Katolická cesta J. Durycha IX – Chudoba jako podmínka

16/06/2010

Po právu byl Jaroslav Durych nazýván básníkem chudých. A to zdaleka nejen pro své Panenky a Žebrácké písně. Vskutku jím byl a nikdy jím být nepřestal.

Dalo by se říci, že není tak nesnadné užívat kulisy chudoby v poe­zii; to se znamenitě dařilo mnoha básníkům a možno potvrdit, že kulisa to byla vděčná. Nejvíce této kulisy užívali ti básníci a spisovatelé, kteří chudí nebyli.

Chudák je hrdinou Durychovy poezie i prózy. Objeví-li se kdekoli v kterémkoli jeho díle osoba jen trochu zámožnější, vzbuzuje rozpaky. Je nehodnověrná, papírová, sám Durych si je toho dobře vědom a co nejrychleji takovouto osobu odstraňuje ze scény, aby nerušila. Mohl bych pro toto tvrzení snést řadu příkladů, ale nechce se mi rozebírat Durychovo umělecké dílo. K tomu jsou jiní. Číst zbytek příspěvku »


Katolická cesta J. Durycha VIII – Epištola československým

12/06/2010

Třebaže Durychův útok na církev československou je ostrý a nekompromisní, dá  se hned z prvních vět „epištoly“ poznat, že nesmiřitelný katolík nechová žádnou nenávist k zatoulanému „československému“ stádu, které se nesprávným směrem vydalo jen jakýmsi nedopatřením, bezděčně, že tu snad ani nebylo zlé vůle. Číst zbytek příspěvku »


Katolická cesta J. Durycha VII – Jakub Deml

09/06/2010

Předem již lituji nešťastníka, který si zamane sepsat podrobný životopis Jakuba Demla. Ovšem takový životopis, který nebude jen záznamem Demlových „štací“, třebaže i jen jejich prostý výčet nebude snadno sestavit. Na svou duši Deml hodně prozradil v knize, která mu nepřinesla štěstí: v Mém svědectví o Otokaru Březinovi a také i leckde jinde, ale životopisec nesmí přejímat nálady, sny, touhy a přání svého „objektu“, musí je podrobit poctivému prozkoumání hned z několika hledisek; jde-li pak o životopisce seriózního, čekáme od něho i jejich zodpovědné analýzy a třebas i vlastní úvahy nad nimi, pokud si na to troufne. Číst zbytek příspěvku »


Katolická cesta J. Durycha VI – Třetí listopad

28/05/2010

Je to hrozné datum v našich dějinách. Jako kdyby tak zázračně nabytá svoboda měla již po pěti dnech skončit!

O manifestačním stržení Mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí se dobře ví. Akce byla řádně připravena, přihlížejícího obecenstva bylo dost a dost; byli přítomni politikové a novináři, takže všechen pražský tisk mohl již nazítří o této protináboženské demonstraci pražského lidu podrobně referovat. Číst zbytek příspěvku »


Maria, vyslyš hlas můj!

21/05/2010

Z hlubokosti volám k tobě, ó Maria !

Maria, vyslyš hlas můj !

Uši tvé ať pozorují hlasu a modlitby mé.

Když Syn tvůj na hříchy mé pamatovati bude,

kterak budu moci obstáti ?

Ale skrze tebe naději mám k odpuštění

a spoléhám se na dobrotu tvou

a srdce mé doufá v milosrdenství tvé.

Od rána až do večera vzdychám bez počtu k tobě.

Neb v tobě jest milosrdenství

a hojné dosáhnutí milostí.

A ty vysvobodiž služebníky své

ode všech hříchů jejich.

Sláva Otci, i Synu, i Duchu svatému.

A sláva buď Královně nebeské

Se všemi svatými na věky..

Amen.

Ze sbírky modliteb k Panně Marii, vybraných ze starých kancionálů a šetrně jazykově upravených Václavem Durychem. Vydáno ve spolupráci s Katolickou cestou Durychovou.



Katolická cesta Jaroslava Durycha V – Těžký spánek

20/05/2010

Jsem přesvědčen, že tento „obnovený křestní slib“ Durycha ne­ustále vybízel, aby za Církev bojoval v tisku. To však na sklonku světové války nebylo tak jednoduché. Cenzura pracovala na plné obrátky. Číst zbytek příspěvku »


Katolická cesta Jaroslava Durycha IV – Posmrtná zdravice Piovi Desátému

14/05/2010

Matku pro Národní listy dopsal Durych 28. listopadu 1917 a hned týden nato, na den svatého Mikuláše, 6. prosince, následuje tentokrát již zcela jednoznačné vyznání Durychova ortodoxního katolictví v básni, věnované památce zemřelého papeže Pia Desátého.

Básně podobného typu Durych nepsal a já si také nedovedu dobře vysvětlit, proč zde sáhl Durych po verši. Je to elegie. Nářek nad odchodem muže, který se uměl čelem postavit proti herezi modernismu a to s takovou vervou, že dokázala modernistické bludy zastavit na půl století. Třebaže Durych neměl nikdy ve svém životě na růžích ustláno, sílila ho až do smrti jistota, že Kristova Církev je alespoň ve svém nitru pevná a jednotná; bylo mu zřejmé, že má nepřátele, ale jen vnější a těch vnitřních není tolik, aby si s nimi Vatikán neuměl poradit. Do své smrti neměl Durych tušení, jaká protivenství Církev sama sobě nachystá ve druhé polovině dvacátého století. Dokonce již brzy po jeho smrti. Číst zbytek příspěvku »