Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu

Dr. Radomír Malý

Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako  apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“

To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu!

Poznámky k neomylnosti kanonisací

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.

Sv. Jan Nepomucký, nebezpečný „patron České země“

Umučení sv. Jana Nepomuckého

Svátek druhého patrona České země býval v baroku slaven s veškerou pompou, náležející této epoše. I později byl pražský Karlův most svědkem nádherných svatojanských slavností. V současnosti se k nim chce pražské arcibiskupství nejspíš vracet, soudě alespoň podle ohlášeného programu pobožností ke sv. Janu Nepomuckému. To je zajisté pěkné a chvályhodné, kdybych… — kdybych neslyšel právě v těchto dnech jedno kázání o tomto mučedníku zpovědního tajemství, které fakticky přizvukovalo proticírkevní propagandě minulých i současných let.

Samozřejmě dotyčný kazatel nemluvil proti sv. Janovi a jeho úctě, naopak ještě po ukončení liturgie se modlil litanie k tomuto světci, nicméně prohlásil, že „o jeho mučednictví pro zpovědní tajemství máme zprávu až 50 let po této události, což není věrohodné“. Úcta ke sv. Janovi se tak omezuje pouze na jeho obranu svobody Katolické církve a arcibiskupa Jana z Jenštejna proti králi Václavu IV., známému opilci, smilníkovi a ukrutníkovi. Jistěže tento důvod mučednictví sv. Jana, doložený dopisem arcibiskupa Jana papeži Bonifácovi IX., svědectvím Petra Klarifikátora a dalších pramenů je stejně úctyhodný a obdivuhodný jako mučednictví pro zpovědní tajemství, jenže odmítat to druhé jako „legendu“ znamená de facto přitakávat veškeré propagandě proti sv. Janovi a stavět se tak do jedné řady s odpůrci Církve. Dotyčný kazatel vyzval též k „dialogu“ mezi katolíky a antiklerikály, kteří svatojanský kult odmítají a jejichž myšlenkoví předchůdci mají po r. 1918 na svědomí vandalské likvidace svatojanských soch v našich obcích. Prý pouze kompromis s nimi, kdy každý ustoupí ze svých pozic, odhalí „skutečnou historickou pravdu“ o sv. Janovi. Realita ale dopadla tak, že ustoupili pouze katolíci, v tomto případě onen duchovní. Buď sv. Jan Nepomucký byl mučedníkem zpovědního tajemství, nebo jím nebyl, zde nelze dospět k nějakému „kompromisu“.

Nenechme se ukolébat

Boj proti Estrelové vedla slovenská europoslankyně Anna Záborská

Konzervativní a pro-life voliči jsou nadšeni porážkou tzv. Zprávy Estrelové, mnozí mluví o první vlaštovce toho či onoho, o obrovském úspěchu. Chápu jejich nadšení, možná by ale neměli zas až tolik přehánět. Ne že by nešlo o důležité vítězství, tady není žádného sporu. Problém vidím úplně jinde – v tom jak se čte poselství, které nám výsledek této bitvy přináší. Podle mne obsahuje vedle malé naděje i spoustu důvodů ke znepokojení a bylo by velmi nebezpečné je přehlížet…

V prvé řadě je zcela nemístné a nesmyslné tvrdit, že Evropský parlament ukázal, že stojí na straně života. Něco takového může tvrdit pouze ten, kdo naprosto nechápe, co se v Evropském parlamentu stalo a proč Zpráva Estrelové neprošla. Hlavní důvod neleží v internetové pro-life kampani a marně bychom ho hledali i v názorech europoslanců na samotný umělý potrat či sexuální výchovu.

Problém povinné etické či mravní výchovy

Došla mi e-mailem výzva k podpisu Petice za výuku mravní výchovy, kterou sestavila paní Eva Čápová. Byť mám u paní Čápové pocit, že občas příliš snadno propadá rozličným „proroctvím“ a kampaním, vážím si jí pro její pro-life aktivity a entusiasmus. Nicméně tuto petici jsem nepodepsal a nepodepíšu, protože ji považuji za nedomyšlený nápad.

Nikdo soudný nemůže zpochybňovat potřebu etické či mravní výchovy na školách. Ano, opravdu bychom potřebovali kvalitní a systematickou mravní (či etickou – na přesném pojmenování opravdu nezáleží) výchovu na všech školách. Naprosto s tím souhlasím. Problém je, že za současného stavu společnosti ji prostě mít nemůžeme…

Kostel je „jen“ kostel…

Klasický kůr při pohledu od kněžiště

Možná si někteří z vás všimli, že Duše a hvězdy nikdy neinformují o koncertech, které se konají v kostele. Není to náhoda. Jsem totiž pevně přesvědčen, že koncert nemá v kostele co dělat. Nepatří do něj, z mnoha velice pádných důvodů, a nerespektování tohoto faktu škodí koncertu, umělcům, posluchačům i kostelu.

Tento můj postoj pochopitelně rovněž vede k tomu, že takovéto koncerty ani nevyhledávám. Nicméně poměrně nedávno jsem poprvé (a patrně i naposled) ve svém životě udělal výjimku. A v jistém smyslu jsem rád, že jsem tak učinil. Ne že bych změnil názor – naopak. Moje zkušenost mne v mém názoru jen utvrdila. Ale umožnilo mi to ujasnit si některé věci a já tak mám jasnější představu, proč koncert do kostela nepatří.

Neodbytné otazníky nad sebejistými vykřičníky

 

Michal Semín

Článek PhDr. Pavla Zahradníka přinesl mnohé důležité informace a do té míry, do které jsou pravdivé, jsem mu za ně vděčný. Věděl jsem, že Jana Bobošíková neměla v minulosti problém podporovat požadavky homosexuální lobby a když podpořila svým podpisem Manifestu D.O.S.T. konzervativní postoje k manželství a rodině, byl jsem tím upřímně překvapen. A aby nezůstalo u jediného překvapení, požádala mne, zda by mohla vystoupit na demonstraci, kterou Akce D.O.S.T. svolala proti snaze zavést povinnou sexuální výchovu do škol.[i] Souhlasil jsem a nelitoval jsem. Krátce nato jsme se spolu sešli při panelové diskusi, kdy jsme proti Ondřeji Liškovi, předsedovi militantně multikulturalistické Strany zelených, hájili názor, že islám nepředstavuje pro Evropu i naši společnost žádné obohacení, ale nebezpečí. Setkali jsme se ještě vícekrát a nikdy jsem neodcházel s pocitem, že její sympatie k Akci D.O.S.T. nejsou upřímné. Naopak. Dospěl jsem k závěru, že Jana Bobošíková, stejně jako kdokoli jiný, může svoje názory měnit. K lepšímu. Ne vždy se mnou souhlasila a já s ní, ale rozhovory byly upřímné a zdálo se mi, že přispívají ke stále většímu příklonu Jany Bobošíkové ke konzervativní pravici.

I proto jsem byl zděšen internetovými odkazy, které Dr. Zahradník vydoloval z hlubin internetu. Kéž by něco podobného učinil i na adresu jiných politiků, lovících hlasy v katolickém či konzervativním táboře…

Janě Bobošíkové jsem 12. 10. napsal dopis tohoto znění:

Katolíci a volební blok Hlavu vzhůru!

Jana Bobošíková

Michal Semín ve svém příspěvku, nazvaném „Proč nalézají neomarxisté v boji proti Akci D.O.S.T. stoupence i v katolickém táboře?“, reagoval na některé názory, vyslovené v diskusi pod článkem „Záměrná sprostota nebo nižší inteligence?“ Protože této diskuse jsem se také zúčastnil, pokládám za svou povinnost na článek Michala Semína odpovědět.

Hned na začátku bych chtěl vyslovit nesouhlas s nespravedlivým názvem článku Michala Semína – ve zmíněné diskusi se, pokud vím, nevyskytl žádný „stoupenec“ neomarxistů; tyto stoupence můžeme zato nalézt na kandidátních listinách Hlavu vzhůru! (již byly uvedeny příklady dam Bobošíkové a Volfové, které prý své názory – jak ujišťuje Michal Semín – změnily, ovšem ten, kdo sleduje dosavadní činnost obou političek a krkolomné zvraty, kterých jsou ve svém ušlechtilém boji za získání státního příspěvku schopny, tomu sotva uvěří).

K úvodní dlouhé pasáži o webu Monarchia Catholica (s jehož myšlenkovými východisky se neztotožňuji) bych poznamenal jen tolik, že nesdílím obdiv k úpadkové liberální rakousko-uherské monarchii, přesto však nepochybuji o tom, že i toto úpadkové Rakousko-Uhersko bylo pro katolíka a konzervativce pořád neskonale lepší eventualitou než první republika a slabý „konstituční“ císař František Josef I. lepším vladařem než neblahý Tomáš Apostata, nemluvě již o krvelačném zločinci Edvardu Benešovi. Nesdílím ovšem také „němcožroutskou“ nenávist, která je jedním z motorů činnosti celého klausovského tábora a ke které se bohužel hlásí i někteří „vlastenečtí“ katolíci z tohoto tábora; nepovažuji ji za křesťanskou a pokládám ji za větší nebezpečí než proněmecké články na málo navštěvovaném webu.

Proč nalézají neomarxisté v boji proti Akci D.O.S.T. stoupence i v katolickém táboře?

Michal Semín

V minulých dnech se v diskusi pod článkem „Záměrná sprostota nebo nižší inteligence?“ objevila řada výpadů proti Akci D.O.S.T. Jsme obviňováni z podpory stran či osob, jež údajně rozvrací mravní řád ve společnosti podporou potratů a adopcí dětí homosexuálními páry. Považuji za nutné na tyto závažné výtky reagovat.

Část opozice vůči Akci D.O.S.T. přichází z okruhu přispěvatelů blogu Monarchia Catholica. Jeho šéfredaktor tvrdí, že současný režim je nelegitimní a že je tedy katolíkům přísně zapovězeno účastnit se voleb. Vzhledem k tomu, že svůj vyhraněný postoj nemůže opřít o přímé výroky církevního magisteria, vyvozuje jej z obecnějších zásad sociální nauky Církve. Jsem toho názoru, že mylně. Je pravda, že na současné politické scéně není jediná strana, která by mohla být považována za stranu katolickou, a tedy ani strana, která by důsledně hájila křesťanský mravní řád ve společnosti. Naši kritici na základě této skutečnosti činí jednoduchý závěr: jít k volbám je hřích, protože volbou kterékoli ze stran volíme nelegitimní republikánský režim, liberalismus a mravní rozklad.

Tradiční sociální nauka Církve nic takového neučí. Předkoncilní morální teologové se naopak shodují v tom, že je-li v demokratickém systému, který Církev z principu neodmítá, možnost volby subjektu, který, ač není katolický, hájí základní principy přirozeného mravního řádu, a hrozí-li vítězství stran, jejichž program představuje pro společnost značné nebezpečí, je oprávněné volit ty strany, jež, ač samy v mnoha ohledech nedokonalé, mohou dané škodě zabránit!

Zlato mlčení je někdy třeba obětovat

– Kritika kritiky-

Dosti dlouho se bráním reagovat na nejrůznější fauly, jimiž kritici z různých světa stran útočí proti Akci D.O.S.T. Říká se, psi štěkají, karavana jede dál. A věru není proč znepokojovat se pokřikem kulturní levice a havlistických „elit“. Vyjí-li vzteky, pak to co děláme, děláme patrně dobře. Ostatně, je i kritika, byť třebas ve formě záludného dloubnutí pod žebra, které se patří pokorně naslouchati a napravit na své straně vše, co je křivého. Tak jsem chápal například různé, z konzervativních pozic vedené, výhrady ke strategii, popřípadě tomu či onomu taktickému kroku v působení Akce D.O.S.T. Nicméně, občas se objeví i výpady natolik zlomyslného druhu a směru, že by mlčení k nim nebylo aktem pokory, ale rezignace, zavdalo by podnět k nepodloženým dohadům a mohlo by svést mnohé. K takovým výpadům patří hyperkritika Akce D.O.S.T. obsažená v aktuální agitce „Nech volební lístky doma“ od anonymního autora MC na internetových stránkách nepatřičně nazvaných Monarchia Catholica. Činím tedy zřídkavou výjimku a jako místopředseda Akce D.O.S.T. si dovolím několika větami se ke zmíněným útokům vyjádřit.

Obsahem článku signovaného MC je výzva ke konzervativně orientovaným čtenářům, aby se neúčastnili blížících se parlamentních voleb. Výzva zajisté legitimní a na stránkách, které se prohlašují za monarchistické, více než pochopitelná. Méně pochopitelné už je zdůvodňování tohoto postoje výčtem a kritikou kandidujících stran. Autor či autoři za šifrou MČ by si měli vybrat, zda jim jde o hrdé donkichotské gesto kopající parlamentarismus s rozběhem do zadnice, což nepostrádá půvabu, nebo jen o obyčejnou pragmatickou úvahu, že jim žádná ze stran nevyhovuje, a proto na volby kašlou. Úvahu veskrze všední, kterou letos myslím udělá kde kdo. Úvahu, která mlčky předpokládá, že kdyby přece jen byla nějaká ta strana, která by kritikovi vyhovovala, bylo by rázem správné k volbám jíti a dáti jí svůj hlas. (Podle kontextu stránek Monarchia Catholica soudím, že by se tak stalo, kdyby dostalo možnost kandidovat u nás např. sudetoněmecké krajanské sdružení).