Dnes slavíme památku svatého faráře arského

Sv. Jan Maria Vianney

Dnes slavíme památku sv. Jana Maria Vianneyho, svatého faráře arského, jehož kázání a promluvy jsem zde v minulých letech zveřejňoval (včera jsem sérii uzavřel vydáním Promluvy o naději). Modleme se, abychom i dnes měli svaté a nebojácné kněze, jako byl on…

Kněze nespoutané tzv. „patorační ohleduplností“ (která dnes kněze i biskupy až příliš často svazuje tak, že už žádné smysluplné pastorace nejsou schopni). Kněze vždy připravené hlásat Pravdu vhod i nevhod, ochotné mluvit nejen o ctnostech a Nebi, ale i hříchu a pekle.

Diskuse o manželství s pseudokřesťany

Tak jsem si včera zadiskutoval na stránce události Křesťané na Prague Pride, kterou si provozuje skupinka pseudokřesťanů, co se domnívají, že křesťané by měli projevit svou „lásku k homosexuálům“ účastí na Prague Pride, nebo alespoň podporou této akce. Potvrdil jsem si předchozí zkušenosti: krátká smysluplná diskuse se sodomity i jejich „křesťanskými“ podporovateli je prakticky nemožná, protože si prostě nemůžeme porozumět…

První problém je, že pseudokřesťané se sice ohánějí Biblí, ale ve skutečnosti je její obsah naprosto nezajímá. Slouží jim jen na podporu jejich představ o životě, lásce a křesťanství získaných ve světě a za tímto účelem dokáží dělat s biblickými texty neuvěřitelné prostocviky, v jejichž rámci ztrácí i ten nejjasnější výrok svůj význam (včetně např. naprosto jasného a nezpochybnitelného odmítnutí homosexuálního styku sv. Pavlem).

Církev se nemá plést do politiky!

„Církev se nemá plést do politiky!“ praví liberálové a levice. Těžko se jim divit, že chtějí umlčet svého nepřítele. Říkali to vždycky a z jejich strany to má logiku (i když u liberálů poněkud pochroumanou). Ale dnes, v této smutné době, to říkají i jiní, u nichž se už divit musíme…

„Církev se nemá plést do politiky! Sociální učení církve není politický program, jen zdroj pro inspiraci!“ bouří „katoličtí“ a „křesťanští“ politici. To aby zdůvodnili, proč by na základě jejich života a politiky jejich víru nikdo neuhodl, protože jsou k nerozenání od politiků pohanských…

Katolická cesta J. Durycha XXV. – Kapucínek

Výprask kněžím, kteří neodolali zpěvu lidoveckých Sirén, začíná Durych výčitkami pro jejich nezřízené lakomství. Nejprve o kněžských hříších mluví Durych velmi všeobecně:

„Hříchové kněžští bývají mnohdy přetěžcí a strach před věčným zatracením nebývá u všech hřešících zcela vyhlazen, ač i mezi starými preláty se občas vyskytne nejeden, který svým způsobem života krátce před smrtí, svou smrtí i svým testamentem hrdinsky dokazuje, že má pro strach uděláno. Ale ať už z opravdové lítosti, či jen proto, že je to starobylý a neporušitelný stavovský zvyk, všichni ti hříšníci chodí k zpovědi nebo si aspoň volají zpovědníka do bytu. Zda všichni z nich se při tom také zpovídají, to ovšem nelze zjistit, poněvadž tajemství zpovědní je neporušitelné. Zpovědník může býti zajisté zván také jen na černou kávu nebo kus řeči, a je-li některý starý prelát atheistou nejen ze zvyku, ale i z přesvědčení, chce-li dle svých zásad umříti mimo církev a nechce-li přece jen v zájmu svého stavu nebo svého rodu vzbuditi pohoršení, stačí, nechá-li si docházet občas do svého domu nějakého kněze, který je znám jako zpovědník. Lze ovšem bez ujmy svého přesvědčení vyhověti i formalitám zpovědním, vždyť to patří k stavovskému zařízení. Ale těchto případů jest asi méně. Těžcí hříšníci přece jen se snaží dle možnosti zpovídati se tak, jak nejlépe mohou. A jest známo dosti obecně, že těžcí hříšníci anebo lidé, kteří se za takové považují, obracejí se rádi ke kapucínům, jejichž úkolem jest slyšeti nejhroznější a nejbolestnější zpovědi.“

Katolická víra jako cesta Lásky

 

Následující zamyšlení se pokusí v několika jednoduchých postřezích ukázat, jak dokonale katolická víra odráží a zprostředkovává Lásku s velkým L – nikoli chabé a vrtkavé projevy lidské pomíjivé náklonnosti nebo prchavé emocionální uspokojení, ale skutečně ryzí a nezlomnou lásku – silnější než celý svět i peklo, plné Božích nepřátel s jejich úklady.

Sv. František a Nejsvětější svátost

Papež Benedikt XVI. na počátku listopadu tohoto roku oslovil svým dopisem Italskou biskupskou konferenci. Učinil tak v souvislosti s připravovaným novým italským překladem misálu. V dopise se věnuje stále tolik palčivé otázce liturgické reformy. Píše zde mimo jiné o průběhu liturgické reformy po IV. lateránském koncilu (rok 1215) a o tom, jakou v této reformě sehráli roli sv. František a jeho bratři. Svatý otec cituje z některých Františkových děl a ukazuje na jeho hluboku víru a eucharistickou úctu.

Svatost a kněží

Kněžství se provádí na zemi, ale jeho důstojnost je v nebi a nikdo, ani člověk, ani anděl, ani archanděl, ani žádná jiná stvořená moc nemohla mu dát onu důstojnost, leč Duch svatý, jenž dovolil bytostem oděným tělem snít o službě andělské. Proto má být kněz tak čistý, jako by obýval nebe uprostřed andělských chórů.

Sv. Jan Zlatoústý

Kněz a baba

Tyto řádky mohly by míti též název: Člověk duchovní a baba, nebo: Umělec a baba. Nebudou platit pouze o určitých kněžích, ale přece byly zvoleny proto, že určitých kněží se týkají nejvíce: neboť lidem stavu světského může sice připraviti  baba záhubu, ale nikdy tak osudnou jako knězi.

Nepoučitelní

Zabloudil jsem nedávno na internetovou výspu liberálního pseudokatolicismu, časopis Getsemany, a setkal se s článkem Henriho Boulada. Církev podle něj potřebuje naléhavě reformu. Ano, reformu potřebuje, ale to, co Boulad navrhuje, není reforma, ale dokončení likvidace, resp. autodestrukce.

Kněží nehodní a vlažní

Obávám se, že tzv. soukromá zjevení, třebaže dosáhla uznání církevních představitelů, anebo i samotného papeže, příliš nezajímají značnou část katolíků, a to mnohdy i jen z toho důvodu, že o nich nic neslyšeli a ničeho se o nich nedočetli.