Je Le Penová pro křesťany vůbec přijatelná?

Marine Le Pen

Nedávné komunální volby ve Francii skončily pro nacionalistickou Národní frontu velkým úspěchem. Není žádným tajemstvím, že toto euroskeptické a nacionalistické uskupení se těší výrazné podpoře mezi konzervativními a tradičními katolíky, z nichž mnozí jí dávají přednost před nespolehlivým politickým středem a otevřeně antikřesťanskou levicí. Možná se ale tito katolíci budou muset ptát, zda se zásadně nezmýlili.

Marine Le Pen totiž v povolební euforii vydala prohlášení, které by mělo každého katolíka varovat a přimět k zamyšlení, zda je Národní fronta vůbec volitelná (tedy rozumějme – ne zda je nejlepší možnost, ale zda je vůbec možno ji za možnost považovat). Oznámila totiž, že (mimo jiné) ve městech, kde Národní fronta zvítězila, nebudou už ve školních jídelnách připravována speciální jídla pro muslimy, židy a žáky nejedící vepřové maso.

Času již nezbývá

Pronásledování křesťanů v Německu: rodiče osmi dětí Eugen a Louisa Martensovi dostali oba den vězení za to, že se jejich dcera odmítla zúčastnit dvou hodin hluboce amorální sexuální výchovy a oni ji v tom podpořili. Tento osud již potkal v Německu desítky křesťanských rodičů.

Winston Churchill nepatří zrovna mezi mé oblíbence. Pravda, byl to vynikající řečník a showman a měl kuráž, na druhé straně byl i diletantem, který napáchal obrovské škody svými nekompetentními zásahy do vedení bojových operací, a taky cynikem, který si až příliš často a svévolně sám určoval, co je a co není morální, jak se mu to zrovna hodilo.

Nicméně nyní ocituji jeden z jeho nejslavnějších (a nejgeniálnějších) výroků, který se navíc vztahuje k českým dějinám. Churchill v něm zhodnotil Chamberlaineho politiku apassementu a předevím její nejkontroverznější a nejhořčí plod – Mnichovskou dohodu: „Británie a Francie měly na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolily si hanbu. A budou mít válku.“

Proč tu ten výrok cituji? Protože dle mého skromného soudu má nadčasovou platnost. Není jen reakcí na konkrétní ostudnou událost a obrovský omyl britských a francouzských politiků, ale zároveň perfektně vystihuje logiku určité varianty zásadních politických a ideových střetů. Že v určitých střetech určité typy ústupků válku naopak přibližují a bez jakékoliv protihodnoty zásadně poškodí stranu, která je udělala. A tak dnes již zdánlivě neaktuální výrok zůstává aktuálním a nadčasový, protože pokud budeme chtít, můžeme ho snadno aktualizovat tím, že Francii a Británii nahradíme někým jiným. A on bude stále platit a geniálně vystihovat situaci. Zkusíme to?

„Katolíci měli na vybranou mezi válkou a hanbou. Zvolili si hanbu. A budou mít válku.“ Tak co? Sedí to? Asi moc ne. Ta poslední věta si budoucí čas nezaslouží, protože válka už dávno běží, někde v rovině kulturní, jinde již i v podobě navýsost krvavé, byť mnozí katolíci (a možná dokonce jejich velká většina) se doposud tváří, že se nic neděje…

Nebezpečná iluze – ale zároveň naděje

PhDr. Radomír Malý

Obhájci pokoncilního vývoje v Katolické církvi se brání proti poukazu na úbytek věřících v důsledku tohoto faktu obvykle tím, že statistická data vykazují opak: Počet katolíků dnes ve světě činí cca 1,2 miliardy, zatímco před 50 lety to bylo pouze něco přes 500 milionů. A rok od roku toto číslo vzrůstá.

Ano, to je pravda, jenže zpráva agentury Kath.net 29.1., opírající se o výzkum Centra pro studium světového křesťanství v americkém Bostonu, uvádí ještě další, mnohem směrodatnější údaje: V uplynulém roce činil celkový počet všech křesťanů, hlásících se k nějaké konfesi, 1,6 miliard (nejsou započítáni ti, kteří se pokládají za tzv. „bezkonfesní křesťany“ bez vazby na nějakou denominaci). Z tohoto počtu však pravidelně navštěvuje bohoslužby pouhých 310 milionů, u katolíků je to zhruba 200-250 milionů.

A máme hned jiné číslo, reálné a méně povzbudivé: praktikujících katolíků je ve světě pouze něco přes 200 milionů. Statistiky o počtu katolíků na naší planetě, které každoročně publikuje vatikánská Annuale Pontificio, ve skutečnosti nic neříkají, neboť se opírají o počty těch, jejichž jména jsou zaznamenána v křestních matrikách, případně o státní údaje o procentuálním počtu občanů v dané zemi, již se formálně hlásí ke katolické konfesi. Dodejme, že v tradičně katolické Latinské Americe a v Africe mají rodiny velký počet dětí, které dávají pokřtít, což se samozřejmě do statistik o celkovém počtu katolíků ve světě promítne. Tato čísla ve skutečnosti  zahrnují i odpadlíky a pronásledovatele Církve, jestliže byli katolicky pokřtěni a jsou vedeni někde v nějaké matrice, zcela určitě jsou do toho započítáni i kubánský komunistický diktátor Fidel Castro se svým bratrem a nástupcem Raulem nebo španělský socialistický expremiér José Zapatero, známý protikatolický bojovník, obhájce potratů a sodomie. Tito byli pokřtěni v Katolické církvi, jsou tedy matrikově registrováni jako katolíci a na tom nic nemění ani jejich apostaze.

To nejdůležitější v roce 2014

Jiří Dienstbier ml.

Stojíme na začátku nového roku a přihlížíme formování nové vlády. Vyhlídky jsou neradostné – navrhovaná podoba vlády vypadá příšerně, nás katolíky v ní (a vlastně ani v Parlamentu) fakticky nikdo nezastupuje a ty nejdůležitější posty obsazují ti nejhorší možní lidé…

Má-li tento rok přinést vůbec něco dobrého, je zapotřebí, aby křesťanští voliči konečně začali věnovat pozornost tomu, co politici dělají (a především ti, co se tváří, že zastupují křesťanské hodnoty). Aby si ujasnili, co je důležité, aby aktivně tlačili politiky a média, aby v těch důležitých věcech podporovali a prosazovali ta správná rozhodnutí. A aby už nikdy a za žádných okolností nevolili ty zákonodárce, co je zklamou.

Naši noví Hitlerové

Člověk může dnes už jen zírat, co všechno si vrcholní představitelé Západu nedovolí, jak samozřejmě a nenuceně se stávají trapnými Hitlerovými epigony a s naprostým klidem podporují a páchají válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Tytéž zločiny, za které byli souzeni a odsouzeni nacisté Norimberským tribunálem a za které jsou ještě dnes souzeni např. představitelé Srbů a Chorvatů z časů válek v bývalé Jugoslávii.

Obama, Kerry, Hollande, Cameron a další nejenže zcela nepokrytě páchají zločin přípravy útočné války, ale i metody, které k tomu používají, jsou vpravdě hitlerovské (či stalinovské, chcete-li). Nikdo příčetný přece nemůže věřit, že chemické zbraně nasazené v Sýrii použili Asadovi vojáci. Proč by to dělali, když válku zatím jasně vyhrávají a tento incident jim může jedině uškodit?

Lži páně profesora

M. C. Putna

Novopečený pan profesor M. C. Putna, jehož netřeba čtenářům představovat, je opět ve svém „živlu“. Ačkoliv u příležitosti nedávné patálie kolem své profesorské nominace se nechal v televizi slyšet, že akce typu Prague Pride jsou mu bytostně cizí a nemá chuti se jich dále zúčastňovat, letos jej bylo vidět v prvních řadách. A nejen to, na závěr si neodpustil „kázání„. Má na ně samozřejmě „právo“, vždyť studoval mj. také teologii, samozřejmě tu modernistickou, nikoli tradiční.

Problém je ale v tom, že toto tzv. „kázání“ je snůškou lží. Mluví o nenávisti vůči gayům a lesbám, pod niž zahrnuje každý nesouhlas s jejich sexuálním životem a argumentuje citáty z Písma o lásce. Jestliže současně přitom zamlčuje, za co především Bůh potrestal Sodomu a Gomoru, nebo slova sv. Pavla, že „chlapcomilci…nedostanou nebeské království…“ (1 Kor 6,10) a že „muži zanechali přirozeného obcování se ženami a zahořeli ve svých touhách k sobě navzájem a hanebné činy páchali…“ (Řím 1,27), potom jde jednoznačně o podvodnou manipulaci s Písmem sv.

Podpořte rodinu a zdravý rozum

Prorodinné tričko

Vyzývám čtenáře našeho časopisu, aby (mohou-li) v pátek a v sobotu podpořili akce obhajující tradiční rodinu a přinesli tak alespoň špetku zdravého rozumu do „týdne sodomitů“, který charakterizuje na jedné straně mohutná manifestace a propagace sodomie v ulicích Prahy i v médiích, na straně druhé pak systematické potlačování „vadných názorů“ na tuto problematiku a neinformování o prorodinných akcích.