Poznání – postižení – umění. II.3.1.3 Hmatové metafory v literatuře

Busta Homéra od neznámého autora

Literatura, ačkoliv je uměním, které má nízkou míru smyslovosti a jejím materiálem je přirozený jazyk, který má primárně akustickou podobu, vyskytuje se v ní množství slov, která označují vizuální kvality. Ty jsou nevidomým od narození nedostupné, i když slova označující tyto kvality umí v kontextu správně užívat. Chudost představ spojená s dobrou verbální pamětí mohou v literární tvorbě nevidomých způsobovat tzv. verbalismus – jakési prázdné užívání slov bez skutečné znalosti kvalit, které jsou jimi označeny. Tento nešvar je velmi patrný v literárních dílech hluchoslepé Heleny Kellerové.

Poznání – postižení – umění. II.3.1.2 Hmat, motorika a hudba

Deaf Drums

Hudba může být ventilem, kterým je možné kompenzovat přebytek nervové energie, kterému se říká Tourretův syndrom. Oliver Sacks[1] vypráví příběh muže postiženého tímto syndromem, který byl vynikajícím bubeníkem. Z přemíry tiků bezděčných pohybů se u něj rodily vynikající bubenické improvizace, se kterými měl velké úspěchy. Tlumící léky u něho působily ztrátu schopnosti koordinovat pohyby až k jisté katatonii. Nakonec na léčivou látku přivykl a byl zbaven své poruchy, což mu pomáhalo běžně žít. O víkendech však lék vysazoval, aby byl schopný svých pověstných bubenických improvizací.

Poznání – postižení – umění. II.3.1.1 Hmat a výtvarná umění

Pavla Kovaříková, ilustrace z knihy Nevídáno

Rozdíly mezi hmatovým a zrakovým vnímáním, které jsme vyjádřili tabulkou, způsobovaly domněnku, že hmat nemůže nahradit zrak ani při tvorbě či recepci děl výtvarného umění, které díky své trojrozměrnosti jsou hmatatelné (sochařství, architektura). Proto byl výtvarný projev nevidomých považován za aktivitu, která nedosahuje požadavků kladených na umění. Viktor Löwenfeld[1] však díky zkušenosti s tvorbou slepých dětí si všiml, že bez ohledu na zrakové postižení se v populaci vyskytují dva umělecké typy: vizuální a haptický. Vizuální typ vychází z vnější zkušenosti, kterou se snaží zobrazit. Haptický typ naopak vychází ze svého nitra, ze svých vnitřních hmatových počitků, do díla se snaží promítnout svůj vnitřní svět. Prvnímu typu v dějinách umění odpovídá realismus, druhému kupříkladu expresionismus. Podle Löwenfelda se tyto dva typy vyskytují nezávisle na zrakové ostrosti, takže je možné, aby člověk s výborným zrakem patřil k typu haptickému a naopak slepec k typu vizuálnímu. Rovněž poukazuje na to, že hodnocení umění v Evropě (až do nástupu moderních směrů) bylo pod vlivem vizuálního přístupu k zobrazování a haptický způsob byl považován za primitivní a méněcenný. Takovýto postoj k možnostem slepců v tvorbě i vnímání sochařství zastává Pierre Villey:

Poznání – postižení – umění. II.3.1 Kompenzace hmatem a umění

Edy Legrand, Uzdravení slepce

Hmat je hlavním smyslem, kterým se kompenzuje zrakové postižení.

V dřívější tyflopsychologii při řešení otázky, který receptor je po úplné nebo částečné ztrátě zraku hlavní, dávala velká část vědců přednost sluchu.[1]

[…]

V současné době je experimentálně dokázáno, že ztracené zrakové funkce se z větší části nahrazují činností kožně pohybového analyzátoru. Dávný spor tyflopsychologů, kterým počitkům – sluchovým nebo kožně pohybovým – dát přednost, se s konečnou platností vyřešil ve prospěch počitků kožně pohybových.[2]

Poznání – postižení – umění. I.3.6 Tělový smysl (hmat) a motorika

Hella Guthová, Mrzák, 1932/33

Vlastním předmětem hmatu je tlak.[1] Moderní psychologie podobně jako Aristoteles obvykle rozděluje hmat do jakési soustavy smyslů,[2] které se dělí podle zprostředkovaných vjemů: tlak, dotyk, teplo, bolest, chlad, poloha a pohyb. Aristoteles píše:

Co se týče hmatného, jest tomu zrovna tak jako s hmatem. Neboť není-li hmat jedním smyslem, nýbrž obsahuje více smyslů, nutně je také více hmatných předmětů. […] Předmětem hmatu tedy jsou různé vlastnosti tělesa jako tělesa… […] Dále, jako se zrak vztahuje nějak k viditelnému a neviditelnému a stejně jako i ostatní smysly k příslušným protivám, tak se i hmat vztahuje k hmatnému a nehmatnému. Nehmatné pak jest to, co na hmatový smysl činí dojem příliš slabý, jako je například u vzduchu, jednak to, co jest pro hmat příliš silné, jako všechno to, co má na hmat škodlivý účinek.[3]