Až příliš slušný pro Nobelovu cenu

Když objevíte příčinu celé obrovské skupiny poruch a nemocí a založíte nový lékařský obor, když dáte světu nové lékařské procedury a postupy, se kterými se bude ještě dvacet let po vaší smrti setkávat prakticky každý člověk civilizovaného světa,  je nanejvýš logické očekávat, že vám to vynese Nobelovu cenu za medicínu. A většinou to tak i funguje.

Nicméně dnes bych vám rád připomněl muže, který se z toho pravidla vymyká. Který tohle všechno dokázal, nicméně Nobelovu cenu nikdy nedostal z důvodu, který je tak obskurní, že by byl k smíchu, kdyby nebyl k pláči. Ten geniální lékař, který zemřel přesně před 20 lety, nedostal Nobelovu cenu, protože byl lepším člověkem než jeho kolegové. Byl prostě příliš slušný, příliš čestný a pouštěl si moc pusu a pero na špacír.

Zemřel kardinál Glemp

Józef kardinál Glemp

Včera ve věku 83 let podlehl rakovině plic Józef kardinál Glemp, emeritní arcibiskup hnězdensko-varšavský, primas Polska v letech 1983-2009.

Život jej přivedl do čela polské katolické církve v nelehké době a jako nástupce opravdu velikého předchůdce, kardinála Wyszyńského. Nakolik dobře se této role zhostil, je předmětem sporů. Mnoho lidí se domnívá, že byl příliš ústupný a slabý, že přespříliš ochotně vyjednával s komunistickou vládou a potíral kněze, kteří byli méně kompromisní než on.

Další ale oceňují jeho vyjednávací schopnosti a fakt, že se mu podařilo uchránit Polsko před velkým krveprolitím.

Cordatus Bohemus Stanislav Vydra

Stanislav Vydra

Předevčírem uplynulo 271 let od narození Stanislava Vydry. Nejde tedy o žádné kulaté výročí, nicméně proč se nedozvědět více o tomto českém vlastenci 18. století? Tak jsem se do věci vložil a začal pátrat. Prvním zdrojem informací je v dnešní době samozřejmě wikipedie.

S jistým překvapením jsem však zjistil, že o něm v několika řádcích uvádí pouze základní životopisná data. Z díla pouze práce matematické. A především: mezi národní buditele ho nezařazuje. Ani heslo České národní obrození se o něm nezmiňuje. Přitom pro první generaci je jeho vlastenecký význam nesporný. Co tedy o něm wikipedie uvádí?

Stanislav Vydra (13. listopadu 1741, Hradec Králové – 3. prosince 1804, Praha) byl kněz, český vysokoškolský profesor, matematik.
V roce 1757 vstoupil do jezuitského řádu. V letech 1762–1764 studoval filozofii a matematiku na pražské univerzitě.
Od roku 1765 učil v Jičíně. V letech 1771 až 1772 farářem ve Vilémově. Roku 1772 byl jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě, v letech 1789 až 1799 byl děkanem filozofické fakulty a od roku 1800 rektorem univerzity.
Roku 1803 oslepl a rok na to zemřel.

(Pozn.: kupodivu německá verze je obsažnější).

Don Kichot nebo Jan Křtitel?

JUDr. Jiří Karas

Nejen věci, ale i myšlenky mají svá tajemství. Nikdo nevysvětlí, proč člověka napadají právě tyto a ne jiné. Ani já nevím, proč se mi u příležitosti 70. narozenin mého přítele Dr. Jiřího Karase přímo vnucuje srovnání těchto dvou postav.

Mají vůbec něco společného? Vnějškově prakticky nic. První je literární fikcí slavného Cervantese z úsvitu novověku, druhý historickou osobou proroka a náboženského reformátora Kristových časů. Jaká tady může být mezi oběma souvislost?

Jedna tu je. Oba byli osamělými bojovníky proti zlu. V tom dalším už jakákoliv myslitelná podobnost mizí. Don Kichot válčil mečem proti vyfantazírovanému a iluzornímu nepříteli, zatímco Jan Křtitel se statečně ozýval slovem proti konkrétním špatnostem, páchaným konkrétními lidmi – a nešetřil přitom ani korunované hlavy, což ho stálo život.

Josef Toufar: 672 hodin mučednictví Kristova služebníka

Josef Toufar

O osobě, jejíž 110. výročí narození si dnes připomínáme, platí ona Kristova slova velebení Otci, který skryl veškeré své věci před moudrými a rozumnými, ale zjevil je maličkým (srov. Lk 10,21). Kněz Josef Toufar, který zemřel za nejhoršího pronásledování Katolické církve v Československu, byl v první řadě prototypem obyčejného venkovského faráře, který žil svým navenek prostým duchovním životem, staral se o svěřené stádo a nenamlouval si, že by se mohlo v takové malé vesničce, jakou byla Číhošť, stát něco tak obdivuhodného pro lidské oči, jako zázrak hýbajícího se kříže, který se pak již nikdy po této události nenarovnal.

Podobně jako většina mladých mužů, kteří pocházeli z nuzných poměrů, se dal na cestu ke kněžství až poměrně pozdě, ve 33 letech. Důvodem tohoto pozdního povolání byl především pocit zodpovědnosti vůči své vlastní rodině (byl čtvrté z pěti dětí) a hospodářství, na kterém již od útlého věku pracoval. Již ve chvíli svého kněžského svěcení si byl hluboce vědom společenské i duchovní krize národa: v Evropě zuřila válka a české národy upadly v (ne)milost pohlavárů Třetí říše. Nikdo však ještě netušil, že to nejhorší přijde teprve po válce a že mnoho kněží bude přinuceno položit za svou víru život stejně, jako tomu bylo u mexických mučedníků.

Život mezi torpédy a písničkou

Rytíř Georg von Trapp

V dalším díle našeho nepravidelného seriálu o  významných katolických vojácích habsburské monarchie se přemístíme na moře, konkrétně k Jaderskému moři na počátku dvacátého století.

Korvetní kapitán Georg Ludwig Ritter von Trapp, nejúspěšnější ponorkový velitel rakousko–uherského námořnictva, se narodil 4. dubna 1880 v Zadaru, tehdy části rakousko–uherské monarchie, coby manželský  syn  v rodině fregatního kapitána Augusta Trappa, námořního důstojníka, který byl za své zásluhy povýšen do nižšího rytířského stavu s titulem Ritter v roce 1876.

Jeho tatínek záhy po narození svého syna v roce 1884 zemřel, Georg  von Trapp však kráčel v jeho stopách a podporován svou matkou Hedwig, rozenou Weplerovou, vstoupil na námořní akademii c.k. Maríny ve Fiume, kde po čtyřech letech a jedné závěrečné školní plavbě kolem světa získal hodnost praporčíka.

Celým srdcem z lásky ke kněžím

Socha A. Šuránka v Ostrožské Lhotě

Právě dnes uplynulo 110 let od narození jednoho z nejvýraznějších kněží moravské katolické církve. Byl to obětavý a věrný služebník církve svaté, v čemž se dá krásně vyjádřit ono latinské Verba movent, exempla trahunt (slova hýbají, příklady táhnou). Všechny čtyři známky pěšáka pravé Kristovi církve totiž v sobě celých osmdesát let svého života žil a naplňoval služebník Boží pater Antonín Šuránek (1902-1982), dlouholetý spirituál kněžského semináře, vězeň internačního tábora v Želivě, básník, vytrvalý zpovědník, ale také nejspíš i jeden z tajných biskupů (tuto informaci se doposud přes snahu mnoha historiků nepodařilo potvrdit, avšak ani vyvrátit).

Antonín Šuránek (podobně jako třeba spisovatel Jan Zábrana) měl od Boha dáno, že se narodil v den svátku Božího těla a to právě ve chvíli, kdy kněz pozvedl monstranci u oltáříku před jejich domem v Ostrožské Lhotě. Tato neočekávaná radost zjevně již dopředu ukázala, jaké bude jeho směřování. Když malý Tonek nastoupil do školy, umřela mu maminka, když byly vykonány všechny pohřební obřady, vzal ho i zbylé sourozence jejich nejstarší bratr Francek k bočnímu oltáři se soškou Panny Marie a řekl: „Toto budú včil naši maměnka.“ Jejich otec Martin se zanedlouho podruhé oženil, ale jeho nové ženě již nejspíš mladý Tonek nikdy nevěnoval takovou úctu, jako své mamince, zvláště kvůli tomu, že právě ona se záští pohlížela na jeho studia na gymnáziu v Uherském Hradišti, která výrazně zatěžovala rodinný rozpočet – zvláště v době, kdy v Evropě zuřila válka.

Farář Titanicu

Otec Thomas Byles

„Je mojí povinností setrvat na lodi, dokud jsou na ní duše, které potřebují mé služby.“

Včera uplynulo 100 let od potopení Titanicu. Tato katastrofa, která stála život více než 1500 lidí, nám i dnes může poskytnout spoustu poučení. Těch negativních, o nezodpovědnosti, chamtivosti a zbabělosti, ale i pozitivních, o obrovské odvaze, smyslu pro povinnost a hrdinství.

Využijme tedy příležitosti tohoto výročí a připomeňme si jednoho z hrdinů té tragické noci, otce Thomase Bylese, který odmítl místo v záchranném člunu a zahynul s lodí, když do poslední chvíle sloužil těm, kteří z ní nemohli uniknout.

Vzpomínka na krále Moravy

Dnes si připomínáme 375. výročí úmrtí Františka kardinála z Ditrichštejna (1570-1636), biskupa olomouckého, předního rádce čtyř habsburských panovníků a hlavního architekta rekatolizace Moravy. Pro své suverénní postavení na Moravě byl dokonce nazýván králem z Kroměříže, či králem moravským…

Není asi překvapením, že česká veřejnost, zpracovaná komunistickým a postkomunistickým školstvím, nedokáže dostatečně ocenit tuto velkou a fantastickou osobnost. V obecném povědomí je vnímán (pakliže vůbec uvízl v paměti) jako „ten zlý“, protože rekatolizátor samozřejmě ani nemůže být jiný.

Statečný svědek Kristův

Kardinál Wyszyński

„Lidé říkají, že čas jsou peníze, ale já vám říkám, že čas je láska.“ Tato slova řekl polský primas a kardinál Stefan Wyszyński, terciář řádu sv. Františka, od jehož smrti zítra uplyne třicet let. Láska ovšem zahrnuje i neúnavné úsilí o spásu duší, což si často žádá projevit odvahu tváří v tvář zlu a nekapitulovat před ním i za cenu osobních obětí. Že toto bylo kardinálu Stefanovi jasné, o tom vypovídá celý jeho život.

Narodil se ve vesnici Źuźela nad Bugiem na východě Polska. Pocházel ze starobylého selského rodu, u něhož v 19. stol. došlo k rozkolu. Zatímco jedna větev, z níž vzešel pozdější kardinál primas, se hlásila k polské národnosti a aktivně podporovala všechny vlastenecké iniciativy, druhá větev se přidala k Rusům a vydala ze sebe pozdějšího nechvalně známého generálního prokurátora Stalinovy éry téhož jména.