EU a děti

David Hibsch

Zlo se vždy tváří jako dobro. Kdyby se tvářilo jinak, nebyla by po něm poptávka a ono se musí umět prodat. Jedním z institucionalizovaných zel je současná Evropská unie. Někteří namítnou, že jde o tvrzení poněkud přehnané, vždyť nám přece dávají peníze, dotují nás a bdí nad naším klidným spánkem. To je zásadním omyl a zároveň důkaz, že když zlo dobře zabalíte, mnoho lidí uvěří, že ona věc musí přeci být dobrá.

V současné podobě Evropské unie jde však o mnohem více než jen o peníze. Vždyť na určitých úrovních je oněch potištěných papírků přímo nadbytek. Jimi si Vás jen kupují. Teprve až bude pozdě, pochopíte, jak cynicky jste byli podvedeni. Jenže ono bude pozdě a vy budete bezmocní. Evropské unii jde především o budoucnost, takže jde rovněž o Vaše děti. Ideoinstituce EU přímo či nepřímo podporují určité skupiny lidí, a tito lidé mají zájem o Vaše děti.

Rusko může zakázat adopce do Belgie

„Společnost, která oficiálně upřednostňuje vraždění dětí, je nezdravá.“ (prohlášení ruských poslanců)

Četní ruští poslanci, úředníci i obhájci lidských práv požadují zákaz adopcí ruských dětí do Belgie. Důvodem je pro ně fakt, že Belgie nedávno schválila euthanasii u dětí bez omezení věku (která pochopitelně v některých případech ani nevyžaduje informovaný souhlas dotčeného dítěte), z kteréhožto důvodu už nelze tuto zemi považovat za dostatečně bezpečnou, zejména pak v případě dětí nějak postižených.

Zmíněné požadavky mají poměrně slušnou šanci na úspěch, neboť Rusko je ve věci ochrany dětí velmi konzistentní a dlouhodobě se snaží dbát na to, aby u dětí adoptovaných do zahraničí existovaly záruky příznivých životních podmínek, a jeho politika v posledních letech poskytuje pro takový zákaz vícero precedentů:

Křesťanský volič a národní demokraté

David Hibsch

V minulých týdnech na naší politické scéně vykrystalizovala nová euroskeptická strana NE Bruselu – Národní demokracie (ND). I když spíše by se dalo říci staronová, neboť jde o následovnici (převtělení) strany Právo a spravedlnost. Změnila však nejen jméno, ale i vedení, vystupování a (částečně) i ideologii, takže je spíše stranou novou, než jen trochu pozměněnou. Klíčová otázka zní: Máme se my, konzervativní/křesťanští euroskeptici, z toho radovat?

Konzervativní euroskeptičtí voliči mají již dlouho jeden zásadní problém – nemají v eurovolbách koho volit. Přitom dnes, po tom, co „eurooptimistické“ strany předvedly za ukrajinské krize, se potřeba přijatelné euroskeptické strany jeví čím dál naléhavější, neboť eurohujerismus je, jak nám teď bylo názorně oddemonstrováno, neoddělitelně spojen s politikou, kterou slušný člověk podporovat nemůže.

Nová strana by snad mohla být zvažovatelnou alternativou, nicméně není to tak jednoduché, protože nový subjekt má přes svá velká pozitiva (program, někteří kandidáti do Europarlamentu) i četné a velké slabiny, které se nedají jen tak přehlédnout…

To nejdůležitější v roce 2014

Jiří Dienstbier ml.

Stojíme na začátku nového roku a přihlížíme formování nové vlády. Vyhlídky jsou neradostné – navrhovaná podoba vlády vypadá příšerně, nás katolíky v ní (a vlastně ani v Parlamentu) fakticky nikdo nezastupuje a ty nejdůležitější posty obsazují ti nejhorší možní lidé…

Má-li tento rok přinést vůbec něco dobrého, je zapotřebí, aby křesťanští voliči konečně začali věnovat pozornost tomu, co politici dělají (a především ti, co se tváří, že zastupují křesťanské hodnoty). Aby si ujasnili, co je důležité, aby aktivně tlačili politiky a média, aby v těch důležitých věcech podporovali a prosazovali ta správná rozhodnutí. A aby už nikdy a za žádných okolností nevolili ty zákonodárce, co je zklamou.

Neodbytné otazníky nad sebejistými vykřičníky

 

Michal Semín

Článek PhDr. Pavla Zahradníka přinesl mnohé důležité informace a do té míry, do které jsou pravdivé, jsem mu za ně vděčný. Věděl jsem, že Jana Bobošíková neměla v minulosti problém podporovat požadavky homosexuální lobby a když podpořila svým podpisem Manifestu D.O.S.T. konzervativní postoje k manželství a rodině, byl jsem tím upřímně překvapen. A aby nezůstalo u jediného překvapení, požádala mne, zda by mohla vystoupit na demonstraci, kterou Akce D.O.S.T. svolala proti snaze zavést povinnou sexuální výchovu do škol.[i] Souhlasil jsem a nelitoval jsem. Krátce nato jsme se spolu sešli při panelové diskusi, kdy jsme proti Ondřeji Liškovi, předsedovi militantně multikulturalistické Strany zelených, hájili názor, že islám nepředstavuje pro Evropu i naši společnost žádné obohacení, ale nebezpečí. Setkali jsme se ještě vícekrát a nikdy jsem neodcházel s pocitem, že její sympatie k Akci D.O.S.T. nejsou upřímné. Naopak. Dospěl jsem k závěru, že Jana Bobošíková, stejně jako kdokoli jiný, může svoje názory měnit. K lepšímu. Ne vždy se mnou souhlasila a já s ní, ale rozhovory byly upřímné a zdálo se mi, že přispívají ke stále většímu příklonu Jany Bobošíkové ke konzervativní pravici.

I proto jsem byl zděšen internetovými odkazy, které Dr. Zahradník vydoloval z hlubin internetu. Kéž by něco podobného učinil i na adresu jiných politiků, lovících hlasy v katolickém či konzervativním táboře…

Janě Bobošíkové jsem 12. 10. napsal dopis tohoto znění:

Jana Bobošíková, volební blok Hlavu vzhůru! a propagace sodomie

Na stránkách internetového časopisu „Duše a hvězdy“ se v minulých dnech rozpoutala diskuse o tom, jaký vztah mohou katoličtí voliči zaujmout k volebnímu bloku Hlavu vzhůru! a jeho vůdkyni Janě Bobošíkové. Na diskusi reagoval Michal Semín článkem s poněkud zavádějícím názvem „Proč nalézají neomarxisté v boji proti Akci D.O.S.T. stoupence i v katolickém táboře?“, zveřejněném dne 8. října, a na něj jsem opět odpověděl já článkem „Katolíci a volební blok Hlavu vzhůru!“, publikovaném o den později; i po zveřejnění tohoto článku ovšem následovala čilá diskuse. Protože v článcích i diskusi se jako opakující se motiv objevuje vztah vůdkyně tohoto volebního bloku ke klíčovému momentu dnešní ofenzívy neomarxismu, jakým je propagace sodomie a její násilné šíření po celém západním světě, není snad neužitečné věnovat se tomuto problému trochu zevrubněji.

Jana Bobošíková hraje, jak známo, v této agresi neomarxismu již více let nikoli zanedbatelnou roli. V roce 2008 si tato politička i její manžel vydělávali na svůj denní chléb prací v Evropském parlamentu, kde byla Jana Bobošíková poslankyní a její manžel jejím asistentem. Na návštěvu Evropského parlamentu, jež se měla konat v následujícím roce 2009, se tehdy politička rozhodla pozvat do Štrasburku absolutního vítěze sodomitské soutěže Gay Stars, pana Davida Novotného. Vyhlášení vítězů v mnoha kategoriích Gay Stars, které proběhlo 14. října 2008 v Praze v klubu Solidní nejistota, Jana Bobošíková zaštiťovala spolu s tehdejším vůdcem české sodomitské komunity Mgr. Jiřím Hromadou a celkovému vítězi předala sošku; akce se zúčastnila i další populární postava neomarxistické revoluce, dnes již pozapomenutá ministryně Džamila Stehlíková. Krátký proslov Jany Bobošíkové, který při té příležitosti pronesla, obsahující několik obvyklých myšlenek o toleranci a respektu, si čtenář, který se zajímá o aktivity sexuálních deviantů, může poslechnout (a samotnou poslankyni si prohlédnout) přímo na stránkách Jany Bobošíkové,¹⁾ která se zjevně za tuto svou činnost dodnes nijak nestydí, ale také na stránkách Youtube.²⁾  Je třeba přiznat, že vítěznému „gayovi“ roku 2008, jenž se stal později známým jako organizátor soutěže Muž roku, zůstala Jana Bobošíková dodnes věrnou a ještě 26. února letošního roku se (spolu s novou hvězdou české politiky, Tomiem Okamurou) zúčastnila v pražském hotelu Majestic oslavy jeho třiatřicátých narozenin.³⁾

Proč nalézají neomarxisté v boji proti Akci D.O.S.T. stoupence i v katolickém táboře?

Michal Semín

V minulých dnech se v diskusi pod článkem „Záměrná sprostota nebo nižší inteligence?“ objevila řada výpadů proti Akci D.O.S.T. Jsme obviňováni z podpory stran či osob, jež údajně rozvrací mravní řád ve společnosti podporou potratů a adopcí dětí homosexuálními páry. Považuji za nutné na tyto závažné výtky reagovat.

Část opozice vůči Akci D.O.S.T. přichází z okruhu přispěvatelů blogu Monarchia Catholica. Jeho šéfredaktor tvrdí, že současný režim je nelegitimní a že je tedy katolíkům přísně zapovězeno účastnit se voleb. Vzhledem k tomu, že svůj vyhraněný postoj nemůže opřít o přímé výroky církevního magisteria, vyvozuje jej z obecnějších zásad sociální nauky Církve. Jsem toho názoru, že mylně. Je pravda, že na současné politické scéně není jediná strana, která by mohla být považována za stranu katolickou, a tedy ani strana, která by důsledně hájila křesťanský mravní řád ve společnosti. Naši kritici na základě této skutečnosti činí jednoduchý závěr: jít k volbám je hřích, protože volbou kterékoli ze stran volíme nelegitimní republikánský režim, liberalismus a mravní rozklad.

Tradiční sociální nauka Církve nic takového neučí. Předkoncilní morální teologové se naopak shodují v tom, že je-li v demokratickém systému, který Církev z principu neodmítá, možnost volby subjektu, který, ač není katolický, hájí základní principy přirozeného mravního řádu, a hrozí-li vítězství stran, jejichž program představuje pro společnost značné nebezpečí, je oprávněné volit ty strany, jež, ač samy v mnoha ohledech nedokonalé, mohou dané škodě zabránit!

Akce D.O.S.T. znovu k událostem ve Francii

Již půl roku probíhají po celé Francii veřejné protesty proti přijetí zákona, který přiznává homosexuálním svazkům status manželství, včetně práva na adopci dětí. Návrhu zákona nepředcházela potřebná společenská diskuse a prosazen byl proti vůli většiny občanů. Protestní demonstrace v ulicích francouzských měst (pařížské demonstrace se účastnil milion protestujících!) vláda tvrdě potlačuje a to za použití nejhrubšího policejního násilí.

Starostové francouzských měst odmítající „oddávat“ stejnopohlavní páry čelí tvrdému trestnímu stíhání a za pouhé nošení trička s vyobrazením normální rodiny, které se stalo rozšířenou formou pokojného protestu, jsou lidé policií na ulicích zadržováni a perzekvováni. Mladý demonstrant Nicolas Busse byl za to dokonce odsouzen k několikaměsíčnímu vězení. Historik a spisovatel Dominigue Venner byl arogancí státní moci dohnán až k „palachovské“ sebevraždě.

Francouzské vládě je však mínění veřejnosti, včetně jejích voličů, zjevně zcela lhostejné.  Jejím cílem je prosadit a udržet homosexualistickou agendu za každou cenu, i za cenu ztráty popularity, bombardování demonstrantů slzným plynem či střelby gumovými projektily.

Na programu je katolická kontrarevoluce

Dr. Radomír Malý

Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí „Tradice, rodina, vlastnictví“ Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.

Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem „svobodné volby“ a „lidských práv“. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od  protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase.

Francie: Proti policejnímu státu už i policisté

„Pendrek“ Hollande

Ve světě i ve Francii samotné roste odpor proti praktikám policejního státu, které zavádí prezident Hollande za účelem potlačení politických oponentů, především pak odpůrců sodomitských svazků a s nimi související legislativy.

K mezinárodním protestům, kterým dominuje především prohlášení 24 členů Parlamentního shromáždění Rady Evropy (více ZDE), a protestům statisíců prostých Francouzů se už přidávají i otevřené projevy nesouhlasu ze strany samotných policistů, kteří odmítají být Hollandeho „politickou policií“ a pronásledovat lidi i jen pro čistě pokojné vyjádření nesouhlasu s Hollandeho prosodomitskou politikou (jako je například nošení trička se symbolem tradiční rodiny).