Křesťané, nevolte lidovce!

Pavel Bělobrádek

Několik let jsem čekal, kdy z Pavla Bělobrádka něco konkrétního vypadne. Za jeho předsednictví se dlouho nic nedělo, pominu-li raketový start, při kterém sliboval zatočit s politickými sviněmi. Byl to nejspíš mladický úlet, jenž byl brzo zapomenut. I přes, páně Bělobrádkovo, dlouhotrvající mlčení a mlžení, jsem tomuto sympatickému muži přál, aby dorostl do pevného křesťanského politika a státníka.

Dnes jsem se tedy dočkal. Díky postkomunistickému Právu, jehož téměř nulová prodejnost v sobotu, kvůlivá televizní příloze, stoupá do finančně téměř soběstačných rozměrů, byl můj hlad, po předsedově rozjezdu, ukojen. Nevím, jak jiní, ale já procitl z naivního snu do kruté reality. Šéf KDU-ČSL se řádně a viditelně odkopal. Zcela jsem ztratil iluze o tom, že v tomto člověku dříme pravý obhájce konzervativních hodnot. Dny, strávené po boku bezpáteřních, věčných mudrlantů, milců pravdy, lásky a funkcí, nepochybně udělaly své. Bělobrádek tancuje, jak kontroverzní Kmentová píská, spolu s havlistou Pithartem slyší trávu růst, souznění s eurohujerskou Roithovou si raději ani nebudu domýšlet.

Reklamy

Boj o restituce zuří dál. A ČSSD se odkopala…

Billboard ČSSD

Každopádně bychom měli poděkovat Bohu za to, že díky církevním restitucím je stále více a více jasné, kdo je kdo. Jednotlivci i strany se odkopávají, čehož bychom měli využít. Pozorně se dívat a hlavně: pamatovat si!

Při pohledu na billboardy ČSSD k tématu církevních restitucí, které se jak designem, tak myšlenkovou a morální úrovní k nerozeznání podobají nacistické a komunistické propagandě, by i ten nejnaivnější křesťan měl pochopit, že sociální demokraté nejsou nic víc a nic míň, než „oranžoví komunisté“. A že není třeba zas až tak mnoho, aby oranžová barva odchlípla a ukázala rudou pod sebou… Dokonce i u členů jejich „křesťanské platformy“.

Don Kichot nebo Jan Křtitel?

JUDr. Jiří Karas

Nejen věci, ale i myšlenky mají svá tajemství. Nikdo nevysvětlí, proč člověka napadají právě tyto a ne jiné. Ani já nevím, proč se mi u příležitosti 70. narozenin mého přítele Dr. Jiřího Karase přímo vnucuje srovnání těchto dvou postav.

Mají vůbec něco společného? Vnějškově prakticky nic. První je literární fikcí slavného Cervantese z úsvitu novověku, druhý historickou osobou proroka a náboženského reformátora Kristových časů. Jaká tady může být mezi oběma souvislost?

Jedna tu je. Oba byli osamělými bojovníky proti zlu. V tom dalším už jakákoliv myslitelná podobnost mizí. Don Kichot válčil mečem proti vyfantazírovanému a iluzornímu nepříteli, zatímco Jan Křtitel se statečně ozýval slovem proti konkrétním špatnostem, páchaným konkrétními lidmi – a nešetřil přitom ani korunované hlavy, což ho stálo život.

Proč je kandidatura Jiřího Karase dobrá zpráva

JUDr. Jiří Karas

Kandidatura Jiřího Karase na prezidenta je pro mne dobrá zpráva. A jsem upřímně přesvědčen, že by ji měl jako dobrou zprávu brát nejen každý katolík, ale i každý příznivec křesťanské politiky. Je k tomu několik důvodů, zde si dovolím vypíchnout ty nejdůležitější z nich a jejich podstatné důsledky…

1. Čest a svědomí křesťanů

Jiří Karas je v současné chvíli jediný skutečně křesťanský politik kandidující na prezidenta, jediný kandidát, kterého může křesťan volit beze studu a znásilňování svého svědomí. Jsem pevně přesvědčen, že je věcí cti křesťanů, aby postavili kandidáta, který si jejich hlasy zaslouží. Při vší úctě k lidovcům a jejich oficiální kandidátce: Zuzana Roithová, která se pečlivě vyhýbá prezentaci a obhajobě těch křesťanských hodnot, které nejsou sdílené opravdu velkou částí společnosti, tuto roli nikdy plnit nemůže. Proto Karas kandiduje a s tím souvisí hned druhý bod…

Nikdy neříkejte, že něco nejde…

William Wilberforce (1759-1833)

Zrovna včera jsem narazil na facebooku na jeden poměrně starý a zlidovělý vtip, či spíše humorně formulovanou moudrost:

„Nikdy neříkejte, že něco nejde. Dříve či později se totiž najde nějaký blbec, který neví, že to nejde. A udělá to.“

Jo, zlatá pravda. Nicméně ten problém je mnohem širší. Defétismus a neschopnost vyvíjet dlouhodobější systematické úsilí je velmi smutným výsledkem degenerace naší společnosti, jakož i českých katolíků. A věty (Teď) to nejde! či (Teď) není vhodná doba! jsou vždy první po ruce, aby absenci nutného úsilí omluvily.

A zase ty tance…

Kritika ze strany hnutí pro-life a možnost kandidatury Jiřího Karase nezůstaly bez odezvy: Zuzana Roithová se ohradila proti „šíření zkresleného výkladu jejích postojů,“ kterého se mělo dopustit HPŽ ČR. Doporučuji vám, abyste si ten text pozorně přečetli, protože je velmi poučný. Zuzana Roithová se v něm snaží dokázat, že (navzdory inkriminovanému rozhovoru) prorodinná a pro-life politika jsou její nejvlastnější přirozeností. Celkové vyznění je ovšem velice rozpačité…

Hašteřivost a štěpení = slabost

Musím říci, že v posledních dnech jsem zažil věci, které mne nejen rozladily a znechutily, ale vyloženě podrývají mou víru v nějakou brzkou lepší budoucnost křesťanství a hnutí pro-life v ČR. Začínám mít pocit, že blbost a hašteřivost jsou v těchto kruzích natolik etablované, že znemožňují jejich efektivní politickou a společenskou činnost.