Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Je to ještě tatáž víra?

Interiér kostela sv. Vojtěcha

V listopadu loňského roku jsem zde zveřejnil článek Kostel je „jen“ kostel, v němž jsem se snažil vyargumentovat a vysvětlit, proč je nevhodné pořádat v kostelech koncerty. Článek vyvolal opravdu rozsáhlou diskusi, v níž se mi dostalo něco podpory a spousty odporu. Některé protiargumenty nestály za nic, některé stály za zamyšlení. Ale nejzajímavější reakce přišla až v lednu.

Autor podepsaný jako Vojtěch Smetana mi svým rozsáhlým nesouhlasným příspěvkem paradoxně poskytl velikou a pádnou oporu pro mé v článku prezentované stanovisko. Na první pohled je totiž zřejmé, že pan Smetana vychází ze zcela odlišných premis a vlastně celý jeho přístup ke kostelu a úctě k Bohu je zcela jiný. Člověk se tak pomalu musí ptát, zda je jeho myšlení ještě vůbec konzistentně katolické. Zda jeho a moje víra ještě vůbec jedno jsou…

Kostel je „jen“ kostel…

Klasický kůr při pohledu od kněžiště

Možná si někteří z vás všimli, že Duše a hvězdy nikdy neinformují o koncertech, které se konají v kostele. Není to náhoda. Jsem totiž pevně přesvědčen, že koncert nemá v kostele co dělat. Nepatří do něj, z mnoha velice pádných důvodů, a nerespektování tohoto faktu škodí koncertu, umělcům, posluchačům i kostelu.

Tento můj postoj pochopitelně rovněž vede k tomu, že takovéto koncerty ani nevyhledávám. Nicméně poměrně nedávno jsem poprvé (a patrně i naposled) ve svém životě udělal výjimku. A v jistém smyslu jsem rád, že jsem tak učinil. Ne že bych změnil názor – naopak. Moje zkušenost mne v mém názoru jen utvrdila. Ale umožnilo mi to ujasnit si některé věci a já tak mám jasnější představu, proč koncert do kostela nepatří.