Promluva o přednostech čisté duše

10/04/2012

Sv. Jan Maria Vianney

Nic není tak krásného jako čistá duše. Kdybychom tomu správně porozuměli, nebylo by možné, abychom o čistotu duše přišli. Čistá duše je oproštěna od vazby na hmotu, od věcí pozemských a sama od sebe. Právě proto svatí zacházeli se svým tělem tak přísně, právě proto mu odpírali i věci potřebné, nedovolovali mu ani o pět minut později vstát, zahřát se, něco snít. Hleďte tedy: To, co ztratí tělo, dostane duše, to, co ztratí duše, dostane tělo.

Čistota přichází z nebe. Musíme o ni Boha prosit. Pokud o ni prosíme, tak ji dostaneme. Máme dělat vše, co je v našich možnostech, abychom ji neztratili. Své srdce musíme uzavřít před pýchou, smyslností a všemi ostatními vášněmi jako se zavírají dveře a okna, aby nikdo nemohl vniknout dovnitř. Číst zbytek příspěvku »


O smrtelném hříchu

05/09/2011

Sv. Jan Maria Vianney

Běda nám, že jsme zhřešili.

Prorok Jeremiáš, přesvědčený o tom, že hřích lidu zatěžuje i jeho samého, volá s hořkým pláčem: „Kvůli našim hříchům jsme ztratili to krásné štěstí a radost, jakou mělo naše srdce; veselé změnilo se ve smutné a z naší hlavy spadla koruna. Běda nám, že jsme zhřešili.“ Zamysleme se nad slovy proroka, který popisuje strašné zničení, jaké způsobuje duši hřích. Sám od sebe bych neměl odvahu vyprávět vám, ať už o zlu hříchu nebo o neštěstích, které hřích svolává na člověka. Hřích se nepodařilo vyhubit ani zbožným králům tvrdými zákony a napomínáním; nezničili ho ani silou Božího slova proroci Starého zákona, nepodařilo se ho zdolat apoštolům, i když byli posilováni Boží milostí a plni síly, kterou jim udělil Duch svatý; neudusili ho vyznavači prolitím své krve, ani mučedníci. Dokonce sám Ježíš Kristus – i když je pravým Bohem – skrze své bolestné utrpení a krutou smrt nezničil hřích úplně.

Ó prokletý smrtelný hříchu, jak málo tě lidé znají a jak často ti podlehnou! Působíš strašné následky naší svaté víře, jsi katem duší, pramenem potupy, ohyzdností v očích nebe a zpustošením pro zemi. Prokletý hříchu, jsi příčinou našich dočasných i věčných neštěstí, nelítostným trýznitelem samotného Ježíše Krista! Můj Bože, kdybychom tak věděli, co je to hřích, dopouštěli bychom se ho s takovou lehkostí? Mohli bychom si spokojeně žít po spáchání hříchu?! Jak jsme slabí! Zastavme se tedy nad zlem, které  obsahuje hřích, nad neštěstími, které z něho vycházejí a nad zaslepeností těch, kteří hříchy páchají. Číst zbytek příspěvku »


Mladí Turci a jejich západní vzory

11/08/2011

Mladí Turci jsou zábavní lidé. Neříkám to jen tak rýpavě, třebaže samo jméno „Mladí Turci“ jako by v sobě mělo něco trochu legračního a není to jen tím, že nám je v dětství dávaly naše chůvy. Ani si nemyslím, že by moje pocity bylo možné odvozovat od zkušenosti mého přítele, který byl, po ohromném diplomatickém rozruchu a všelijakém okolkování, představen jednomu Mladému Turkovi, jen aby zjistil, že je to jistý velmi starý Žid.

Ne, prvek fantastična, který Evropan vidí, a nemůže si pomoci, v takových východních experimentech, má filosofičtější kořeny. Pokud se smějeme, když východní národy napodobují západní instituce, smějeme se západním institucím a ne jen východním národům: křesťanstvo totiž nemá, ani ve svém úpadku, křesťanštější vlastnost a přednost, než je schopnost smát se sobě samému. Když si ušlechtilý divoch nasadí cylindr, smějeme se, ale smějeme se cylindru, ne divochovi. Divoch je v jistém smyslu úspěšný satirik. Dokazuje, jak se pokrývka hlavy naší nejvyšší společnosti nehodí na nahou a heroickou lidskou podobu. Právě tak můžeme mít dojem, že kopírování našich parlamentů je svým způsobem jejich karikaturou. Ovšem karikaturisté jsou Turci. My jsme karikaturou. Naše veselí, spíš na náš vlastní účet, než Orientálců, se vlastně mísí s jistým smutkem. Oni povstali ve starém lidském zoufalství a naději, bojovali se starou lidskou udatností a krutostí. A získali tu přehojnou odměnou, že i je nyní mohou pronásledovat volební agitátoři, mohou být zasypáni růžovými a modrými rosetami a být v autech cizích lidí odváženi k hlasování pro názory někoho jiného. Možná si jejich poslanci také píší za jména písmena M a P (arabsky je tu napsat nedokážu/písmena MP – anglicky Member of Parliament, poslanec – pozn. překl./) a i je možná honí whipové chodbami , kde pak jen divoce a slabě prosí vládu, aby „odložila biče (jako by byli psi) a přistupovala k věci nadstranicky“ (whip – doslova bič—je britský ekvivalent šéfa poslanecké frakce, který má na starosti prosazování kázně poslanců při hlasováních. V britském parlamentu poslanci hlasují tak, že projdou jednou či druhou chodbou u zasedací síně – pozn. překl.) Nikdo také nepřekoná jejich obdiv ke královskému lovčímu (který, jak ke své lítosti zjistí, opustil své místo /Master of Buckhounds politicky obsazovaná dvorská funkce zaniklá počátkem dvacátého století, buckhound je menší plemeno loveckých psů – pozn. překl. /), ale písek v přesýpacích hodinách propadal, poslední vyjednávání selhala, vůle lidu musí zvítězit, Ulster se bude bít a Ulster bude v pořádku, směmovnu lordů bude nutné napravit nebo zrušit, chtějí osm a nebudou čekat (slogan požadující stavbu velkých válečných lodí v reakci na německé zbrojení před první světovou válkou – pozn. překl.) a ve všeobecném radostném sboru sloganů a rozumu Westmister bude dál Westminsterem—a Lambeth Lambethem (Lambeth Palace je londýnské ústředí anglikánské církve – pozn. překl.). Mladí Turci se nesmí pohoršovat nad naším nedostatkem nadšení pro parlamentní oligarchie, ať už se totiž smějeme nebo pláčeme, aspoň se nesmějeme jim, ale pláčeme nad sebou a nad našimi dětmi. Číst zbytek příspěvku »