Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu

Dr. Radomír Malý

Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako  apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“

To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu!

Poznámky k neomylnosti kanonisací

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.

Orlové se sešli na Svaté Hoře

Čelo průvodu.
(foto D. Chadimová)

17. května 2014 proběhl již sedmý ročník tradiční orelské pouti k Panně Marii Svatohorské na Svatou Horu u Příbrami, při níž orlové přicházejí prosit Pannu Marii o přímluvu, aby katolický Orel naplňoval své náboženské a vlastenecké poslání v národě, hájil důsledně práva Církve a vlasti a nelekal se protivenství.

Asi sto účastníků poutě, mezi nimiž byli vedle samotných orlů i členové jejich spřátelených a přidružených spolků (hornický spolek Prokop, Řád sv. Huberta a baráčníci), jakož i externí příznivci Orla a tradiční liturgie, vyrazilo navzdory nepříznivé předpovědi počasí a hrozivě zachmuřené obloze od příbramského kostela Jakuba Staršího ulicemi města na Svatou Horu. Cestou se modlili růženec (slavný a světla – přiznám se, že ta druhé volba mne poněkud udivila) a pěli mariánské písně.

Bolestné absurdno

Minulý měsíc unesli muslimští nájezdníci ze sekty Boko Haram něco přes 250 křesťanských studentek z dívčího gymnázia v Chiboku v Nigerii. Jistě jim přitom pomohlo, že multikulturně korektní nigerijská vláda si hýčká v řadách ozbrojených sil umírněné muslimy, kteří ovšem všichni asi tak umírnění nebudou – Boko Haram má o armádních plánech a operacích natolik přesný přehled, že i ti velitelé, co chtějí s jejími akcemi něco dělat, jsou zpravidla zcela bezmocní.

Příliš slabá a ohleduplná vláda muslimsko-křesťanské Nigerie tedy nebyla schopna zabránit nájezdu a vyplenění internátu, ani následně dopadnout únosce a osvobodit dívky, takže s výjimkou skupiny dívek, co dokázaly uprchnout samy, je přes 250 křesťanek v rukou sekty, která je po cca 240 korunách „za kus“ rozprodala mezi své bojovníky a příznivce, kterým teď mají sloužit jako „manželky“ (rozuměj sexuální otrokyně). Část skončila na muslimském severu Nigérie, část si ale jejich noví páni dovezli do svých zemí (převážně Čadu a Kamerunu), kde si hodlají svých nových majetků v klidu užívat.

Bílá sobota

Je Bílá sobota, den Velikonočného tridua, kterým končí Svatý týden a celá doba postní. Aliturgický den rozjímání, bdění u Božího hrobu a čekání na Zmrtvýchvstání Páně. Přes den se neslaví žádné mše ani další svátosti, s výjimkou svátosti smíření či pomazání nemocných. S nadcházející nocí přicházejí oslavy nedělního svátku Zmrtvýchvstání Páně – tzv. Velikonoční vigílie. Světí se křestní voda, věřící obnovují křestní slib, udělují se křty katechumenům.

Hledáte-li možnost navštívit v tento den tradiční liturgii a nebyli jste dosud úspěšní, snad vám pomůže tento seznam.

Ignác Pospíšil

Velký pátek

Ukřižování podle Paola Veronese (1528-1588)

Je Velký pátek, den největšího smutku, neboť si připomínáme utrpení a smrt Ježíše Krista. Neslaví se eucharistie, výzdoba kostela je chudá a držíme přísný půst.

Je den nanejvýš vhodný k rozjímání a pěstování sebezáporu, naopak naprosto nevhodný k radovánkám, veselicím, výletům na lodičky a podobně.

Zelený čtvrtek

Poslední večeře podle Simona Ušakova (1626-1686)

Slavíme Zelený čtvrtek, odpoledne začíná Velikonoční triduum. Dopoledne se v katedrálách světí oleje. Večerní liturgie a rozjímání připomínají Poslední večeři, na níž Ježíš ustanovil slavení Eucharistie, a následně jeho modlitby a utrpení v Getsemanské zahradě. Kombinuje se tak radost z Eucharistie, symbolizovaná radostným začátkem Mše, s bolestí nad počínajícím utrpením našeho Spasitele. Tradičními postními jídly pro tento den jsou špenát, luštěniny, kopřivová polévka a podobně.

Je to jen stručné shrnutí, ale jelikož pročtení si odpovídajících částí Bible, meditace nad nimi a návštěva večerních pobožností vám jistě zabere celý den (či alespoň veškerý volný čas), je zde stručnost neocenitelnou výhodou. Utrpení, sebeobětování a zmrtvýchvstání Krista, to je středobod naší víry. Prožívání tridua se nesmí flákat, v něm více než kdy jindy platí „pomni, abys den sváteční světil“.

Hledáte-li možnost navštívit v tento den tradiční liturgii a nebyli jste dosud úspěšní, snad vám pomůže tento seznam.

Doporučuji: Rozjímání nad obřady Zeleného čtvrtku.

Pro a proti: Ignác Pospíšil vs. Ivan Štampach

Vydavatel časopisu Duše a hvězdy Ignác Pospíšil a religionista a odpadlý kněz Ivan Štampach diskutovali 3. dubna v pořadu Českého rozhlasu Pro a proti o papeži Františku I., Katolické církvi a katolické víře. Diskusi si můžete poslechnout ZDE.

Ignác Pospíšil

Jihočeští katolíci k potratům

Drazí spoluobčané!

Jako římskokatoličtí laičtí křesťané, kterým velmi leží na srdci Boží pravda, právo a spravedlnost a osud našeho národa, bychom se rádi v tomto článku vyjádřili k tématu potratů v České republice.

V České republice bylo od roku 1957 usmrceno umělým potratem téměř 3.300.000 nenarozených dětí (zdroj – http://www.prolife.cz/?a=34&id=78), což je v průměru přibližně 158 zabitých českých dětí denně. Od roku 1973 bylo celosvětově usmrceno umělým potratem zhruba 1.722.000.000 nenarozených dětí (zdroje – http://immaculata.minorite.cz/?m=25&idc=t-429, http://www.fronda.pl/a/prawie-dwa-miliardy-ofiar-polityki-aborcyjnej,27278.html), což je v průměru přibližně 115.000 zabitých dětí denně. To je ta nejděsivější a nejšílenější genocida v historii lidstva, která počtem obětí pravděpodobně daleko přesahuje součet obětí obou světových válek, všech ostatních genocid a všech lokálních válek minimálně za posledních sto let! Hovoří se o hrůzách první světové války, hovoří se o hrůzách druhé světové války, ale největší hrůzou, o které se převážně mlčí a naopak se mnohdy podporuje, je dlouhodobě vedená světová válka proti nenarozeným!

Dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je umělý potrat naprosto nepřijatelný, a to i v případě, kdy plod dítěte ohrožuje život matky, neboť ani ohrožení života matky nemůže ospravedlnit vraždu nevinného počatého dítěte (viz Casti connubii, čl. 64 – text encykliky v češtině je ZDE). Kromě toho podle řady odborníků neexistuje situace, která by nutně vyžadovala potrat k záchraně života matky, vždy je přinejmenším možno situaci řešit vynětím živého plodu (i když ten pak zemře, nepůjde o jeho přímé zabití, jako je tomu při umělém potratu).

(Viz též stránku Umělý potrat na Katopedii)

Hlavní důvody nepřijatelnosti potratů jsou tyto:

Duše lidská je nesmrtelná!

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život.