Rusko může zakázat adopce do Belgie

„Společnost, která oficiálně upřednostňuje vraždění dětí, je nezdravá.“ (prohlášení ruských poslanců)

Četní ruští poslanci, úředníci i obhájci lidských práv požadují zákaz adopcí ruských dětí do Belgie. Důvodem je pro ně fakt, že Belgie nedávno schválila euthanasii u dětí bez omezení věku (která pochopitelně v některých případech ani nevyžaduje informovaný souhlas dotčeného dítěte), z kteréhožto důvodu už nelze tuto zemi považovat za dostatečně bezpečnou, zejména pak v případě dětí nějak postižených.

Zmíněné požadavky mají poměrně slušnou šanci na úspěch, neboť Rusko je ve věci ochrany dětí velmi konzistentní a dlouhodobě se snaží dbát na to, aby u dětí adoptovaných do zahraničí existovaly záruky příznivých životních podmínek, a jeho politika v posledních letech poskytuje pro takový zákaz vícero precedentů:

Jak by měla vypadat konzervativní politika

Dopředu musím avizovat, že nehodlám propagovat podobu pravicové, konzervativní strany, kterou nám dvacet let předvádí ODS a její nepovedené dvojče TOP 09. Zvláště se musím distancovat od slovního spojení liberálně-konzervativní, které se asi běžnému diváku televize vybaví při vyslovení pojmu pravicová politika. Že jde o protimluv, nám před pár dny názorně předvedli dva zástupci obou táborů, pánové Hájek a Pajonk. Zatímco prvně jmenovaný pojmenoval věcně a fundamentálně rodinu jako společenství muže a ženy, druhý trval na tom, že do soukromých vztahů nikomu nic není, a že tedy nechť klidně spolu žijí dva homosexuálové. Pravdu, nijak nezasahující do práv jiných, měli v podstatě oba. Nebýt ovšem státních garancí ve věcech zákonných práv a povinností rodiny. Jelikož je v poslední době rodinné právo zevrubně redefinováno, i neškodný a v zásadě správný liberální názor na soužití dvou lidí je tím znehodnocen do té míry, v jakém stádiu je destrukce posvátného svazku manželského.

Konzervativní paternalismus jako slepá ulička

Po roce 1989 se nám, žel Bohu, rozvinula správa věcí veřejných jen a pouze levicovým směrem. Z důvodů, dodnes nevyjasněných, nebyl učiněn rázný soud nad komunistickými zločinci; soudruzi v KSČ i ti bývalí ve stranách ostatních měli nadále možnost ovlivňovat chod společnosti. V ekonomické sféře to bylo ještě markantnější. Vzpomínám na nesmyslná výběrová řízení z roku 1990, ve kterých se hledalo spousta nových ředitelů do podniků. Hlavní podmínkou v nich byla manažerská praxe minimálně pět let.

Jakoby se zde, relativně velmi rychle, vysublimoval demokratický systém, ve kterém se střídají u moci pravice a levice. Mám na mysli strany ODS a ČSSD. Že šlo ve skutečnosti o dvě varianty téhož dokládají nespočetné koalice na komunální úrovni a též, jako vejce vejci si podobny, mnohé finanční skandály. Na celostátní úrovni to dokonce někdy zašlo tak dalece, že levice byla pravicovější než pravice. Vzpomeňme kupříkladu rychlou privatizaci bank, do které se vládám Václava Klause vůbec nechtělo, a jež zmákla, s nezbytnou a mediálně vděčnou vojenskou přepadovkou v IPB, vláda Miloše Zemana.

Další levicové zvěrstvo v Europarlamentu

Ultralevičácké a ultraliberální síly v Evropském parlamentu si jsou velice dobře vědomi toho, že v nadcházejících volbách nejspíše zásadně oslabí ve prospěch euroskeptiků a snad i konzervativců, a proto se na poslední chvíli zoufale snaží prosadit usnesení podporující její agendu.

Po urputných a jen těsně neúspěšných snahách o prosazení extrémně propotratové a protirodinné tzv. „Zprávy Estrelové“, přichází ze strany radikální levice do další zvěrstvo v podobě „Zprávy Lunacekové“.

Ulrike Lunacek, rakouská lesbička ze strany zelených, která loni vášnivě podporovala nakonec zamítnuté usnesení ukládající amorální sexuální výchovu čtyřletým dětem (jehož zpravodajkou byla -jaké překvapení- radikální socialistka Estrelová), se v ní pokouší vnutit Europarlamentu prohlášení podporující napříč celou Evropou radikální sodomitskou agendu.

A takový to mohl být kladný hrdina…

Na stránkách Pravého břehu vyšel článek Márie Pešekové Svoboda slova jen pro vyvolené. Bohužel autorka se plete hned dvakrát. Ten první omyl je možná jen stylistická neobratnost – svoboda slova není dnes jen pro některé vyvolené, naopak, je úplně pro všechny. Každý může přijít s těmi „správnými slovy“ a užívat si svobodně jejich prezentaci. V první řadě nejde totiž o lidi, ale o slova. Nejde o to, kdo může mluvit, ale co může říkat… Nikdo není tak nevyvolený, aby nemohl říkat ty „správné věci“, a nikdo není tak vyvolený, aby mohl říkat „věci nesprávné“…

Akce D.O.S.T. znovu k událostem ve Francii

Již půl roku probíhají po celé Francii veřejné protesty proti přijetí zákona, který přiznává homosexuálním svazkům status manželství, včetně práva na adopci dětí. Návrhu zákona nepředcházela potřebná společenská diskuse a prosazen byl proti vůli většiny občanů. Protestní demonstrace v ulicích francouzských měst (pařížské demonstrace se účastnil milion protestujících!) vláda tvrdě potlačuje a to za použití nejhrubšího policejního násilí.

Starostové francouzských měst odmítající „oddávat“ stejnopohlavní páry čelí tvrdému trestnímu stíhání a za pouhé nošení trička s vyobrazením normální rodiny, které se stalo rozšířenou formou pokojného protestu, jsou lidé policií na ulicích zadržováni a perzekvováni. Mladý demonstrant Nicolas Busse byl za to dokonce odsouzen k několikaměsíčnímu vězení. Historik a spisovatel Dominigue Venner byl arogancí státní moci dohnán až k „palachovské“ sebevraždě.

Francouzské vládě je však mínění veřejnosti, včetně jejích voličů, zjevně zcela lhostejné.  Jejím cílem je prosadit a udržet homosexualistickou agendu za každou cenu, i za cenu ztráty popularity, bombardování demonstrantů slzným plynem či střelby gumovými projektily.

Francie: Proti policejnímu státu už i policisté

„Pendrek“ Hollande

Ve světě i ve Francii samotné roste odpor proti praktikám policejního státu, které zavádí prezident Hollande za účelem potlačení politických oponentů, především pak odpůrců sodomitských svazků a s nimi související legislativy.

K mezinárodním protestům, kterým dominuje především prohlášení 24 členů Parlamentního shromáždění Rady Evropy (více ZDE), a protestům statisíců prostých Francouzů se už přidávají i otevřené projevy nesouhlasu ze strany samotných policistů, kteří odmítají být Hollandeho „politickou policií“ a pronásledovat lidi i jen pro čistě pokojné vyjádření nesouhlasu s Hollandeho prosodomitskou politikou (jako je například nošení trička se symbolem tradiční rodiny).

Hollande dává bít Francouze

François „Pendrek“ Hollande

Komunismus je bití, napsal Ludvík Vaculík v únoru 1989 pro tehdy ještě samizdatové Lidové noviny. Francouzská policie, která bije pokojné demonstranty proti homosexuálním sňatkům, jakoby Vaculíkovu definici rozšiřovala na režim socialistického prezidenta Françoise Hollanda. Dokumentují to videozáznamy zásahů policejních těžkooděnců vybavených (na Hollandův pokyn) vodními děly, kteří útočí obušky a slzným plynem proti statisícům pokojně protestujících. Záběry teroru francouzské policie (včetně zjevného nasazení provokatérů) se nijak zvlášť neliší od teroru komunistických policejních goril zasahujících v Praze proti bezbranným studentům v listopadu 1989.

Náběh na nový typ policejního státu dokumentuje i případ 67 mladých Francouzů, kteří stáli v tichosti před parlamentem, když byli Hollandovými těžkooděnci zatčeni a  sedmnáct hodin drženi ve dvou malých místnostech bez možnosti přivolat právní pomoc. Jiní francouzští policisté zkopali kněze, který vlastním tělem chránil mladíka zasaženého slzným plynem. Pronásledováni a pokutováni (zastavováni i v autech) jsou na pokyn Hollandovy vlády všichni, kdo mají na  tričku či na autě  symbol rodiny (motiv muže, ženy a dvou dětí držících se za ruce). Kvůli tričku s motivem tradiční rodiny vás může francouzská policie zadržet a pokutovat kdykoli a kdekoli, jako se to stalo např. panu Francku Talleuovi, mírumilovně se procházejícímu v parku.

Některé věci jsou věčné

Některé věci jsou věčné a pevné. Jako je manželství, rodina, právo na život a výlučnost člověka. To jsou věci dané přirozeným zákonem a nikdo nemá právo je měnit. Ani soukromník, ani volený zákonodárce.

A z toho plyne ještě další věc. A tou je věčná povinnost křesťanů a všech slušných lidí tyto věčné a pevně dané věci bránit tak, jak jsou, proti těm, kteří je chtějí „předefinovat“ či tak rovnou činí.

Evropský soud pro lidská práva opět zklamal

ESLP

Evropský soud pro lidská práva opět zklamal. Ze čtyř kauz týkajících se pronásledování křesťanů ve Spojeném království se zastal křesťanské strany pouze v jednom, bohužel v tom nejméně podstatném. Zaměstnankyni British Airways, která byla vyhozena za to, že se odmítala vzdát nošení křížku, bylo dáno za pravdu s tím, že malé křížky v zaměstnání zaměstnanci BA nosit mohou. Dobrá zpráva? Jen částečně.

British Airways zjevně udělaly tu hloupou chybu, že otevřeně daly najevo, že jim jde o to zakázat nošení náboženského symbolu. Pokud by byly chytřejší a odůvodnily to bezpečností (což by nemělo být zas až tak těžké), byl by ten zákaz úplně v pořádku – jak soud uznal v případě zdravotní sestry, která by prý svým malým křížkem mohla ublížit pacientům nebo sobě. Je to sice jen průhledná záminka, jak koneckonců dosvědčuje už sám fakt, že dotyčná nosila křížek bez jakýchkoliv problémů celých třicet let, ale k omezování práv křesťanů je ESLP tradičně velkorysý.

Tichá apostaze i ve věci potratů?

Dr. Radomír Malý

Od Druhého vatikánského koncilu jsme svědky toho, co nazývají nejen tradiční katolíci, ale i oba poslední papežové, „tichou apostazí“. Ta se projevuje nejen nenápadným opouštěním návštěvy bohoslužeb a účasti na svátostech, ale i mlčením na téma hříchu. To není jen záležitostí věřících, ale i duchovních, často vysoce postavených. Tak se nám v Církvi prakticky téměř vytratila nauka o hříšnosti mimomanželského sexu. Je sice pravdou, že papež nebo jiný hodnostář kurie to tu a tam připomene, jinak ale se na katolických školách běžně vyučuje, že toto dnes už hříchem není, když se ti dva „mají rádi“….