Jihočeští katolíci k potratům

25/03/2014

Drazí spoluobčané!

Jako římskokatoličtí laičtí křesťané, kterým velmi leží na srdci Boží pravda, právo a spravedlnost a osud našeho národa, bychom se rádi v tomto článku vyjádřili k tématu potratů v České republice.

V České republice bylo od roku 1957 usmrceno umělým potratem téměř 3.300.000 nenarozených dětí (zdroj – http://www.prolife.cz/?a=34&id=78), což je v průměru přibližně 158 zabitých českých dětí denně. Od roku 1973 bylo celosvětově usmrceno umělým potratem zhruba 1.722.000.000 nenarozených dětí (zdroje – http://immaculata.minorite.cz/?m=25&idc=t-429, http://www.fronda.pl/a/prawie-dwa-miliardy-ofiar-polityki-aborcyjnej,27278.html), což je v průměru přibližně 115.000 zabitých dětí denně. To je ta nejděsivější a nejšílenější genocida v historii lidstva, která počtem obětí pravděpodobně daleko přesahuje součet obětí obou světových válek, všech ostatních genocid a všech lokálních válek minimálně za posledních sto let! Hovoří se o hrůzách první světové války, hovoří se o hrůzách druhé světové války, ale největší hrůzou, o které se převážně mlčí a naopak se mnohdy podporuje, je dlouhodobě vedená světová válka proti nenarozeným!

Dle našeho nejlepšího vědomí a svědomí je umělý potrat naprosto nepřijatelný, a to i v případě, kdy plod dítěte ohrožuje život matky, neboť ani ohrožení života matky nemůže ospravedlnit vraždu nevinného počatého dítěte (viz Casti connubii, čl. 64 – text encykliky v češtině je ZDE). Kromě toho podle řady odborníků neexistuje situace, která by nutně vyžadovala potrat k záchraně života matky, vždy je přinejmenším možno situaci řešit vynětím živého plodu (i když ten pak zemře, nepůjde o jeho přímé zabití, jako je tomu při umělém potratu).

(Viz též stránku Umělý potrat na Katopedii)

Hlavní důvody nepřijatelnosti potratů jsou tyto:

Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Stručně o ctnostech

17/11/2012

„Kdo nemá jednu ctnost, nemá žádnou a kdo má jednu, má všechny. S jistým zjednodušením lze říci, že v etice ctností nejde tak jednoduše hierarchizovat témata stylem sociální spravedlnost je důležitější než potraty nebo naopak. Nelze být bytostně spravedlivý v jednom a bytostně nespravedlivý v druhém, protože podtrženo a sečteno to znamená být nespravedlivý. Etika ctností zná buď všechno, nebo nic.“ Číst zbytek příspěvku »


Absurdita přestupování druhého přikázání

21/08/2012

Vycházel jsem včera ven z bytu a všiml si, že sousedé mají v zámku zasunutý klíč. Zřejmě jej zapomněli vytáhnout, když se vraceli odněkud domů, ostatně, mnoha z nás se to stalo také. Tak jsem zaklepal a otevřela mi mladá paní, která tam nebydlí – zřejmě byla na návštěvě. Zeptal jsem se jí, jestli ten klíč ve dveřích je zasunutý schválně, nebo ne. A ona na to: „JEŽIŠ, není! Děkuju moc.“ Vzala si jej a zavřela dveře.

JEŽIŠ MARIA JOZEF! MARIA PANNO! KRISTOVA NOHO! ROVNÉ AKO KRISTOVO ĽAVÉ OKO. Kolikrát podobná zvolání nebo svatá jména užívajících přirovnání, z nichž některá není ani možno publikovat, denně uslyšíme? Já jsem to tedy nepočítal, ale budou to desítky. Co mne však na tom nejvíce zaráží, je absurdita takového klení. Odkud se vlastně vzalo, jak vzniklo? V historii nejsem zrovna silný, ale nepřipadá mi nelogické se domnívat, že nějakých těch pár set a možná i mnohem méně let zpět, kdy společnost nebyla přece jen tolik ateistická či bezbožecká jako dnes a naopak křesťanská víra byla zakořeněná, byla podobná zvolání – samozřejmě trochu jinak, uctivěji formulovaná – myšlena zcela upřímně a v čistém úmyslu jako zvolání k nebesům, když se člověk například dověděl nějakou špatnou zprávu. Dnes zůstala jen podobnost formulace, ale význam je podobný, jako když někdo vykřikne „to mi poser záda“. Nehledě na to, že lidé už často ani neví, že to vůbec vyslovují. Moje máma byla jednou na kafi s jednou svou známou, která je právě takovým případem. Schválně si ji zkusila otestovat a za krátký časový úsek, když dotyčná hovořila, si spočítala počet těchto zaklení, aniž by jí samozřejmě předem informovala o tom, co činí. Když jí pak řekla, že těch „ježišmaria“ bylo asi 14, dotyčná na ní vyvalila oči a sdělila jí, že vůbec neví, že to říká. Číst zbytek příspěvku »


Promluva o zpovědi

25/07/2012

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, jakmile má někdo na duši malou skvrnu, má jednat jako člověk, který má krásnou křišťálovou nádobu, kterou chová s velkou pečlivostí. Jakmile zpozoruje, že na nádobě leží trochu prachu, hned ji houbou očistí. Jak je opět ta nádoba jasná a lesklá. Takto máte dělat i vy, když zpozorujete na své duši malou skvrnu. Ihned s uctivostí vzít svěcenou vodu, udělat nějaký dobrý skutek, s kterým je spojeno odpuštění lehkých hříchů, dát almužnu, pokleknout před Nejsvětější svátostí a s náležitou zbožností prožít mši svatou.

Kdo má na své duši malou skvrnu, ten je, milé děti, podoben člověku, který trpí malou nevolností. Nepotřebuje jít k lékaři, může se uzdravit sám. Když má bolení hlavy, potřebuje si jen lehnout, má-li hlad, potřebuje se najíst. Ale pokud je nebezpečně raněn, pak je nemoc vážná. V tom případě je však lékař nutný a tento člověk se musí řídit jeho pokyny. Právě tak to musí dělat i ten, kdo se dopustil těžkého hříchu. Musí hledat pomoc u lékaře duší, jímž je kněz. Musí užívat lék, který mu předepíše, a tím je zpověď. Číst zbytek příspěvku »


Promluva o nečistotě

19/07/2012

Sv. Jan Maria Vianney

Abychom poznali, jak ošklivý a opovrženíhodný je tento hřích, ke kterému nás ďáblové pokoušejí při každé příležitosti, ale sami se ho nedopouštějí, potřebujeme vědět a znovu uvážit, co to znamená být křesťan. Křesťan je stvořen k Božímu obrazu, vykoupen Boží krví. Křesťan je dítětem Božím, bratrem Božím, dědicem Božím! Křesťan je předmětem zalíbení tří božských osob! Tělo křesťana je chrámem Ducha svatého. Pohleďte tedy, co tímto hříchem bývá zneuctěno.

Jsme stvořeni, abychom jednou v nebi kralovali. Pokud jsme však tak nešťastní, že spácháme hřích nečistoty, pak směřujeme k ďáblovi do pekla. Náš Pán řekl, že nic nečistého nevejde do jeho říše. Jak by mohla duše, která se poskvrnila tak ošklivým způsobem, předstoupit před Boha, který je nekonečně čistý a svatý? Číst zbytek příspěvku »


Promluva o pýše

09/07/2012

Sv. Jan Maria Vianney

Pýcha je prokletý hřích, který vypudil anděly z ráje a způsobil jejich uvržení do pekla. Tento hřích začal na začátku světa.

Hleďte, milé děti, mnohonásobně se hřeší pýchou. Některý člověk ukazuje pýchu svým oděvem, svou řečí, svou postavou, ano i svým způsobem chůze. Jsou lidé, kteří když jdou po ulici, svým pyšným držením těla jako by říkají všem okolo: „Jen se podívejte, jak jsem veliký, jak jsem pěkně urostlý, jak velmi vynikám nad jiné.“ Jiní zase, když udělali něco dobrého, nemohou skončit s vypravováním o tom, co udělali. A pomyšlení, že by někdo o nich mohl mít špatné mínění, je činí malomyslnými. Jiní se zase vyhýbají setkání s chudými a vyhledávají jen společnost bohatých. Jiní se chlubí a jsou plní marnivosti, když mají kontakty s mocnými tohoto světa. Jiní ukazují pýchu ve své řeči, dávají si velmi záležet, aby se krásně a správně vyjadřovali, a ničeho se nebojí víc, než toho, aby se nějakým slovem neshodili a nevysloužili si posměch. Jak úplně jinak, milé děti, se chovají pokorní. Ať už se jim druzí posmívají nebo si jich váží nebo je chválí nebo je haní, ať už je ctí nebo jimi pohrdají nebo je vyznamenávají nebo je ponižují, je jim to lhostejné. Číst zbytek příspěvku »


Další promluva o hříchu

26/06/2012

Sv. Jan Maria Vianney

Ten, kdo žije v hříchu jedná jako zvíře. Zvíře, které nemá rozum, zná pouze své tělesné žádosti. Člověk, který se stává podobným zvířeti, vzdává se užívání svého rozumu a nechává se vést touhami své mrtvoly, to je těla. Nezná nic lepšího než dobře jíst, dobře pít a požívat všech prázdnot světa, které zanikají jako vítr. Jak moc jsou takoví ubožáci politováníhodní, když se ženou za tímto větrem a lapají po něm. Nic nezískají a dávají za to vše. Dávají v šanc svou věčnost za prachbídný kouř světa.

Jak je smutné, milé děti, když je duše ve stavu hříchu. Může v tomto stavu zemřít a můžeme si být jisti, že nemá nic záslužného před Bohem. Proto je také ďábel tolik spokojen, jestliže duše žije ve stavu hříchu a setrvává v něm. Vidí totiž, že pracuje pro něj a že po smrti bude jeho jistým majetkem. Když je duše ve stavu hříchu, je celá prašivá, totálně shnilá, pohled na ni je nesnesitelně ošklivý. Je nejvýš politováníhodná. Když si uvědomí, že dobrý Bůh se na ni dívá, mělo by to přispět k tomu, aby se nad sebou zamyslela. Jakou má člověk radost ve hříchu? Jen řekněte, jakou? Ach, docela žádnou. Mívá hrozné sny, které posílá ďábel, padá z propasti do propasti. Ach, konejte tedy vše, co je možné, milé děti, abyste opět dosáhly toho, že se budete líbit Bohu. S velkou vroucností přistupte ke svaté zpovědi. Ano, učiňte to a uvědomte si, že pak budete moci spát pokojně jako anděl. Člověk pociťuje nevypověditelnou radost, když se v noci probudí a může se modlit k Bohu. Má na rtech jen díkůvzdání, vznáší se k nebi tak lehce, jako se orel ve vzduchu vznáší k obloze. Číst zbytek příspěvku »