Krakovská mystička blahoslavená Anděla Salawa

Anděla Salawa

Královské město Krakov je městem světců. Během jeho tisícileté historie zde mnozí známí a také u nás uctívaní světci žili (např. sv. Stanislav, sv. Jan Kentský), ostatky jiných zde byly přeneseny a dodnes jsou zde uctívány (sv. Florián). Také Krakov moderní doby, Krakov minulého století, se světci může chlubit. Krátce zde pobýval (1920-1922) sv. Maxmilián Maria Kolbe, polský minoritský kněz, zakladatel Rytířstva Neposkvrněné, který právě zde vydal první číslo Rytíře Neposkvrněné. Od roku 1884 zde až do své smrti v roce 1916 působil sv. Albert Chmielowski. V krakovských Lagiewnikach krátce žila a nakonec zemřela dnes již celosvětově známá a uctívaná polská mystička sv. Faustina Kowalská. Na přelomu 19. a 20. st. však v Krakově žila i jiná, u nás prakticky neznámá polská světice a mystička, bl. Anděla Salawa. Letos v srpnu uplynulo 20 let od jejího blahořečení, které vykonal papež Jan Pavel II. při mši sv. na krakovském náměstí 13. srpna 1991. A včera tomu bylo přesně 130 let, co se narodila.

Život bl. Anděly Salawy je potvrzením teze o. Garrigou-Lagrange OP, že každý křesťan bez ohledu na podmínky života a svůj životní stav je přinejmenším vzdáleně povolán k mystickému životu. Na moci křtu sv. a jiných svátostí jsme povolání k duchovnímu životu, který má procházet etapou očišťování (via purgativa), osvěcování (via illuminativa) a sjednocování (via unitiva) až k mystickému sjednocení, které je přípravou na vstup do nebeské slávy.

K otázce Medžugorje

Byl jsem jedním katolíkem požádán, abych se vyjádřil k otázce Medžugorje, a to v souvislosti s článkem M. R. Čejky, který je přepisem jeho přednášky „Jak Církev zkoumá zjevení?“.

K první části článku nemám podstatné výhrady. S kritikou Medžugorje, prezentovanou v další části článku, však nemohu souhlasit. Má první a zásadní výhrada je, že pan Čejka je neobjektivní, především proto, že vychází z nevěrohodných zdrojů informací. Jestliže se již jako laik odvažuje vyjadřovat k tak teologicky závažným skutečnostem, které sleduje Církev na nejvyšší úrovni, musí na prvním místě usilovat o přesné poznání skutečností na základě kvalitních a objektivních pramenů. Nestačí si na internetu vyhledat nějaké nepodstatné komentáře a drby nebo sáhnout po první dostupné knize bez rozlišení, jakou to má vypovídací schopnost.

Sv. František a Nejsvětější svátost

Papež Benedikt XVI. na počátku listopadu tohoto roku oslovil svým dopisem Italskou biskupskou konferenci. Učinil tak v souvislosti s připravovaným novým italským překladem misálu. V dopise se věnuje stále tolik palčivé otázce liturgické reformy. Píše zde mimo jiné o průběhu liturgické reformy po IV. lateránském koncilu (rok 1215) a o tom, jakou v této reformě sehráli roli sv. František a jeho bratři. Svatý otec cituje z některých Františkových děl a ukazuje na jeho hluboku víru a eucharistickou úctu.

Je každý těžký hřích těžký?

Tato trochu provokativní otázka je záměrným protimluvem. Je jasné, že pokud je těžký, tak nemůže  být lehký. Je to asi tak, jak ve známé hádance, co je těžší, zda kilo železa nebo kilo peří. Otázka však signalizuje problém, který někdy máme s rozlišením těžkého a lehkého hříchu. Mnozí si snad ještě pamatují katechizmovou poučku, že těžký hřích je vědomé a dobrovolné přestoupení Božího zákona v závažné věci. Teoreticky je to jasné, v praxi to tak jednoduché vždy není. Dříve než postupně probereme tři hlavní prvky, které činí hřích těžkým, je dobré připomenout, že těžký hřích bývá též někdy označován jako smrtelný. Je to jen jiné označení téže skutečnosti. Smrtelný mu říkáme proto, že působí duchovní smrt a ve svém konečném důsledku vede ke smrti věčné. Hřích lehký někdy také nazýváme všedním či běžným.

Jak (ne)číst Bibli

Na počátku letošního roku vyhlásili naši biskupové pastorační přípravu na rok 2013, kdy budeme slavit 1150. výročí příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Letošní přípravný rok má být věnován Božímu slovu a následující tři roky budou postupně zaměřeny na křest, biřmování a eucharistii. V pastýřském listu věnovaném tomuto tématu jsme četli: „Vstupní rok přípravy na oslavy 1150. výročí příchodu sv. Cyrila a Metoděje k nám chceme věnovat Písmu svatému a učit se naslouchat Božímu slovu, které našim předkům zpřístupnili slovanským překladem svatí bratři. Všem věřícím doporučujeme, aby často otvírali Písmo svaté, především Evangelia. Tak budeme blízko Kristu, svému mistru, budeme mu naslouchat a jako učenliví žáci se budeme snažit uvádět jeho slova v činy.“ Na toto téma znovu upozorňuje brněnský biskup Vojtěch Cikrle v plánovaném pastýřském listu, který bude čten v jeho diecézi v neděli 5. září.

Latina v současné liturgické praxi

Již delší čas dostávám různé podněty k zamyšlení nad tématem praktického užití latinského jazyka v liturgii. Nebudu se nad problematikou latiny v liturgii zamýšlet komplexně a teologicky, spíše se chci jen podělit o několik osobních zážitků a postřehů z nedávné doby. Úplně posledním impulsem k tomuto tématu bylo vyjádření arcibiskupa Duky v rozhovoru v KT č. 25.

Nad tridentskou mší s otcem Juchelkou

Historii tridentské mše v českobudějovické diecézi čeká nové období. Nejprve začala být po motu proprio pravidelně sloužena každou první neděli v měsíci ve hřbitovním kostele sv. Alžběty v Třeboni otcem Nohejlem. Poté následovalo druhé výrazné období, leden až červen 2010, kdy byla sloužena co čtrnáct dní v neděli v poboční kapli klášterního kostela Obětování Panny Marie v Českých Budějovicích otcem Juchelkou.

Avizovaná změna je způsobena tím, že otec Juchelka odchází do františkánského řádu. Zde vám u příležitosti nedělního rozloučení přinášíme rozhovor s otcem Juchelkou o tridentské mši a jeho vztahu k ní. Pokud jde o budoucnost, otec biskup nám odpověděl, že sloužení tridentské mše sv. v Českých Budějovicích by mělo pokračovat, za kterýmžto účelem se „některý z kněží pokusí osvojit si daný ritus“.