Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Láska k Bohu a bližnímu

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.“

Michal Semín: Hnutí pro-life, Katolická církev a média

Druhou přednášku na Vyšebrodském pro-life víkendu měl ředitel Institutu sv. Josefa Michal Semín na téma Cíle hnutí pro-life a jejich obhajoba a prosazování v Katolické církvi, médiích i ve světě. Připomněl přitom, že cesta k úspěchu hnutí pro-life vede přes obnovení svrchovanosti Kristovy vlády nad světem.

Přednáška to byla zajímavá a pro některé katolíky snad i do jisté míry kontroverzní, protože se mimo jiné dotkla i neutěšeného stavu Katolické církve a jejích skandálů a nedostatečného nasazení v této tak zásadní oblasti.

Velmi zajímavá byla i úvaha přednášejícího o tom, kde je příčina úspěšnosti heterodoxních názorů na zásadní otázky morálky v současném církevní prostředí, a následná diskuse. Doporučuji…

Apoštolská tradice (1): Pojem tradice

Písmo svaté a ústní apoštolská tradice jsou prameny, v nichž je obsaženo celé zjevení. Kristus předal apoštolům Písmo svaté Starého zákona jako již stávající dílo obsahující Boží slovo. Sám Ježíš nenapsal žádný spis. Apoštolové Boží slovo především ústně zvěstovali a také toto ústní svědectví zanechali církvi, aby v ní po všechny věky bylo živé. Sv. Pavel vybízí Timotheje, aby opatroval „svěřený statek“ (1 Tim 6,20) resp. svěřený „drahocenný poklad“ (2 Tim 1,13-14). Obojí, tedy Písmo svaté a apoštolská tradice, obsahují Boží zjevení a tak obsahují Boží pravdu. Kristus pak ve své církvi ustavil učitelský úřad a vybavil jej charismatem neomylnosti, aby toto církvi svěřené Boží zjevení, tento poklad víry, udržoval a vykládal. Co se nás týče, je učitelský úřad církve konečným pramenem víry; ten však vychází z Písma svatého a apoštolské tradice, které jsou tudíž samy o sobě výchozím pramenem víry, neboť učitelský úřad nestojí nad Božím slovem, nýbrž mu slouží.

Téma je probíráno podle následující osnovy:

• Pojem tradice
• Tradice v Písmu svatém
• Církevní otcové o tradici
• Učitelský úřad církve o tradici
• Bludy týkající se tradice
• Závěr

Výklad tématu je postaven především na citátech z Písma, dokumentů učitelského úřadu církve a církevních otců. Pojednání o tradici je důležité v dnešní době, kdy mnoho katolíků v praxi propadlo protestantské jednostrannosti a zajímají se téměř výlučně o Písmo svaté, přičemž církevní tradici a neomylné výroky učitelského úřadu církve opomíjejí.

Žádná krize nemůže ospravedlnit odpadlictví

Stránky Lumen de Lumine uveřejnily článek, v němž informují o vystoupení Cristiana Magdiho Allama z Církve. Italský novinář, který konvertoval ke katolicismu od islámu a byl pokřtěn papežem Benediktem XVI., je oznámil s odůvodněním, že Církev rezignovala na obhajobu Pravdy a pravé víry a zcela se oddala náboženskému relativismu. Více ZDE.

Víra (3): Pojem víry

Církev na základě Písma svatého a tradice nás učí, co je víra a co jsme povinni věřit. „Víra je pohotovost mysli, jíž se v nás počíná věčný život, působící přisvědčení rozumu k věcem neviditelným“ (STh II-II q. 4 a. 1). Ježíš říká o tom, kdo v něj věří, že „má život věčný“ (Jan 3,36, 5,24, 6,47), je tedy použit přítomný čas.

Katechismus katolické církve z roku 1997 (bod 1814) uvádí: „Víra je božská ctnost, kterou věříme v Boha a ve všechno, co nám řekl a zjevil a co nám církev předkládá k věření, protože Bůh je pravda sama. Vírou se člověk svobodně odevzdává Bohu. Proto se věřící snaží poznat Boží vůli a plnit ji. Spravedlivý bude živ z víry (Řím 1,17). Žívá víra se projevuje láskou (Gal 5,6).“

Římský katechismus vydaný na rozkaz sněmu tridentského (v I, 2, 2) uvádí: „Slovo ´věřiti´ není tolik co zdát se, domnívat se, mít za to, domýšlet se, připouštět, nýbrž má – dle učení sv. Písma – smysl nejurčitějšího přisvědčení a svolení, kterým věřící tajemství od Boha sobě zvěstovaným pevně a stále za pravdu mají; ten tedy opravdu věří, když Boží zjevení beze vší i sebe menší pochybnosti za pravé a neomylné drží.“

I. vatikánský sněm v dogmatické konstituci Dei Filius[i] (cpt. 3) stanoví: „Ježto člověk na Bohu jakožto svém Tvůrci a Pánu všecek závisí, a rozum stvořený nestvořené Pravdě naprosto jest poddán, povinni jsme Bohu zjevovateli věrou osvědčovati úplnou podřízenost rozumu i vůle. O této pak víře, jež spasení lidského jest počátkem, církev katolická vyznává, že jest ctnost nadpřirozená, jíž z vnuknutí a přispění milostí Boží věříme, že co Bůh zjevil, jest pravda, nikoli pro vnitřní pravdivost věcí, přirozeným světlem rozumu prohlédnutou, ale pro autoritu samého Boha zjevovatele, jenž ani klamati ani oklamán býti nemůže.“ „Kdo by řekl, že božská víra od přirozeného vědění o Bohu a věcech mravních se neliší, a proto že k víře božské se nepožaduje, aby v pravdu zjevenou pro autoritu Boha zjevovatele se věřilo, proklet buď“ (can. III, 2). „Kdo by řekl, že není možno nebo že není třeba, aby člověk o Bohu a kultu, kterým jest ho ctíti, zjevením Božím byl poučen, proklet buď“ (can. II, 2).

Tichá apostaze i ve věci potratů?

Dr. Radomír Malý

Od Druhého vatikánského koncilu jsme svědky toho, co nazývají nejen tradiční katolíci, ale i oba poslední papežové, „tichou apostazí“. Ta se projevuje nejen nenápadným opouštěním návštěvy bohoslužeb a účasti na svátostech, ale i mlčením na téma hříchu. To není jen záležitostí věřících, ale i duchovních, často vysoce postavených. Tak se nám v Církvi prakticky téměř vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu. Je sice pravdou, že papež nebo jiný hodnostář kurie to tu a tam připomene, jinak ale se na katolických školách běžně vyučuje, že toto dnes už hříchem není, když se ti dva „mají rádi“….

Církev se nemá plést do politiky!

„Církev se nemá plést do politiky!“ praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…

„Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!“ bouří „katoličtí“ a „křesťanští“ politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských…

Poezie a Církev

Církev, která kdysi bývala neméně matkou básníků než světců, přenechala za polední dvě století nepřátelům nejvyšší chlouby poezie, třebaže si nejvyšší chlouby svatosti ponechala pro sebe. Na její půdě společně rostli palma a vavřín, Dominik a Dante, svatost a píseň; udržela si palmu, ale opomněla vavřín. Poezie ve svém nejširším smyslu[1] (nehovořím o otevřeně bezbožných dílech) je již po dlouhou dobu mnoha katolíky podceňována, nesetkává-li se přímo s nedůvěrou; tak často a všeobecně převládá mínění, že je při nejlepším zbytečná, při nejhorším zhoubná, a nejčastěji alespoň nebezpečná. Kdysi poezie bývala tím, čím má být – mladší sestrou a pomocnicí Církve; sloužila duchu, tak jako Církev slouží duši. Poezie ale zhřešila, padla; a tak ji katolicismus, místo aby ji láskyplně zase pozvedl, vyhodil ze dveří na pospas jejímu pohanskému svůdci.

O pochybnostech v duchovním životě

Pochybnosti proti víře se řadí mezi různé překážky, které se člověku staví do cesty v modlitbě a jeho duchovním  životě vůbec. Mohou to být pokušení ďábelského původu, která Pán Bůh na lidi dopouští, aby vyzkoušel jejich věrnost a statečnost odolávat takovým léčkám. Ďábel je velmi rafinovaný nepřítel Boží, ale také náš. Jeho klamy dokážou vyvolat sugesci, která je zcela vzdálena realitě a také velmi zbožná duše může na sobě pocítit tyto výtvory otce veškeré lži a podvodu.