Duše lidská je nesmrtelná!

19/03/2014

PhDr. Radomír Malý

Duše lidská je nesmrtelná! Tak zní pátá základní pravda katolického katechismu. Žel, dnes už šestero základních pravd zná velmi málo věřících, v moderních katechismech totiž většinou schází. Proto jsou běžní katolíci častokrát bezradní, když je začnou masírovat jehovisté nebo adventisté, kteří popírají nesmrtelnost lidské duše a tvrdí, že prý ta umírá spolu s tělem a bude vzkříšena současně s tělem v den posledního soudu, člověk tudíž prý smrtí ztrácí vědomí a získává je znovu až při druhém příchodu Kristově. Přesvědčují je, že tak to stojí v bibli a chrlí na ně citáty ze Starého zákona. Katolíci však, protože Písmo sv. nečtou a nauku Církve neznají, vycházejí z těchto debat většinou s nahlodanou vírou, někteří potom odpadají k těmto pochybným sektám.

Žel katoličtí neomodernisté, kteří mají v Církvi současnosti rozhodující pozice, jim v ničem nepomohou. Jak by také mohli, když sami nemají jasno ohledně nesmrtelnosti duše! Vzpomínám si, že r. 1975 komunisty ovládané Katolické noviny přinesly článek z pera prominentního představitele kněžské prorežimní organizace „Pacem in terris“ kanovníka Josefa Beneše, v němž autor tvrdil, že prý existence nesmrtelné lidské duše je „helénistická představa“, která odporuje biblickému chápání. Beneš to samozřejmě neměl sám ze sebe, ale od řady západních teologů, jejichž práce četl (na rozdíl od mnoha jiných kněží mohl volně cestovat na Západ a tuto literaturu si opatřit). Je zbytečné uvádět zde stovky titulů teologických prací s církevním schválením, kde se nesmrtelnost lidské duše skrytě nebo i otevřeně popírá s tím, že prý bible vnímá člověka v jeho jednotě duše i těla, „protibiblický dualismus“ duše a těla prý pronikl do katolické nauky z řecké filozofie. Výsledkem těchto názorů je, že zatímco v tradiční liturgii zazní v textech během roku celkem 33krát pravda o nesmrtelnosti lidské duše, v NOM ani jednou, dokonce ani při pohřebních obřadech ne, pouze se zdůrazňuje všeobecná naděje ve vzkříšení a věčný život. Číst zbytek příspěvku »

Reklamy

Přirozený řád jako základ nadpřirozeného řádu (3)

17/02/2014

Potřeba filosofie

Aristoteles se zabývá nejvyšší vědou, kterou je mu metafysika, jejímž předmětem je vše, co je. Ti, kdo se jí zabývají, usilují o vědění, „aby rozuměli, nikoli pro nějaký vnější užitek“ (Met. I, 2). Poznává existenci Boha jako prvé příčiny; jeho „podstatou je skutečná činnost“ (Met. XII, 6). „Způsob jeho života je vrcholem dokonalosti“. Bůh je stále blažen. „Jest také samostatným životem. Neboť skutečná činnost rozumu jest životem a on jest skutečnou činností; činnost však jest jeho samostatný, dokonalý a věčný život. Proto říkáme, že Bůh jest naprosto dokonalá věčně žijící bytost.“ Poznává, že Bůh je nehybné jsoucno odloučené od smyslové oblasti, nemající velikost, nedělitelné, bez trpění, bez proměny, na které nemůže nic působit (Met. XII, 7). Bůh „myslí to, co jest v nejvyšší míře božské a vznešené a přitom nepodléhá žádné změně. Myslí sebe sama, poněvadž jest něčím nedokonalejším“ (Met. XII, 9).

V Nikomachově etice se Aristoteles nejen zabývá jednotlivými ctnostmi, ale ukazuje, že pravým cílem člověka jest blaženost. „Nejlepší a nejpříjemnější každému jest to, co je mu přirozeně vlastní. Tedy pro člověka jest to život podle rozumu, poněvadž to jest nejvíce člověk. A tak tento život jest i v nejvyšší míře blažený.“ (X, 7). „Dokonalá blaženost jest jakási rozjímavá činnost“ (X, 8). Aristoteles je si však vědom toho, že člověk žije v obci, a tak stanoví řadu pravidel po takový život. Významné jsou také jeho spisy pojednávající o logice. Je ovšem třeba poznamenat, že Aristoteles má některé nesprávné názory, jako je věčnost světa nebo připuštění potratů a neživení dětí neduživých (Politika 7,16). Píše ovšem jen o přirozené blaženosti spočívající v rozumovém poznání. Nadpřirozené poznání z víry a zvláště pak vidění bytnosti Boží v nebi naprosto přesahuje přirozené schopnosti člověka a proto nejsme si schopni o něm udělat přesnější představu, jak píše sv. Pavel v 1 Kor 2,9. Číst zbytek příspěvku »


Krize církve: Tradiční katolík v tekutých píscích

23/01/2014

Tento rok to bude sedm let, co papež Benedikt XVI. vydal motu proprio Summorum pontificum, rozšiřující možnosti sloužení tradiční liturgie. Posléze na žádost Kněžského bratrstva sv. Pia X. (FSSPX) sňal z jeho biskupů exkomunikace (které ovšem dle FSSPX nikdy neexistovaly!) a začal vést s Bratrstvem jednání o regularizaci jeho kanonického postavení. Zdálo se, že pro Tradici nastávají lepší časy. Ale, jak se ukázalo, je to složitější.

Už tehdy jsem zjistil, že mnozí členové a příznivci FSSPX papežovu aktivitu příliš nevítají, případně z ní mají velké obavy. Říkali mi, že Joseph Ratzinger byl vždy liberálem a nepřítelem Tradice a že tím i zůstal. A to, že je dnes nazýván konzervativcem, je možné pouze skrzeva to, že se dnešní církev posunula tak daleko špatným směrem, že dřívější liberálové dnes vypadají konzervativně. Tehdy jsem s tím nesouhlasil, připadlo mi to přehnané. Dnes si připadám, že jsem byl velice naivní… Číst zbytek příspěvku »


Láska k Bohu a bližnímu

17/12/2013

Vlivem humanismu se dnes často, a to i v církvi, klade důraz na lásku k bližnímu, a odtrhuje se tak od lásky k Bohu, která má být na prvním místě a ze které opravdová láska k člověku vyplývá. Cílem této krátké úvahy je to korigovat.

Přikázání lásky

Přikázání lásky k Bohu nacházíme již ve Starém zákoně. Ctěme v něm: „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou“ (Deut 6,5). Ježíš podle svědectví v Novém zákoně spojuje tento příkaz s příkazem: „Budeš milovat svého bližního jako sebe sama“ (Lev 19,18). Ježíš odpovídá na otázku zákoníka po tom, které je největší přikázání. Mat 22,37-39 píše: „On mu řekl: `Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.´ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: `Miluj svého bližního jako sám sebe.´“ Podobně i v Mar 12,29-33 a v Luk 10,27. V 1 Jan 4,21 čteme: „Kdo miluje Boha, ať miluje i svého bratra.Číst zbytek příspěvku »


Zvláštní oči Petera Žaloudka

13/08/2013

Na ChristNetu vyšel článek Představitel rakouské Farářské iniciativy Helmut Schüller navštívil Spojené státy, v němž česko-slovensko-rakouský exkapucín a padlý kněz Peter Žaloudek informuje o cestě Helmuta Schüllera, šéfa tzv. farářské iniciativy, po Spojených státech. Nemohl jsem si pomoci, ale musel jsem se smát – je neuvěřitelné, jak vzletně dokáže Žaloudek psát o propadáku.

Schüller totiž na své „slavné“ cestě musel dávat přednášky u protestantů (protože přednášky v katolických prostorách mu nebyly umožněny). Jeho obecenstvo tvořily skupiny přestárlých katolicky pokřtěných ctitelů tzv. „ducha koncilu“ a pokoncilního šílenství, na alespoň trochu přijatelnou mez doplněné četnými protestanty a antiklerikály – složení posluchačstva věrně odpovídající tomu, co Schüller hlásá. Číst zbytek příspěvku »


Písmo svaté (5): Výklad Písma svatého

24/07/2013

Písmo svaté potřebuje výklad, protože jako Boží zjevení přesahuje mnohdy lidskou chápavost.  Na několika jeho místech čteme, že je zapotřebí poučení o správném výkladu Písma (Deut 7, 8-11, Mal 2,7, Gal 2,2). Skut 8,26-35 líčí, jak etiopský dvořan čte proroka Izaiáše, nerozumí textu a Filipovi říká, že potřebuje to slovo vyložit. Ježíš nechápavým emauzským učedníkům „vykládal všechna Písma, která byla o něm“ (Luk 24,27).

Potřeba správného výkladu Písma vyplývá i z toho, že lidé z něj vyvozovali navzájem si odporující mínění. Na Písmo se odvolávají pravověrní i bludaři, na Starý zákon také Židé, pro které ovšem z důvodu odmítnutí Ježíše Krista jako Mesiáše zůstává v mnohém nepochopen a mylně vykládán. Na tuto „roušku při čtení Starého zákona“, která jim znemožňuje správné pochopení, upozorňuje 2 Kor 3,14-16. Sv. Augustin (De doctrina christiana, 2, VI, 7) upozorňuje na to, že ke správnému pochopení Písma nestačí povrchní čtení a poznamenává: „Nepochybuji o tom, že to celé tak zařídil Bůh, aby námahou zkrotil pýchu a aby intelektu, který se často staví pohrdavě ke snadno postižitelným věcem, nedovolil propadnout nudě.“ Bůh tedy srozumitelnějšími místy sytí hladovějící po poznání potřebnému ke spáse, temnějšími pak zabraňuje přesycení.

Písmo však neobsahuje nějakou skrytou či tajnou nauku, která by byla dostupná jen zasvěcencům. To je zřejmé z Mat 10,27 a Mat 5,15. Proto je třeba odmítat takové výklady, které pracují (jako židovští kabalisté) s nahrazováním písmen číslicemi, různými přesmyčkami apod. a dospívají tak v zásadě libovolnému „mystickému“ smyslu. Takový význam jednotlivých znaků by ostatně byl ztracen překladem z původního jazyka a velmi snadno by byl poničen i malými chybami při opisování textu. To nevylučuje, že Písmo obsahuje na některých místech nějaký symbolismus opírající se o čísla (např. Jan 21,11, Zjev 13,18), jenž se však věrným překladem neztrácí. Nelze však, jak činili starověcí gnostikové, účelově uplatňovat takový symbolismus vybírajíce si podle potřeby k tomu vhodná místa Písma, aby totiž našli údajná potvrzení pro své teorie ohledně aiónů. Když Ježíš říká v Mar 4,11-12 svým učedníkům, že jim „je dáno poznati tajemství království Božího“, kdežto ostatní sice vidí a slyší, ale nechápou, nejde tu o nějaké úmyslné skrývání, ale o to, že je to tvrdost srdce, která brání poznání božských věcí. Pavel sice přichází hlásat svědectví o Kristu, které Bůh zjevil, ale „člověk přirozeně žijící nepřijímá ty věci, které jsou Ducha Božího – vždyť jsou mu pošetilostí – a nemůže jim porozumět, poněvadž se mají posuzovat duchovně“ (1 Kor 2,14). Číst zbytek příspěvku »


Nepříliš známá fakta o II. vatikánském koncilu

19/10/2012

Radio Vaticana informovalo, že papež Benedikt XVI. vyhlásil u příležitosti Roku víry udělení plnomocných odpustků tomu, kdo od 11. října 2012 do 24. listopadu 2013 za splnění obvyklých podmínek navštíví nejméně tři přednášky o II. vatikánském koncilu.

Pokud vím, nikde není stanoveno, kde se mají přednášky konat ani kdo má přednášet, takže podle mého soukromého mínění je možné uspořádat přednášku i doma pro příslušníky rodiny nebo pro přátele.

Pro případ, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by si chtěl takovou přednášku připravit, shromáždil jsem z níže uvedených zdrojů následující fakta,  která by pro svou důležitost v každé poctivé přednášce o II. vatikánském koncilu neměla chybět.

Nechť jsou každému inspirací pro důkladnější zkoumání průběhu koncilu, jenž podobných momentů a zvratů obsahuje nemálo, ale oficiálně se příliš nepřipomínají, protože se většinou „nehodí do krámu“. Číst zbytek příspěvku »