Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

10/02/2014

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Promluva o kardinálních ctnostech

02/08/2012

Sv. Jan Maria Vianney

Moudrostí poznáváme, co je Bohu nejmilejší a pro spásu naší duše nejužitečnější. Musíme vždy zvolit to nejdokonalejší. Mají být vykonány dva skutky: jeden pro osobu, kterou máme rádi, druhý pro toho, kdo nám způsobil zlo. A přednost máme dát tomu druhému.

Není záslužné dělat dobro, pokud ho děláme jen z přirozených pohnutek. Jedna vznešená paní chtěla mít u sebe vdovu, které chtěla posluhovat. Svatý Atanáš byl požádán, aby nějakou vyhledal mezi svými chudými. Když pak tato vznešená paní potkala svatého biskupa, vyčítala mu, že pro ni vybral špatně, poněvadž prý tato žena je příliš dobrá a vůbec jí nedává příležitost získat si zásluhy pro nebe. Prosila ho, aby jí sehnal nějakou jinou. Světec vybral tu nejhorší, jakou mohl najít. Byla mrzutá, nepřívětivá a s ničím nebyla spokojená, ať už pro ni udělal kdokoli cokoli. Právě tak to musíme dělat i my. Není totiž velká zásluha konat dobře vůči tomu, kdo nám za to poděkuje a dá všelijak najevo své uznání. Číst zbytek příspěvku »