Času již nezbývá

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje…

Apoštolská tradice (5): Bludy týkající se tradice

Proti katolické nauce se lze proviňovat jednak odmítáním její existence, jejím zlehčováním, nepřiměřeným vyzvedáváním Písma svatého na úkor tradice, prohlašováním ji za natolik kulturně podmíněnou, že to vede fakticky k tomu, že není na ni brán ohled, jednak malicherným lpěním na nevýznamných zvyklostech, zaměňováním čistě církevních tradic za apoštolskou tradici nebo popíráním možného pokroku v chápání víry při zachování smyslu dřívějších výpovědí.

Mnohé bludy týkající se tradice jsou již přímo nebo nepřímo uvedeny v předchozích částech tohoto pojednaní. Pokrok a reagování na potřeby doby je možný též v oblasti liturgie a církevní disciplíny a práva. Encyklika Pia XII. Mediator Dei (body 61 až 63) se proto obrací proti „nezdravému archeologismu, probuzenému nezákonným sněmem pistojským“ a konstatuje, že „nebylo by však moudré ani chvályhodné všechno za každou cenu převést do minulosti“ a kárá proto snahy dát oltáři starý tvar stolu, vyloučit z liturgie černou barvu či vrátit se k předpisům starých pramenů kanonického práva.

Protestanti hlásají princip Sola Scriptura, tedy že pouze Písmo svaté je pramenem vší víry pro křesťany a že Boží zjevení je obsaženo pouze v Písmu, což má za následek odmítnutí jak tradice, tak učitelského úřadu církve. Luther napsal (v De abroganda missa privata): „Vše, co není v Písmu svatém, je přídavek satana“. Kontroverze proti Sola Scriptura je důležitá, protože, kdyby protestanti měli v tom pravdu, měli by další argument proti řadě katolických nauk, které odmítají jako nebiblické, neboť nejsou v Písmu obsaženy buď vůbec, nebo alespoň ne výslovně.

Proč nám chybí disciplína a odhodlání?

Jedna věc mi nedává pokoje. Neustále se musím ptát, proč jsme my, katolíci, neustále v tak hluboké depresi a defenzívě. A přes veškerou snahu narážím stále na jedinou odpověď: chybí nám odhodlání a disciplína. Je to nepřehlédnutelné a prosté. Jen si pořád nějak nedokážu odpovědět na otázky „proč tomu tak je“ a „co s tím dělat“…