Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

01/10/2013

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Apoštolská tradice (4): Učitelský úřad církve o tradici

24/09/2013

Některé výroky učitelského úřadu byly již uvedeny výše, ale je užitečné uvést ještě tyto doklady o tom, jak církev vždy přijímala apoštolské tradice.

Sv. Štěpán I. (kolem roku 255) odmítl znovu křtít ty, kdo již byli pokřtěni heretiky, a použil přitom formulace „ať není nic nového zaváděno, leč co bylo předáno“[i].

Koncil chalcedonský (pátý ekumenický) v roce 451 svoje učení o dvojí přirozenosti Kristově začíná slovy „následujíc tudíž svaté otce“[ii]. II. sněm konstantinopolský v roce 553 vyznává víru danou Ježíšem Kristem svatým apoštolům, kterou tito hlásali v celém světě, „jak ji svatí otcové vyznávali a vykládali a předali svatým církvím a především, na které se shodly čtyři svaté sněmy“[iii].

Koncil lateránský v roce 649 vydává proti bludařům kánony zejména ohledně Trojice, vtělení; třináct z nich je uvedeno slovy: „Jestliže někdo podle svatých otců nevyznává[iv] …“, jiný pak odsuzuje toho, kdo podle zločinných heretiků proti učení otců vyznává jejich blud[v]. Kánon 17 odsuzuje toho, kdo podle svatých otců nevyzná jednotlivě a podle pravdy všechno, co je předáno a prohlašováno svatou, katolickou a apoštolskou církví Boží.[vi] Číst zbytek příspěvku »


Apoštolská tradice (3): Církevní otcové o tradici

16/09/2013

V dalším uvádím řadu citátů ve zhruba chronologickém pořadí ze spisů církevních otců týkajících se přímo nebo nepřímo tradice. Nejvýznamnější z nich pocházejí od sv. Vincence Lerinského z jeho Commonitoria.

Eusebius ve svém spise Historie církevní (3, 3, 9) zmiňuje Papiáše, který ve svém dnes již nezachovaném spise „vyznává, že známosti apoštolského učení od těch získal, kteří je svýma ušima slýchali: Aristióna a pak Jana presbytera, že sám slýchával, a pročež také častou zmínku o nich čině, jejich učení do svého výkladu vložil.“ Eusebius dále uvádí, že „Papiáš v tom svém výkladu i jiné věci poznamenal, jakoby je od starých lidí byl slýchal“.

V 3, 36, 4 zmiňuje, jak sv. Ignác, když byl s vojáky na cestě do Říma, církve v každém městě napomínal, aby se vystříhaly kacířství a „podání apoštolského stále se přidrželi“.

V 4, 8 píše o Hegesippovi, který „výklady upřímného a neporušeného učení apoštolského ve svých paterých knihách velmi prostě sepsané poznamenal“.

Na jiném místě (4, 21) zmiňuje slovutné muže v církvi, zvláště „Irenea, kteří byli těch časů živi, jejichž prací a bedlivostí zdravý smysl pravé víry a čistého učení apoštolského, v knihách jejich poznamenaný, až do tohoto dne zachován jest.“ V 5,23 líčí, jaká byla kolem roku 190 rozepře ohledně slavení velikonoc, kdy se lišila praxe církve v malé Asii od praxe ostatních církví ve zbytku světa, které „dle obyčeje a ustanovení apoštolského tím způsobem, který až posavad ustavičně trvá, ten svátek světily“.

Didaché neboli Učení dvanácti apoštolů sepsané kolem roku 90 v kap. 4 obsahuje příkaz: „Neopomíjej přikázání Páně. Ochraňuj, cos přijal, a k tomu ani nic nepřidávej ani nic neubírej.“ Číst zbytek příspěvku »


Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

03/09/2013

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

  • Pojem tradice
  • Tradice v Písmu svatém
  • Církevní otcové o tradici
  • Učitelský úřad církve o tradici
  • Bludy týkající se tradice
  • Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí. Číst zbytek příspěvku »