Boj o právo na domácí vzdělávání aneb Proč děti nepatří státu

Romeike vs. Německo

Romeikovi

Uwe a Hannelore Romeike jsou manželé pocházející ze spolkové země Bádensko-Württembersko. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní a hluboce věřící evangelikální křesťané. V době, kdy se začal jejich boj proti státnímu monopolu na vzdělávání, byli rodiči čtyř dětí (dnes jich mají šest) ve věku 3-11 let.

Své tři školou povinné děti odhlásili ze základní školy v Bietingheim-Bissingenu v roce 2006 a Hannelore coby žena v domácnosti začala své děti sama vyučovat.

Romeikovým se nelíbilo, jakým způsobem stát jejich děti vzdělává. Zkrátka, že německé školy již nevyznávají křesťanské hodnoty, na nichž oni zakládají výchovu svých dětí; nejstarší syn Daniel se učil z učebnice, jež obsahovala explicitní až vulgární popisy sexu, jiné učebnice vedly dle názoru Romeikových děti k neúctě vůči autoritám v rodině, nebo obsahovaly okultní praktiky.

Nelíbila se jim ale ani úroveň výuky, její způsob a vedení. Uwe Romeike, povoláním učitel hudby, uvedl: „Situace ve veřejném školství se od doby, kdy jsem sám navštěvoval základní školu, velmi změnila. Stát věří, že děti musí být socializovány, vyrůstat a jednat stejným způsobem, jinak by nezapadly do společnosti.”

Času již nezbývá

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje…

Jak by měla vypadat konzervativní politika

Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.  

První republika

Stále naléhavěji se dotazuje mladá generace nás starých, jaká vlastně byla ta První republika, zda opravdu byla tak demokratická, tak svobodná,  a zda byla skutečným domovem Čechů, Slováků  a Rusínů, kteří si ji za svůj domov  svobodně zvolili. Jak se v Československé republice vedlo Němcům a Maďarům?