Stvořil Bůh auto? (Společně k Bohu XI)

11/10/2011

Kristus je Král všeho stvoření, hlásá nám svátek na konci církevního roku. Ale jak je to s tím stvořením všeho? „Stvořil Bůh také auto?“ zeptá se tě syn. Co mu na to odpovíš?

V minulé kapitolce jsme si ukazovali různá úskalí, na která můžeme narazit, když vypravujeme dětem o Bohu. Zákon – čili jsme varováním, že o Bohu Stvořiteli nelze dětem vypravovat tak, jak je to na začátku bible. Že neporozumějí ani obraznému biblickému vyprávění, ani přírodovědeckému vysvětlení. Že je třeba začít dětsky, z pohledu dítěte.
Jednomu tatínkovi se zdálo, že tohle vše je moc zbytečného mudrování: „Naše babičky se nikdy neškolily a přece to dětem dobře pověděly: Pán Bůh stvořil zkrátka všechno a hotovo.“ Jenže ono to opravdu není tak jednoduché. Velké procento synů, synů právě těchto babiček, víru ztratilo. Při dospívání nabyli dojem, že víra je věc nerozumná. Pojďme se proto přece jen učit, jak to dětem říkat správně a rozumně, tak, aby v dospívání nemusely odmítat jako pohádky to, co jim v dětství vypravujeme.

Jak je to tedy? Stvořil Pán Bůh všechno nebo nestvořil? Vysvětlíme si to příkladem. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Maminko, vypravuj! (Společně k Bohu X)

03/10/2011

Dnes bych ve vás, milé maminky a tatínkové, chtěl probudit ctižádost, abyste se naučili být tak dobrými vyprávěči svým dětem, jako byly naše babičky.

Jak se ti malí překulí přes první fázi „pjoc“ a proč, nastává doba vypravování. „Maminko, povídej pohádku, – tatí, vypravuj něco.“ Pohádky pomáhají rozvíjet dětskou fantazii, představivost, pomáhají vštěpovat dětem základy mravních zásad: dobro nakonec zvítězí, nevyplácí se být neochotný, nezdvořilý, zlý. A chvilka vyprávění je také nejdůležitější místo pro domácí katechezi děti, pro domácí „vyučování náboženství“. Znovu si připomeňme, že to nesmí být nic na způsob školy doma. Tak jako nejsou doma zvláštní vyučovací hodiny na čistotnost, chování u stolu a jiné základní lidské věci – a přece se to děti doma pro celý život naučí – stejně tak i vedení k Bohu v rodině má být přirozenou součástí domácího života. Číst zbytek příspěvku »


Děti poslušné nebo ukázněné? (Společně k Bohu IX)

27/09/2011

 Povídala tuhle jedna babička: „Pane faráři, všechno je to hezké, jak to rodičům říkáte. Ale já už čekám, kdy začnete mluvit o poslušnosti. Vychovat děti poslušné, to je nejdůležitější.“ – A slyšela odpověď: „Vychovávat děti poslušné je nutno, ale zůstat jen při tom, to by bylo málo. To by z nich vyrostly buď pasivní buchty, nebo vzdorovití paličáci. Nechtějme mít děti jen poslušné, chtějme víc: vychovat děti ukázněné. Takové, které dovedou jednat správně i tehdy, když jim není nic nařízeno nebo zakázáno, když jsou z dohledu dospělých.“

Ukázněnost – sebevláda. S tím se také musí začínat hned od narození. Jak? Tím, že stále stejným opakováním vedeme dítě k základním dobrým návykům. Co je to návyk? Když určitou věc děláš stále stejně, naučíš se to tak, že už pak na to nemusíš ani myslet. Jde to samo. Návyk je např. chůze. Nemusíš na to myslet, kterou nohu teď zvednout a posunout dopředu. Jde to samo, i když přemýšlíš o něčem jiném. Většina toho, co po celý život děláme, jsou návyky. Jsou-li ty návyky dobré, je snadné být dobrým, ale co sis navykl v dětství špatně, to musíš celý život hlídat: „Pozor, abych zas neudělal tuhle chybu!“ – A jak na to přestaneš myslet, špatný návyk zas zafunguje a chybu uděláš. Číst zbytek příspěvku »


Mami, já nechci umřít! (Společně k Bohu VIII)

21/09/2011

Svátky zemřelých nás vedou na hřbitov ke hrobům a vyvolávají v nás i našich dětech otázky, na které není snadné odpovídat.

Pětiletý chlapec se ptá na hřbitově: „Mami, kdo je to tu pochovaný?“ – Maminka odpovídá: „Zde leží malé dítě. Vidíš, hrob je docela malý.“„Ale mami, tys přece říkala, že když umře malé dítě, smí být u Pána Boha. Tak kam přijde doopravdy? Do nebe nebo do země?“ – Tazatel je důsledný, maminka hledá odpověď. Když řekne: „Do země přijde tělo a do nebe duše,“ – pak bude jistě další otázka znít: „A kdo je to ten duše?“ Dětem nejde o detaily ani o filosofii, dětem jde o celou osobu: kde je to děťátko? A maminka vidí, že nelze odpovědět jednou větou. Vždyť děťátko, osoba, není ani v zemi, ani to není nějaký lidský „duch“ – strašidýlko bez těla. Představa dvou samostatných složek člověka – boží duše a hříšného těla, – to je představa pohanská, předkřesťanská (Platon).

Tohle vše maminka asi ví, ale jak to povědět dětem, aby v nich nevznikly zmatené představy, to neví.

Pojďme si proto poslechnout, jak vysvětlovala otázky života a smrti svým dětem katolická spisovatelka Felicita (Blažena) Betzová. Číst zbytek příspěvku »


Modlit se svými slovy – nebo naučené modlitby? (Společně k Bohu VII)

13/09/2011

Už víme, že nestačí mluvit s dětmi o Bohu, že je třeba zároveň učit děti, jak mají mluvit s Bohem – modlit se. Ale musí se vědět, jak na to, nebo už v předškolním věku dětem modlitbu znechutíme. Přidržování k příliš dlouhé modlitbě, nesrozumitelnost, násilné donucování, to jsme si minule uvedli jako hlavní chyby.

První modlitbou je děkování a radost z Božích darů. Později se připojí i prosby. Děti se večer rády modlí na způsob litanií nebo přímluv v kostele. Maminka i děti vzpomínají, co kdo pěkného v tom dnu zažil. Všichni odpovídají: „Děkujeme ti, Pane Bože.“ Potom se přidají i prosby a všichni odpovídají jako v kostele: „Prosíme tě, vyslyš nás.“ Může se tu objevit i projev lítosti malého násilníka, který se pral se sestřičkou. Číst zbytek příspěvku »


Jak učit děti modlitbě (Společně k Bohu VI)

07/09/2011

Novákovy děti měly vždycky velkou radost, když jim tatínek slíbil, že se s nimi bude modlit večerní modlitbu on. Měl jinak stále napilno, ale při modlitbě s dětmi na to pilno zapomněl. To nebylo jako s maminkou: „Děcka, nezdržovat, mám tam ještě kupu žehlení, honem Otčenáš a Zdrávas a do postele.“

S tatínkem to bylo jinak: „Tatí, a zhasneme zase světlo a rozsvítíme si svíčku, jako posledně, ano?“ – připomínal Jirka. – „A dneska zhášet budu já, tys zhášel minule.“ – ubezpečovala se Monika. „Rozsvítíme,“ – slíbil tatínek, – „protože světlo svíčky nám připomíná, že Pán Bůh je s námi i ve světnici, zde, a proto si musíme při modlitbě dávat pozor, co a jak mu říkáme.“ Číst zbytek příspěvku »


Děti se ptají (Společně k Bohu V)

31/08/2011

Je třeba odpovídat dětem na jejich otázky pravdivě a přiměřeně jejich věku. Nesmíme je zesměšňovat, když se ptají naivně.

Maminka tohle vše vyslechne a plna dobré vůle začne odpovídat dítěti. „Mami, je v nebi také zmrzlina? Mami, proč měsíc svítí? Mami, z čeho se dělá tma? Mami, co dělá v nebi Pán Bůh – také tam tancuje?“ – Maminka chytí dech: „Ne, Pán Bůh v nebi netancuje, on se o nás všechny stará.“ „A jak se o nás stará?“„Drží nás všechny jako za ruku.“ „Mami, a kolik má Pán Bůh rukou?“ „A co dělá Pán Bůh v noci, když je v nebi tma?“ – Skončí to tím, že maminka zacpe zvídavou pusu makovou buchtou. Špatně odpovídat nechce, dobře nestačí. Číst zbytek příspěvku »