Sv. Jan Nepomucký, nebezpečný „patron České země“

Umučení sv. Jana Nepomuckého

Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.

Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“.

Kristus nad Lisabonom

Kristus Král nad Lisabonem

V čase, keď nad Európou prelietajú divé husi, v Portugalsku sú ešte vztýčené na celú žrď zástavy leta. Nad starými mestami zvonia kláštorné zvony a za dedinami zvonce ovčích stád. Nad Portugalskom s triumfálnymi mestami a pokorným vidiekom; nad Portugalskom s  mohutnými riekami Douro a Tajo; nad Portugalskom, ktoré kedysi tvorilo svetové impérium a ktorého jazyk je šiesty najpoužívanejší na svete – len dnes zostalo akoby na okraji Európy a o jeho hrdinoch a o jeho hlboko zakorenenom katolicizme je lepšie verejne nehovoriť.

Jedným z týchto zamlčiavaných hrdinov je dlhoročný predseda vlády António Salazar de Oliveira (1889-1970), ktorý na niekoľko desaťročí pozdvihol a stabilizoval krajinu a ako jeden z posledných rytierov Európy sa postavil za obranu katolíckej štátnosti. Napriek tomu, že si ho Portugalci zvolili roku 2007 v národnom hlasovaní za „najväčšieho Portugalca všetkých dôb“, médiá i učebnice ho označujú za najdlhšie vládnuceho „fašistického“ diktátora Európy. Tento postoj azda najlepšie vystihuje situácia v Lisabone, kde monumentálny most spájajúci hlavnú časť mesta so štvrťou Almada, premenovali z Mostu A. Salazara na Most 25. apríla – dňa, kedy v Portugalsku prebehla socialistická Karafiátová revolúcia.

Hiltersried, bitva měnící české dějiny

Následky Hiltersriedu: Prokop Holý napaden vlastními lidmi…

Dnešní den nám vedle zajímavé kolize svátku sv. Matouše Evangelisty a soboty suchých dnů přináší ještě jedno krásné výročí. Kdybychom se přenesli 580 let do minulosti, našli bychom falckrabího Jana z Neumarktu v kostele. Příliš starý a nemohoucí na to, aby mohl osobně velet v boji, proležel celý den na kamenné podlaze před oltářem a modlil se za své muže a jejich vítězství…

A úspěch se dostavil – dne 21. září 1433 jeho muži, vedení českým šlechticem Hynčíkem Pluhem z Rabštejna a posílení domobranou místních sedláků, u vesnice Hiltersried zaskočili a rozdrtili husitské nájezdníky vedené radikálními hejtmany Janem Pardusem a Janem Řitkou. Rozsahem ta bitva nebyla zas až tak velká, nicméně její význam pro celou Evropu a zejména pro Čechy byl obrovský…

Jméno Panny Marie

Jan III. Sobieski posílá papeži zprávu o vítěztsví

Dnes slavíme svátek Jména Panny Marie. Právě k Panně Marii se v modlitbách utíkala vojska Svaté ligy zorganizované papežem bl. Inocencem XI., když se před 330 lety na dohled od obležené Vídně chystala na bitvu, která rozhodovala o osudu minimálně střední Evropy. Na památku jejich úspěchu pak papež rozhodl, že svátek Jména Panny Marie, do té doby ve významné míře slavený prakticky jen ve Španělsku a některých částech Itálie, bude slaven celosvětově, jako dík Panně Marii za to, že dopomohla křesťanům k vítězství.

Atentát

Včera uplynulo 99 let od atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Ferdinanda d’Este. Pouhých 99 let! Jak se změnil svět za tu dobu?

Po technické stránce zajisté zcela radikálně. Věda a technika však jistě nejsou nejlepším kritériem pro hodnocení. Vždyť rozhodující ikony dnešní doby již tehdy existovaly. Po silnicích jezdily automobily, záznam zvuku již rovněž existoval, po Praze jezdily elektrické tramvaje a lidé se těšili i z elektrického osvětlení. Není důvod k přesvědčení, že tento vývoj by se zastavil, kdyby se svět vydal jiným směrem, než jak to historie zaznamenala.

Svět se však radikálně změnil i po stránce mravní. A tady už, obávám se, tolik důvodů k jásotu nemáme.

Jak to souvisí s atentátem? Nu, možná ani ne tolik. A přesto…

Před 50 lety vyšla encyklika Pacem in terris

Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.

Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete…

II. vatikánský koncil a dnešní úpadek církve

Dr. Radomír Malý

Tento text je reakcí Radomíra Malého na článek  P. Tomáše Petráčka Proč byl svolán Druhý vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci církve doby Pia XII., který vyšel na ChristNetu ve třech dílech  (1. díl, 2. díl a 3. díl) mezi 13. lednem a 4. únorem 2013.

Církevní historik pater doc. dr. Tomáš Petráček zveřejnil na internetovém magazínu ChristNet třídílnný seriál pod názvem „Proč byl svolán II. vatikánský koncil? Fakta a mýty o situaci doby Pia XII.“ Není pochyb, že se s autorem názorově rozcházím snad v každé větě, polemika by byla proto příliš dlouhá, omezím se tedy aspoň na základní teze:

Bitva u Tours: 1280 let od zastavení muslimské invaze do Západní Evropy

Karel Martel

Na letošní rok připadá nejen 800. výročí bitvy u Las Navas de Tolosa, ale též 1280. výročí bitvy u Tours, která se též zaslouženě řadí mezi osudové okamžiky nejen evropských, ale i světových dějin. Podívejme se, jaká situace panovala v tehdejší Evropě.

V roce 732 po Kristu patřila Franská říše mezi nejsilnější státní útvary v Západní Evropě, její moc však oslabovaly spory mezi příslušníky vládnoucí Merovejské dynastie a faktickou vládu postupně získával majordomus Karel Martel (přízvisko Martel znamená v češtině Kladivo), který svoji moc podpíral výborně vycvičenou pěchotou, jejíž výzbroj a taktika byla z velké části poděděna po římských legiích a doplněna o obávanou vrhací sekeru francisca. Tato armáda sloužila jak k řešení vnitropolitických konfliktů uvnitř říše a bojovala i s pohanskými kmeny, které ohrožovaly Franskou říši na východě a na severu.

Díky všem výše zmíněným okolnostem se Karel Martel nemohl řádně věnovat situaci na jihu, kde síly islámu pod vedením emíra Abdur Rahmána nerušeně pronikaly přes Pyreneje do jižní Francie, kde si dokonce na nějakou dobu vynutily spojenectví na akvitánském vévodovi Odovi. Po počátečních nezdarech ovládly jižní část dnešní Francie, obsadily Akvitánii a zamířily dále na sever, kde tušily nejen kořist v podobě měst a klášterů, ale i možnost dalšího rozšíření “Dar al Islam“ (panství islámu).

Nepříliš známá fakta o II. vatikánském koncilu

Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.

Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.

Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta,  která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.

Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“.

„Tatíček“ Masaryk? O tzv. Judově aféře

Tomáš Garrigue Masaryk

Žádný publicista nevzpomenul, že na podzim roku 2005 uplynulo sto let od tzv. Judovy aféry, která se bezprostředně dotýká prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka. Je třeba, aby o tomto muži zazněly i trochu jiné hlasy, než jaké obvykle slyšíme. Není pochyb o tom, že Masaryk se zasloužil o vznik samostatné republiky (i když dosud nebyla náležitě zodpovězena otázka, jestli Rakousko-Uhersko nemělo přece jen raději zůstat zachováno, ale to by bylo na jiný článek). Za první republiky byl vytvořen kolem Masaryka „tatíčkovský kult“, který vyzvedával jeho údajnou čestnost, pevnost charakteru a lásku k lidem. Tuto úctu k „prezidentu Osvoboditeli“ pěstovali i někteří katolíci z lidové strany. O Masarykovi se hovořilo a psalo jako o křesťanovi, byť evangelického a nikoli katolického vyznání. Polistopadová demokracie se opět na základě iniciativy Václava Havla přihlásila k Masarykovu odkazu. Jeho pomníky, odstraněné komunisty, opět zdobí náměstí a parky našich měst, ulice a školy opět nesou jeho jméno.

Máme-li být objektivní, tak je nepochybné, že srovnáme-li celkový osobnostní profil T. G. Masaryka s profilem komunistických předáků Gottwalda, Slánského, Zápotockého, Novotného, Husáka nebo Jakeše, tak srovnáváme nesrovnatelné. Masaryk, univerzitní profesor, přece jen tyto reprezentanty zločinného bolševismu o mnoho převyšoval jak intelektuálně, tak morálně, zvláště pak ale na Masarykových rukou nelpí krev, neboť první republika při všech svých lumpárnách nebyla totalitním státem, neměla vyhlazovací koncentráky a nevynášela rozsudky smrti z politických důvodů. Masaryk jako symbol těchto hodnot byl po válce komunistům nepohodlný a proto památka na něj musela zmizet.

Nicméně nutno pravdivě konstatovat, že Masarykův prvorepublikový obraz byl značně zidealizovaný a jako takový zůstává do dneška. „Tatíček“ Masaryk měl své závažné nedostatky mravní povahy – a nebylo jich málo. O tom by mohli vydat svědectví katolíci z doby před cca sto lety. Masaryk, jak známo, se už ve studentském věku s Katolickou církví, v níž byl vychován, rozešel. Vstoupil do evangelické církve reformovaného směru, ale nikdy se nestal jejím praktikujícím věřícím, což mu vyneslo konflikt se superintendentem (nejvyšším duchovním této denominace) Císařem. Po svém sňatku s Američankou Charlottou Garriguovou, která byla unitářského vyznání, akceptoval její názory, ač formálně zůstával nadále reformovaným protestantem. Unitáři odmítali víru v Nejsvětější Trojici a v božství Ježíše Krista, jehož pokládali za proroka na stejné úrovni s Buddhou, Vivekanandou, Zoroasterem atd., přesně v duchu svobodného zednářství a zejména New Age. Že Masaryk tyto postoje doopravdy zastával, není třeba příliš dokazovat, stačí jen nahlédnout do knihy rozhovorů s ním od Karla Čapka a zejména od německého spisovatele Emila Ludwiga. V Ludwigových rozmluvách říká Masaryk o Ježíši Kristu: „Ježíš, neříkám Kristus, byl člověk, prorok…“ Masaryk sice věřil v osobního Boha a v existenci nesmrtelné duše, ne však v Boží Trojici a v božství a vykupitelskou úlohu Ježíše Krista. Pak ale vzniká otázka, jestli je možno ho považovat za křesťana?