Promluva o utrpení

Sv. Jan Maria Vianney

Ať chceme, nebo nechceme, musíme trpět. Jeden trpí jako dobrý lotr, jiný jako zlý. Oba však trpí. Rozdíl je v tomto: Jeden umí učinit své utrpení záslužným, přijímá je na usmíření svých hříchů a obrací se k Ježíši ukřižovanému. Pak slyší z jeho úst sladká slova útěchy: „Dnes budeš se mnou v ráji.“ Druhý však trpí jenom z přinucení, křičí a kvílí, vyráží ze sebe strašná zlořečení a rouhání a umírá v hrozném zoufalství.

Je dvojí způsob utrpení. Někdo trpí z lásky, jiný trpí bez lásky. Svatí trpěli všichni s trpělivostí, radostí a vytrvalostí, protože milovali. My však trpíme s hněvem a rozčílením a býváme hned v prvním okamžiku malátní, protože nemilujeme. Kdybychom milovali Boha, pak bychom milovali i kříže. Ano, dokonce bychom po nich toužili a těšili bychom se z nich. Považovali bychom se za šťastné, že můžeme trpět z lásky k tomu, který z lásky k nám tolik vytrpěl. Na co si můžeme naříkat? Ach, ubozí nevěřící, kteří nemají takové štěstí znát Boha a jeho nekonečnou dobrotu jako my. Mají sice tytéž kříže jako my, ale nemají tutéž útěchu.

Je možné výchovou vštípit víru? (Společně k Bohu III)

Jako student jsem přiučoval francouzštině mladšího spolužáka, který byl předtím na církevní škole, kde francouzština nebyla. Oslňoval mne zato znamenitými vědomostmi z náboženství: ať se jednalo o životopisy svatých, data z církevních dějin, katechizmové otázky nebo citáty z Bible, sypal to ze sebe jedna radost. Ale vždy s jakýmsi posměšným, ironickým přídechem. Až jsem se ho jednou zeptal, jak je to s jeho vírou. Řekl mi: „Já mám za sebou tolik vyučování náboženství, tolik modlení, tolik hodin v kostele, že má potřeba po této stránce je už asi na celý život vyčerpána.“

Katolický sen

V polovici září 1926 řekl mi Otokar Březina: „Sen je také realita,“ a rozváděje tuto svou myš­lenku, mluvil asi takto: Naši buditelé měli sen, že vzkřísí národ, a také jej vzkřísili, ačkoli všechny okolnosti a důvody tak zvaných rozumných lidí mluvily proti tomu. Mezi těmito ro­zumnými byl i sám Dobrovský, který nevěřil, že český národ bude ještě žíti, i psal gramatiku českého jazyka jen z pohnutek vědeckých, tak jako se píše gramatika řeči cikánské nebo indi­ánské, kmenů odsouzených k vymření.

Blahoslavená Alžběta od Nejsvětější Trojice a Boží láska

V dnešním zamyšlení nad poselstvím Božích služebníků se budeme zabývat pojmem Boží lásky. Slýcháme často, že tradiční  katolíci příliš podceňují tento aspekt Boží tváře (milosrdenství, láska k člověku) a ochuzují se tím o prožitek Jeho péče a útěchy. Pochopitelně by bylo velmi hloupé a špatné odmítat projevy Boží útěchy a milosrdenství. Kritika „prožitkového křesťanství“ nechce vyjádřit pohrdání nad těmito dary ani vyloučit ze života víry pocity radosti a pokoje. Není ani snahou o „zákaz emocí“, které jsou také Božím darem a k duchovnímu životu patří. Ona kritika je namířena spíše k faktu, že moderní formy zbožnosti z těchto darů nevyvozují patřičné důsledky a příliš na nich lpí. Člověk má přijímat z Boží ruky příjemné i nepříjemné situace, milovat ho stejně za příznivých i nepříznivých  podmínek, a když se mu dostane zvláštních darů a milostí, náležitě na ně odpovědět svými  skutky. A když se tyto milosti nedostaví, pokračovat dále neohroženě ve své cestě a neznepokojovat se příliš, že nejsem stále nadšený a své povinnosti plním se sebezapřením.

Svatá Terezie od Ježíše v kontextu církevní krize

Život a dílo svaté Terezie od Ježíše, jejíž svátek dnes slavíme, nám mohou být velmi nápomocny a inspirativní zvláště v době těžké církevní krize. Málokdo si nepovšiml velkých pohoršení v kostelích, poklesu eucharistické úcty a liturgických excesů. Už jen změna interiéru kostelů a snaha po úplném odstranění všeho vzácného a vznešeného, co slouží k poctě Boha, je varovným znamením.

Lex orandi, lex credendi

Zamysleme se nad novým, antropocentrismem zavánějícím fenoménem v kruzích současné Církve. Mnoho kněží katechumenům a konvertitům, ale i znovu aktivním věřícím „od dětství“ představují nové modlitební techniky a formy zbožnosti. Klade se důraz na spontánnost, vlastní invenci, kreativitu v modlitbě  a jakousi nespecifikovatelnou přirozenost. Všechny uvedené přívlastky si dovedeme dobře představit jako přítomnou a aktivní součást vřelého přátelského vztahu mezi dvěma lidmi. Jako rovný s rovným ve své lidské přirozenosti a důstojnosti Božího tvora se lidé vzájemně nemusí chovat upjatě, strojeně, nebo se dokonce s nějakým modloslužebným obdivem upínat ke svému příteli. Zejména jedná-li se o dvě osoby stejného společenského postavení, kteří se dlouho a důvěrně znají.