Omluva ženám všem

David Hibsch

Když dnešní žena zaslechne slovo POTRAT, GENOCIDA NENAROZENÝCH či VRAŽDA NENAROZENÝCH DĚTÍ, většinou se naježí. Okamžitě se domnívá, že je na ní útočeno, zvlášť když některý z těchto pojmů užije muž. Je přesvědčena, že muž k tomu nemá co říci, ba přímo říct nesmí. Proč je tomu tak? Současné ženy totiž považují rozhodnutí o bytí a nebytí svých dětí za projev své svrchované individuální svobody. Kde na to přišly a mají to vůbec ze své hlavy?

Vždy v dějinách existovala snaha oddělit sexualitu od zodpovědnosti. Po celé dějiny rovněž existuje snaha učinit z ženy příležitostný sexuální objekt a bohužel ženy jsou tuto roli dokonce ochotné akceptovat. Toho si v minulosti někdo všiml. Všimli si toho opět muži a zanesli to do svého velkého plánu revolučních celospolečenských změn. Samozřejmě vždy existoval i zcela opačný přístup. Existovali totiž i muži, kteří viděli v ženě krásnou bytost obdařenou schopností přivést na svět nového člověka a chtěli o ni pečovat a být jí jistotou. V dobách osvícenství a během 19. století však zesílil tlak určitých mužů na ženy ve smyslu, že by bylo vlastně lépe i oboustranně výhodné kdyby manželství, mateřství a rodinu nebraly příliš vážně. Proč? Zaprvé někteří muži chtěli svévolně užívat sex bez odpovědnosti, ale byla zde rovněž skupina vlivných mužů, kteří sledovali mnohem „vyšší“ cíl. Právě tito muži chtěli a stále chtějí změnit svět. K dosažení těchto změn potřebují redukovat lidstvo, zlikvidovat rodinu jako ustavující jednotku společnosti a získat absolutní ideový vliv na výchovu dětí (školství). Tyto své vize potřebovali prodat jako „dobro“, tedy jako projev osvobození člověka od tzv. dogmat.

EU a děti

David Hibsch

Zlo se vždy tváří jako dobro. Kdyby se tvářilo jinak, nebyla by po něm poptávka a ono se musí umět prodat. Jedním z institucionalizovaných zel je současná Evropská unie. Někteří namítnou, že jde o tvrzení poněkud přehnané, vždyť nám přece dávají peníze, dotují nás a bdí nad naším klidným spánkem. To je zásadním omyl a zároveň důkaz, že když zlo dobře zabalíte, mnoho lidí uvěří, že ona věc musí přeci být dobrá.

V současné podobě Evropské unie jde však o mnohem více než jen o peníze. Vždyť na určitých úrovních je oněch potištěných papírků přímo nadbytek. Jimi si Vás jen kupují. Teprve až bude pozdě, pochopíte, jak cynicky jste byli podvedeni. Jenže ono bude pozdě a vy budete bezmocní. Evropské unii jde především o budoucnost, takže jde rovněž o Vaše děti. Ideoinstituce EU přímo či nepřímo podporují určité skupiny lidí, a tito lidé mají zájem o Vaše děti.

Zlo si nezasluhuje rovné podmínky

Michal Krestchmer

Boj proti zlu není šachová partie či nějaké jiné sportovní utkání, kde by pravda a nepravda měly mít stejné podmínky pro své projevení. Zlo (jako třeba to, které obsahuje a propaguje zpráva Lunáček nedávno schválená Evropským parlamentem), nemá vůbec právo na existenci a tedy i propagaci. Za šíření rozvratných ideologií by v řádném státě měl být trest, a to případně i trest smrti, děje-li se tak ve velkém rozsahu. Zlý člověk, zločinec, nemá žádná práva k tomu, aby pokračoval ve svých zločinech; má jen právo na spravedlivý proces.

Příliš často se zaplétáme do argumentací se svými odpůrci vedené na jejich rovině. Jakkoli skutečně existují lidská práva vycházející z lidské přirozenosti a přirozeného mravního zákona, je lépe moc o nich nehovořit. Spíše hovořit o desateru a dalších Božích příkazech. Nejsem proti argumentaci ad hominem, tedy využívat něčích tvrzení k argumentaci. Jejím smyslem je však ukázat vnitřní rozpory ve smýšlení protivníka a tím ho ukázat nedůvěryhodným.

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (2)

Nadpřirozený řád naprosto převyšuje přirozený řád

Sv. Tomáš píše v STh I-II q. 113 a. 9 ad 2: „Dobro milosti jednoho je větší než dobro přirozenosti celého vesmíru.“[i] Znamená to, že nadpřirozené není vůbec souměřitelné s přirozeným a že pro dosažení svého nadpřirozeného cíle je třeba v případě potřeby se zřeknout všech přirozených dober (viz Mar 9,47).

Jakkoli si člověk nemůže zasloužit milost ospravedlnění a z těžkého hříšníka se stát milovaným dítětem Božím, tak přece, pokud koná dobré skutky, se disponuje k jejímu přijetí. Ten, kdo není ve stavu posvěcující milosti, nemůže si zasloužit, že milost dostane, neboť zásluha musí být v nějaké úměrnosti k tomu, co je za ní obdrženo. To v tomto případě neplatí, neboť kdo není ve stavu milosti, je pouze ve stavu své hříšné přirozenosti, a milost, která ji převyšuje, si tudíž nemůže zasloužit. Bůh přesto dává milost nehodným, kteří mají nějakou disposici k jejímu přijetí, takže se jaksi dá říci, že zasluhují milost de congruo, to jest ze slušnosti, nikoliv tedy ze spravedlnosti (de condigno).

Podobně sv. Tomáš v  STh I-II q. 114 a. 3 co. píše o zásluze: „Musí se říci, že záslužné dílo člověka lze uvažovati dvojmo: jedním způsobem, pokud vychází ze svobodného rozhodování; jiným způsobem, pokud vychází z milosti Ducha Svatého. Uvažuje-li se podle podstaty skutku, a pokud vychází ze svobodného rozhodování, tak tam nemůže býti ze spravedlnosti pro převelikou nerovnost. Ale je tam slušnost pro jakousi rovnost poměru. Zdá se totiž slušné, aby člověku pracujícímu podle své síly Bůh odplatil podle své vynikající síly. Mluvíme-li však o záslužném skutku, pokud vychází z milosti Ducha Svatého, tak je záslužný života věčného ex condigno. Tak totiž cena zásluhy se bere podle síly Ducha Svatého, hýbajícího nás k životu věčnému“.

Eugenics and other Evils (4): The Lunatic and the Law

G. K. Chesterton

The modern evil, we have said, greatly turns on this: that people do not see that the exception proves the rule. Thus it may or may not be right to kill a murderer; but it can only conceivably be right to kill a murderer because it is wrong to kill a man. If the hangman, having got his hand in, proceeded to hang friends and relatives to his taste and fancy, he would (intellectually) unhang the first man, though the first man might not think so. Or thus again, if you say an insane man is irresponsible, you imply that a sane man is responsible. He is responsible for the insane man. And the attempt of the Eugenists and other fatalists to treat all men as irresponsible is the largest and flattest folly in philosophy. The Eugenist has to treat everybody, including himself, as an exception to a rule that isn’t there.

The Eugenists, as a first move, have extended the frontiers of the lunatic asylum; let us take this as our definite starting point, and ask ourselves what lunacy is, and what is its fundamental relation to human society. Now that raw juvenile scepticism that clogs all thought with catchwords may often be heard to remark that the mad are only the minority, the sane only the majority. There is a neat exactitude about such people’s nonsense; they seem to miss the point by magic. The mad are not a minority because they are not a corporate body; and that is what their madness means. The sane are not a majority; they are mankind. And mankind (as its name would seem to imply) is a kind, not a degree. In so far as the lunatic differs, he differs from all minorities and majorities in kind. The madman who thinks he is a knife cannot go into partnership with the other who thinks he is a fork. There is no trysting place outside reason; there is no inn on those wild roads that are beyond the world.

Popolec. Memento homo, quod cinis es…

Keď sa opäť priblížila zima a na zem padal sneh ako popolec; prosila som – zmiluj sa nad nami, Bože, ktorý nás požehnávaš životom samotným. Z Teba ako z prameňa tryská na svet všetko stvorenie, rastliny cítiace bolesť a radujúce sa v nesmiernom šťastí, keď sú dlhé ruky stromov obsypané kvetmi a lupene azda ani netušia, že v sebe nosia život. Tvojou iskrou ako znamením života sú poznačené zvieratá, to nepreberné množstvo tvarov a vzorov živočíšnej ríše. Chvália Ťa nevedome, no predsa celým životom. A my sa len s údivom dívame na to, čo je to plachosť a čo skrotenie, keď si nám zveril dar rozumu a lásky – a keď sa kúsok z nej preleje hoci aj na túlavé psy, skrotnú a odrazu je v nich čosi z človeka.

A  keď sa dívam na myriady tvarov stvorenstva – na vrabce do tvarov ako hlinené píšťalky dávnych národov… A keď sa dívam na klasy zrna a pšenice podobné dlhým vrkočom dievčenských vlasov… A keď sa dívam sama na seba – na vlastné ruky, ktoré si stvoril. Ktoré si poznal ešte pred počatím a vložil do matkinho lona, ktoré si viedol k rastu, tvaroval im prsty a presne určil telu dokedy má rásť, odkedy starnúť a dávno ho už vidíš uložené v hlbinách zeme… Vtedy sa mi zdá byť až nemožné, že tento človek, prach, Ťa smie milovať.

Český alkohol vs čínské mléko

Přiznám se, že zírám na zjištění policie ve věci methanolových otrav. Čekal jsem nějakého blbého paliče, co při svém černém pálení a destilaci udělal z neznalosti zásadní chyby. Nyní se ale ukazuje, že výrobci použili methanol vědomě. Na mysli se mi okamžitě vynořila podobná (byť nesrovnatelně „větší“) událost, k níž došlo před čtyřmi lety v Číně. Tehdy jsem si říkal, že je dobře, že žiji v ČR, kde se něco podobného stát nemůže. Jak se ale ukazuje, můj pocit bezpečí byl falešný. Pro zajímavost si obě záležitosti porovnejme…

Památka Panny Marie Sedmibolestné

Sedm bolestí Panny Marie

„Ty si Mať dobrotivá, Patrónka ľútostivá, oroduj vždy za náš národ u svojho Syna!“

Dnes Církev slaví památku Panny Marie Sedmibolestné, která připomíná bolesti a utrpení, kterými musela Panna Maria za svého života projít. Tento svátek je den rozjímání nad bolestí a láskou Panny Marie a jejím podílu na Kristově Oběti, proseb o její přímluvu a proseb za odpuštění urážek, jíž se jí od lidí dostává.

Pro Čechy i Slováky má tento svátek specifický význam:

Češi ho v jistém smyslu dali světu, byť tedy ne způsobem, na který by mohli být zrovna hrdí. Přestože zmínky o Panně Marii (Sedmi)bolestné a úctě k ní jsou známy už ve 12. století, ve všeobecnou známost se dostala až v 15. století, kdy držení této památky bylo mimo jiné chápáno jako odčinění a prosba za odpuštění bezbožného řádění a svatokrádeží, které páchaly bandy husitů. Je to zajímavá připomínka, že Bůh dokáže i Zlo přinutit, aby nakonec posloužilo Dobru.

Promluva o naději

Sv. Jan Maria Vianney

Milé děti, budeme mluvit o naději. Právě ona vytváří veškerou lidskou blaženost na zemi.

Někteří na tomto světě doufají příliš mnoho, jiní zase příliš málo. Říkávají: „Jenom jednou chci ještě udělat tento hřích. Jaký je v tom rozdíl, když ho udělám třikrát nebo čtyřikrát?“ Zrovna tak dobře by mohlo dítě říci svému otci: „Jen jednou tě ještě udeřím. Je to jedno, když tě budu prosit za odpuštění kvůli třem nebo čtyřem úderům. Jakýpak je v tom rozdíl?“

Hleďme, tak jednají proti dobrému Bohu a říkají: „Jenom ještě tento rok budu dovádět a budu chodit tancovat do hospody a za rok se obrátím. Když se obrátím, dobrý Bůh mě přijme. On není tak zlý, jak říkají kněží.“ Kdepak, dobrý Bůh není vůbec zlý, ale je spravedlivý. Myslíte si snad, že se bude stále jen řídit vaší vůlí? Myslíte, že když jste jím po celý život pohrdali, že vám potom rád padne kolem krku? Ach, jak velice se mýlíte! Je určitá míra milosti i hříchu, po které Bůh už ustupuje jako by do pozadí.

Co byste řekli o otci, který by úplně stejně nakládal s oběma svými dětmi, když jedno z nich je hodné a druhé nehodné? Určitě byste řekli: „Ten otec není spravedlivý!“ Tak tedy, ať to víte, ani Bůh by nebyl spravedlivý, kdyby nedělal rozdíl mezi těmi, kdo mu slouží, a těmi, kdo ho urážejí.

Krize církve: Přebíráme pohanské hodnoty…

Jedním z nejnebezpečnějších produktů smrtící kombinace sekularizace a „pokoncilní otevřenosti“ je rozplizlost a degenerace katolického hodnotového systému a následně i myšlení. Většina dnešních českých katolíků už nemá katolické hodnoty a nemyslí katolicky, či případně katolické myšlení a katolický hodnotový systém v duchu sekularismu odsunuje na čas mše a do oblastí „mudrování o nadpřirozenu“ a o věcech světských přemýšlí světsky, ve světle hodnot pohanů a ateistů. Důsledky jsou zničující…