Jak by měla vypadat konzervativní politika

Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Konzervativní strana: Ne revizi tzv. církevních restitucí!

Konzervativní strana s velkými obavami sleduje snahy ČSSD, KSČM a některých dalších politických uskupení o nepřátelskou revizi Zákona č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání státu s církvemi a náboženskými společnostmi. V plné nahotě se ukazuje neokomunistický programový potenciál ČSSD, aktuálně nejsilnější politické strany v České republice, která si v mnohém nezadá s KSČM.

Komunisté a s nimi i sociální demokraté více než dvacet let brání spravedlivé restituci majetku církví. Tak dlouhou dobu zneužívají jakékoliv skryté i otevřené obstrukce, aby mohl být církevní majetek protiprávně bezostyšně zneužíván, devastován a pleněn. Proto i po listopadu 1989 byly mnohé nemovitosti zničeny, mnohé převedeny do soukromých rukou, a ještě i v těchto dnech jsou loupežně vytěžovány lesy, o které církve požádaly. Právě nepochopitelné postoje a skutky levicových fanatiků či jimi ideologicky zpracované netečné společnosti v nedávné historii způsobily na majetku, ukradeném komunisty, tak ohromné škody.

Pochlapili se lidovci?

Takřka v celé polistopadové éře jsme byli u KDU-ČSL svědky nedůstojných a morálně sporných kompromisů, které straně, jež nese název „křesťanská“ a opírá se zejména o hlasy katolických voličů, nedělaly dobrou pověst. Tím spíše potom potěší náznak obratu, který vedení této partaje vyslalo veřejnosti oznámením, že není v jednáních o možné koaliční vládě s ČSSD a ANO ochotno ustoupit ani o píď ze svého stanoviska k církevním restitucím – a to i za tu cenu, že by KDU-ČSL nebyla ve vládě. Případná koalice ČSSD a ANO by tak musela hledat podporu u Okamurova Úsvitu.

Tajné odškodnění

Mravouka se v části pojednávající o spravedlnosti zabývá povinnostmi obou stran v rámci vzájemných vztahů (prodávající – kupující, zaměstnavatel – pracovník, stát – občan, věřitel – dlužník). Za podmínky, že poskytovatel nějakého plnění řádně koná, k čemu jest povinen, má nárok na odpovídající protiplnění, tedy prodávající na plnění v dohodnuté ceně, zaměstnanec na dohodnutou mzdu, stát na spravedlivě určené daně, věřitel na splacení dlužné částky v dohodnutém termínu. Pokud jedna strana v takovémto směnném vztahu neposkytuje to, k čemu jest povinna, může se druhá strana domáhat nápravy, a to i soudní cestou. Problém nastává, když na jedné straně existuje spravedlivý neuspokojený nárok, na druhé straně chybí vůle či možnost jej uspokojit a náprava legální cestou není možná, což může např. nastat z důvodu nedostatku důkazů o existenci spravedlivého nároku nebo z důvodu neexistence spravedlivých zákonů a reálné vymahatelnosti práva.

Morální theologie se v této souvislosti zabývá tajným odškodněním, které poškozený svémocně uplatní vůči povinnému a podmínkami jeho dovolenosti. Problém ještě ovlivňuje skutečnost, že často zákony takové tajné odškodnění kvalifikují jako nedovolené, případně i jako trestný čin (krádeže, neplacení daně), za který pachatel, pokud je usvědčen, je potrestán, ačkoli objektivně je v právu.

Nárok na odškodnění také v řadě zemí vyplývá ze skutečnosti, že stát mnoho občanů nespravedlivě zbavil majetku nebo jim způsobil jiná příkoří (např. věznění, nemožnost vykonávat práci v souladu s jejich kvalifikací), za které jim neposkytl odpovídající odškodnění. Pokud je zde právní kontinuita mezi jednotlivými režimy v rámci jednoho, pak takový nárok na odškodnění je oprávněný.  

Kdo kryje zloděje, sám je zloděj

Dr. Radomír Malý

Nejinak než odpornou žumpou lze nazvat včerejší pořad Michaely Jílkové „Máte slovo“ na I. programu ČT (28.2.2013). Týkal se církevních restitucí. Kolik to špíny bylo na Katolickou církev během pouhých 40 minut vylito! Pozoruhodné je, že ani komunisté na konci 80. let se už nesnižovali k těmto kanálovým výpadům á la 50. léta. Ty znovu ožívají až nyní za „demokracie“. Máme tomu rozumět tak, že 50. léta se svými popravami a koncentráky se znovu vrací? Odpověď zatím neznámá.

Církev prý si v minulosti majetek „nakradla“, nedělala nic jiného než vraždila, upalovala, podváděla a zneužívala děti. Dokumentarista Václav Dvořák se dokonce uchýlil k žalovatelnému tvrzení, že prý současné restituce, zejména po nedávné dohodě představitelů církví s vládou, stvrzené podpisy, jsou „krádeží“. Pan novinář Dvořák si ovšem plete pojmy. Nebyla to Církev, kdo ukradl majetek státu, ale komunistický stát, který ukradl majetek Církvi. Pokud toto míní, jakože opravdu míní hájit, tak se zastává krádeže, kryje ji. A kdo kryje zloděje, je sám zloděj.

Co Schwarzenbergovi nesmíme vyčítat…

Karel VII. Schwarzenberg

Přestože nehodlám pana Schwarzenberga volit, protože jej považuji pro křesťany za nevolitelného kandidáta, osobními kvalitami srovnatelného se Zemanem (kteréhožto pochopitelně rovněž nebudu volit), domnívám se, že je nutno se ho zastat a odmítnout tři velmi často zmiňované námitky proti němu.

Protože jakkoliv mi nebude ani trochu vadit, když neuspěje, byl bych nesmírně nerad, kdyby základ jeho neúspěchu ležel v tom, že a) poprávu dostal zpět majetek, kteří komunisté ukradli jeho rodu, b) má velký podíl na schválení částečných restitucí církevního majetku, c) neváhal se jasně a čestně postavit k vyhnání Němců a osobě prezidenta Beneše.

O církevních restitucích se tu snad moc rozepisovat nemusím, takže k tomu zbytku…

Pavel Bělobrádek: My opravdu, ale opravdu nejdeme s každým

Pavel Bělobrádek

Pan Bělobrádek, předseda KDU-ČSL, poskytl rozhovor pro ChristNet.cz, ve kterém hodnotí své předsednictví a vývoj KDU-ČSL v poslední době. Zajímavé je, jak mluví o tom, že se mu nepodařilo rozbít klišé, že lidovci jdou s každým. Problém je v tom, že to žádné klišé není a že lidovci pod vedením Bělobrádka opravdu jdou skoro s každým a křesťanství i křesťanskodemokratické ideály přitom letí do škarpy. Posuďte sami.

KDU-ČSL uzavřela v krajských volbách tři předvolební koalice se Stranou zelených a čtvrtá nevznikla jen z jediného důvodu, který ovšem nemá s křesťanskými ideály nic společného: podpora drancování Šumavy je pro jihočeské lidovce až příliš důležitý bod programu, aby se jí byli ochotni vzdát…

Nicméně pan Bělobrádek tvrdí, že bioetická témata nejsou na krajské úrovni důležitá. S tím sice nesouhlasím, ale OK, nechme to tentokrát být a podívejme se na úroveň senátní. Snad se shodneme, že Senát je úroveň celostátní a bioetické otázky se v něm probírají. Jakého to kvalitního kandidáta podpořila KDU-ČSL v okrese Chomutov?

Jsou Češi opravdu tak hloupí?

Středočeská ČSSD, která se potácí pod nákladem skandálů spojených s uvězněným Davidem Rathem a jeho kamarilou, se rozhodla přitvrdit a nasbírat ještě nějaké body u voličů na tématu majetkového narovnání s církvemi. I vytiskla tedy další plakát (i s komentářem ZDE) ve stylu nacistické a komunistické propagandy. Ještě primitivnější, ubožejší a prolhanější, než ty předchozí. Co k tomu dodat?

Nová díla středočeské socdemácké propagandy jsou natolik ubohá, že manažer celostátní kampaně strany raději rychle ujistil média, že jde o lokální středočeskou kampaň, kterou strana rozhodně nehodlá používat v jiných částech republiky. Považuje celostátní vedení ČSSD obyvatele ČR za poněkud inteligentnější, než se zdají očím středočeských (a)sociálů? Nebo si jen myslí, že v jiných částech republiky by to nebylo bráno jako téma?

Boj o narovnání míří do finále…

Boj o narovnání mezi státem a „církvemi“ se blíží do finále. Projde vládní návrh? Neprojde? Odpor významné většiny národa, která chce, aby se stát nakradené ponechal, je pro mnoho poslanců jistě natolik silným „argumentem“, že jeho schválení je mnohem méně jisté, než by mělo být. A na poslední chvíli se do bojů zapojil ještě prezident Klaus, který chce záruku ve věci, která je v zákoně jasně a správně ošetřena, což mi připadá minimálně podivné…

Přiznám se, že nevím, projde-li narovnání, či ne. Dávám mu tak 25-30% šanci. Ne víc.

A vlastně ani nevím, jaký bude mít jeho případná realizace vliv na život české katolické církve. Docela se ho v jistém smyslu i obávám. Nebojím se přitom ani tak rojení a konverzí hochštaplerů či ztráty části majetku, jako spíše faktu, že vzhledem k současnému extrémně kritickému stavu české církve je téměř jisté, že většina prostředků bude využita způsobem nevhodným a víru poškozujícím – k opravám kostelům spojeným s jejich „modernizací“ a k podpoře dalšího postupu „modernizace katolické víry“.

Boj o restituce zuří dál. A ČSSD se odkopala…

Billboard ČSSD

Každopádně bychom měli poděkovat Bohu za to, že díky církevním restitucím je stále více a více jasné, kdo je kdo. Jednotlivci i strany se odkopávají, čehož bychom měli využít. Pozorně se dívat a hlavně: pamatovat si!

Při pohledu na billboardy ČSSD k tématu církevních restitucí, které se jak designem, tak myšlenkovou a morální úrovní k nerozeznání podobají nacistické a komunistické propagandě, by i ten nejnaivnější křesťan měl pochopit, že sociální demokraté nejsou nic víc a nic míň, než „oranžoví komunisté“. A že není třeba zas až tak mnoho, aby oranžová barva odchlípla a ukázala rudou pod sebou… Dokonce i u členů jejich „křesťanské platformy“.