Sexuální a reprodukční práva

Stoupenci potratů a volného sexu užívají termín „sexuální a reprodukční práva“ k obhajobě svých nemorálních postojů a snaží se vnutit své pojetí společnosti. Jejich pojetí uvádí dokument „Charta sexuálnych a reprodukčných práv IPPF“[1], jenž v některých bodech překračuje tuto tématiku, což je ale nepodstatné pro další text tohoto článku. Dokument sice hovoří o právu na život, ale omezuje ho na všechny lidské bytosti, které se narodily, tedy ještě nenarozeným nepřiznává toto právo. Stojí v něm: „Každý má právo svobodně využívat a kontrolovat svůj sexuální a reprodukční život“ (s přiměřeným ohledem na práva druhých) a „Každý má právo na ochranu před vynuceným těhotenstvím, sterilizaci nebo potratem.“ Jinými slovy Společnosti pro plánované rodičovství jde o právo na sex bez omezení a potrat, což je výslovně uvedeno i ve větě: „Všechny ženy mají právo samostatně se rozhodovat o reprodukčních možnostech, včetně možnosti bezpečného potratu.“ Dále pak „Každý má právo na svobodu myšleni a projevu v souvislosti so svým sexuálním a reprodukčním životem;“ jinak řečeno každý může volně šířit uznávání jakýchkoli zvrhlostí, jako jsou sodomie, antikoncepce, potraty, umělé oplodnění. Z „Každý má právo na ochranu před restriktivním výkladem náboženských textů“ vyplývá, že je tu právo na to nebýt obtěžován od druhých např. odkazem na přikázání „Nesesmilníš“ či „Nepožádáš manželsky bližního svého“, neboť to jsou přece restriktivní (tj. omezující) texty. Dokument dále uvádí právo „na přístup k  bezpečným, účinným a přijatelným metodám kontroly porodnosti,“ neboli právo na to, je-li nemajetný, obdržet zdarma antikoncepční prostředky. Dokument dále uvádí právo každého „se rozhodnout, zda využije služby a které metody antikoncepce využije.“

Kostel je „jen“ kostel…

Klasický kůr při pohledu od kněžiště

Možná si někteří z vás všimli, že Duše a hvězdy nikdy neinformují o koncertech, které se konají v kostele. Není to náhoda. Jsem totiž pevně přesvědčen, že koncert nemá v kostele co dělat. Nepatří do něj, z mnoha velice pádných důvodů, a nerespektování tohoto faktu škodí koncertu, umělcům, posluchačům i kostelu.

Tento můj postoj pochopitelně rovněž vede k tomu, že takovéto koncerty ani nevyhledávám. Nicméně poměrně nedávno jsem poprvé (a patrně i naposled) ve svém životě udělal výjimku. A v jistém smyslu jsem rád, že jsem tak učinil. Ne že bych změnil názor – naopak. Moje zkušenost mne v mém názoru jen utvrdila. Ale umožnilo mi to ujasnit si některé věci a já tak mám jasnější představu, proč koncert do kostela nepatří.

O smyslu života

To nejhorší, co může křesťana v sekularizovaném světě potkat, a co ho bohužel velmi často potkává, je podlehnutí prázdnotě a dezorientaci sekulárního ducha, se kterým se neoddělitelně pojí ztráta povědomí o smyslu života. Sekularismus a agnosticismus (o ateismu nemluvě) neznají Boha a tudíž ani smysl života. Nahrazují jej proto různými požitkářskými náhražkami, touhou žít šťastně a kvalitně, případně (dnes už ne tak často) užitečně. Jenže… Co je to šťastný život? Co je to kvalitní život? Co je to užitečný život?

Poustevnická idylka

Doba jako by se kolem nás zbláznila. Mnohým jistě vyhovuje, že rychlé tempo přináší rychlé hračky. Auty počínaje, mobily konče. Vari od nás každý, kdo by chtěl jen na chvilku zastavit zběsilost událostí směřujících neodvratně do zadnice samotného arciďábla. Ticho, samota, šumění nekonečných hvozdů a člověk ponechaný jen sobě, démonům lesa a milosrdenství Božímu.

Kopřivka naskakuje facebookové generaci dítek, jejichž jedinou starostí je počet liků na těchto Bohu nelibých stránkách a dostatečná zásoba pilulí umožňujících sex bezpečně vyhlazující zbytky Evropanů. Čechy nevyjímaje.

Přesto se tato generace pohoršuje nad celibátníky, Církví hamonící majetky, dlouhými sukněmi některých katoliček a nad pedofilním modernistickým klérem.

Svatí košičtí mučedníci

Svatí košičtí mučedníci

Dnes si připomínáme památku svatých košických mučedníků, tří jezuitů umučených v roce 1619 kalvinisty v Košicích: Melichara Grodeckého, Marka Križína a Štěpána Pongrácze.

Nám Čechům i Moravanům jsou velmi blízcí – sv. Melichar Grodecký byl polský šlechtic z Těšínska, který řadu let strávil studiem a duchovní prací v Čechách i na Moravě. Jeho strýcem byl sv. Jan Sarkander. Na Moravě studoval i sv. Štěpán Pongrácz z Maďarska.

Deprese tradicionalistova

„Musíš být dospělý, praktický, musíš zapomenout na svoje naivní romantické představy. Musíš si udělat nějakou školu, musíš něčím být, zařadit se do společnosti, normálně fungovat. Vidíš ty ztracený roky, kdy ses jen flákal (rozuměj – s občasnými přestávkami zkoušel najít klášter, který by tvoje hřivny rozmnožil a ne donutil k odhození), mohl jsi budovat kariéru“

Ech, darmo mluvit. Jak přesvědčit rodiče, kteří bez víry jdou svými životy, že zkušenosti načerpané v těch „ztracených letech“ jsou pro člověka dražší, než celé roky studií na univerzitách, které nedají nic, co by stálo za zmínku? Asi nelze. Jak přesvědčit své kamarády (skuteční přátelé nejsou), že reálnější je pro mne svatý Bruno, svatý Bernard, svatý Ludvík a obyčejný zemánek z 12. století, než baba za přepážkou, která chce platit jakési pojištění, spolupracovníci v práci řešící triviální prdy? Možná snáze, ale přesto si potajmu budou šeptat něco o cvokovi.

Nikdy neříkejte, že něco nejde…

William Wilberforce (1759-1833)

Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:

„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“

Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily.

Díky Rusku za jeho veto!

Vlajka Sýrie

Ve včerejším Rozhlédnutí jsem se zapomněl zmínit o nebezpečně se vyvíjejí situaci v Sýrii. Boje v zemi se stupňují a roste i mezinárodní tlak na svržení syrské vlády. Nicméně pokus OSN přijmout rezoluci vyzývající k odstoupení Bašára al-Asada neprošel přes veto Ruska a Číny. USA a s nimi spojené země teď samozřejmě zuří a křičí něco o ochraně civilistů. Nikoho inteligentního tím dnes už ale nezmatou…

Někdy to tak vyjde

Připadá mi kouzelné, jak náhoda (nebo snad Prozřetelnost Boží) načasovala sérii kázání sv. Jana Marii Vianneyho, kterou zde zveřejňuji. Těžko by se našla vhodnější doba ke zveřejnění kázání O pomluvě, po kterém mimochodem bude jako další následovat kázání o lehkovážném posuzování bližního. Inu, někdy to tak vyjde.

Je smutné v této době sledovat, jak se rozliční křesťanští politici okolo sporu David – Kmentová, politici mladí i staří, hezky navzájem očerňují a pomlouvají. A bohužel nejen politici. Nebo se najdou i jiné příklady, zrovna před chvílí jsem jeden zmínil na Aktualitách. Nevím, je-li za tím odosobnění internetu, či jakési prokletí doby, ale skutečně to vypadá, jako by téměř všichni lidé úplně zapomněli, že pomluva a nactiutrhání jsou těžké hříchy a křesťanovi nesluší.

Patos

„Píšeš moc pateticky,“ vytkla mi jedna kritická čtenářka mých výplodů. „Tak pateticky, že patos zastírá sdělení,“ pokračovala.

„Píšeš hloupě, píšeš jako malé děcko, píšeš příšerně!“ To všechno bych dokázal snést a přijmout. Proč ne, když si to koneckonců sám myslím. Ale patos? Proč zrovna patos? Cožpak se stesk po starém světě, který vinou mé melancholické povahy přepadává duši tak často, dá nazvat patosem? Jak přenést na papír tu touhu po době, kdy věci, lidé, stavy měli svůj řád a směřovali k přesně určenému cíli? Vždycky z toho vyjde patetické blábolení literární nuly, která nedokáže uchopit myšlenku tak, aby si čtenář nevzpomněl na x jiných, daleko lepších pisatelů, jimiž byla uchopena lépe a obratněji. Literární nula se tak stává nulou plagiátorskou a klesá ještě hlouběji do pomyslného bahna brakoidních smyšlenek a komických obratů.