Apostata, ne-li přímo ateista v kněžském rouchu

Dr. Radomír Malý

Nám všem dobře známý profesor Tomáš Halík, první český nositel Tempeltonovy ceny, se opět projevil jako  apostata. A to dokonce v Katolickém týdeníku, jenž už dávno není katolickým, konkrétně ve 21. čísle. Prohlašuje tam u příležitosti převzetí Tempeltonovy ceny doslova: „Dějinná zkušenost naší části světa ukazuje, že ateismus není o nic méně imunní vůči pokušení moci a násilí, než náboženství. Já jen přeji ´novému ateismu´, až bude starší a dospělejší, aby byl alespoň tak tolerantní, jako je naše dnešní staré evropské křesťanství…“

To je opravdu od pana profesora přímo“kopernikánský“ objev! Až dosud se mělo za to, že náboženství, z kontextu vyplývá, že hlavně katolické, bylo vždy nositelem moci a násilí, ateismus naopak ztělesněním tolerance a lidskosti. Halík najednou přichází s přímo „geniálním“ odhalením, že ani ateismus není „imunní vůči pokušení moci a násilí…“, čili je vlastně na stejné úrovni jako náboženství a může být zdrojem násilí a krutosti právě tak jako náboženství. Ó, ta vzácná objektivita, hodná geniality mediální hvězdy českého katolicismu!

Budeme potřebovat novou inkvizici!

Sv. Pius X.

V posledních týdnech publikoval PhDr. Radomír Malý tři články[1], ve kterých se zabýval zkresleným až lživým líčením inkvizice v pořadech České televize. Myslím, že církevní inkvizici je třeba nejen hájit, byť s pravdivým uznáním chyb, ale dokonce ukázat její potřebnost. Mezi inkvizitory máme dokonce několik světců: Jan Kapistrán, Petr de Arbués, Pierre z Castelnau, Petr z Verony, Pius V, Turibius z Mongrovejo (stal se inkvizitorem ještě jako laik). Cílem této úvahy je ukázat, že do řešení současné církevní krize by bylo vhodné zapojit inkvizici, byť ve formě, která nebude úplně stejná, jako byla inkvizice v minulosti.

Nehodlám tu dokazovat skutečnost, že katolická církev je v posledních desetiletích v krizi projevující se mimo jiné tím, že mnoho jejích členů včetně kněží a biskupů se nevědomě či vědomě nedrží všeho toho, co jsou povinni věřit. Mám za to, že situace je horší v průměru mezi biskupy než mezi posledními papeži. Ti však byli a jsou značně váhaví, aby zasahovali proti heretikům. Kromě vnějších nepřátel církve máme tu nepřátele vnitřní, kteří se velmi často snaží budit dojem, že jsou v jednotě s papežem, a svůj faktický odpad popírají. Je velmi nepravděpodobné, že obroda církve přímo vzejde od části biskupů; spíše k tomu bude zapotřebí iniciativy pravověrného, rozhodného a nebojácného papeže, jenž bude podporován částí biskupů, kněží a laiků. Úsilí o očištění církve od liberálů a jiných heretiků povede nejen k nápravě pobloudilých, ale také ke zjevnému schismatu, čímž se situace (na rozdíl od latentního schismatu přítomného dnes v některých zemích) pročistí. Přesto však lze očekávat, že mnozí budou nadále usilovat o to, aby zůstali uvnitř církve, aby se mohli pokusit zvrátit takový obrodný proces. Dokud se papež, ať současný nebo budoucí, nerozhodne s tím, kromě všeobecných apelů, něco dělat a plně uplatnit svou moc, která mu v církvi přísluší, nelze očekávat větší zlepšení a nemá smysl usilovat o zřízení nové inkvizice. Nejprve tedy musí dojít k upevnění víry, ke zlepšení mravů a k obratu ke směrování vedení církve k tradici. Pak teprve lze uvažovat o dále nastíněných opatřeních ke zlomení odporu. Použití moci bude nutné, ale jen od něj zdaleka nelze očekávat nápravu.

Inkvizice opět na tapetě!

Pavel III. (1468-1549)

Kde? Samozřejmě v České televizi. V sobotu 25. února odvysílal její 2. program první díl (mají být tři) pořadu o inkvizici. Tentokrát se nejedná o inkvizici obecně, ale přímo o římskou inkvizici, zřízenou r. 1542 papežem Pavlem III. Protože inkviziční tribunály v Evropě byly do té doby značně roztříštěné, rozhodl se tento papež tváří v tvář hrozbě protestantské reformace vytvořit pro celý katolický svět jediný závazný orgán toho druhu, podřízený přímo jemu. Papežům se však v 16. a 17. století toto nepodařilo plně realizovat, některé lokální církve a také panovníci nerespektovali pravomoc římské inkvizice.

Historická realita je taková, že za tuto římskou inkvizici, za její působnost v 16. a 17. století, se nejenom jako katolíci nemáme proč omlouvat, ale naopak můžeme být na ni právem hrdí. Částečně to vyplynulo i z tohoto seriálu, zaměřeného samozřejmě nepřátelsky vůči ní. Jestliže v pořadu zaznělo, že na území Církevního státu a Itálie, kde pravomoc římské inkvizice skutečně platila, bylo od r. 1542 až do r. 1600 od ní odsouzeno k smrti, přesněji vydáno světskému rameni k potrestání, celkem 50 osob, potom s tím srovnejte počty u nás popravených nebo povražděných nevinných obětí komunismu za podstatně kratší dobu – jednalo se o 238 ortelů smrti a tisíce umučených nebo jinak násilně usmrcených. A to je pouhý „čajíček“ proti Sovětskému svazu, nacistickému Německu nebo proti jakobínskému řádění za Velké francouzské revoluce.