Poznámky k neomylnosti kanonisací

Šimon Tridentský, kanonizován Sixtem V., vyškrtnut Pavlem VI.

V souvislosti s kanonisací Jana XXIII. a Jana Pavla II. se oživila debata o neomylnosti kanonisací. Mám za to, že je důležité nejen uvažovat o tom, jak tomu je, ale především o tom, proč by měly být kanonisace neomylné. Připouštím, že se jedná jen o nesoustavné poznámky a můj názor a že některá tvrzení níže uvedená jsou k diskusi.

Církev dosud závazně nerozhodla o tom, jak tomu je a zda neomylnost kanonisací by znamenala pouze jistotu, že dotyčný je v nebi, nebo i jistotu, že jeho život (alespoň ve své poslední fázi) vykazoval heroické ctnosti a že tedy může být vzorem způsobem přiměřeným stavu jednotlivých věřících. Pokud by předmětem kanonisace neměla také být deklarace svatého života dotyčného, pak volba kanonisovaných nutně ve velké míře odpovídá lidským zájmům církevních činitelů a může se stát deklarací popularity. Může tak být kanonisován i člověk, který je v nebi přes svůj nesvatý život. Nabízí se pak otázka, jak o tom církev ví, a proč neví, kdo je v pekle. Postup kanonizačního procesu spadá do oblasti církevního práva a v té pak papež může dispensovat od některých náležitostí. Tak se kanonisace (a beatifikace) může stát předmětem pouhého lidského chtění rozhodujících církevních osob.

Bojové řády

Bojové řády, podobně jako inkvisice[1], neexistují v dnešním životě církve. Pokud formálně nezanikly, tak nevedou přípravu svých členů k boji, ale jsou to spíše dobročinné organisace. Tak Maltézský řád se oficiálně nazývá Suverénní vojenský hospitální řád sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě. Působí tu další seskupení odvolávající se na staré tradice rytířských řádů, používající podobné symboly, avšak neustanovené církví. Svatý stolec proto v roce 2012 vydal prohlášení o tom, které rytířské řády uznává[2]. V článku se nebudu zabývat dějinami bojových řádů; od toho jsou jiní povolanější.

Nabízí se otázka, zda v dnešní době bojové řády jsou vůbec (byť v nějaké pozměněné formě) zapotřebí. Podobně je tomu s inkvisicí, jak jsem již o tom psal[3].

Čtenářům se omlouvám, že v některých věcech zde nedocházím k jednoznačným závěrům; jedná se o to, jak aplikovat obecné přístupy na dnešní situaci. Zde mohou být rozdílné názory, a proto v dalším textu jsou tyto problémy naznačeny a uvedeny i některé otázky.

Před 50 lety vyšla encyklika Pacem in terris

Přesně před 50 lety (11. dubna 1963) vyšla sociální encyklika Jana XXIII. Pacem in terris.

Již jednou jsem se na těchto stránkách o této encyklice obšírněji zmiňoval, v článku Bratrství práva a povinnosti, v němž jsem se zmiňoval i o velice zásadní dezinterpretaci této encykliky v médiích. Musím říci, že za ty skoro čtyři roky se nic nezměnilo a tyto nářky jsou stále aktuální. Koneckonců, stačí se podívat na ChristNet na příspěvek, v němž toto výročí připomínají. Slovo povinnost tam nenajdete…

Velký papež Pius XII. o krok blíže blahořečení

Sv. Otec Benedikt XVI. vydal dekret, potvrzující heroické ctnosti papeže Pia XII. (1939-58). Teď už zbývá jen zázrak, jímž by sám Bůh potvrdil svatost tohoto pontifika a umožnil Církvi povýšit jej na oltář jako blahoslaveného (k prohlášení svatým jsou nezbytné minimálně dva zázraky).

Bratrství práva a povinnosti

Západní svět upadá. Je to nepřehlédnutelné a děsivě rychlé. Ptáme-li se proč se tak děje, v odpovědích často létají slova jako lhostejnost, lenost, nezodpovědnost, egoismus… To ale není skutečná odpověď.

Převažující životní filosofie současného odkřesťanštělého Západu skutečně přetéká těmito nectnostmi v míře už dlouho nevídané, ale to má svůj kořen v místě, kde se západní společnost odtrhla od křesťanství tím nejzásadnějším způsobem, když odmítla křesťanské pojetí práva a povinnosti.

A co je nejtragičtější: tato odkřesťanštěná společnost nejenže logicky a nevyhnutelně destruuje sama sebe, ale poškozuje i církev jako funkční společenství tím, že i ty své členy, kteří pocházejí z křesťanské minority, indoktrinuje svým nekřesťanským přístupem k právům a povinnostem.