Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

Láska, nesouhlas a kritika

Představte si takového notorika. Typického (auto)destruktivního notorika, co ničí sebe i okolí. Na detailech nezáleží – je vcelku lhostejné, jestli do sebe kontinuálně lije hektolitry piva denně, píchá si heroin či tráví noci po hernách, kde háže do automatů výplatu svoji i manželčinu… Představte si lidi kolem něho – nepochybně se dají rozdělit na tři skupiny: Jedni se mu snaží jeho počínání rozmluvit a dohnat ho do léčebny, dalším je to jedno a maximálně se se zájmem dívají, co dokáže všechno provést, když je v rauši. A nepochybně tu bude i pár kumpánů, co ho povzbuzují.

Co myslíte, která skupina z těch tří si zaslouží být označena za tu, co jedná podle přikázání Lásky a snaží se mu prospět? Je to ta, co ho plácá po zádech, gratuluje mu k dnešnímu třicátému kousku, či mu prorokuje, že dnes už určitě vyhraje? Prostě ta, co ho podporuje v jeho neřesti? Nebo jsou to ti, co jim je jeho osud lhostejný? Anebo by to snad mohli být ti hnusní zlí lidé, co ho chtějí odtrhnout od jeho zamilovaného pití a kritizují jeho způsoby „odvázání se“, stejně jako způsob, jak na to shání peníze? Co občas použijí ta děsná slova opilec, feťák, zloděj, krkavčí otec etc. … ?

Další promluva o hříchu

Sv. Jan Maria Vianney

Ten, kdo žije v hříchu jedná jako zvíře. Zvíře, které nemá rozum, zná pouze své tělesné žádosti. Člověk, který se stává podobným zvířeti, vzdává se užívání svého rozumu a nechává se vést touhami své mrtvoly, to je těla. Nezná nic lepšího než dobře jíst, dobře pít a požívat všech prázdnot světa, které zanikají jako vítr. Jak moc jsou takoví ubožáci politováníhodní, když se ženou za tímto větrem a lapají po něm. Nic nezískají a dávají za to vše. Dávají v šanc svou věčnost za prachbídný kouř světa.

Jak je smutné, milé děti, když je duše ve stavu hříchu. Může v tomto stavu zemřít a můžeme si být jisti, že nemá nic záslužného před Bohem. Proto je také ďábel tolik spokojen, jestliže duše žije ve stavu hříchu a setrvává v něm. Vidí totiž, že pracuje pro něj a že po smrti bude jeho jistým majetkem. Když je duše ve stavu hříchu, je celá prašivá, totálně shnilá, pohled na ni je nesnesitelně ošklivý. Je nejvýš politováníhodná. Když si uvědomí, že dobrý Bůh se na ni dívá, mělo by to přispět k tomu, aby se nad sebou zamyslela. Jakou má člověk radost ve hříchu? Jen řekněte, jakou? Ach, docela žádnou. Mívá hrozné sny, které posílá ďábel, padá z propasti do propasti. Ach, konejte tedy vše, co je možné, milé děti, abyste opět dosáhly toho, že se budete líbit Bohu. S velkou vroucností přistupte ke svaté zpovědi. Ano, učiňte to a uvědomte si, že pak budete moci spát pokojně jako anděl. Člověk pociťuje nevypověditelnou radost, když se v noci probudí a může se modlit k Bohu. Má na rtech jen díkůvzdání, vznáší se k nebi tak lehce, jako se orel ve vzduchu vznáší k obloze.

O pokušení

Sv. Jan Maria Vianney

Ježíš byl Duchem vyveden na poušť,
aby byl pokoušen od ďábla… (Mt 4,1)

Tomu, že si Ježíš Kristus vybral za místo modlitby poušť, se nemusíme divit, protože pobývat na poušti, nebylo pro něho něčím, co by ho zdržovalo. Není též udivující, že tam byl uveden Duchem svatým, protože Syn Boží nemohl být veden nikým jiným, než Bohem. Pozastavme se však nad tím, že byl pokoušen zlým duchem a že ho ten duch temnoty dokonce dvakrát odnesl nad zem. Nebýt toho, že o tom vypráví evangelista, ani by se nám nechtělo věřit, že je toto vyprávění pravdivé. Když se, ale nad tím déle pozastavíme, přestaneme se divit a s radostí v srdci poděkujeme dobrému Spasiteli za to, že dovolil, aby byl pokoušen a tak nám ukázal, jak zvítězit v těžkých bojích a nástrahách ze strany pekla. Jak jsme díky tomu šťastní! Od té doby můžeme vítězit v pokušeních, ale jen pokud o to opravdu stojíme. V tom dnešním kázání vám chci ukázat, jaké výhody nám pokušení přinášejí a jakým způsobem v nich máme mužně bojovat, abychom v nebi mohli přijmout věnec slávy.

Největší nepřítel křesťanství

Jsou lidé, kteří si myslí, že největším nepřítelem křesťanství, největším pokušením pro křesťana, je ateismus. Samozřejmě to není pravda. Není jím dokonce ani agnosticismus, přestože představuje mnohem větší pokušení a lidská lenost k němu směřuje. Tím skutečným „number one“ je liberální „křesťanství“. Nejenže přes ně směřuje k ateismu a agnosticismu většina odpadlíků, ale objektivně je ze všech třech těchto stavů nejtrestuhodnější…

Největší vítězství Ďábla?

Údajně největším vítězstvím Ďábla je skutečnost, že téměř nikdo už v něj nevěří. Ďábel není. Ďábel neexistuje. Ďábel navenek popírá sám sebe. Nikdo se Ďábla nebojí. Proto též víra v Boha se stává něčím nepatřičným. Něčím, co se nenosí, co není „IN“, co není „COOL“. Mnozí z nás, ať si to přiznáme, či nikoliv, tak sloužíme jedinému pánu, Ďáblu.

Kněz a baba

Tyto řádky mohly by míti též název: Člověk duchovní a baba, nebo: Umělec a baba. Nebudou platit pouze o určitých kněžích, ale přece byly zvoleny proto, že určitých kněží se týkají nejvíce: neboť lidem stavu světského může sice připraviti  baba záhubu, ale nikdy tak osudnou jako knězi.

Lekce Zlého: Pád Amnesty International

Svět kolem nás se mění a to, bohužel, k horšímu, alespoň v Západním světě. Jedním z nejsmutnějších průvodních jevů tohoto faktu je pohled na to, jak se kolem nás to dobré dílem hroutí a dílem přechází ke Zlému. To druhé je ještě mnohem horší, než to první, protože často se to děje skrytě a postupně, takže spousta dobrých lidí si ani nevšimne, že se v jejich původně dobré a prospěšné organizaci nebo projektu něco zásadně mění, či dokonce už se změnilo. Klasickým případem nám může být pád Amnesty International.

Modlitba k svatému Václavu

Zdráv buď, vévodo české země!

Nedal jsi zahynouti, nepohrdl jsi naším voláním, shlédl jsi na naše slzy, Boha jsi uprosil. Jako osiky jsme se třásli, nerozeznávajíce soudu Božího a soudu lidského. Ne před branami, ale uprostřed měst seděli draci, kteří nečekali až na pannu přivedenou, ale dávili vše a nečistá sběř se chechtala pláči tvého lidu. Místo jitřního vyzvánění se začínal den křikem vrahů, jejichž krokem se třásly všechny ulice, v jejichž  očích byl mráz smrti věčné a dech jejich otravoval jako mor. Každá vteřina byla úderem biče nebo plivnutím na tvář, každá minuta zsinalosti a hodina vystupovala jako pekelná věž, která rostla až k nebi.

Katolická cesta Jaroslava Durycha I – Úvod

O „katolické cestě“ – jakožto o „zlaté střední cestě“ – s kterýmžto pojmem Jaroslav Durych zachází velmi opatrně – lze hovořit teprve tehdy, když je čtenáři představena nejzávažnější obtíž, s níž se poutník na této cestě záhy setkává; kterou však lze překlenout důsledným dodržováním jejího závazného směru. Touto mocnou překážkou je – atheismus.