrově, protože všichni věci zmenšujeme, když kolem nich chceme hodně nadělat. A pokud jde o slovo „beránek“, pak se zdá, že od hagagiografie po domácí hospodaření není tématu, o kterém by se v souvislosti s ním nedalo hovořit. Na slově je něco víc, než jeho první odvození či poslední definice. Má svou hodnotu, sílu a magii, a zejména učení, ještě víc než neučení, se dnes zdají hluší a nedbalí k hodnotě slov. Řekl bych, že „Maria má malého beránka“ se obecně říkalo s větší odpovědností a pochopením než „Anglie má malé loďstvo“ nebo „Lloyd George je malý Anligčánek.“ Číst zbytek příspěvku »


O účelovém románu

11/09/2012

G. K. Chesterton (1914)

Všiml jsem si, že pan Patrick Braybrooke a další přispěvatelé do Catholic Times otevřeli otázku katolické propagandy v románech, jejichž autoři jsou katolíci. Samo označení, které jsme všichni nuceni používat, je nešikovné a dokonce falešné.

Když katolík projevuje katolictví v románu, písni, sonetu nebo čemkoliv jiném, není propagandistou, ale jen katolíkem. Každý tomu rozumí, pokud jde o jakýkoliv jiný entusiasmus. Když řekneme, že básníkova krajina a atmosféra jsou plné anglického ducha, nemyslíme tím nutně, že dělá protiněmeckou propagandu za světové války. Máme na mysli, že pokud je skutečně anglickým básníkem, nemůže být jeho poesie jiná než anglická. Když řekneme, že písně jsou plné ducha moře, neříkáme tím, že básník verbuje do válečného námořnictva, ani že se snaží nabrat muže pro obchodní loďstvo. Máme na mysli, že miluje moře, a proto by chtěl, aby je milovali i další lidé.

Osobně jsem všemi deseti pro propagandu, a hodně z toho, co píšu, je záměrná propaganda. Ale i tehdy, když v tom žádná propaganda není, bude mé psaní plné implikací mého náboženství, protože právě to se rozumí pod tím, mít náboženství. Proto by buddhistovy vtípky, pokud by nějaké měl, byly buddhistické. Proto by milostné písně kalvinského metodisty, pokud by nějaké zpíval, byly kalvinsko-metodistické. Katolíci vyprodukovali víc vtipů a milostných písní než kalvinisté a buddhisté. Je to tak proto, že kalvinisté a buddhisté nemají, až na jejich posvátnou přítomnost, tak velké ani lidské náboženství. Ale jakkoliv se projeví a vyjádří, bude to plné přesvědčení, které zastávají. Je to natolik věcí zdravého rozumu, že by se to mohlo zdát docela samozřejmé, přesto ale očekávám velké množství potíží v jednom osamoceném případě katolické církve. Číst zbytek příspěvku »


Sufražet

06/09/2012

G. K. Chesterton (1914)

Ať už je to v pořádku nebo ne, je jisté, že muž stejně rytířský jako liberální může cítit a často také cítí jistou nepohodu a nedůvěru při setkání s těmi politickými ženami, kterým říkáme sufražetky. Stejně jako podobné populární city bývá i tento obvykle špatně popisován, a to i když je správně pociťován. Jednu jeho část lze nejstručněji představit takto: když se žena postaví před muže se zaťatými pěstmi, staví se do jediné pozice, v níž se jí muž nebojí. Může mít strach z jejích řečí a ještě více z jejího mlčení, ale síla mu připomíná zrezivělou, leč velmi skutečnou zbraň, za niž se naučil stydět.

Taková hrubá shrnutí ovšem nejsou nikdy přesná v žádné věci, která se týká instinktů. Všechny věci, které zůstávají nejprostší, dokud nejsou diskutovány, jsou rázem nejtajemnější, jakmile se stanou předmětem rozpravy: to měl po mém soudu na mysli Joubert, když řekl: „Není těžké věřit v Boha, dokud ho nedefinujeme.“ Když starého Foulhona zlý instinkt přiměl říci na adresu chudých: „Ať jedí trávu,“ dobrý a křesťanský instinkt chudých jej pověsil na lampu pouličního osvětlení s ústy plnými řečené vegetace. Když by se však moderní vegetariánský aristokrat optal chudých „Ale proč nemáte rádi trávu?“ museli by svou inteligenci namáhat mnohem více, aby našli nějakou podobně přiměřeně pádnou odpověď. Otázka role pohlaví je v první řadě též otázkou instinktu: sex a dýchání jsou pravděpodobně jediné dvě věci, které obyčejně nejlépe fungují tehdy, když se o ně nejméně staráme. Myslím, že právě proto sofistikovaný věk znečistil svět, který otrávil feminismem, také dýchacími cvičeními. Vběhli jsme zprudka do pralesa mylných analogií a mizerné popletené historie, zatímco snad každý muž a každá žena ponecháni sami sobě vědí alespoň to, že pohlaví je záležitost úplně jiná než vše ostatní na světě. Číst zbytek příspěvku »


Veřejné vzdělávání a další negativní revoluce

29/08/2012

G. K. Chesterton (1914)

Byli bychom poplašeni, kdyby nám hřebeny v okamžiku zčesaly všechny vlasy z hlavy nebo kdyby nám náš kapesník úplně setřel nos z tváře. Moderní plýtvání a zkáza, morální i materiální, jsou přitom ničením tvrdých věcí věcmi měkkými. Taková je barvitá pointa rčení Písma o kazící rzi a molu. Mol je křehčí než odění. Rez je měkčí než železo. Těžká pontifikální roucha musíme chránit před hněvem motýla. Meč paladinů musíme střežit před pouhým červeným prachem čili rzí, stejně lehoučkým jako dámská růž. Jsou to malichernosti, které stravují a chabé věci, s nimiž se bijeme marně.

Platí to o společnosti i o idejích, které společnost ovládají. Nejvíce to pak platí o všech těch měkkých pochybnostech, které z nich užírají. Tyto pochybnosti nejsou nikdy silné, ani tehdy ne, když vítězí. Nikdy se nevyjasní, ani neospravedlní, ani tehdy ne, když zničí a zatemní vše ostatní. Vytváří jen anarchii, nemohou se vzepnout tak vysoko, aby byly schopné usurpace. Nebylo by těžké ukázat v moderní Anglii na příklady podivných triumfů beztvarých věcí, kterou jsou samy o sobě negativní. Číst zbytek příspěvku »


Expertova moc

23/08/2012

G. K. Chesterton (1914)

Všechny lidské bytosti se shodnou, že na specialisty se spoléhává příliš mnoho, to ale nemůže zabránit veškerým politickým stranám spoléhat na ně ohledně toho, co chtějí umenšit. Jenže doby, kdy jsme expertům důvěřovali, protože jsou experti, jsou vážně pryč. Dospěli jsme k tomu, že jim věříme i v tom, v čem jsou amatéři. Ten, který se běžně věnuje osypkám, musí ustoupit velkému specialistovi na paměť a protože jiný specialista ví o hydrofobii víc než nějaký pes, očekává se také, že bude vědět o zubech víc, než dentista.

Člověk není autokratem jen v jednom oboru, ale ve všech ostatních oborech právem vydobytým v onom jednom oboru a smí být pánem desíti měst, protože byl jakýmsi monomaniakem v jednom z nich. Nepřeháním, jeden pohled do populárních magazínů a veřejných polemik vám nabídne kopy příkladů. Náboženství biologa Haeckela je důležitější než jeho biologie. Novinářská práce proslulého hráče kriketu je významnější, než jeho kriket. Každý týden mají nějaké noviny takzvané „Sympsium“, ve kterém všechny možné „autority“ nebo „representivní mužové“ přednáší své názory na nějaký veřejný problém. Téměř vždy zjistíte, že „autority“ jsou autoritami v nějakém jiném oboru a že „representativní mužové“ nerepresentují nikoho a nic jiného, než své nahodilé záliby a nechuti. Číst zbytek příspěvku »


O vytváření pravidel pro výjimečné lidi

04/05/2012

G. K. Chesterton (1914)

Často jsem slyšel a četl, všichni jsme často slyšeli a četli, takové fráze jako „obyčejné stádo“, „výjimečný člověk“, „morálka vhodná pro zástupy“, „morálka nevhodná pro génia“, „nadřazený intelekt vyrostl z takových užitečných konvencí“ a tak dále. Takové fráze na mne nepůsobí. Ani na mne působit nezačnou, dokud neuslyším, že je k nim něco dodáno, něco, nač čekám a vždy čekám marně. Sílu takových poznámek bych začal cítit, kdyby někdo řekl „obyčejné stádo, ke kterému sám patřím“ nebo „výjimečný člověk, jakým nikdy nemohu doufat být nebo “Tato morálka se hodí pro zástupy, proto se jí budu řídit”“ nebo „Morálka se pro génia nehodí, proto se můj bratranec Tom opít může, ale já ne“ nebo „Nadřazená inteligence vyrostla z konvencí, ale pro mne jsou pořád užitečné.“ V extrémní filosofii nadřazenosti a podřazenosti zkrátka začnu věřit, až se dozvím něco málo o tom druhém. Když se člověk bude označovat za podřadného, řeknu o něm, že to myslí s odporem proti rovnostářství vážně. Pokud a dokud se bude vždy označovat za nadřazeného, budu o něm vždy říkat, že je to pitomý chlubil. Číst zbytek příspěvku »


Náboženství, politika a povinnost

29/08/2011

G. K. Chesterton

Šéfredaktor The Illustrated London mě onehdy výtečně usadil, když mi připomněl, že jsem obrátil trasu korunovačního průvodu. Mohu k tomu říct jen tolik, že jsem se přesně držel přesného popisu v jedněch novinách. Možná mě mělo napadnout, když už jsem sám novinář, že novinám nemám jen tak věřit. Zřejmě s tím nepůjde udělat nic jiného, než uspořádat korunovaci ještě jednou, aby se uvedla do souladu s tímto listem. Dává mi to ale také záminku, abych se zmínil o jedné z mnoha ozvěn této události.

V mnoha vlivných kruzích si všímám snah škrtnout ze státní hymny nejlepší verš. Je to příznačné pro mnohé z našich „reforem“, které vzcházejí z pocitu vytříbenosti a ne ze smyslu pro to, co je správné. Když říkám nejlepší verš, myslím který mate a kazí triky všech nepřátel státu. A za nejlepší jej označuji proto, že díle, které nikdo nijak zvlášť nechválí ani nechrání z důvodů literárních, je nejzvláštněji národní, nejjedinečnější, nejupřímnější a nejenergičtější a také zdaleka nejdemokratičtější. „God Save the King“ jako báseň nikdo nevynáší stejně vysoko jako „Mariners of England“ zrovna tak, jako obrázek Johna Bulla nikdo nevynáší jako něco podobně krásného a souměrného jako je třeba Donatellův Sv. Jiří. Je to vlastecká zvláštnost a nejzvláštnější a nejvlastenečtější je na ní právě ta část, kterou chtějí tihle lidé škrtnout. A eticky je ona část též výtečná. Číst zbytek příspěvku »