Podzimní

Jak miluji ten melancholický listopad! Listy z buků dávno kryjí promrzávající zem, růžence jeřabin krášlí své nositele. Jako by i sama příroda se připojila k měsíci, kdy zbožné duše prosí za zemřelé a touží jim ukrátit tresty, které musí zakoušet v plamenech očistcových. Vše před zimou oslavuje svého Stvořitele. Avšak běda! Procházíme se městy hluchých a slepých, kteří nevidí za letícím dravcem Boží ruku, která mu dala křídla, nevidí za stébly trávy serafy pějící k chvále Nejvyššího. Ubohé, prázdné duše nekřtěných toužící jen po naplnění tělesnosti, vybírající si z koláčů duchovních nauk jen takové, které rezonují s proměnlivou letorou. Jak prázdný je život bez Boha!

Hřbitůvky nejposlednější vesničky Vysočiny zaplaví chvojí, ty prodloužené ruce prastarých velikánů šepotajících svou modlitbu za větru prohánějícího se temnou nocí. Lucerničky svíček jako by vlastní křehkostí připomínaly každému z příchozích vlastní pomíjivost a nicotu. „Prach jsi, červíčku Jakubův, a v prach se brzy obrátíš. Jak jsi připraven na své setkání se Spravedlností a Milosrdenstvím?“ Jen nemnozí totiž vcházejí úzkou branou do věčné blaženosti, dalekého zeleného kraje Božích věrných. Duše hříšníků padají do pekelných muk stejně snadno, jako list z javoru.

Modleme se za naše pronásledované bratry

Asia Bibi

Na konci Adventu, jakož i o samotných Vánocích, bychom neměli zapomínat na naše bratry a sestry, kteří ve svých zeních čelí systematickému pronásledování a nemohou Vánoce svobodně slavit, protože třeba ani nemají kněze a shromáždit se ke společné modlitbě pro ně znamená riskovat život.

Modleme se za ně, aby vytrvali ve své víře a aby se jim vyhnulo zbytečné utrpení. A opravdu vážně se zamysleme nad tím, jak bychom jim mohli pomoci a jak přinutit naše drahé (to není ironie, jsou opravdu velmi drazí), líné a neschopné politiky, aby i oni, tento stát a nadstátní spolky, jichž je ČR členem, také započali něco dělat.

Církevní kalendář (O tridentské mši svaté XI)

Stránka ze středověkého lit. kalendáře

Po čtvrté části výkladu mše svaté podle tridentského ritu jsme učinili jakýsi oddech při sledování její dynamiky a zařadili jsme výklad o paramentech a o bohoslužebných nádobách. Tento oddech ve výkladu oddělil už dokončený výklad bohoslužby katechumenů od nastávajícího výkladu bohoslužby oběti a v něm jsme naznačili, že někdy později bude vyložena i struktura církevního roku (církevní kalendář) odpovídající tridentskému ritu. To činíme tentokrát a zařadili jsme tedy jakýsi další oddech, právě mezi mešní kánon a – v širším slova smyslu – svaté přijímání.

Církevní kalendář není nějaká zcela univerzální organizace roku. Abychom ukázali, kam až rozdílnost může jít (a je přípustná), poznamenejme, že např. církevní kalendář odpovídající arménskému ritu (přijatý s tímto ritem i do sjednocené arménsko-katolické církve) přiřazuje sice význačným svátkům jakási pevná data, ale s výjimkou Vánoc nechává každý jednotlivý rok takové datum „zaokrouhlit“ na nejbližší neděli, takže na příklad svátek Nanebevzetí Panny Marie, kterému je přiřazeno datum 15. srpna jako v latinských ritech, se dle polohy neděle slaví mezi 12. až 18. srpnem. Nadto tentýž kalendář dělí církevní rok na čtyři období, a to adventní spolu s vánočním, velikonoční, období od Nanebevzetí Panny Marie a období od Povýšení svatého Kříže. Jiným příkladem je milánský ritus (tedy jeden z latinských ritů), jehož advent má ne čtyři, ale šest nedělí a jehož církevní rok se dělí (nebo alespoň do koncilní reformy dělil) na „zimní část“, začínající první adventní nedělí, a „letní část“, začínající přibližně po čtení proroctví při liturgii velikonoční vigilie.

Jak vypravovat dětem o Pánu Ježíši? (Společně k Bohu XIII)

Je druhá neděle adventní. V kostele zní příslib, že už brzo vypučí ratolest z kořene Jesse, že už brzo budou vánoce. A doma se vybalují z krabic jesličky. A s jesličkami se vyrojí dětské otázky: „Mami, co to je, kdo je to?“ „Teď,“ řekneš si. „Je vhodná doba začít dětem vypravovat o Pánu Ježíši.“

Už jsme si řekli, že o Pánu Ježíši se nejlíp mluví, až když děti mají vštípenou představu dobrého Boha Otce, když se naučily mít nebeského Otce rády. Samozřejmě, kde je víc dětí různého věku, tam se toto pořadí nějak přísně zachovávat nedá. Děti pochytnou dnes to a zítra ono, ale rodiče musí vědět, jaké je to správné pořadí, aby doplnili a ujednotili mozaiku různých dojmů.

Advent v rodině (Společně k Bohu XII)

Žádné období roku není tak příhodné, aby se rodina navzájem sblížila, srostla, jako doba adventní a vánoční. Kolik je tu příležitostí ke sblížení členů rodiny, k projevu lásky, dávání radosti. V těch dnech Bůh přichází na svět, a víc, chce přijít do našich rodin. My se máme na tuto návštěvu připravovat a těšit, máme mu ji umožnit.

Ale ne všechny rodiny prožívají advent tak krásně. Není to zaviněno jen náboženskou lhostejností. Překážky bývají i v těch rodinách, kde se na vánoční chystání vynaloží mnoho úsilí a námahy.

Vánoční radost, co to je? „No přece, aby děti dostaly všechny dárky, co si přejí,“ řekne tatínek. A maminka? „No přece, aby bylo napečeno hodně cukroví, aby se mi povedla vánočka, aby kapr na štědrý večer byl akorát a krocan na Hod Boží se jen rozsejpal. A také musí být každý hadřík v domě vypraný, každý kout vysmejčený.“

Očekávání Mesiáše

Slovo advent pochází z latinského adventus, které znamená příchod – očekávání příchodu Spasitele na svět. Advent nám přivádí na mysl všechny přípravy lidstva na první pří-chod Mesiáše – Ježíše Krista. Ovšem objektivním významem adventu je i druhý Kristův příchod v soudný den, na který bychom měli, resp. máme, být připraveni.

Ticho

Ve čtvrté adventní neděli se společně s básněmi Ney Marie Brkičové a Václava Renče zamyslíme nad tím, zda jsme během adventní doby svá srdce dokázali udržet u Boha a Jeho záležitostí, nebo spíše u lpění na tomto světe a ve vězení jeho osidel.

Adventní

Básně k druhé neděli adventní napsala Nea Marie Brkičová.

První sníh

V první adventní neděli Vám opět přinášíme básně manželů Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové, ve kterých znovu pozorujeme tematickou spřízněnost  jejich tvorby a výjimečný cit pro zachycení kouzla krajiny a ročních období. Je zajímavé sledovat kontrast v atmosféře obou básní, zvláště při vědomí, že to byla Suzanne, kdo si na ostré zimy v Čechách  špatně zvykal a snášel je s melancholií a zármutkem. Naopak Bohuslav Reynek byl na drsné přírodní podmínky zimní Vysočiny zvyklý a nepředstavovaly pro něj žádnou mimořádnou změnu.

V zajetí symbolů aneb malé adventní zamyšlení s Chestertonem

Nastala doba adventní, což pro obchodníky znamená, že jsou Vánoce v plném proudu.