Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně.